Ptáte se co, je to ta potřeba? Připoutanost, která otupuje tvou citlivost, droga, která zatemňuje vnímání, Když na čemkoliv lpím může láska i Bůh stát přímo přede mnou a ani se jich nedotknu. Láska se nezrozuje podle něčí potřeby. Vychází totiž z radosti srdce. A je-li její citlivost narušení vzniknout nemůže. Tak jako na radaru, když v něm nefunguje byť jen jedna jediná součástka, nedostanete nikdy žádný obraz. Odraz ano, ale obraz ne. Pokud je tedy signál narušen, narušena je i vaše reakce na to, čemu říkáváte láska. Naše láska je většinou láskou potřebných. Nikoliv milujících. Láska je jako citlivost buď celá ve své úplnosti nebo není vůbec. Stejně neexistuje láska neúplná, částečná nebo 55%.
Volnost ducha, je založena na lásce. Na to, jak svobodně můžete vidět a reagovat. Ti, kdo si stádiem lpění nikdy neprošli, jsou zatvrzele zůstávajícími prosebníky o láska na jejím prahu. Jako žebráci před kostelem. A tuhle citovou lhostejnost mnoho lidí zaměňuje za lásku. Na základě toho, že si "myslí", že na ničem nelpí se domnívají, že milují. Ale to není citlivost, to je ztvrdlé srdce. Zatvrdlé odmítáním, deziluzí či odříkáním. Tudy cesta za láskou nevede. Člověk zvláště si musí vyzkoušet, co je to na něčem lpět (i na svém filosofickém či náboženském přesvědčení - to je také ulpívání). Jinak se k lásce nikdy nedostane. A přesto je mnoho lidí, kteří ani nevykročili ze dveří a už sami sebe přesvědčili, že jsou u cíle.
Co zkusili? Zažili náklonnost, od ní přešli k rozkoši, pak k připoutanosti a to oboustranně manipulující ve jménu své vlastní rozkoše, uspokojení za cenu nestability druhých, což následně vede jen k vyčerpanosti a k nudě. Potom se na chvíli situace stabilizuje. A dále se kolotoč opakuje. A tomuhle všemu spolu s trápením, strachem, žárlením, sobectvím, smutkem a bolestí z toho koloběhu říkáváme úspěšný život.
Lásku bez násilí nezískáte. legrační věta, že? Bez toho abyste vzali meč vědomí sebe sama do svých rukou a odťaly ony řetězy, kterými jste se sami svázali. Svoboda je těžká věc. Otročit v řetězech je jednoduché. Ale být svobodný a moci milovat, to moc a moc bolí. Říká se tomu vědomí. A tenhle meč stejně jako v pohádce porazí kouzlo vaší vlastní otrokářské myslí tím, že vám ukáže toto trápení. Ukáže vám, že vás právě tohle šidí o svobodu milovat a těšit se z každého okamžiku života. A pak i tím, že vám ukáže do čeho zbytečného jste oblékli svůj předmět lpění, čím jste jej zahalili až vám zmizel z dosahu a stal se jen snem.
Láska je citlivost vůči sobě. Vůči všemu kolem. Bez ulpívání na moci, která z nich pochází.
Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a taky budoucnost. Předstírá, že respektuje. Předstírá, že druhého nepronásleduje žárlivostí. Předstírá, že se nebojí, i když je podělaná strachy. Předstírá, že nic nepředstírá. Je oblečená a není nahá, i když je. Člověk nemusí těmhle mystifikacím věřit. Ale v společnosti, která ho obklopuje se musí chovat tak, jako by jim věřil anebo je musí aspoň mlčky tolerovat, do opery se musí chodit v kvádru anebo musí být zadobře s těmi, kdo jimi operují. Už proto však musí žít ve lži. Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní, vesele se k ní naklání a mluví s ní, a dělá jako že je skutečná. Přijal život s ní a v ní. Už tím stvrzuje systém lži. Naplňuje ho svou lží, které říká život. Je jím. Je lží. Poslední slova Janovi modlitby, kterou pak převzal onen muž, kterému se dnes mnozí ulpívající modlíme JK a jeho dvanáctka byla "V pravdě". Její překlad zní = V pravdě síla těchto výroků nechť je půdou, ze které vyrůstají všechny mé činy. A opravdu vyrůstají?
"A víš na co nám Bůh dal život, vztahy a lásku?," ptala se mě babička na lavičce na zápraží našeho rodného domu? Když jsme sledovali první hvězdičky, jak vyskakují na obloze po celodenním rachotu. Protože nám dal možnost se svobodně rozhodnout. Protože po nás už nic víc nechce. Jen ukázat, že umíme milovat.
V dobré víře. MZZ
