Zobrazují se příspěvky se štítkemstrach. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstrach. Zobrazit všechny příspěvky

Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”
Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

Jde o víc, než o ubitého plameňáka, jde o CHARAKTER

Tři kluci ve věku šesti až deseti let vtrhli do ZOO v Jihlavě a umlátili zde plameňáka. To je stejně špatná zpráva, jako že Miloš Zeman bude opět kandidovat.

Ti čtyři jedinci se rovnoměrně dělí o jednu velkou porci hnusu vyvolaného jejich jednáním. Všichni jsou potrefeni stejnou megalomanií, že si mohou beztrestně dělat, co chtějí. Kluci jsou nezletilí a nic se jim nemůže stát, Zeman je prezident, tak si může dělat, co chce. Mohou tedy kašlat na všechny předpisy, pravidla, společenské požadavky, rozhodnutí soudu a hlavně na slušnost. Mladí kluci mají ještě šanci na záchranu svých duší, staré voly je však těžké učit tahat.

Co je na tom smutné, ba nejsmutnější, je skutečnost, že tyto postoje jsou vlastní více než polovině tohoto společenství, že jsou dominující „národní charakteristikou“. Co obdivují voliči (nejen čeští, ale jak historie a současnost ukazují, jsou takoví na celém světě) na prolhaných, sprostých a nepoctivých hulvátech? Souhrnně to jsou psychopatické rysy uplatňované při zneužívání dosažené moci. Když se na ně zaměříme, můžeme si objasnit, jak se jim říká a co ve skutečnosti představují.

- Lidovost
, je jedním z nás, chová se přirozeně, má podobné zájmy a záliby. Přeloženo do reálného jazyka: obhroublost až vulgárnost, to čemu se říká machismus, hospodské natřásání nad hospodskými žvásty, postrádá takt, je nevkusný, tutam se ožere jak slíva (a projde mu to! je to pašák!!!). Hrdina z pohádky Sedm jednou ranou zabil.

- Sebevědomí, nepoklonkuje se před autoritami. Ve skutečnosti jen a jen neukázněnost a nespolehlivost nabourávající budoucí důvěru slušných partnerů spoléhajících na patnost daného slova.

- Umí se prosadit
, nenechá si od nikoho poroučet, má svůj názor. Co to je v praxi? Neúcta k pravidlům, neplnění slibů a dohod, podvádění s pocitem mazanosti hodné zlodějíčka třetí kategorie. Fabulace, lhaní a připodělané zapírání, odmítnutí odpovědnosti za vyřčená slova a za spáchané kousky, vytáčení se, svádění viny na jiné a nakonec také obětování beránka. Nenávist k těm, kteří neadorují narcisticky falešně přifouknutý a naleštěný sebeobraz. Pomstychtivost. A když má dojít k otevřené konfrontaci, zbaběle se stáhne.

- Praktický. Prachy zvítězily nad morálkou. Nejde sice střílet do ZOO nosorožce pro jeho roh, ale v tomhle kšeftu klidně pojede, když to bude výnosné. Čína je tak přitažlivá zem...

Všichni tihle psychopati těží ze společenského prostředí, které jim v tomhle chování nejen nebrání, ale jejich rozpínavá sobecká ega toleruje a usnadňuje jim sebeprosazení. Od malička; zkuste napomenout dítě, které v tramvaji rozsévá oblohu chlebíčku po okolí. Matka vás seřve a ještě se jí několik lidí zastane. Zkuste říci prvnímu úředníku, který dosáhl za svou kariéru tak výrazných úspěchů, jako že se Milerův krteček dostal do Pekingu a Livie Klausová do Bratislavy, že se chová jak pastucha! A když už se chová, že by měl dodržovat pravidla a například mít poradce prověřené, dary zdaněné (copak na to asi kamarád ministr financí?) a soudem nařízené omluvy provedené.

