Málokdo se opravdu vyzná sám v sobě. Zdá se vám takové tvrzení přehnané? Ano, můžeme si myslet, že se známe, můžeme mít rozanalyzované naše nitro až do mrtě. Stále však budeme sami sobě tajemstvím, otevřenou otázkou: kdo jsem? Vypadá to, že jde o celoživotní proces hledání a nalézání, ve kterém si postupně uvědomujeme, co jsme a co už nejsme. Co jsme na sebe jenom nabalili v průběhu naší pouti a co je naší nejvnitřnější podstatou, oním pocitem “toto jsem já”.
Inspirací pro tento text mi byla má 2,5 letá dcera a další děti, které potkávám. Je na nich hezky vidět, jak velmi přesně ví, co chtějí či nechtějí a jak to umí dát jasně a hlasitě najevo. Často se pak potkávají s napomenutím či jiným vyjádřením nelibosti rodičů.
Nepíšu to proto, abych zde nabízel nějaký styl výchovy. Spíše popisuji situaci, kterou zažívá většina dětí a i my dospělí si můžeme být jisti, že jsme něco podobného zažili. Zkrátka jsme vnímali, že pokud se pustíme naplno, budeme spontánní, hluční a budeme se dožadovat věcí, které chceme, tak nás omezí, potrestají nebo aspoň dají najevo, že se jim to nelíbí.
Zalíbit se a být přijat slouží v raném věku primárně k přežití, protože jako děti na ten chleba prostě nedosáhneme. Raději tak omezíme některé své projevy, o kterých víme, že se těm velkým nelíbí.
Ukrytá přirozenost
Pomalu a nepozorovaně si tak vytváříme v sobě rozdělení a vnitřní pnutí, stav nepohody.
Něco chci, ale neměl bych. Něco nechci, ale musím. Něco bych měl, ale nechce se mi. Plus další variace.
Celý proces socializace v naší kultuře je v podstatě vzdalování se od své podstaty, přirozeného plynutí životní energie, radosti z pouhého bytí, dobrého pocitu jen z toho, že jsme, potěšení ze hry jen tak, pro hru a život sám. Vytváříme si ochranné valy do té míry, že mnohdy zcela zapomínáme, co vlastně ve skutečnosti jsme. Tím pádem ani dobře nevnímáme to, co chceme nebo naopak co potřebujeme odmítnout.
Nemám jednoduchý návod, jak se znovu propojit se sebou a tím, co gestalt terapie nazývá přirozenou organismickou seberegulací (hrozně znějící slovní spojení, ale přesné). Není to ani záměrem této krátké úvahy. Jde mi o to spíše na tento jev upozornit, i když je to známá věc. Trošku na něj posvítit, abychom si mohli častěji a do hloubky uvědomit, co je naše a co už ne, co si přejeme a jak se tomu bráníme.
V terapeutické praxi se často potkávám s lidmi, kteří se stále cyklí v kruzích toho, co by měli a neměli, v konfliktech mezi přáním, skrytou touhou, vlastním sebeobrazem a očekáváním lidí okolo. Nevědí, zda se rozhodnout pro tuto ženu nebo jinou, změnit práci či ne a podobně. Mnohdy právě kvůli tomu, že nejsou v kontaktu se svými nejvnitřnějšími touhami a sny.
Není se pak co divit, že jsou nerozhodní a v důsledku pak i nespokojení. Když totiž např. nevím, co od vztahu potřebuji a co od partnera očekávám, jaký/á jsem a jaký/á nejsem, jak se mohu kvalifikovaně rozhodnout pro cokoliv?
“Nechci to zvládnout”
Dělá mi, jako asi každému rodiči, radost, když dítě prospívá a mohu ho podpořit. Třeba aby dcerka přešla úzkou lávku. Když mi pak řekne: “Nechci”, reaguji terapeutickým “to zvládneš”. Její reakce “nechci to zvládnout” mi nejenom vykouzlila úsměv na rtech, ale došlo mi, že to je místo, kde se v terapeutickém doprovázení mnohdy zastavujeme. Kdy lidi říkají, že chtějí změnu, ale vlastně nechtějí. Kdy mají kapacitu i sílu něco podniknout, ale říkají, že nemohou.
Od té doby se častěji ptám, zda nemohou, nebo nechtějí. Protože připustit si, že něco, co deklaruji, že chci, v podstatě sabotuji, je velkým krokem k žádoucímu pohybu. Často mi v tomto kontextu přijde na mysl věta z jedné knížky Richarda Bacha: Obhajuj hranice svých možností a stanou se jimi.
Čelit svým různým mělbychům, očekáváním druhých, strachům, co si o mě budou myslet, když udělám to či ono, chce odvahu. Spolu s ní je ale třeba pěstovat schopnost jasně rozlišovat, co je co:
- kdy hovoří můj strach,
- kdy můj život řídí přesvědčení, jak by věci měly být,
- kdy konám, co opravdu chci.
Směřovat k celistvosti
Aby to bylo ještě složitější, ne vždy je to, co se mi chce, pro mě či druhé opravdu dobré. Socializace je v naší společnosti nutností, a když už se jednou narodíme do této kultury, musíme z toho vyjít. Ano, nosíme na sobě masky, hrajeme různé role, ale pod vrstvou klišé se skrývá celá džungle přirozenosti. A je škoda, když ztrácíme cosi cenného jen pro to, abychom zapadli či byli přijatí okolím. To nemění nic na tom, že hranice jsou potřeba.
Možná je tedy klíčem směřování k celistvosti, ne jednání podle přání jedné naší části. Dá se to trénovat i na maličkostech. Třeba si ujasnit, na co já jako celek mám dnes opravdu chuť na oběd: na sladké či slané? Ostré nebo mírné? Smažené nebo raw? Nebo s tím, jak strávit večer: chci být sám a číst si, na něco se dívat, cvičit nebo spíš s někým být a když ano, tak jak?
Kdybych měl celý text zjednodušit, dostanu se k hlavnímu sdělení: zjednodušujte. V posledku se u každé volby, kterých denně děláme tisíc, dostaneme k dvojici chci či nechci. Ať už je to volba jídla, partnera nebo stavu mysli.
