Láska je být navždy tichý hořící kámen

Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou její základy. Jaká je schopnost jejich porozumění.

Láska je přesně taková, jací jsme my sami. Je vytesána do slov. DoSLOVA je vznikající z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí tak rádi používáme. A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky, co o ní vypovídají, nesouhlasí, neladí.

Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází ze mě, že? Lidé se mě často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je pravda.

Pravda onoho okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď moudrost našeho srdce, anebo strach své mysli. Stavíme v sobě z těchto kamenů své zdi. Hradby oddělující nás od druhých i od života.

Většina našich vztahů se tak odehrává ve vzájemných soubojích. O moc. Každý tam přispíváme svým dílkem. Svým kamenem. Nežijeme-li však svou vnitřní ETIKOU, žijeme pro vnější ETIKETU. Pro kabelku Michael Kors, střevíčky Baldinini či brýle Ray Ban. Pro lajky na síti. Pro touhu získat svou cenu, svůj věhlas či renomé.

Znáte to z pohádek, ne? Jak se stát šlechticem? Jde o cestu hledání pravdy. Ne ve věcech. V lidech. Ve vztazích. V našich kamenech.

Jak dlouhou cestou prostý, či spíše sprostý synek či dívčina zběhla ze svých současných poměrů a v cestě za něčím jiným došla nakonec k tomu stát se králem či královnou. Stala se ze sprostým tím jiným. Ke změně došlo tak, že dotyčná osoba „zahořela“ láskou.

Je věčná škoda, že většinu lidí tato skrytá symbolika přerodu v láskyplnou bytost minula a že zůstali u pouhého výčtu polností - devatero hor a devatero řek, nepočítaná stáda koní a dobytka, dva zámky, jazyk draka a půlka princezny. Zajímavé, že většina chasníků, když už k nim tu princeznu dostrkají až do chalupy, zvolí raději její spodek nežli svršek.

Někdy je to k pláči, někdy mluvím, někdy se jen dívám. Neznám nic lepšího, než se na člověka podívat s láskou. Nikoli s názorem. Jeden potom svá slova volí hlasitá až vulgární, aby dominoval, protože se bojí. A druhý je zase až moc tichý, aby příliš nevyčníval.

Pokud je ústředním prvkem osobnosti řeč, která je plytká a žvanivá, plná prázdných floskulí a povrchnosti, můžete s ní pokračovat až do nekonečna. Mlátíte do sebe kladivy svých prázdných slov. Nepřijímáte druhé takové, jací jsou, protože máte v hlavě jen ty svoje představy o kráse a vizi světa. No a na ty cizí představy už nám tam místo nezbývá.

Žít s láskou znamená ochotu sestoupit do hloubky událostí, do přítomných okamžiků tak, jak jen to jde. Znamená to nechat svá plytká slova tiše mlčet, a i své doslovné reakce na ně zemřít ve prospěch okamžiku, kdy se ze dvou stává jeden. Navždy tichý hořící kámen. V jehož plameni zažehnutém láskou shoří vše, čím nejste. A z toho, co zbyde můžete postavit krásný dům.

Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”

Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

Čarodějnici je třeba nechat u cesty

V tomto článku bych se rád zabýval tématem, které se mi v konstelační / terapeutické práci objevuje čím dál častěji, přitom mám pocit, že se o něm běžně příliš nemluví. Ano, mluví se o něm jako o archetypu, ale nemluví se již tolik o tom, co s námi reálně v každodenní rovině dělá. Zde jej budu pracovně nazývat "Baba Jaga" nebo "Čarodějnice", avšak toto označení je jen přibližné; jde vlastně o daleko širší pole fenoménů, které mají proměnlivou (pestrou) povahu a označení "Čarodějnice" je pro ně příliš úzké. Nebudu příliš šátrat v pohádkách, v mytologii nebo v minulosti (jen trochu a odlehčeně); chci přinést fenomenologickým způsobem "živý materiál" z každodenní praxe, z něhož si každý může vzít "to své", aniž bych si činil nároky na úplnost (zvláště pokud jde o projevy Čarodějnice v ženské psýché). Předesílám, že uvítám ženské články na toto téma, které jej předestřou v celé šíři.

Budu se nejprve věnovat mužskému světu (první část) a pak ženskému (druhá část).

I. Čarodějnice v mužském příběhu

Nejprve se pokusím podělit o zkušenost, jak se Baba Jaga projevuje v mužských konstelacích.

Východiskem je mi především moje pracovní skupina "Tajemství Železa", kde si muži v určité fázi procházejí přímo konstelací na "Babu Jagu". Jedná se o fázi, kterou bych připodobnil k "sestupu do podsvětí", do "pekla" nebo bych použil i metaforu "protažení pod kýlem". Jedná se o fázi největší a nejtemnější hlubiny, kde už slunce nesvítí, kde ze dna moře není vidět třpyt světla ani hvězd, kde nefungují ukazatelé podél cest, kde každá cesta může být tou pravou, stejně jako největší zhoubou, a kde vám nikdo nenapoví, která cesta je ta správná: jste na to sami. Jedná se o téma bloudění, tápání. A rozum - ona jiskérka, která jinak vždy svítí - je zde v koncích. Ani trochu nepomůže. Je zcela bezmocný, ba směšný. Střelka kompasu je zmagnetizovaná, jakékoli pravdy a ismy, které vám doposud fungovaly, vám jsou zde na nic. Logos zhasl jako knot svíčky v močálu. Nic nedává smysl. Jen hustohustá tma a lebky a kosti navěšené podél plotů. Bloudíte v kruzích, jakobyste vkročili do Zóny bez Stalkera (Průvodce). Ani průvodce konstelacemi, který je jindy tak nápomocen, vám zde nyní nepomůže: ať řekne cokoli, jakoby mluvil odněkud zdálky skrze plechovou rouru a hlasem jiného kmene: k vám nic nedoléhá. Jste na to sami.

To je atmosféra, v níž se muž ocitá, pokud prochází kolem domku Baby Jagy.

Proč tomu tak je? Jsme konfrontováni s "předřečovým" obdobím naší psýché. Naše batolecí, nebo možná ještě embryonální část je zde uvězněna, lapena a stále zde bloudí. Můžeme mít výborné vzdělání, můžeme mít IQ až na půdu, můžeme být experti v jakémkoli oboru, dokonce můžeme být jako muži nabití silou a testosteronem, ale zde je oblast, kde nás stále cosi má v hrsti, aniž bychom to tušili. Něco v nás je zde lapeno. Netušíme to, protože nás nenapadne se sem podívat. Když se podíváme na Mrazíka, přijde nám, že je to sranda. Ale není. Zde tuhne krev v žilách. Pokud sestoupíte sem, do svého pekla, úsměv vám ztuhne, nohy zdřevění a nevíte, za žádnou cenu NEVÍTE, jak dál. (Tento druh sestupu se nazývá katabasis - doslova "jít dolů").

A není zde žádný obecný návod. VY SAMI musíte nalézt řešení. Ale cokoliv vám nabídne rozum, který tak rád řeší hádanky (ježky v kleci a Rubikovy kostky), nebude fungovat, na to můžete vzít jed. Řešení se musí objevit. Pokud vyplyne, tak z něčeho hlubšího ve vás. Ale obvykle, až když zmizí všechna naděje, až když máte pocit, že se pod kýlem už jistojistě utopíte. Tehdy se z pole tmy cosi zalykajícího, toužícího po životě, vynoří.

Mně samotnému konstelace na Babu Jagu zjevila asi takovýto obraz: Procházím pouští, vidím oázu, jdu k ní. Baba Jaga má zde podobu "Bordelmamá", která spravuje cosi jako harém, odkud musím osvobodit svou ženu / ženskou část. Tato žena je zde v klepetech Bordelmamá a jakákoli snaha o únos silou či uplácení Bordelmamá se míjí účinkem. Ať to zkouším jakkoli mazaně nebo násilně, nejde to. Po mnoha peripetiích, když už nevím kudy kam, cosi z mého nitra vytryskne slovy: "volím si lásku". Sám tomu přesně nerozumím, ale tato slova mají magický účinek. Baba Jaga, tak přesvědčená a jistá ve své pozici, neboť dívce nabízela veškerý komfort a luxus (její vězení bylo psychické), je najednou zaskočena, sebejistý úsměv jí mizí z tváře. V tu chvíli jakoby padala černoknežnická obruč s řinčením na zem. A dívka je volná. Plaše mi vychází vstříc a následuje mě do pouště. Láska byla to jediné, co Bordelmamá své dívce nabídnout nemohla. Byla to jediná škvírka, kudy mohla má dívka vyjít z vězení. Možná to byla má duše.

Orfeův sestup do podsvětí

V jiné konstelaci hrdina bloudil černočerným lesem, všude muchomůrky a kostlivčí hnáty. Jeho oči koukaly vytřeštěny do tmy. Byly to oči malého batolete. Všichni jsme cítili obrovskou nenávist, která byla v poli, ale on sám to nechápal; necítil vůbec nic. Skrze odpor / nenávist, k němu nemohlo to, co nejvíc potřeboval. Cosi, co zřejmě nikdy neměl nebo nezažil. Jakoby cítil odpor / nenávist ke všemu ženskému, ale vůbec si toho nebyl vědom. V jedné chvíli, když sám už vůbec ničemu nerozuměl, si sedl naproti dívce (ženskému principu v čisté podobě). Dlouho jí (jako malé dítě) hleděl do očí. Pak si podali ruce a on se jí (navzdory všemu, co kdy zažil) otevřel; vpustil ji k sobě. Snad poprvé. Ať to bylo cokoli, něco k němu proniklo. Poprvé se mohl dotknout Čarodějnicí "nekontaminované" ženské energie. Jakási živá voda se jej dotkla a uzdravila jeho rannou dětskou (možná dokonce embryonální) část; poprvé si jí "lokl" a přijal ji k sobě. Pak teprve mohla tato část dále růst. Teprve když povyrostla, vrátilo se světlo vědomí do konstelačního pole. Najednou chápal, cítil, žil. Tma zmizela. Byl jasný den. Baba Jaga se musela se proklínajícím, ale bezmocným chechotem zanikajícím v dáli z pole stáhnout a rozplynout.

