MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice b...

Touha po dokonalosti a strach z neúspěchu nás často nutí vidět věci jen v extrémech. Prozkoumejte se mnou, jak tento způsob uvažování ovlivňuje naše bytí a jak lze najít cestu ke zdravějšímu, vyrovnanějšímu přístupu k životu. V dnešním světě, kde sociální sítě prezentují dokonalé životy a společnost oslavuje především viditelné úspěchy, se stále více lidí ocitá v pasti extrémního myšlení. Tento fenomén, odborně nazývaný dichotomické nebo černobílé myšlení, nás nutí vnímat realitu pouze v extrémech - buď jsme úspěšní, nebo jsme naprostí ztroskotanci. Buď jsme perfektní, nebo nestojíme za nic. Takový přístup k životu však může mít devastující následky na naše duševní zdraví, vztahy i celkovou kvalitu života. Kořeny problému sahají hluboko do struktury naší společnosti. Od útlého věku jsme bombardováni obrazy dokonalosti - ať už jde o fyzický vzhled, kariérní úspěchy nebo životní styl. Média a reklamy nám neustále předkládají nedosažitelné ideály, sociální sítě vytvářejí iluzi, že všichni...

V několika posledních článcích jsem se zabýval tím, jak nás ovlivňují algoritmy, sociální sítě a bezohledně působící marketing. Všechno cílí na zisk. Spoluvytvářející atmosféru strachu. Co s tím? Koalice SPOLU se opravdu nevyznamenala se svými včerejšími billboardy, které parodují hnutí ANO v jeho pochlebovačnému vztahu k Rusku. A prezident to popsal ve svém prohlášení velmi trefně. Hnutí ANO dělá negativní kampaň na hranici slušnosti a dobrého vkusu, když označuje našeho premiéra především za premiéra Ukrajiny a starajícího se více o Ukrajince než o vlastní lidi. Což je samozřejmě jen blábol, ale vysvětlujte to „ koblihářům “, že? No a koalice naskočila na tuto rétoriku a oplatila jim to svými billboardy. Máte z toho taky ten pocit, jako že si kluci a holky ve věku cca 50–70 let (myšleno vedoucí kádry obou hnutí) rozšlapali na pískovišti bábovky a teď už se jen čeká, jestli není za rohem „pančitelka“, aby se strhla bitva. A my kolemjdoucí přihlížející se buď ze zoufalství opíjíme nebo...

  Život je cestou nejen skrze vnější svět, ale především skrze naše vnitřní já. Je to cesta, kde nejhlubší sny a touhy, ukryté v našich srdcích, mají moc ovlivnit skutečnost kolem nás. Na této cestě se naše nejhlubší sny a touhy, pečlivě skryté v hlubinách našich srdcí, stávají klíčovými hybateli reality, kterou kolem sebe formujeme. To, co v daném okamžiku nosíme ve svém srdci – ať už je to radost nebo strach – má nezměrný vliv na to, jak vnímáme svět kolem sebe i naše místo v něm. Když je naše srdce plné radosti, náš pohled na svět je plný optimismu a naděje. Vidíme možnosti tam, kde jiní možná vidí překážky a naše pozitivní energie nás motivuje k dosahování snů. Tato radost nás vede k tomu, aby se naše sny a touhy promítly do skutečnosti, která z nudné šedi života stvoří panoráma plné světla a barev. Naopak, když jsme ovládáni strachem, naše vnímání světa může být zkresleno a omezeno. Strach zatemňuje naše schopnosti vidět jasné cesty a brání nám v plném rozvinutí našeho potenci...

Říká se, že hudba v srdci může být slyšená vesmírem. Nemám žádné zvláštní nadání. Jen jsem strašlivě zvědavý a ukecaný. Ale když vaše slova odejdou, uslyšíte ji. Aspoň v to věřím. Nic není zadarmo. Za všechno v životě se musí platit. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou. A tak se i každý skutečný život platí smrtí. Smrtí našich představ. Když totiž zemře představa, rozhostí se ticho. Nic zrovna nešťouchá do našeho ega a než zase něco jiného začne, máme chvíli klidu mezi dvěma okamžiky. Klidu k tomu zaslechnout tu hudbu, která se normálně slyšet nedá. K pochopení života potřebujeme tu hudbu slyšet. Což se dá těžko, pokud je posluchač hluchý. A my jsme hluší k okamžikům klidu mezi dvěma údery našeho srdce. Někdy vás k tomu život přivede k poslechu jedinou ranou podivné hole jménem pravda. Už je to dlouho, ale nenaslouchání té svojí hudbě přivedlo mě a srdce do nemocnice. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce – o tom jsem přemýšlel po několik nocí, když jsem ...

Většinu života strávíme přemýšlením o tom, co vlastně ovládá náš život. Strach nás dokáže donutit vzdát se čehokoliv, dokonce i života. A proto je lepší místo něj preferovat radost. Život rychle ustrne v tupé nečinnosti, vzdáme-li se při první překážce. Tohle heslo produktivity dneška nás mnohé dohnalo až k sebezničujícímu vyhoření. Proč se za poslední roky stala naše vlastní práce tak toxickou, že nás přiměla se od ní úplně odpoutat? Protože jsme z ní ztratily to hlavní. Radost. Co se stalo, že očekávání naší pracovní motivace, spolu s příležitostmi učit se a růst, pocitem péče a spojením s posláním nebo účelem organizace, kde pracujeme, najednou mizí? Hodně lidí se v posledních několika letech toho všeho vzdává. Vzdává se svého nasazení. Pracují přesně tak, jak se od nich očekává, a po uplynutí poslední minuty pracovního procesu zmizí do svého života.  Jednoduché vysvětlení neexistuje . Možná je to díky stále více stoupajícímu uvědomění si toho, jak cenný je život prožívaný s lid...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ ne “ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina e...