Kdyby žili ti tři kluci v přirozeném prostředí před pár tisíci roky, k plameňákům by se nepřiblížili ani na sto metrů, pokud by je nespořádal nějaký chytrý predátor. Arogancí si nakonec vysloužil porážku na Moravském poli také dlouho neporazitelný král železný a zlatý, protože i jeho bývalí spojenci už ho měli dost.

Nechci se vracet někam zpátky do časů, které nebyly o nic lepší, mám ale za to, že je možné vytvořit prostředí, které podobné chování bude nejen odsuzovat, ale konečně také po právu trestat.

V přiloženém odkazu čte v roce 1968 Jan Werich vzkaz Jana Masaryka dalším generacím:
https://www.facebook.com/timko.bs/videos/389586937735032/?hc_ref=NEWSFEED . Je stále živý. Nezabila ho diktatura, reálný socialismus a neměl by ho zabít ani žádný hulvát dnes. Není možné beztrestně ubližovat těm, kteří se nemohou přiměřeně bránit. Není možné ve jménu vlastní velkoleposti ohýbat morální pravidla; nebo je, a ta cesta vede do pekel. Nabubřelé požadavky spojené s ohlášením kandidatury by měly varovat všechny, kdo mají v hlavě mozek.


Radkin Honzák

ZDROJ: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=28966

Víte, co chcete?

Málokdo se opravdu vyzná sám v sobě. Zdá se vám takové tvrzení přehnané? Ano, můžeme si myslet, že se známe, můžeme mít rozanalyzované naše nitro až do mrtě. Stále však budeme sami sobě tajemstvím, otevřenou otázkou: kdo jsem? Vypadá to, že jde o celoživotní proces hledání a nalézání, ve kterém si postupně uvědomujeme, co jsme a co už nejsme. Co jsme na sebe jenom nabalili v průběhu naší pouti a co je naší nejvnitřnější podstatou, oním pocitem “toto jsem já”.
Inspirací pro tento text mi byla má 2,5 letá dcera a další děti, které potkávám. Je na nich hezky vidět, jak velmi přesně ví, co chtějí či nechtějí a jak to umí dát jasně a hlasitě najevo. Často se pak potkávají s napomenutím či jiným vyjádřením nelibosti rodičů.
Nepíšu to proto, abych zde nabízel nějaký styl výchovy. Spíše popisuji situaci, kterou zažívá většina dětí a i my dospělí si můžeme být jisti, že jsme něco podobného zažili. Zkrátka jsme vnímali, že pokud se pustíme naplno, budeme spontánní, hluční a budeme se dožadovat věcí, které chceme, tak nás omezí, potrestají nebo aspoň dají najevo, že se jim to nelíbí.
Zalíbit se a být přijat slouží v raném věku primárně k přežití, protože jako děti na ten chleba prostě nedosáhneme. Raději tak omezíme některé své projevy, o kterých víme, že se těm velkým nelíbí.

Ukrytá přirozenost

Pomalu a nepozorovaně si tak vytváříme v sobě rozdělení a vnitřní pnutí, stav nepohody. Něco chci, ale neměl bych. Něco nechci, ale musím. Něco bych měl, ale nechce se mi. Plus další variace.
Celý proces socializace v naší kultuře je v podstatě vzdalování se od své podstaty, přirozeného plynutí životní energie, radosti z pouhého bytí, dobrého pocitu jen z toho, že jsme, potěšení ze hry jen tak, pro hru a život sám. Vytváříme si ochranné valy do té míry, že mnohdy zcela zapomínáme, co vlastně ve skutečnosti jsme. Tím pádem ani dobře nevnímáme to, co chceme nebo naopak co potřebujeme odmítnout.
Nemám jednoduchý návod, jak se znovu propojit se sebou a tím, co gestalt terapie nazývá přirozenou organismickou seberegulací (hrozně znějící slovní spojení, ale přesné). Není to ani záměrem této krátké úvahy. Jde mi o to spíše na tento jev upozornit, i když je to známá věc. Trošku na něj posvítit, abychom si mohli častěji a do hloubky uvědomit, co je naše a co už ne, co si přejeme a jak se tomu bráníme.
V terapeutické praxi se často potkávám s lidmi, kteří se stále cyklí v kruzích toho, co by měli a neměli, v konfliktech mezi přáním, skrytou touhou, vlastním sebeobrazem a očekáváním lidí okolo. Nevědí, zda se rozhodnout pro tuto ženu nebo jinou, změnit práci či ne a podobně. Mnohdy právě kvůli tomu, že nejsou v kontaktu se svými nejvnitřnějšími touhami a sny.
Není se pak co divit, že jsou nerozhodní a v důsledku pak i nespokojení. Když totiž např. nevím, co od vztahu potřebuji a co od partnera očekávám, jaký/á jsem a jaký/á nejsem, jak se mohu kvalifikovaně rozhodnout pro cokoliv?