To je jen příklad konstelačních obrazů, které jsou vždy jiné a unikátní, stejně jako jejich rozuzlení.

Ale o co tento fenomén Baby Jagy v životě muže vlastně představuje?

Muž kráčí zpříma. Jde kupředu. Má svůj vznešený cíl na obzoru. Neříkám, co to je. Možná jde lovit bizony, možná jde chytat svou Bílou Velrybu. Cosi ho vede, má svůj směr. Sleduje jakési vlákno, které se táhne celým jeho životem. Je to cosi, proč sem přišel. Je to cosi, co bytostně potřebuje. Směrnice jeho lodi.

Čarodějnice je cosi u jeho cesty, co mu říká: pojď sem, pojď za mnou, usedni, napij se mlíčka (a za zády drtí prsty odvar z muchomůrky). Muž, který se v tomto magnetickém poli ocitne, začne chodit v kruzích kolem této jedové chýše. Respektive, určitou částí jsme zde jako muži pravděpodobně chyceni, ačkoliv jiné naše (vědomé) části chtějí bujaře vykročit vpřed. Odháčkovat se odtud, od svých vlastních hlubinných mechanismů, které nás zde drží, není vůbec samozřejmé.

Čarodějnice je totiž něco, co je vlastně (v různorodé míře) v každé ženě, milence, přítelkyni i matce. Bude vás na tisíckrát pokoušet v mnoha podobách. A pozor: většinou nemá jeden zub (vhodný na otvírání piva), ani zdaleka nemusí být stará a ošklivá. Mnohokrát se převlékne, aby vás dostala právě na tom, na čem vy sami nejvíc visíte.

(Na téma čarodějnické proměny doporučuji ruský mrazivý pohádkový horor: Vij - viz ukázka níže).

Čarodějnice na sebe může brát podoby víly, princezny, rusalky, čehokoli krásného a milého. V hlubší rovině je vlastně Médiem, tak jak o ní referuje Jungova přítelkyně Toni Wolfová ve své knize o Čtyřech ženských archetypech. Chci tím říci, že tento archetyp / fenomén nemá přesné kontury a zdaleka není čímsi, co by bylo pouhou ženskou obdobou mužského archetypu Čaroděje / Mága. (Další paralelou / překryvem, je pochopitelně Jungův temný aspekt archetypu Matky - doporučuji si prostudovat. Na astrologické rovině je zřejmá paralela mezi Babou Jagou a Plutem.)

Zcela zásadní je, že Čarodějnice nemá vůči sobě mužský protipól. Je jakoby autosexuální. Král má Královnu, Mars Venuši, Slunce Lunu apod., ale Čarodějnice je ve svém království samojedinou vládkyní. (Nikdy jsem nenatrefil na jakýkoli příklad v konstelační praxi, že by se paktovala s mužským mágem - něco takového je jí zcela ukradené. Chce se mi dodat: ona tu byla dávno předtím; ještě když mágové tahali kačera). Čarodějnice je ve svém světě sama pro sebe, neohroženou vládkyní, a nemá jakýkoli zájem o partnerskou (rovnocennou) spolupráci s mužským světem; to její naopak vysloveně proti srsti (!) a blíže si o tom povíme, až se dostaneme k Čarodějnicím v ženském psychickém poli. (Otázku partnerského pólu vůči Čarodějnici řeším v článku: Drak, Kohout a Baba Jaga).

Nevím, odkud se Čarodějnice vzala, ale zdá se, že tu byla už kdysi dávno. Chodila lesem, trhala borůvky a houby a vařila lektvary. Znala tajemství přírody a rozuměla jazykům zvířat, když my muži jsme byli ještě v plenkách, ještě než jsme vymysleli železo, koně a všechny naše technologie. Ale ať jsme vymysleli cokoli, neznamená to, že by nám cokoli z toho pomohlo nad Čarodějnicí vyzrát. Její říše nezmizela. Je tu, je v nás, jako jsou v nás hadi a ptáci, kterými naše těla kdysi v genetické paměti byla. Jako savci jsme zde holt krátce, a jako lidé pouhou vteřinu. Baba Jaga je mocná; jako sama příroda.

Ale pojďme zpět do mužského světa. Mluvili jsme o proměnlivých podobách, které na sebe Čarodějnice bere. (Dovedu si představit, že Nabokova Lolita mohla pro nebohého Humberta představovat konfrontaci s Čarodějnicí, byť jí nebylo ani 15). Vzhledem k tomu, že Čarodějnice je archetypální jsoucno, je vlastně potenciálně všudypřítomná v psychice všech žen a jako agent Smith z Matrixu, nás může pokoušet odkudkoli. Byť matka a její paralelní odlesky v jiných ženách se nabízí nejsnáze. Ale i kdybychom byli my muži na pustém ostrově, může Čarodějnice působit jako dynamický praobraz v naší vlastní psychice, k němuž naše dětská část lne a připoutává se k němu, i kdyby žádné ženy jaksi nebyly poblíž.

Čili konečně otázka: Co s ní?

První věc: uznat ji. Uznat její sílu. Nezahrávat si s ní. Nezlehčovat ji. Připustit, že je, že působí.

A nyní: jak ji rozpoznat? Jak ji poznat? Že je právě teď ve hře?

Začnu z obrazem z každodenního života, který má ilustrovat moment v mužském světě, kdy na moc Čarodějnice natrefíte.

Když se vracíte domů z práce a u vás doma je jaksi jiná atmosféra. Navenek se nemusí nic dít, ani lísteček se nepohne. Vaše milá "spokojeně" (ty uvozovky jsou důležité) listuje ženským magazínem, ale něco je jinak. Nazval bych to "tady čpí síra". Nebo mrazivé bezvětří. Ale k něčemu se schyluje. Naše podvědomá reakce je: nějak se proplížit kolem. Nebo zdrhnout na pivo. Být někde daleko. Nebo: usmířit si ji dopředu něčím milým. Nebo zavést řeč jinam. Protože o čem se vlastně bavit? Vždyť se přeci "nic neděje", říká rozum. Ale instinkt tuší.

Co uděláte? Můžete to rozhrábnout a jít k jádru pudla. Říznout do toho. A za chvíli začne rej. Dojde ke konfrontaci. Pokud se tedy neobrátíte zády a neutečete, pokud unesete konfrontaci s Čarodějnicí, můžete se jí postavit. Můžete jí pomyslným mečem přišpendlit na zeď, chytit ji při činu, když se právě plížila kolem a trousila "nevinné poznámky" zavánějící odvarem z mochomůrek. Vidět to a nechodit kolem horké kaše, je podle mého názoru lepší, než tuto energii nechat dominovat domácímu poli. Nicméně, nevzniká tento boj právě proto, že Čarodějnici (temný aspekt ženské síly) nechcete uznat? Nebo, co když vás tento boj vlastně baví? Jak je to?

Ze své pozice síly jí můžete v dané chvíli uznat a ustát. Zřít ji.

Čarodějnice operuje nepřímo, nechce být demaskována. Žena ani nemusí tušit, že v ní právě nabývá Čarodějnice energetické kulminace a právě začala řídit hru. Čarodějnice slyší na mužskou sílu a přímočarost a může se chtít odplížit, schovat, zalézt a nabídnout jinou, milejší tvář - odvést pozornost. (V Mrazíkovi je to ztvárněno oním slavným "Chaloupko k lesu, k Ivanovi zády!". Ivan jde do přímé konfrontace "Chaloupko, ke mě!", ale Baba Jaga touží zůstat zamaskovaná v lese. Tam je jí lépe. O důsledcích Čarodějnice dominující rodinnému poli pojednává mj. pohádka Sedmero Krkavců).

Za geniální ztvárnění Baby Jagy považuji českou televizní pohádku Jamamba (1985).
"Vyju hlady vyju hlady, žeru krávy, psy i hady." Hrdina Ježibabu přelstí tím, že jí lichotí, jak je schopná brát na sebe jakoukoli podobu a donutí jí tak k proměně v mouchu (pokud si dobře pamatuji), v této demaskované podobě je jí schopen zabít.

Když už jsme u těch pohádek, nelze nevzpomenout Perníkovou chaloupku a Barbara Conana. Když vynecháme všechny peripetie a pentličky v příběhu, co nakonec Jeníček s Babou Jagou udělá? "Mrdne s ní do pece." Můžeme o tom polemizovat, přemýšlet, vést po česku rozpravy kolem a proč, Jeníček to koneckonců mohl dělat také, ale naštěstí u toho nezůstal a "konal". Doufám, že ten závěrečný obraz pohádky je dostatečně výmluvný. Barbar Conan nevymyslel nic lepšího než Jeníček. Po té, co si Arnie odbyde své (na přímočarý čarodějčin pokyn "zaplať, barbare,"), s Čarodějkou mrští do ohně. Ivánek z Mrazíka také babici "vypráší kožich" a v řeči obrazů jde, domnívám se, o to samé. Vyprášení kožichu je za tisíc slov.

"Zaplať, barbare."

Více o souboji magie a meče naleznete v popisu archetypálního souboje Lilith a Marse.

Ale vyprášení kožichu, byť účinné, Babu Jagu neodstaví z trůnu dlouhodobě.

(V konečném důsledku rozhoduje o stažení dominantní role Čarodějnice ze svého pole totiž žena. Pokud ji žena nestáhne, neodstaví z trůnu, muž nemá šanci.)

Jinými slovy, Čarodějnici je možno uvidět, vytáhnout z bažin a vyzvat ke křížovému výslechu. Je možné s ní také vést trvalý boj, trvající mnoho let. Klidně i zákopovou válku. Boj s Čarodějnicí, ale není možné vyhrát.

Ona je větší, mocnější, je tu odpradávna. V neustálém boji s ní se mužská síla vyčerpává. Čarodějnice z boje sice možná energeticky profituje - ale muž zapomíná na svou cestu, na svůj vznešený cíl. Tudíž i boj s Čarodějnicí "venku" znamená pro muže v konečném důsledku vlastně prohru, respektive ztrátu času a energie, které mohly být investovány jinde.

