MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Vyhoření není selhání, ale důsledek systému, který zapomněl, že žena není stroj. Tento článek nabízí nový kompas – dřív, než tě vlastní tělo zastaví. „Dělám všechno správně. Proč se cítím hůř než kdy dřív?“ Tuhle větu jsem slyšel při koučování a mentorování tolikrát, že už ji snad poznám jen z tónu. Přicházejí muži, ale hlavně ženy, které mají výsledky, úsměv, plán i vděčnost. Dělají vše „správně“, a přesto se necítí dobře. A někdy ani vlastně neví proč. Jako by náš systém společnosti postavený na jejich výkonu zapomněl, že člověk není stroj. Úspěch je dnes často spojen s obrovskou vnitřní cenou: tlakem, vinou, vyčerpáním, které však nikdo nevidí. Protože přece všechno zvládáme, že? Začíná to nenápadně, třeba si chceš jen na chvíli sednout a najednou zjistíš, že to nedokážeš. Nebo nemáš sílu být milá na partnera či k dětem. Potřebuješ být sama, ale ani to nejde zařídit. Nechceš nic řešit, jen na chvíli vypnout. Problém začíná v tom, že si v tom chvatu málokdo uvědomuje, že ten obrovsk...

Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chv...

Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pron...

Umělá inteligence přebírá kreativní práci. Co se stane, když veškerou reklamu na sítích stvoří AI model a člověk jen bude stát opodál? A chceme to vůbec? Vítejte ve světě, kde reklamu nedělají lidé, ale AI modely. Pamatujete si ještě, když se před rokem předpovídalo, že první obětí nástupu umělé inteligence budou rutinní kancelářské profese, call centra a možná ještě tak právníci, jejichž práci půjde elegantně rozložit na precedenty, paragrafy a predikce obsluhované chatboty? No, to všechno se možná jednou stane, jenže zatímco korporátní účetní stále sepisují tabulky v nažloutlém světle kancelářských zářivek, kreativci už si prý mohou balit kufry. Na scénu totiž přichází Meta, jejíž nedávno představená vize plně automatizované reklamní platformy pro sociální sítě vypadá jako splněný sen každého podnikatele. Stačí nahrát obrázek, nastavit rozpočet a o zbytek, tedy o text, vizuál, cílení, umístění a dokonce i emoční náboj reklamy, se postará AI. V reálném čase. Na základě vaší polohy, mi...

Spousta vztahů mezi lidmi končí proto, že se o ně nestaráme. Jistě, ve spoustě z nich to jsou přirozené příčiny. A každý máme právo jít svou cestou. Ale, všimli jste si, co se v poslední době děje? Přátelství, jaké svět neviděl Je to tak trochu trapné přiznat, ale někdy si s jazykovým modelem popovídám líp než s člověkem. Nepřerušuje mě. Neotáčí téma k sobě. A hlavně pamatuje si, co jsem mu řekl, což je víc, než dokáže většina mých bývalých spolužáků.   Vlastně se někdy stane něco zvláštního. Někdy mám pocit, jako by mi rozuměl. A v tu chvíli se to stane. Hlavou mi proběhne tichá, ale v podstatě dosti děsivá otázka: Může být AI přítel? A pokud ano… co to vlastně říká o nás? Velká čísla, malé vztahy Než to smete váš prst z displeje mobilu jako sci-fi úchylku, mrkněte se na fakta. Modely AI (ChatGPT-4, ChatGPT-o1, Gemini 1.5 flash, Copilot 365, Claude 3.5 Haiku a DeepSeek V3) dosáhly v celkem 5 standardizovaných testech emoční inteligence MSCEIT lepších výsledku než lidé. V průměru d...

Ne každý dopis musí být odeslaný. Ten nejdůležitější si možná přečteš jen ty. A právě tím může začít proměna – vztahu, bolesti i tvého místa v lásce. Píšete si dopisy? Ten nejdůležitější jste možná ještě nenapsali. Je zvláštní, jak rychle se naučíme rozloučit s druhými. Dopisem, zprávou v chatu nebo tichým zmizením. Někdy to vyjádření v sobě dusíme, jindy ho vykřičíme na papír. Zranění od jiných, zvláště z partnerského vztahu, si někdy v tichu sebe sama neseme dlouho, ale když zabolí, chceme je rychle opustit. Spálit. Odplavit. Zakopat. Evropská tradice dlouho nemluvila o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi našeho nevědomí. Alejandro Jodorowsky to pojmenoval psychomagie. Symbolický čin, který skrze imaginaci přepisuje vnitřní scénář našeho bytí. Jde o uznání naší bolesti, ale také její přetvoření – skrze oheň, vodu či zem. Jenže to je pořád jen půlka cesty. Umíme možná část bolesti propustit. Ale zapomínáme na to, co tak toužíme přijmout. A právě tam začíná ten nejdůležitější dopis. Te...