MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě. Když se bojíme nesprávné tmy „ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. " - Žalmy 139:12 Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání. Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní? Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž ...

Lidstvo se v historii potápí v krvi a utrpení. Proč? Protože jsme příliš závislí na moci projevené bez lásky? Autor se v tomto článku zamýšlí nad tím, co nás nutí ubližovat si navzájem a jak se z této závislosti osvobodit. 🩸 Bylo prolito mnoho krve. Nikdy to nebylo pro lásku. Ale pro moc. Pro MOC jedné části světa nad tou druhou. Pro pocit moci jednoho partnera ve vztahu nad tím druhým. To je fakt, který nelze popřít. Kdo nás k tomu však přiměl? Proč se lidé navzájem zabíjejí a utlačují? Většina tvorů si totiž navzájem neubližuje. Jen když mají dobrý důvod. Především hlad. Některým stačí i chuť. U těch s vyšším vědomím tehdy, když jim je namluveno, že ten důvod mají. Tím důvodem je touha po moci, která se obratně maskuje za slovy jako vztah, láska, soucit, touha či pomoc. A tak si tak říkám. Je to touha pomoci, nebo po moci? K lásce můžeme přijít ihned. Nepotřebujeme na to mít vztah s manželem či partnerem. Stačí otevřít své srdce. To je to místo, kde se skrývá pravda o nás a o životě...

Největším lidským omylem je, že se většina lidí domnívá, že opravdová láska je vzácná. Není, je jí všude dost. Jediný, kdo o ní nic neví, je ten, komu jsme nechali velení svého osudu. Kormidlem otáčí naše ego, nesdílené potřeby a nevyslovená přání. A my sami sebe díky tomuto mínění ohýbáme či spíše pokřivujeme, abychom získali lásku od ostatních, nebo abychom v nich něco „ jako lásku “ vzbudily. Nutíme se do úsměvu, když jsme smutní, nutíme se do toho být štědří, když se cítíme prázdní, a staráme se všemožně o všechny kolem, když právě nyní potřebujeme, aby se někdo jiný postaral o nás. Jako kdyby snad platila ta falešná naděje, že když zapřeme sami sebe ještě jednou, že to snad tentokrát možná „ bude “ fungovat? Nikdy to nefungovalo Své srdce nevyléčíte tím, že přinesete jakékoliv množství obětí. Jediná cesta, jak se zbavit závislosti na iluzích falešné lásky, je stát se přirozeným. Jedinou osobou, která vás vždy a za všech podmínek může jako jediná hluboce milovat, jste totiž vy sami...

Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem – takovým, jaký je. V nedávné době se nám rozběhlo podstatně větší výzkum v oblasti tzv. pozitivní psychologie.  To je psychologické odvětví zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, láska, naděje) a kladných životních zážitků a zkušeností (optimální prožívání - tzv. flow). A tak se nám pomalu a nenápadně rozvíjí před očima obor vědy o štěstí, o lidském potenciálu a jeho rozkvětu. A možná, že je tím nejdůležitějším posunem ze všech současných vědeckých posunů od dob rozbití atomu. Posunul nás k tomu, že by psychologové konečně nezkoumali jen duševní poruchy, ale také to, pro co stojí za to žít . A možná, že když radost či spokojenost zkombinujeme se smyslem a účelností vznikne celkem optimistický pohled do budoucna. Jinými slovy usmívat se lze i tehdy, když je štěstí na hony vzdáleno, ale vím, o co mi v životě jde a o co se mám pokoušet dál. Jedním z přínosů ...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ ne “ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina e...