Čili - opakuji - mužská cesta nespočívá v boji s Čarodějnicí uvnitř ženy. Čekání ani boj není řešení.

Muž musí tuto temnou ženskou sílu uctít, uznat ji. Je velká. Nepodceňujte ji. Nebojujte s ní. Vizte jí, vnímejte ji. Je tu. Je součástí velkého přediva stvoření. Uznejte ji.

Ale buďte silní. Neprchejte před ní, jako malí kluci. Jinak vás doběhne.

kér, kér... mladý pane ...

Pochopte, čím jste sami v sobě k Čarodějnici (jakožto archetypu), poutáni, čím jste k ní lákáni, drženi. (Jeníček by zřejmě musel demaskovat svou závislost na perníčku). Jaký s ní máte kontrakt vy? Čím si vás (vaši dětskou část, vašeho Jeníčka) drží, uplácí, získává? Proč váš kůň stále parkuje u její chaloupky? To musíte pochopit, svou krví, útrobami a bytím. Jinak nebudete moci jít dál.

Jste schopni vzdát se tohoto svůdného, ale spoutávajícího kontraktu ve prospěch něčeho jiného: své cesty?

Na vnější rovině pak muž Čarodějnici uvnitř své milé říká: nepotřebuji s tebou bojovat, pokud u tebe vládne Čarodějnice a pro muže vedle tebe není místo. Musím jít dál, jakkoli tě miluji. Má cesta je přednější než válka, jíž není možné vyhrát.

Žena je pak konfrontována s volbou, jak se svojí Čarodějnicí naložit. O čemž si povíme v druhé části.

Ve chvíli, kdy muž zvítězí nad Babou Jagou uvnitř sebe, kdy jí vlastně opouští a zanechává jí u cesty, mění Čarodějnice opět svoji podobu. To, co čpělo sírou a ovládalo celý kraj, najednou mění výraz, její závoj padá a můžete najednou vidět její pravou tvář: samotného Boha nebo smějícího se Mistra, který v této podobě stál u vaší cesty, abyste skrze tento příběh svou cestu konečně našli - nebo se na ní opět vrátili.

Nyní vidíte, že Čarodějnice byla jen dočasnou tváří všehomíra, které na sebe vzalo její podobu, aby se vám postavila do cesty, abyste skrze ni svou cestu naopak našli.

Tím se láme téma bloudění, motání se v kruhu; vnitřní, závislá část v muži se uvolňuje, a s tímto rozuzlením se rozpouští umrtvující stagnace. A jeho cesta, na níž se jeho vnitřní části konečně, sešikované, potkávají a propojují, nabývá ostřejších, jasnějších kontur. Paprsky se sbíhají. Jako loukotě doprostřed kola, což je sluneční symbol. Kolo se roztáčí. Jeho energie se slévají ve prospěch společného jednotícího vektoru.

Tímto příběhem si však musí každý muž projít sám za sebe svým jedinečným způsobem.

II. Čarodějnice v ženském příběhu

Jsem si vědom, že nemohu jako muž předestřít něco, co se týká žen, v celé šíři. Přesto se pokusím sdílet to, co jsem zažil v konstelacích se ženami, kde se Čarodějnice objevovala. Berme to jen jako příspěvek do diskuze z mé omezené perspektivy.

Také je třeba pochopit, že nebudu hovořit o Čarodějnici jako takové, ale hovořím o své zkušenosti z konstelační práce s tím, pokud Čarodějnice ženskému poli dominuje (tzn. žena neřídí svůj život, ale je tímto archetypem řízena!) Hovořím o speciální situaci, která může a nemusí nastat a která se tedy v žádném případě netýká všech žen. Projev Čarodějnice, která "nesedí na trůně", která zaujímá v poli jinou pozici, může být dočista jiný. Je to jako když by rodinnému poli dominovalo dítě a psal bych článek o "malém tyranovi", což neznamená, že lze klást rovnítko dítě = tyran. (Dítě se chová jako tyran, jen pokud mu to ostatní komponenty v poli umožňují). Stejně tak nelze zaměňovat "dominující čarodějnici" a archetyp Čarodějnice jako takový, jakkoli je demaskování dominující moci Čarodějnice uvnitř systému pro celkové pochopení působení tohoto archetypu důležité.

Čarodějnice uvnitř ženského pole, pokud mu dominuje, prohlašuje: muži nejsou potřeba, muži jsou slabí, není radno jim věřit, popř. muži vlastně neexistují (ve smyslu "praví muži"). Čili vytváří něco jako matriarchální formu vlády - "včelí královna", kde muži jsou redukováni na úroveň trubců, nemluvňat a nedorostlých synků. Není uznána "mužská síla" nebo "mužský princip", v jeho ryzosti. Tato síla je vnímána jako "problém". Je s ní veden boj. (Krásně to ilustruje staré polské sci-fi Sexmise, kde ze vyobrazena postapokalyptická matriarchální společnost, kde vládnou ženy a z mužů jsou uděláni odstrašující slabomyslní nepřátelé, zatímco ženy však musejí brát pilulky, aby neměly milostné choutky. Sami však přestávají být ženskými a stávají se jakousi militantně-racionální karikaturou muže.)

Sexmise (1983)

Čarodějnice se snaží svou moc v psychickém poli udržet na úkor naplnění instinktivních a emocionálně - partnerských potřeb. Ženy s dominující Čarodějnicí jsou obvykle odpojené od svých vlastních potřeb, necítí, co vlastně chtějí a bytostně potřebují a zažívají velkou frustraci v partnerských vztazích. Zesilené je téma kontroly, ovládání, neschopnost "pustit kontrolu", což souvisí se sníženou schopností zažívat orgasmus, odevzdání, uvolnění a naplnění. Jsou odpojené od vlastního těla, nevnímají jeho signály. Více vše snaží řídit hlavou. Hlava se bojí pustit kontrolu. Sexuální energie slouží mocenským hrám (udržení vlivu nad někým - např. vábení a pak odmítnutí nebo z existenčních důvodů) více než primární erotické slasti a lásce. To platí bez ohledu na věk.

Nezaměřuji se nyní na příčiny, anamnézu, které k něčemu takovému vedou (co tomu v minulosti předcházelo), neboť často je toto hledání ospravedlněním daného stavu věcí a nevede k řešení. (Mám to tak, protože mi udělali to a to, takže je zde kauzální příčina, a proto to vlastně nemohu mít jinak a musím čarodějnici dovolit dominovat i nadále). Jinými slovy, Čarodějnice se postará o dobré argumenty, aby ospravedlnila svou pozici na trůně. (Čarodějnice vůbec, ráda mluví a ovládá pole neustálými řečmi, které odsávají energii a upoutávají pozornost, přičemž nejde o to, co říká, ale o udružení svého vlivu; jakoby tak "zašlemení" komunikační prostor svými tlachy, že už není prů-duch).

Bez hledání vysvětlení v minulosti je však patrné, že energie je uvnitř psychiky dlouhodobě investována do posilování a držení moci a slasti z moci (pomsty, boje, kastrování, zneuznání) na úkor slasti z plně zažívaného erotického života, což zahrnuje sexualitu i emocionalitu. (To první je živeno a krmeno, zatímco to druhé čím dál víc hladoví). Výhodou této strategie (životního stylu) je bezpečí, neboť pokud se neodevzdám a neotevřu mužskému světu, mohu být nezranitelná, nic mi nemůže ublížit: tzn. díky Čarodějnici jsem (nebo se domnívám, že jsem) skvěle chráněná. Tato "kapsulovitost" (ochranné uzavření se) se jeví jako výhodné a bezpečné. Jakákoli závislost na mužích se jeví jako ohrožující, tzn. mým zájmem je učinit muže závislé na mně, avšak sama zůstat v "kapsulovitě" bezpečné (odtažité) pozici. Díky této strategii se kolem mě (kolem "včelí královny", v mém poli) objevují muži, kterým takový model nevědomě vyhovuje; tzn. ti, kteří jsou slabí, bezpeční - či naopak hrůzostrašně maskulinní a agresivní, takže se původní přesvědčení (uzavřít se a nedůvěřovat) potvrzuje a jeví jako naprosto logická (super výhodná) strategie.

"Kapsulovitost", zapouzdření má svou analogii na fyzické rovině v podobě bloků v oblasti prvních dvou čaker. Časté je oddělení srdce versus sexuality. (Každá z obou rovin funguje odděleně. Toto oddělení ubírá sexuální energii její trasmutačně alchymický potenciál. Sexuální energie nemůže bez synchronního propojení se srdcem stoupat vzhůru a pronikat do jemnějších sfér bytosti. Sexuální energie pak zůstává pouze v syrově-animální podobě a jeví se "hlavě" extrémně nebezpečně. O to větší důvod, proč ji zapouzdřit. Problém se zacykluje.)

Časté je, že si žena s dominující Čarodějnicí spíše sama vyhlídne muže, partnera, který pak reaguje na její pobídku, neboť tato volba vyhovuje obranným mechanismům - je vybrán muž, který nemá šanci tyto strategie rozbít. Pokud by si muž vyhlédl ji, je možné, že to bude někdo, kdo bude schopen tyto mechanismy rozkrýt nebo s nimi půjde do konfrontace. Což si Čarodějnice v ženě nepřeje, avšak jiné její části mohou na takovou možnost čekat a doufat v ni, neboť by to pro ni znamenalo vysvobození z pomyslného začarovaného zámku a "věži ze slonoviny". Také je možné, že pro ženu je snadné najít erotické uspokojení v rámci méně vážných vztahů, které nejsou tak bytostně ohrožující, ať už se jedná o milence nebo náhodný sex, avšak v rámci plnohodnotného vztahu, kde jsou ve hře všechny složky naší psychiky, je to pro ní obtížné (tam se jeví odevzdání fatální a nebezpečné). Viděl jsem varianty, kdy ženy preferují narcistní muže, ve smyslu citově nedostupné, vzdálené, protože ona psychická vzdálenost zajišťuje bezpečí ve smyslu "to mě neohrožuje", zde se mohu otevřít, vyjít z "kapsulovitosti". Tato vazba může směřovat i na muže nedostupné ve smyslu, že s nimi reálný vztah nepřichází v úvahu (něco zásadního tomu brání), takže i zde se mohu cítit bezpečně, pokud se eroticky odevzdám. Protože ani zde - se neodevzdávám na celé rovině svého bytí. Žena s dominující Čarodějnicí tak vůbec nemusí mít pocit, že je "velká a mocná", ale může přijít s tím, že stále potkává muže "s kterými to nejde". Není si vědoma mocenské struktury uvnitř vlastní psýché, která skutečným (a tedy potenciálně ohrožujícím) vztahům brání - a vytváří podvědomě dopředu vždy "bezpečnou selekci".