“Nechci to zvládnout”

Dělá mi, jako asi každému rodiči, radost, když dítě prospívá a mohu ho podpořit. Třeba aby dcerka přešla úzkou lávku. Když mi pak řekne: “Nechci”, reaguji terapeutickým “to zvládneš”. Její reakce “nechci to zvládnout” mi nejenom vykouzlila úsměv na rtech, ale došlo mi, že to je místo, kde se v terapeutickém doprovázení mnohdy zastavujeme. Kdy lidi říkají, že chtějí změnu, ale vlastně nechtějí. Kdy mají kapacitu i sílu něco podniknout, ale říkají, že nemohou.
Od té doby se častěji ptám, zda nemohou, nebo nechtějí. Protože připustit si, že něco, co deklaruji, že chci, v podstatě sabotuji, je velkým krokem k žádoucímu pohybu. Často mi v tomto kontextu přijde na mysl věta z jedné knížky Richarda Bacha: Obhajuj hranice svých možností a stanou se jimi.
Čelit svým různým mělbychům, očekáváním druhých, strachům, co si o mě budou myslet, když udělám to či ono, chce odvahu. Spolu s ní je ale třeba pěstovat schopnost jasně rozlišovat, co je co:
  • kdy hovoří můj strach,
  • kdy můj život řídí přesvědčení, jak by věci měly být,
  • kdy konám, co opravdu chci.

Směřovat k celistvosti

Aby to bylo ještě složitější, ne vždy je to, co se mi chce, pro mě či druhé opravdu dobré. Socializace je v naší společnosti nutností, a když už se jednou narodíme do této kultury, musíme z toho vyjít. Ano, nosíme na sobě masky, hrajeme různé role, ale pod vrstvou klišé se skrývá celá džungle přirozenosti. A je škoda, když ztrácíme cosi cenného jen pro to, abychom zapadli či byli přijatí okolím. To nemění nic na tom, že hranice jsou potřeba.
Možná je tedy klíčem směřování k celistvosti, ne jednání podle přání jedné naší části. Dá se to trénovat i na maličkostech. Třeba si ujasnit, na co já jako celek mám dnes opravdu chuť na oběd: na sladké či slané? Ostré nebo mírné? Smažené nebo raw? Nebo s tím, jak strávit večer: chci být sám a číst si, na něco se dívat, cvičit nebo spíš s někým být a když ano, tak jak?
Kdybych měl celý text zjednodušit, dostanu se k hlavnímu sdělení: zjednodušujte. V posledku se u každé volby, kterých denně děláme tisíc, dostaneme k dvojici chci či nechci. Ať už je to volba jídla, partnera nebo stavu mysli.
Michal Petr | 7.7.2015

OSAMĚNÍ je zlatá střední cesta...

Obvykle považujeme osamění za strašného nepřítele. Bolí nás z něj srdce. Se domníváme. A bolavé srdce nebývá vítaným hostem. Je totiž nepokojné a prahne po nějakém úniku z osamění. Hoří touhou nalézt někoho nebo něco, co mu bude dělat společnost. Napadlo vás někdy se jen v klidu zastavit? Když se naučíme spočinout v klidu uprostřed osamění, přestane nám nahánět strach, bude nás uvolňovat a chladit a obrátí naruby naše úzkostlivé návyky.

