Existuje určité chování, na kterém u sebe pracuji. Snaha druhé nutit, aby se chovali, tak jak chci já.
A tady vzniká problém: Čas od času nám vadí každý. Chceme po dětech, aby se nějak chovaly, po našich partnerech, aby byli méně to a více to, po našich přátelích, aby se změnili, po našich příbuzných, aby žili zdravě, po jiných, aby byli slušnější, atd…
Co s tím tedy můžeme udělat? Může nás to přivádět až k šílenství a stejně nic nezměníme. Nejde to. Snaha změnit druhé, aby byli takoví, jaké je chceme, prostě nebude fungovat. Jednou z možností, kterou si jen neradi připouštíme, je, že je necháme být sami sebou, I když nás to otravuje.
A takhle to dělám já:
1. Připomínám si, že nemohu ostatní ovládat.
2. Pamatuji na to, že druzí mají právo žít přesně tak, jak chtějí.
3. Snažím se vidět na lidech to dobré.
4. Vzdávám se myšlenky, že můj život je ten ideální, podle kterého posuzuji jiné.
5. Pokouším se vidět, že lidé okolo mě to nemají jednoduché a dělají, co umí. A soucítím s nimi.
6. Vzpomenu si, že i já jsem měl těžká období, když přišla změna, že jsem se také trápil a byl frustrovaný.
7. Dělám, co mohu, abych jim pomohl: jsem tu pro ně, naslouchám, ať vědí, že je beru takové, jací jsou.
Nejsem v tom ještě odborník, ale jdu si za tím, a to mi pomáhá. Nejsem tak deprimovaný, dokáži soucítit, zlepšuje to moje vztahy a ostatní se cítí lépe.
Přeji to vám všem.