Pokud se však ptáme jiných částí v ženě, které dlouhodobě zažívají frustraci, mají zájem na proměně, která by vedla k naplnění. Tudíž žena se může rozhodnout, že navzdory bezesporným výhodám, která jí mocenská "kapsulovitost" přináší, je možné zvolit si i jinou cestu, která by vedla k otevření se a naplnění v milostném životě, přestože tato cesta obnáší "sesazení" Čarodejnice z trůnu.

Ještě, než se dostaneme k řešení, jedna poznámka. Žena snažící se tyto problémy (frustrace) řešit, se může ocitnout v ženském kruhu (skupině, terapii), která nabízí duchovní rozvoj nebo psychoterapeutickou intervenci, avšak díky atraktivitě podobných polí se může stát, že této skupině šéfuje žena, jejíž pole je rovněž nevědomě řízeno Čarodějnicí. Tato žena může mít skvělé terapeutické nebo duchovní schopnosti a může jednat v dobré víře a snaží se ženám skutečně pomoci. Avšak, pokud si není vědoma dominance Čarodejnice uvnitř sebe, povede ženy tím způsobem, který vede k většímu rozkolu uvnitř jejich partnerských vztahů. Tzn. žena má pocit, že se zdokonaluje, roste, zpracovává si své problémy, ale její vztah doma obvykle uvadá, její frustrace rostou, spíše zjišťuje co všechno by mohla chtít a nemá, a proto to řeší výměnou partnera a pak znovu a znovu. Chci tím říci, že moc Čarodějnice, která je s námi odedávna, si zaslouží respekt, může být velmi přínosná, neboť disponuje schopnostmi, o kterých se mužům ani nesní, avšak stejně tak může být destruktivní a i v rámci skupinového působení zasévá semínka sváru, boje a nenávisti mezi mužským a ženským principem, namísto jejich propojení a synchronizaci. (Více o ženských kruzích nevědomě následujících staré kulty dávnověku v článku Michaely Freyové Stín Velké Matky).

Nyní se pokusím naznačit řešení. Co jsem (zatím) mohl vidět, je na dominující Čarodějnici uvnitř ženské psýché jediný lék. Žena, která se rozhodne jít si za stavem naplnění, navzdory svůdné ochranné moci Čarodějnice, je konfrontována s tímto krokem a volbou. Říci muži po svém boku, respektive mužskému principu, "následuji tě".

Tento krok vede k tomu, že se její pole otevře pro (zdravou) mužskou energii, která nyní může v jejím poli zaujmout právoplatné místo. Vytvoří se zde prostor pro "Krále", Muže, Partnera, jemuž je dána důvěra. Žena jej může obejmout, sklonit hlavu na jeho rameno: podob je mnoho. Ale dává mužskému prvku důvěru, činí se vůči němu (opět) zranitelná, připouští (určitou míru) závislosti a je schopná mu přenechat (v určitých oblastech) vedení.

Tento krok nemá jen důsledky na rovině partnerských vztahů (najednou se může objevit muž, který mi partnersky vyhovuje - nebo se tak muž, který už po mém boku je, začne chovat, protože je mu dán prostor). Má důsledky i pro duchovní růst ženy, neboť i ona, v moci své vlastní Čarodějnice, stojí v jakýchsi bažinách (bezpečně mocenské) stagnace, na níž si sama neumí najít lék. Zažil jsem mnohokrát v konstelaci, že pokud žena překročí pomyslný práh a zvolí si "následování" (učiní tento odvážný krok), otvírá se určitému druhu světla nebo energie, které uvnitř ní cosi rozsvěcí a probouzí a který k ní jinak, přes filtry Čarodějnice, nemá přístup. (Připadá mi to jako takový "uranský švih", jakási forma iniciace). Neříkám, že tento impulz musí nutně vzejít od reálného muže po jejím boku, a že k němu nemůže žena dospět uvnitř sebe, kontaktem s vlastním mužským proudem. Každopádně, bez tohoto kroku je tento druh mužského duchovního, probouzejícího impulzu, nemožný.

Co to znamená "následuji tě"? Znamená to: připouštím, že jsi potřebný, že jsi důležitý, že máš zde své místo, že bez tebe nemohu plně žit. Jsem ochotna tě následovat v tvém vedení tam, kde ty vidíš lépe, následuji tvou sílu, protože vím, že je pro mě dobrá, ačkoliv mi může ublížit a možná mi také mnohokrát ublížila. Přesto jí znovu dávám důvěru, neboť bez ní nelze plně být ženou. Jako žena potřebuji mužský princip (v sobě i po svém boku). A já jsem ta, kdo rozhoduje o své důvěře. Má důvěra je dar, který si dávám sama sobě, který dávám nám oběma, který dávám naším dětem, kteří tvou zdravou sílu potřebují také. Má důvěra umožňuje naše spolubytí. Žádná kauzální událost nemůže ovlivnit mou volbu, zda důvěru dám či nedám, to je můj krok. Já tímto krokem utvářím svůj život. Já tím dávám možnost, aby můj život rozkvetl. Možná, že nerozkvete, možná, že mou důvěru zklameš, ale když tento krok neudělám, vím, že nerozkvete zcela určitě, byť mě bude má mocenská hradba skvěle chránit před zraněními.

Pokud žena tento krok udělá, Čarodejnice, kterou nešlo zrušit pěstmi, magií, sliby, ani jadernými hlavicemi, se smrští, stáhne, uvolní pole ze svého sevření, stáhne se do bodu pouhé potenciality.

Co říci na závěr? Ženy: chcete dál stát před prahem nebo za prahem?
Muži: Uznejte tuto sílu - ale pak ji nechte u cesty.

******************************** 

3. Dodatek o komplementaritě polarit ↕

Vzhledem k mnohým reakcím na tento článek bych ještě rád na závěr něco doplnil. Mnohé ženy považují "následování" muže za jakési ponížení, zneuctění, porobení a vnímají takové vyjádření jako šovinistické a přežité. Domnívám se, že jde o hluboké nepochopení.

Následování muže ženou v žádném případě neznamená, že mužská energie nebo princip je ženskému jakkoli nadřazená. Obě polarity jsou komplementárně toužebně se potřebující jako jin a jang nebo jako plus a mínus tvořící elektrický náboj. Když žena následuje muže, když se jin odevzdává jangu, dochází totiž k důležité protireakci z druhého pólu. Jang, muž, přebírá ochrannou a silovou pozici ve smyslu: chráním tě, miluji tě, sloužím ti, sdílím s tebou své zdroje, zahrnuji tě, bojuji za tebe, umírám za tebe, expanduji pro tebe a celý svět ti skládám k nohám, neboť nabíjíš můj život vyšším smyslem! Svou sílu dávám do tvých služeb. Když mi skláníš hlavu na má ramena, beru tě do náručí a ponesu tě. Toto se pak děje uvnitř nás - i navenek. Představme si to jako když rytíř klečí před královnou a říká: za tebe bojovat - povznáší mé srdce, má paní. Síla slouží lásce. Forma obsahu. Budování smyslu. Paže srdci.

Je-li jinová polarita odkrytá a zranitelná, zdravá jangová energie toho nikdy nezneužije: chce jí chránit a vytyčit jí mačetou mezi pralesními trny bezpečnou cestu a pronést ji tudy v náručí. To je odměna, protireakce, o které žena pochopitelně nemusí mít tušení, neboť to ze své zkušenosti nemusí znát. Zvláště žena, která se celý život obrňuje v mocenské, jangové, maskulinní pozici, se může celý život setkávat s reakcí, že jí muži nepodrží dveře, nepomohou ji, když je v nesnázích, na všechno je sama, unavená, udřená, vyšťavená, nekvetoucí apod. Proč? Protože navenek vyzařuje: já jsem silná, zvládnu to sama: nesahej na mě, debile. (Nectím mužskou kvalitu, není potřebná, vystačím si sama, zvládnu totéž, co každej chlap levou zadní, natřu ti to, koukej). V protireakci se tak muži k ní opravdu chovají.

Svatební cesta do Jiljí

Jako opačný příklad uvedu herečku Libušku Šafránkovou. "Vy, že byste to nezvládl?", říká v Svatební cestě do Jiljí se svýma nevinnýma kukadlama železničáři, "jste naše jediná naděje, bez vás jsme prostě ztracení," visí mu na rtech. A co udělá jinak zachmuřený, nevrlý železničář? Nastartuje drezínu s jakýmsi mladíkovským pocitem u srdce a úsměv mu počne hrát na rtech. To je příklad ženy, která se nemusí chránit za pomoci Baby Jagy. Příklad ženy, která důvěřuje, která předává mužskému principu vedení - to je skutečným významem slova "následuji tě". Žena, která to umí, která umí zůstat v jinové pozici (v ženské energii, ženské síle), není v žádném případě slabší nebo méně hodnotná než muž. Jako není růže slabší než kámen. (Resp. je i není, disponuje silou jiného řádu). V této křehké důvěře, obklopena ženským půvabem, dává světu samu sebe, je si vědoma své hodnoty (růže ví, že je růže) a celý mužský svět se může přetrhnout, startuje drezíny a dává se do pohybu. Upadnutím jejího kapesníčku počínají války o Tróju. Ženské 'následuji tě' přináší mužské 'sloužím ti'.

Máte z těchto obrazů pocit, že žena je muži podřízena? Není. V tom se jin sklání k jangu a jang k jinu a v hluboké propojenosti tančí světem. Obojí je gestem nejhlubší vzájemné lásky.