Je to ale cesta bez opěrného bodu. A myšlenky, celá naše mysl se najednou nijak nevymezuje, na ničem neulpívá a nic neuchopuje. Ale nemít opěrný bod, to znamená úplně změnit náš hluboce v představách zakořeněný přístup ke světu. Máme totiž implantovanou předchozími generacemi zkušenost, že se vše musí vyřešit tak nebo onak. V pohádkách se cestou ke drakovi musí na křižovatce uhnout vpravo nebo vlevo. A když nemůžeme uhnout vpravo ani vlevo, myslíme si, že je to naše smrt. Nejde to ani tam nebo tam a my si najednou připadáme jako na odvykacím detoxu. Jsem sami se svým absťákem a nervozitě, které jsme se chtěli zbavit nás pomalu dohání k šílenství.

Ono, ale celá ta léta našeho života, co jsme strávili přebíháním od leva do prava, mezi souhlasem a odmítáním, třebas rodičů, správností a špatností našich činu, nám přiznejme si vůbec v ničem nepomohla. Honba za bezpečím a jistotou nám přinesla jen chvíli radosti. Je to jako když při meditaci změníme polohu nohou, protože nás bolí kolena. Zkřížené nohy bolí a my se tedy pohneme, ano aaach ta úleva. Jenže za další dvě minuty se chceme pohnout znovu. Pořád se hýbeme ve snaze dosáhnout pohodlí. Ale pohodlí, které nám toto přinese, nemá nikdy dlouhého trvání.

No a tady to máte. Paradox osamění je v našem strachu z nejistoty. Jako všechny lidské bytosti toužíme po tom, aby se vše vyřešilo. Ne, my máme pocit, že si takové řešení zasloužíme. Toho zhusta zneužívají populistické politické strany. Jenomže tady nejde o řešení. Jde o to umět se naučit být v klidu, otevřít své srdce a mysl a uvolnit se právě v tomto paradoxu a ne-jednoznačnosti. A právě proto neumíme žít v přítomnosti. Čím dříve jsme se totiž vyhýbali nejistotě, tím silnější bude náš absťák, až zcela opustíme představu, že je tu před námi nějaký obrovský problém a že ho někdo musí za každou cenu vyřešit.

Tak co? Nechce se vám, že? Je to sice prostorná zlatá střední cesta, ale jít po ní? jde to těžko. Proti proudu stereotypů, které jsou nám všem společné. Když na nás doléhá osamění, když propadáme beznaději, cítíme nutkání uhnout doleva či doprava. Nechce se nám si usednout do prachu cesty a prožívat to, co cítíme. Ne jen pohyb, pohyb, pryč a pryč. Co nejdál. Prostě nechte myšlenky s představami (áááááááááááááá) přicházet a odcházet a věnujte se realitě. Pořád chcete za každou cenu buď vítězství nebo vinu? Jo jistě, umožní nám tak před námi i světem zastřít svou bolest a my se automaticky , mechanicky ztotožníme s pocitem vítězství či prohry.

Pokud třeba ráno vstanete a probudíte se s pocitem osamění a odcizení, dokážete v tom poznat svou jedinečnou šanci? Vstoupit na cestu pokojného bojovníka? Do světa bez opor, bez polarit a daných hranic? Protože namísto toho abychom se zase peskovali za to, jak zle se cítíme, něco jako Bridget Johnsová ve filmu S rozumem v koncích, můžeme se přímo teď a tady uvolnit a dotknout se toho nekonečného prostoru bytí ve vlastním srdci. Jo já vím, máme strach. Ale strach je jen přirozenou reakcí na to, že se blížíme pravdě. Tak až to příště přijde, zkuste to. S láskou. MZZ