Pointou není hra na to, kdo z koho, kdo má navrch. Pointou je propojení jinu a jangu, obsahu a formy, smyslu a činu, obou polarit uvnitř nás samotných i v reálných vztazích. K tomu je třeba obě dvě v sobě i ve všem ctít, vnímat je, dát jim jejich váhu. Následování přibližuje jin k jangové ochraně a síle a vyvazuje ji ze samoty a izolace směrem k lásce.

Autor textu: Vojta Franče

Jak naložit s Babou Jagou v novém věku?

S psycholožkou Evou Boháčkovou jsme si položili otázku: Jak naložit s Babou Jagou? Jak k ní přistupovat? Jaké je její místo v dnešním světě? Jak jí co nejlépe integrovat na naší cestě tak, aby to bylo v souladu s novým paradigmatem? Jak se s ní na praktické rovině má muž a žena potkat? Jak ji uctít (uznat, nezavírat ji jako smrtku do sudu) a současně jí nebýt lapeni?

Konstelační proces nám přinesl následující vhled.

Pro ženy

Každý se ve svém životě nevyhnutelně setká s utrpením. Část tvé bolesti zůstala někde v tobě nahromaděna. Můžeš ji nepřijmout a pěstovat si na základě ní křivdu, pocit nespravedlnosti, že se tak nemělo stát. Můžeš se postavit nad život, který běží, nad přírodu a říct si: ne, to se nemělo stát, to je špatně. Pak tato bolest zůstane v tobě nestrávena, stane se křivdou, obviněním a můžeš ji použít jako prach, který smísíš se svoji mocí a silou vmetneš ji do tváře svému muži. Můžeš si tuto křivdu pěstovat a na základě ní mít neustále připravenou munici proti svým "mužským nepřátelům". Tento černý prach bude ovlivňovat tvoje vnímání vztahů a jakoby pokřiví světničku, v které žiješ, takže si budeš vše, co se děje, intepretovat v pokřivené podobě. Muže, který je tvým přítelem, budeš vnímat jako nepřítele. Budeš muže vnímat se psí hlavou. Z toho budou vznikat další boje a bolestné momenty, které ti vyrobí další bolest, takže budeš mít vždy dost černého prachu k dispozici. Zvykneš si na toto drama, vztahovou bitvu a budeš v ní dál pokračovat, bitva vyplní svým dramatickým dějem tvé vztahové pole. Přes něho nebude jasně vidět, kdo vedle tebe doopravdy stojí, nebude jasně vidět, jestli je mezi vámi láska, nebude jasně vidět, kdo má a nemá otevřené srdce - to vše bude jakoby v mlze, oparu, jako se střelný prach vznáší nad bojištěm lásky.

"Dokud své křivdy nestrávíš, tato zrnka budou neustále ucpávat hladký strojek partnerského soužití: v tvých intimních vztazích nebude možné se jasně domluvit, budou neustále vznikat nejasnosti, na základě nichž nedochází k win-win situacím," zazní v konstelaci.

Anebo je tu druhá možnost. Vezmeš svou bolest, své zranění, svá černá zrnka a jedno po druhém sníš - strávíš, přijmeš. Nebudeš jim přikládat ani menší význam, ani větší. Nebudeš zveličovat své utrpení, ani jej nebudeš popírat a znehodnocovat. Uznáš, co se stalo, tak, jak se to stalo. Ne méně, ne více. Strávíš svá hořká zrnka, přijmeš je zcela, bez představy, že něco mělo být jinak. Pokud se tak stalo, mělo se stát. Mělo-li pršet, pršelo. Svítilo-li slunce, svítilo. Bylo to tak. I tebe něco zranilo, stalo se tak, přijmi to. Bez patosu, bez viny (tvé či někoho jiného). Nech to zaznít jako přírodní děj, který proběhl.

Pokud strávíš všechna svá zrnka bez výhrad, dojde k proměně. (Dobrá zpráva: těchto zrnek není nekonečně, je jich přesný, omezený počet). Tvoje pole se vyčistí. Zmizí mlha, zmizí distorze vnímání, zmizí pokřivení. Uvidíš jasně svou vztahovou situaci, tvá světnička bude přehledná a jasná. Vytvoří se prostornost. Zmizí tlak na "měl bys být / měla bys být / mělo to být". Uzná se vše jak, je. Každý má právo být, co je. Nic nemělo být jinak. Nic nemá být jinak. Je to právě tak, jak to je. Nenárokuje se nic nad to. V tomto prostoru se začne všem svobodně dýchat, jako po bouřce. Nyní ty i tvůj partner můžete s úlevou vnímat, jak je to mezi vámi doopravdy. Je zde vůbec srdce? Proudí zde láska? Jak to vlastně máme? Vztah se může obnovit, stejně jako může přirozeně skončit, ale obojí je v pořádku. Obojí je jasné a vyplývá z toho, je-li v daném poli láska, je-li ženino srdce otevřené. Přes mlžný opar bitvy to nemuselo být jasné: drama ovládlo pole. Tvému muži zmizí "psí hlava" a uvidíš jej ne jako svého nepřítele, ale jako svého přítele v pravém smyslu toho slova.

Nyní nastává prostota, jednoduchost, přirozené spolubytí dvou lidí, bez patosu, bez dramatu, bez velkých tragedií, vzletů a pádů - už není tak epické a monumentální (a možná se ti po tom bude stýskat): je přirozené, je obyčejné. Takové je vztahové pole, pokud se rozpustí všechna tvá hořká zrna. Baba Jaga (Čarodějnice) se rozplyne zpět ve svůj zdroj: v celek matky přírody, kde vše je, jak je.

Možná, že ti také bude líto, že najedou nezapadáš mezi ženy, které si svá zrnka pěstují a mají ve zvyku si na muže stěžovat a drát "špinavé peří". Možná, že s nimi ztratíš společnou niť. Možná, že tě "zavrhnou", protože s nimi nedržíš basu a nepřiléváš do společného ohně "stěžování si". Možná, že budeš obyčejně šťastná (s kýmkoli dle tvé volby). A možná, že tím ztrácíš onen vypravěčsky dramatický vzlet, který je v některých kolektivech potřeba.

Pro muže

Uznej, že nad mocí Baby Jagy nezvítězíš silou. Je větší než ty. Ty jsi jen člověk - ona, cosi nadosobního nebo z této roviny vypůjčeného. Možná, že budeš utíkat a zdrhat jako Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra - ale to nic nevyřeší. Uznej, že toto nemůžeš vyřešit za ženu. Uznej, že zde se setkáváš s něčím, nad čím nemáš žádnou moc. Je to větší než ty. Možná si tváří tvář tomu připadáš bezmocný, ale tak to je. Unes tuto bezmocnost. I v tom je kus síly ("nelakovat to"). Nic víc zde nezmůžeš.

************ 👹

Tento popis by na praktické rovině mohl stačit, ale pro ty, kdo potřebují vědět více souvislostí...

Bližší vysvětlení:

V archetypální rovině (na úrovni kolektivního nevědomí) v nás existuje vzpomínka (či představa nebo fantazie) týkající se matriarchálního uspořádání světa, kde ženy disponovaly neotřesitelnou mocí, zatímco muži byli bráni na úrovni slabých a bezmocných trubců. (Více o tom píše Michaela Freyová v článku Stín velké matky).

Stav, fenomén, naše vnitřní část či životní strategie, kterou nazývám Baba Jaga, začíná působit a ovládat pole tehdy, když dojde k prolnutí 1) vzpomínek na tento starý matriarchální svět spolu s 2) rovinou osobních, nestrávených, neakceptovaných křivd. (Tyto dvě vrstvy na sebe nasednou a ovlivní způsob, jakým si interpretujeme dění kolem sebe. Představme si oběť vybavenou pancerfaustem, která si vše, co se šustne v mužském světě, interpretuje jako nepřátelskou aktivitu nebo výzvu k pohrdání nad "mužíčkovou" slabostí. Základem vnímání situací je zde nedůvěra až paranoia).

Tato životní strategie dodává ženě pocit abnormální síly a nezranitelnosti. Je jakoby "nad". Způsobuje, že je na vztahové rovině tzv. "vykrytá". (Jako obraz této vykrytosti si můžeme představit ženskou postavu dole s pařezem, v němž je spojena s archetypálními energiemi přírody, zatímco místo hlavy má kovovou bojovou helmu). V situacích, které jsou těžké a zraňující, umožňuje ženě ochrana Baby Jagy "přežít", avšak současně znemožňuje vyléčení bolesti, kterou si žena v sobě nese. Určitou dávku bolesti si naopak potřebuje pěstovat a neustále (jako drogu) "vstřikovat do žil", aby se fenomén Baby Jagy udržel v běhu (jako benzín v autě). Na této bolesti, jíž důvěrně zná, může být svým způsobem závislá. (Vše, co důvěrně a dlouho známe, je pro nás bezpečné. I bolest).

Žena si z archetypální roviny vypůjčjuje něco z nadlidské nadosobní síly.

Někdy na ženských seminářích označována jako ženská síla, čímž může docházet k orwelovskému zmatení pojmů; protože ženská přirozenost unese lidskou citlivost a zranitelnost - právě k tomu je silná - a nepotřebuje se vykrývat něčím z nadosobní roviny. Ženská "síla", která nutně potřebuje oporu v archetypální nelidské dimenzi (aby se skrze ni "vykryla" a "vybetonovala" jako železný voják) je tedy naopak vlastně slabost. Na druhé straně, žena, které je dobře v lidské, přirozené, každodenní rovině, svoji slabost, citlivost a zranitelnost popírat nepotřebuje, natolik má důvěru v sebe (ve svou hodnotu) a ve svět. Může svou přirozenost vyzařovat podobně jako růže.

Která růže je silná? Ta která unese déšť a vítr a díky tomu září půvabem a svěžestí? Nebo ta, která si přes sebe dává poklop, aby se všemu uchránila?

Tam, kde je Baba Jaga (či Čarodějnice) používána v šamanské (transformační, alchymické či léčitelské práci), zajišťuje něco jako (plutonské) ochranné pole (něco jako bezpečná kachlová kamna ve světnici). To je její pozitivní funkce. Avšak pokud žena tuto archetypální roli neodkládá na pomyslném prahu mezi profesním a osobním životem, pokud svou helmu Baby Jagy neodloží, když odchází z práce domů, může se stát, že tento fenomén pak "přetéká" do jejího intimního života, kde způsobuje distorzi / pokřivení vnímání intimních vztahů a mužského světa. Tato distorze generuje další a další utrpení (v životě ženy i jejím okolí), takže je znovu přiléván olej do ohně osobních bolestí a křivd, takže se celé dění potrvzuje a zacykluje. Přibývají další hořká zrnka, přibývá další potenciální munice pro boj mezi pohlavími na základě přehazování viny. Vzniká nekonečné tragické drama.

Není možné "vymazat" z kolektivní paměti archetypální vzpomínku na matriarchát: pro tu si jakoby "můžeme vždy sáhnout". Ale můžeme na individuální rovině asimilovat bez zveličování svá jednotlivá zrnka utrpení (pomyslná zrnka kávy, hořké pilulky), což vede k rozpuštění křivd a tím i půdy, na které mocensko-obranný fenomén "Baba Jaga" stojí. (Křivda je bolest, která se - podle nás - stát neměla. Tímto stanoviskem stojíme však proti něčemu většímu, co danou bolest umožnilo. Je to jakobychom chtěli poručit větru, aby nevál a dešti, aby nepršel - po té, co jsme zmokli. To je to naše "čarování", namísto uzdravení). Fenomén Baby Jagy se pak po této asimilaci "hořkých zrn" ve své temné podobě rozplyne (její moc přestane zakřivovat vztahové pole) a Babu Jagu můžeme vnímat v její ryzí podobě, jakožto neutrální projev přirozeného přírodní dění - jakožto možnou podobu "Matky přírody". Je to jako když se rozmotá uzel a uvolní se široký prostor. Je v tom pokora vůči větší síle přírody, které již nechceme poroučet. V tomto prostoru je všem dovoleno být právě tím, čím jsou, v přítomnosti i minulosti. Neohýbáme "čarováním" to, co je, nebo to, co bylo. Máme sílu unést, co je.

Čili i fenomén Baby Jagy je z určité perspektivy přirozenou součástí přírodního dění, avšak cílem tohoto článku je vnést do tohoto dění větší jasnost, aby se pomyslné uzlíky mohly rozmotat.

Důležité je, že žena se může rozhodnout toto pole rozpustit sama v sobě a že (ačkoliv terapie může být nápomocná), k tomu nic vnějšího nutně nepotřebuje.

* PS:

Ještě informace pro ty, kteří dělají konstelace. Protože Baba Jaga je super-mocná entita, je možné, že pokud se schází skupinka žen, které si pro sebe konstelují, může Baba Jaga dost ovlivňovat to, co probíhá v celé konstelaci (či jiné skupinové aktivitě). Její "gravitace" na způsob "černé díry" ohne pole tak, že vyjde právě to, co by se Babě Jaze líbilo a nepustí je to do témat, do kterých si to Baba Jaga nepřeje. Vytváří to silný protiodpor, aby se nějaké věci neotvíraly a zůstaly uzamčeny. Může se stát, že konstelaci nevede konstelář, ale Baba Jaga. Zvláště citlivé to může být v případě mužsko-ženských témat. Raději s touto možností počítejte.

Autorem článku je : Vojta Franče

Plášť srdce

 Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází. Tolik J. A. Komenský. Všimněte si, že i tento klasik, chtěl světlé vymalování světa popohnat k trochu jinému posouzení, než to na první pohled v textu vypadá. Až příliš často a rádi hledáme příčiny toho všeho, co nám ubližuje ve světě kolem. A prostřednictvím projekce přesouváme odpovědnost za ně, na bedra těch druhých, ačkoliv ony sami leží přímo v našem nitru. To nás však nikdy nevede k řešení toho, jak to s tím světem vlastně je. Jak už je psáno u v knize Tao-Te-Ťing: "Obviníš-li někoho jiného, nebude mít obviňování konce."

A přesto i dnes, 2500 let poté, velká většina lidí věří tomu a ještě pevněji, že vina je jednoznačně na straně těch druhých. Mužská polovina mozku,v které jsme vychováváni, logika a rozum, chce jen jedno řešení. No ono poletující a chaos navozující ženská polovina na tom není o nic lépe. Vše pro nás osobně nepříjemné a je nám jedno zda zleva či zprava, projektujeme na ty kolem nás. Máme možnost se bránit? Ano, pokud jsme totiž všichni v morfogenetickém poli (termín Rupert Sheldrake, A New Science of Life: The Hypothesis of Formative Causation“ - zveřejněno 1983), které odráží stav nás všech. Jedním z důležitých hybných faktorů tohoto procesu je tzv.„morfogenetická rezonance“, která funguje na principu podobnému klasickým rozhlasovým vlnám, kdy velmi záleží na tom, aby byl přijímač dostatečné dobře naladěn na konkrétní specifickou frekvenci.

Jsme jednotkami žijícími v rezonančním poli, které odráží náš stav bytí do prostoru a pokud jsme vysílače i přijímače zároveň, pak i my rezonujeme s tím, co k nám vysílá kdokoliv jiný, stáváme se součástí jeho vysílání. Pokud se jen ohrazujeme a bráníme-li se (což nám přijde v tomto světe spravedlivé), lehce se stáváme nositeli přisuzovaných negativních vlastností. Česky řečeno, budeme např. označováni tak dlouho za mrzouta, že se jím nakonec raději staneme, abychom unikli té všeobjímající destrukci, jež se na nás vyvalila ze stínu toho, kdo ji v sobě nikdy nepřijal a díky rezonanci, která mezi námi nastala, se tato energie dostala až k nám. To, ale znamená, že tato rezonance přináší zprávu i k nám. A že s ní můžeme naložit dle našeho uvážení. Buď ji nepřijmout a bojovat s ní a nebo naopak ji akceptovat a všimnout si, na co nás upozorňuje. 

Ono, kdyby si se svou rozdělenou a nepřijatou stránkou osobnosti onen dotyčný/čná uměli poradit sami, udělají to. Náš problém je, naslouchat tomu, co je za tím a oné manipulativní a egem z vnějšku řízené rezonanci nepodlehnout. Nebojovat, i když všechno velí bojuj. No ona i současná psychologie a sociologie, či náboženské cítění není bez viny, že? Podle nich za vše může naše rodina, rodiče především, socializace společností, podmínky změněného životního prostředí. Dneska dokonce můžeme projikovat vinu na účet zdravotní pojišťovny. Můžeme se u psychologa vykecat z tlaku rodičů a naházet tunu viny na ně, zejména na matky. A když ani tohle nepomůže, hned je tady esoterika - karma vole... karma. 

Otázka však zní, krom odlehčení vlastního pocitu viny - vyléčila už nějaká takováto vědecky či pavědecky řízená projekce trvale onoho člověka nebo nějaký vztah? Uskutečnila spojení člověka v sobě samém a přijetí toho, co ve svém životě nepřijal za své? Jak by jakákoliv z vnějšku řízená akce mohla učinit přijetí zevnitř? Ukázala by majiteli ruky, že když ukazuje na něco, na nějaký problém, na ty druhé, že k obviněnému směřují jen dva prsty případně jeden a zbytek pak ukazuje na toho, kdo je za to vše opravdu odpovědný? Tedy na majitele ruky? Těžko...

Možná si řeknete, ok a co to má společného s image? S pláštěm? Nebo jaká je v tomto pojednání jeho role? Ve vnějším světě toho lze změnit málo. Kdo by si však nevyměnil zamazaný plášť, který se jeho špína odráží v zrcadle? Každý. Nikdo z nás nechce mezi ostatními chodit špinavý = nahý. Poznatelný, přirozený. Ukazující své srdce na dlani. Proto sami sebe i na své srdce, navlékáme pláště. Pocitů, dojmů, zkušeností, představ. A i když jsou zamazané a zablácené od našich projekcí. My víme, že bláto na plášti není v zrcadle, ale na plášti. My víme, že máme v sobě máme svoje skryté a ukryté věci za které se stydíme. A halíme se proto do skvostných plášťů. Do nádherných rouch vladařů všehomíra a všeobjímající lásky. A tak si své pláště převlékáme a svlékáme podle toho, jakou roli v nich potřebujeme odehrát. A podle toho, jak jsou zrovna zamazané. A myslíme to jistě dobře se světem tam venku, to však nestačí k tomu odstranit to, co se nám na něm nelíbí. To, s čím rezonujeme. To musíme nejprve vidět v zrcadle své srdce a v něm náš svět, nepřikrytý pláštěm našich představ o tom, co je dobře a co špatně.

V praxi života je hra projekce, neboli hoďme vinu za sebe na jiného, rozšířená ve všech odvětvích. od hospodářství, přes pedagogiku až po všechny oblasti osobního života. Stala se velmi oblíbenou i v partnerských vztazích, kterých má na svědomí přinejmenším stejně jako žárlivost. My vlastně všechny a všechno ve světě kolem vyzýváme neustále na souboj. Sice si na psycho-spirituálních sedráních duše u psychouše či na tarotu vymlouváme s tím, že onen náš boj je vlastně naším vámi, pozor, vámi nepochopeným voláním o pomoc; jenomže, když v rámci svého volání zabijete všechny kolem, pak vám jaksi na pomoc už nikdo přijít nemůže, že? Předáváme tímto bojem však ostatním jen naši energii a nakonec i moc nad námi. Jde o to, že neumíme nebo nechceme změnit způsob své komunikace. Své rezonance. Své ego manipulace. Pozor, mám ego rád a uznávám ho. Nedávám mu však možnost řídit můj život. Protože jako oběti projekce nás pak mohou vyvézt z klidu takovéto rezonance kdykoliv a připomenout nám i naše stinné stránky. A za to je (sebe) většinou nenávidíme. A když nechceme nenávidět sami sebe, tak raději nenávidíme ty, o nichž říkáme, že je milujeme. A kruh se uzavírá. 

A to je hlavním nepřítelem vztahů. Jakýchkoliv. Problémem těchto ve většině stínových, nepřiznaných a nepřijatých projekcí je to, že vedou k nesprávnému výkladu světa a tím k naší vnitřní záplavě, k potopení se do nedorozumění a zmatků. A to je základ všech našich snah o odsouzení druhých, našich předsudků o druhých, naší diskriminace druhých, našeho nadržování těm, kdo nás "mají rádi = nevadí nám", našemu hranému svatouškovství a licoměrné bigotnosti. Když bychom totiž své projekce stáhly nazpět, staly bychom se silnějšími my sami v sobě, a ukázalo by se tak i naše pravé já. Ale o to nikdy naše ego; naše nepřijaté projekční plátno, na kterém se nám naším myšlením promítá, co je dobře a co je špatně, nikdy nestálo a stát nebude. Stali bychom se díky morfogenetické rezonanci s druhými silnějšími, ne na jejich úkor, ale právě díky tomu, že bychom dokázali neoslabovat jiné. Automaticky bychom totiž přestali VNĚ pronásledovat to, co nesnášíme UVNITŘ sebe sama. Posilováním sebe bychom posílili celý svět.

Kdysi byl bůh Apolón, bůh slunce, světla, po stvoření světa ostatními bohy pověřen, aby od něj schoval klíč a to tak, aby jej nenašel nikdy žádný člověk. Aby ho nemohl ohrozit. Po zralých úvahách a mnoha návrzích, jež sahaly až k ukrytí klíče na dno nejhlubšího oceánu, na vrcholek nejvyšší hory, na měsíc, konečně Apolón seznal, kam klíč uschová. Schoval klíč k světu v srdci člověka. Protože, to je to poslední místo, kde by člověk svět kolem nás hledal. Máte-li totiž na svém srdci stále neproniknutelný a vše zahalující plášť, nikdy v něm svět vidět nemůžete. MZZ

PS: V roce 1996 probíhal za účasti dr. Ruperta Sheldraka ve Velké Británii televizní test, kterého se zúčastnilo asi 2 miliony diváků. Součástí tohoto testu byl obrázek obsahující v sobě další skrytý obrazec. Jinými slovy, v jedné chvíli se dívalo na testovaný obrázek 2 miliony lidských vědomí. Všichni tito lidé prostřednictvím předem připravené metody dali redakci vědět, jak vypadá skrytý obrázek. Tím se nejen zjistil jeho tvar, ale také i přibližná doba, za kterou si divák byl tvarem skrytého obrázku jist. Ovšem ještě před tím, než se tento rozsáhlý experiment rozběhl na televizních obrazovkách, bylo naprosto stejnému testu vystaveno 2 miliony jiných účastníků, kteří však byli rozděleni do skupin po 1000 respondentech. Obrázek byl ukázán každé takové skupině zvlášť a v jiném čase. Nakonec došlo k celkovému vyhodnocení, které přineslo zcela šokující výsledek. U těch účastníků, kteří byli rozděleni do skupin po 1000 respondentech, určilo správný tvar skrytého obrazce přesně 1,17 %. Kdežto v případě, kdy najednou (tedy v jedné době) mělo možnost vidět obrázek se skrytým obrazcem 2 miliony respondentů, určilo správně skrytý obrazec neuvěřitelných 76 % zainteresovaných. Tento projekt byl ještě několikrát opakován s prakticky stejným výsledkem. Odhalil neuvěřitelný kreativní potenciál kolektivní mysli lidské bytosti. 

A teď si zkuste odpovědět na to, co vlastně sledují svými činy či produkty politici, koncerny nebo dobrodějové a guruové, kteří tolik touží po lidské pozornosti? A měl pravdu sv. Augustýn, když řekl: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem." - ? Čeho Bohem? Jakým Bohem? A koho Bohem? Vážně potřebujeme mít chrám pro milion věřících, kteří v něm budou meditovat? A nebo potřebujeme miliony svobodných srdcí, které k tomu, aby vyjádřily čím jsou, nepotřebují žádný chrám? Aneb dáváte si pozor na to, na co se díváte? Kdo vede váš pohled? A čím se díváte? Ono mít ten plášť, není někdy zase až tolik nepotřebným, že? 

▬ pro poznámku byl použitä citace textu jaromíra Chvátala - http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/4724-rupert-sheldrake-a-tajemstvi-morfogenetickych-zivotnich-poli-2-3/ 

▬ https://www.facebook.com/notes/spiritual-image/plášť-srdce/878246855622882

SLEPÁ ULIČKA

Někdy máme sklon si myslel, že partnerovi slabosti a zvláštnosti škodí naší stabilitě a blahobytu. A partner zase na druhé straně považuje vaše vrozené obavy a zábrany za frustrující a omezující. Takže plodem tohoto konfliktu hodnot a postojů může být mnoho vzájemného obviňování a pocitu viny. A jeden má tak pocit, že musí udržovat vztah v chodu, zatímco ten druhý je nespolehlivý a nezodpovědný, alespoň podle něj. Ale druhý zase nemůže vystát, že by měl hrát podle partnerových pravidel a považuje ho za „despotického otce", který mu odepře i tu nejmenší zábavu. „Tyran a volnomyšlenkář" by byl přiléhavý název pro takovéto partnerství. Je vedro a to nám všem unikají emoce rychleji z podpalubí. A venku syčí a prskají...

Co se týče možnosti zaujmout pozitivnější postoj, jeden z vás dvou by se měl snažit uvidět, že ten druhý se, vědomě či nevědomě, přece jen pokouší přizpůsobit, měl by přestat všechno kontrolovat a měl by se přiznat ke svým obavám, a tak je i rozptýlit. A druhý by měl sám sobě poctivě připustit, že potřebuje sebekázeň, že musí být praktičtější a obecně zlepšit své chování k okolí. Nakonec, oba partneři jsou touto vzájemnou interakcí nuceni spíše svému svědomí naslouchat, namísto toho, aby ho projektovali jeden do druhého ve formě vzájemného obviňování. Pokud tuto psychologickou slepou uličku nevyřešíte anebo ji alespoň neuznáte, tento aspekt vzájemné partnerské komunikace vám zabrání cokoli společně vybudovat. A mezi vámi bude i v zimě jen velké vedro... MZZ

TEN DRUHÝ

Co se nám na sobě nelíbí ☼, ukrýváme před světem a pak to do něj projektujeme. A v ostatních lidech vidíme to, co si do nich projektujeme - to, čím podle svého názoru jsme my sami. Pokud vidíme v druhých něco pozitivnějšího, ale nevěříme, že by se nás to mohlo týkat, je dobré si uvědomit, že právě tenhle dar potlačujeme. Nevím, jestli ho odstrkujeme díky vině či strachu, ale v podstatě bytí v nás zůstává stále, coby skrytý potenciál. A stejně platí, že negativní věci, které vidíme na lidech kolem, jsou ve skutečnosti ty, o nichž jsme přesvědčeni, že se vztahují k nám. Když si sami sobě odpustíme, přestanou nás zneklidňovat i u druhých. Ve druhých vidíme právě to, co si myslíme o sobě. Když si myslíme o partnerovi jen to nejhorší, je to známka toho, že naše nevědomé síly se derou na povrch. Ale my je odmítáme přijmout a zavalíme jimi díky své projekci toho druhého. Milovat je i schopnost unést negativitu toho druhého. Ne ji za něj tahat a obětovat se pro něj navždy. Ale naše schopnost přijmout ji nyní, mu dává šanci si teď odpustit a změnit svůj přístup. K sobě a tím i k vám. Dává nám šanci změnit svůj vztah. Vztah máme proto, aby to, co se v nás skrývá, vyplulo na povrch. A tak ti lásko i dnes zase děkuji za to, že mi dáváš ten dar, když mi ukazuješ, co si myslíš o sobě a tím i o mně. A takový vztah je obdařen sílou lásky, která vytvoří viditelné spojení od srdce k srdci. Chuť sdílet čas i prostor společně. A tomu se říká milovat. ♥ MZZ

PROČ SI MÁM VZÍT POTVORU?

Ne to není moje delirium tremens. To je poděkování ženám, které nás muže přivádějí sice k šílenství, to ano, avšak v podstatě jen proto, že my už šílení jsme. Abysme se zamilovaly a sdílely svět s těmito pro nás mnohdy nepochopitelnými tvory. Komplikované dívky jsou velmi kreativní a velmi emotivní. Česky řečeno jsou "praštěné pavlačí". Můžou v sobě mít nádech něčeho, co lidé nazývají většinou „bláznivým“ nebo „proradným“. Většina rodiny je považuje za černé ovce, o kterých se moc nemluví. Raději. Nikdo je moc nemá rád. Protože neví, jak je milovat. Ale nikdo nás nikdy nebude milovat víc. Nikdo se s námi vážení pánové a mužové nebude nikdy milovat s větší vášní než ony. Nikdo nás nebude tolik zbožňovat. Možná ani Bůh ne. Ten asi určitě ne... Emotikona grin

Nikdo nás tolik nepovzbudí v cestě za našimi sny. Čeká na nás nespočet hlubokých konverzací, které nás donutí pokládat si otázky ohledně našich názorů a myšlenek. Vždy se nás budou snažit přechytračit. Vždy se budou tvářit nezkrotitelně. Nechte jim ten pocit. Vždy budou v opozici. A vždy se budou pokoušet zvítězit. I nad námi. Při mnoha příležitostech. Vždy budeme muset být ve střehu. Aby zase něco neprovedly. No a nebude to vždy snadné, ale rozhodně to bude plně uspokojující a vždy nakonec pro oba i zábavné.

Jednoduchá dívka má jednoduchou mysl. S ní nebudou věci tak těžké a komplikované, bude to hladké plachtění na klidném moři. To je typ dívky, s kterou si možná představujete život – ne s tou, která má svoje názory (někdy horší, jak britské ultras), je chytrá, a ne vždycky se vším, co z naší velectěné makovice vypadne, ihned souhlasí.

Ale jestli se chcete stát tou nejlepší verzí svého „JÁ“, ožeňte se s tou komplikovanou. Udělá pro vás totiž tohle:

1) Sice neví mnohdy, co úplně přesně chce, ale bude si na tom trvat tak dlouho, až dokáže obrátit vaši pozornost k problému jako pes, co zachraňuje v lese zraněného pána. Větší věrnost vám dvěma nenajdete. Vezměte si takovou ženu.

2) Bude po vás chtít váš respekt. Pravda je ta, že to i v situacích, nad kterými se můžete pousmát, ale to byste neměli. Tím, že dává najevo svou hrdost a vy zase na oplátku respekt k ní, Nutí k tomu i nás, své muže. Vezměte si takovou ženu.

3) Bude totiž možná jediná chtít snášet vaše názory i přes to, že ji nijak neimponují, ale protože je říkáte VY, bude za nimi hledat vás a objeví tak pro vás i mnoho dobrého v tom, čemu říkáme duch, spiritualita, víra. Vezměte si takovou ženu.

4) Bude vám s vášní, planoucí jako oheň z jejích očí, srdce i těla vyprávět o svých snech. A když se vy stanete jejím snem, budete se navždy hřát v plameni lásky, který nezhasíná. Popřípadě v pekelném oleji, záleží na nastavení hořáku. Vezměte si takovou ženu. Stejně vás to vždy bude stát úplně všechno.

5) Bude vás donekonečna nechápat a vy tak budete muset, když s ní budete chtít komunikovat nucen rozvíjet i talenty, o kterých jste ani nikdy nevěděl. Vezměte si takovou ženu.

6) Bude to možná bývalá pojašená jeptiška nebo skoro kurtizána, na počtu před vámi nezáleží, ale je to žena, která pochopila, co je to být ne ALFA, ale OMEGA vašeho života, která vás pro spásu od Boha bude směřovat k tomu, abyste rostli jako duchovní bytosti. Spolu. Vezměte si takovou ženu. (PS: tady stojí za to podotknout, že se s ní občas vyskytne taky zkratka pro zvolání OMG - "o my good")

7) Bude se s vámi přít do krve. Bude se hádat a rvát se. Bude bojovat, aby vás udržela v bdělém stavu. A když pochopí, že bojovat s vámi nemá cenu, bude se jen smyslně kočkovat. I když někdy s nezataženými drápky Emotikona smile. Ale stejně tak bude bojovat o vás a vaši lásku se světem, bude se rvát za vaše děti a za vaši svobodu. Vezměte si takovou ženu.

8) Bude se vám chtít vždy vyrovnat a bude v mnoha směrech lepší než vy. A jen opravdový muž si přizná, že je jeho žena v mnoha ohledech lepší než on. Protože ji miluje. A protože ona udělá to samé vám. Bude vás milovat. Vezměte si takovou ženu.

--------------
No pánové, komplikovaná, ale nezralá dívka vám bude osinou v zadku. Budete chtít ji zabít, protože vám to možná přijde humánnější než pořád řešit ty její "blbiny". Bude se s vámi o všem hádat, budete se vedle ní vždy cítit jako „loser“, protože nebudete vědět, jak ji učinit šťastnou. Ale s trochou zkušenosti a moudrosti se i taková dívka stane tou ŽENOU, s kterou je dobré se O-ŽENIT. Je na vás, jestli chcete růst spolu a nebo ji předklepete a připravíte jako řízek někomu jinému, kdo si ji obalí a šoupne si ji už skoro hotovou na pánvičku.

A až jednou do tohoto bodu dospěje (rozhodne se vás milovat), nenecháte ji už nikdy odejít, protože byste tím riskovali ztrátu toho nejlepšího, co vás v životě potkalo. Její problém není v ní, ale v tom, jak komplikované představy svého okolí musela zpracovat, aby přežila. A je moudré se naučit laskavě a láskyplně přijímat to, co je nesnadné a nepříjemné. Pokud by toho chtěla zneužívat, vraťte ji zase klidně na zem, i na holou. Ale nikdy ji nezapomeňte ocenit. Protože, když něco tvoříte, váš vztah například, tak to, co vytvoříte vychází-li z milujícího srdce, pak vždycky vytvoříte něco překrásného. Něco cenného.

Protože na konci nás zachrání jedině krása. Jestliže v ní i v sobě vyjádříte lásku, co je ve vás i ve vašem společném životě, pak vás ta láska, kterou jste takto zrodily, zachrání. Jestliže to neučiníte, pak vás tato nevyjádřená láska svou silou zničí. MZZ

věnováno Martině, MDD

hudba: http://youtu.be/n3fyzKoLGkk

NA ČEM ZÁLEŽÍ?

Dříve či pozdě ji v každém lidském srdci vyroste touha po svatosti, duchovnosti, Bohu, spiritualitě, nezáleží na tom, jak to nazveme. Člověk všude kolem slyší mystiky mluvit o božství, které máme na dosah a které by naše bytí učinilo smysluplným, krásným a bohatým, jen kdybychom ho byli schopni objevit. Lidí o tom čtou, cvičí, promlouvají s guruy ve snaze zjistit, co mají udělat, aby získali duchovnost, spojení se zdrojem, energii božství.

Osvojují si různé metody a techniky, duchovní cvičení a poučky, cvičí mantry, praktikují tantru a pak po letech neúspěšného snažení ztrácejí chuť, bývají zmateni a kladou si otázku, kde se stala chyba. Většinou dávají vinu sobě. Snad kdyby prováděli techniky pravidelně ji, kdyby byli o něco zanícenější nebo velkorysejší, mohlo se jim to podařit. Ale co vlastně ? Vždyť ani nevědí, co přesně ta svatost, duchovnost, spiritualita kterou hledají, je (proto ji nemohou ani najít); zato rozhodně vidí, že jsou stále ještě jejich životy v nepořádku, stále ještě mívají strach, nejistotu a úzkosti, bývají podráždění, neumí odpouštět, rádi vlastní, jsou ambiciózní a manipulují lidmi. A tak se znovu rázně vrhají do usilovné práce, bez které, jak ví, svého cíle nedosáhnou. Ať žije esoterický komunismus.

Nikdy se nezastavili, aby popřemýšleli na tímto prostým faktem. Jejich úsilí je nedovede nikam. Úsilí nenapomáhá růstu; úsilí, ať už na sebe vezme jakoukoli formu - vůle, zvyku, nějaké techniky nebo duchovního cvičení - nenapomáhá změnit. Přinejlepším napomáhá k potlačení a k zakrytí vlastního problému. Úsilím lze změnit chování, ale nelze jím změnit člověka. Představte si muže, který chce získat lásku ženy a snaží se zlepšit svůj vzhled nebo vypracovat si tělo nebo změnit chování a cvičit techniky, jak na ni zapůsobit. Ve skutečnosti nezískáte lásku druhých cvičením technik, ale tím, že jste jistý typ BYTOSTI. A toho nikdy nedosáhnete úsilím ani technikou. A tak je to i s Duchovností a Spiritualitou. Pro jejich získání se nedá nic „udělat". 

Vše záleží na tom, co jste a čím se stanete. Spiritualita není výkon, je to možnost změny se z automatu stát člověkem. Proč to neděláme?

No protože byste ty změny k tomu vedoucí neměli pod kontrolou, tedy ego by je nemělo pod kontrolou, nemohli byste si je rozplánovat, rozhodnout, jak a kdy se mají uskutečnit. Ony totiž hojí, mění a vedou k růstu. K růstu vede právě samo toto nehodnotící vědomí. Ale svým vlastním způsobem, ve svém vlastním čase. A čeho konkrétně si máte být vědomi? Vašich reakcí a vašich vztahů. Pokaždé, když jste v přítomnosti nějakého člověka, kohokoli, nebo v Přírodě, nebo v kterékoli situaci, různě reagujete, tak to jen pozorujte a nehodnoťte zda-li je to pozitivně či negativně. Jen pozorujte své reakce, sledujte, jaké přesně jsou a odkud přicházejí, bez jakéhokoli kázání i viny či dokonce touhy nebo snahy je změnit. To je vše, co je nutné, aby ve vás oživla spiritualita.

Pak poznáte, že nevědomý život nestojí za to žít, že je příliš plný temnoty a bolesti z mechanických nárazů, kterými stejně jak autíčko na setrvačník, poháníte svůj naprogramovaný automat. Jste-li ze začátku ve cvičení vědomí trochu pomalí, nenuťte se do toho. To by bylo jen další úsilí. Jen si své pomalosti buďte vědomi, bez hodnocení a soudů. Pak poznáte, že vědomí v sobě zahrnuje asi tolik úsilí, kolik vydává milenec, který jde navštívit svoji lásku - musí vynaložit energii, snad prochází i útrapami, ale není to pro něj úsilí, pro něho je to radost! Jinými slovy, vědomí nenamáhá a díky němu neztrácíme energii!!! Tu ztrácíme jen tehdy, upřeme-li své vědomí kamkoliv, aniž vlastně víme, že se to právě teď my díváme. Když vypneme své vědomí energii ztrácíme.

Přinese vám vědomí svatost, duchovnost, spiritualitu, po které tak toužíte? Ano i ne. Vlastně, nikdy to nezjistíte. Protože pravá spiritualita, ta, které nelze dosáhnout pomocí technik, úsilí a potlačování, tato pravá spiritualita si naprosto není vědoma sebe sama. Člověk o její existenci nemá ani ponětí. Krom toho, ani vám nepřijde na mysl, protože pomyšlení na vlastní spiritualitu vás zcela opustí, až budete žít z okamžiku na okamžik, až budete pomocí vědomí žít plný, šťastný a jasný život. Stačí, když budete pozorní a bdělí. Neboť jen v tomto stavu vaše srdce uvidí vašima očima. Nic jiného, absolutně nic jiného nepotřebujete. Ani bezpečí, ani lásku, ani sounáležitost, ani krásu, ani sílu, ani svatost - na ni čem jiném už nebude záležet tolik, jako na tom být si vědom přítomnosti každé vteřiny. Života. S láskou. 

MZZ na motivy Anthony de Mella