Rituál, co není na prd


Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „Poslouchej své tělo“.

Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty.

Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení.

Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem.

Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát jako opravdu dobrý nápad. Ne, tak to opravdu není.

Jakmile se probudíme více než hodinu po obvyklém čase probuzení – silně to rozhodí tzv. cirkadiánní rytmy. Světlo, které vidíme, když se probudíme, v podstatě říká tělu, že je ráno, což znamená, že je čas vstát z postele a začít svůj den. A my nic.

Možná jste slyšeli termín „cirkadiánní rytmus“ neboli laicky vnitřní hodiny. Cirkadiánní rytmus (případně cirkadiální) je biologický rytmus s periodou o délce 20–28 hodin (lat. circa = „okolo“, „během“, dies = „den“). Je to důležitý systém, především pokud jde o naší tělesnou, emoční i duševní pohodu. Zasahuje do metabolismu, řídí spánek až po ovlivňování funkce trávení a imunitního systému, a i včetně teploty těla.

Přírodní národy označují sami sebe často názvy, jenž souvisí se světlem. Lidé světla u nich znamená, že my lidé, se řídíme důsledně cirkadiánními rytmy světla a tmy už po tisíciletí. Světlo je hlavním prvkem regulujícím naše působení ve světě. Právě proto hraje tento motiv v náboženstvích takovou roli.

Srandovním paradoxem je, že kdybychom se z ničeho nic ocitli v tmavé jeskyni bez přístupu světla, naše těla by si stále udržovala onen 24hodinový rytmus, přičemž bychom cca 8 hodin spali a cca 16 hodin byli vzhůru. Tento náš vnitřní smysl pro rytmus času je dán geneticky. Pro živé organismy je totiž důležité, aby cirkadiánní rytmus byl harmonicky sladěn s rytmem dne a noci.

Část mozku, která řídí cirkadiánní načasování signály zvenčí, je v hypotalamu. Nachází se v přední části mozku a světlo k němu dorazí tak, že prochází z očí pomocí nervových drah přímo do mozku. Navíc každá buňka v těle má způsob, jak sledovat cirkadiánní vzorce. Je světločivná, reagující na světlo.

Pokud například izolujeme kožní buňky nebo srdeční buňky, tak ty budou v petriho misce stále dodržovat cirkadiánní plány. Zajímavé, že? Mozek a hormony spolupracují na synchronizaci všech samostatných systémů našeho těla i jako oddělené samostatné jednotky. Tomu se dá říkat skutečně zázrak.

Proto se cítíme ráno při východu slunce bdělí a vzhůru, a proto se kolem šera soumraku začínáme cítit ospalí. Jednoduchý návod, jak se nejen dobře vyspat, ale jak se i potom přes den cítit lépe, je obrovsky účinný a jednoduchý.

Vstávejme každé ráno v naprosto stejnou dobu. Důvod je ten, že naše tělo jako mechanismus funguje nejlépe, když funguje v důsledně mechanicky udržovaném rytmu.

Pokud se tedy probouzíme každý den v jinou dobu – nebo i když si během týdne držíme docela konzistentní čas spánku, ale přispíte si o víkendu – náš mozek bude zmatený a začne uvolňovat melatonin v podivných hodinách neodpovídajících tomu, co se děje venku. Je to jako bychom neustále cestovali do různých časových pásem a honil nás jetlag.

Tím, jak se naše usínání a spánek dostane pryč z pravidelného rytmu, to začne negativně ovlivňovat tělo. Po jedné neklidné noci je člověk jen trochu pomalejší v reakcích, po několika týdnech nepravidelných cirkadiánních rytmů se silně zpomalí všechny pochody v těle během dne i noci. A to už je velký problém.

Narušuje se metabolismus, zatěžuje se srdce, zhoršují se imunitní reakce a nastupují nepopulární emoce = deprese a úzkost.

První pomoc není přispat si ráno, ale lehnout si přes den aspoň na dvacet až 30 minut - není třeba spát, jen si zavřít oči a odpočívat. To je dobré dělat tak maximálně do cca 15.00, pak bychom si rytmus rozhodili ještě více. Chápu, že ne všude máme v práci gauč, tak si zkusme aspoň sednout někde v klidu, zavřít oči a strávit tak cca deset minut. I to pomáhá.

Trénovat své tělo, aby se každé ráno probouzelo ve stejnou dobu, může dát sice trochu práce, ale stojí to za tu námahu. Věřte mi.

Pokud se o to pokusíte, naplánujme si k tomu i něco, na co se hned po probuzení budeme těšit – polibek od milované osoby nebo třeba oblíbený druh kávy nebo poslouchejme oblíbený podcast. O tom, co dělat ráno, abychom vyletěli ne z kůže, ale jako čertík z krabičky a byly následně v pohodě si napíšeme někdy jindy.

A mimochodem, tenhle malý rituál mi dal jasnou stopku v zbytečném ponocování. Když totiž vím, že druhý den vstávám zas v sedm… naučí nás to skutečně poslouchat své tělo. Ta žena na tom semináři měla pravdu.

A ono na oplátku, to tělo zase poslechne nás. Stačí mu to jen říct, ráno vstávám v sedm.

No, nebojte, zkuste si to. Není to vůbec na prd. Budí totiž skoro na minutu přesně.  obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit

Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života


Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů.

Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci.

A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „nepřítele“, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjení.

Machismus neboli pojetí maskulinity, které říká, že muž by měl být za všech okolností dominantní, silný a emocionálně nedostupný, což ve výsledku škodí nejen samotným mužům, ale i ženám a společnosti obecně je skutečně výsledkem dlouhodobé klamavé reklamy na toto téma, až ji samotní lidé uvěřili a praktikují jí. Špatné pojetí dominance se ovšem týká i nebinárních lidí a žen. Být machistou je prostě jen o zdůraznění již zmíněných prvků.

Přemýšleli jsme někdy o tom, jak bychom se měli dívat na společenskou hierarchii zvířat? A napadlo nás někdy, že když se řekne rodina, že to nemusí vždy znamenat krvavou lázeň a bitvu o moc, kdo tu teď zrovna bude diktátorem?

Většina studií, z nichž to staré pojetí role vlčí alfy vychází, je z pozorování vlků v zajetí. Vlk je samotářské a plaché zvíře. Je-li chycen, stává se zuřivcem často ne proto, že by to měl v nátuře, ale protože přišel o svobodu. Když se to stane nám, je to, že je dotyčný naštvaný a rozzuří ho to, všem jasné. Proč si potom podobný pocit ze ztráty svobody nemohou dovolit i zvířata?

Ukazuje se, že v případě krvavých tesáků vlčích samců pokoušejících se neustále někoho zabít, jde o mýtus, a naopak v posledních letech biologové zkoumající volně žijící živočichy termín „alfa“ již do značné míry opustili. Ve volné přírodě vědci zjistili, že většina vlčích smeček jsou prostě rodiny, vedené chovným párem, a krvavé souboje o nadvládu jsou u nich vzácné.

„Vždyť jakou cenu by mělo nazývat lidského otce alfa samcem?“ ptá se L. David Mech, vedoucí vědecký pracovník z US Geological Survey, který po desetiletí studoval vlčí smečky ve volné přírodě. „Je to jen otec rodiny. A přesně tak je to se všemi vlky.“

V průběhu let vydal dvě úžasné knihy o svých pozorováních. Kdysi taktéž jako mnoho jiných biologů používal termíny jako „alfa“ a „beta“ k popisu souvztažnosti rolí jednotlivých členů smečky spíše prvoplánově. Dnes už jsou zastaralé proto, že smečky, které byly drženy často dlouho v zajetí, jsou prostě v zajetí a přestali být „divoké“ = přirozené.

Většinou vlčí rodinu tvoří samec a samice a jejich potomci, než se vydají na samostatnou cestu životem. Celkem 6 až deset jedinců. Na konci 80. a 90. let 20. století pozoroval Mech smečku každý rok na ostrově Ellesmere v severovýchodní Kanadě. Jeho studie, publikovaná v roce 1999 v Canadian Journal of Zoology, byla jedním z prvních mnohaletých výzkumů na jedné smečce v průběhu času. Ukázalo se, že všichni dospělí členové smečky se podřizují chovnému samci a všichni ostatní členové smečky, bez ohledu na pohlaví nebo věk, se podřizují chovné samici.

Stejně jako v lidské společnosti se nejmladší štěňata ve smečce plně podřizují svým starším sourozencům. I když je to samozřejmě o častém škádlení se. Ale při nedostatku potravy, i když je hlad veliký se jako první nakrmí ti nejslabší, tj. mláďata. A ano, jistěže se při tom najde pocit konkurence, co mi zrovna žere „moje“ žrádlo a zuby se vycení, ale to je asi tak vše. Nemají snad lidé čistě náhodou podobný vztah ke svým potomkům?

Jo a rozpad rodiny probíhá naprosto přirozeně. Když vyroste do věku dospělosti, odpojuje se vlk či vlčice a začnou si hledat partnery, s kterými zakládají vlastní smečku. Jakýsi souboj otce a syna o nadvládu nad stávající smečkou žije spíše než v realitě v lidských mýtech, představách a pohádkách.

Doktor Mech použil názvosloví alfa vlků v klasické knize o vlčí biologii, The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species, která vyšla v roce 1970. Ale když publikoval svůj nový výzkum, rozhodl se tento termín změnit. Zašlo to až tak daleko, že dokonce stáhl svou původní knihu The Wolf z tisku.

Kniha Wolves: Behavior, Ecology and Conservation z roku 2003, kterou vydal společně se zoologem Luigim Boitanim, je nyní mnohem přesnější a aktuálnější. popisují v ní i tzv. případ Yellowstone. Vzácně jsou smečky vlků veliké. To se děje právě v zmiňovaném národním parku. Jelikož je kolem dost potravy, smečky zůstávají déle pohromadě a hlad nenutí mladé vlky opouštět smečku, protože je to úplně stejné jako u nás doma. Co bych se coural někde po světě, doma na mě vždycky něco zbyde.

V těchto situacích se smečky mohou rozrůst na několik desítek členů. Vlčí smečka Druid Peak v Yellowstone dosáhla vrcholu bezprecedentních 37 vlků v roce 2001, podle Yellowstone Wolf Tracker. No, ještě zajímavější bylo to, že v případě takto veliké smečky v ní všichni podřizovali alfě, kterou však byla nejdominantnější samice. Betou neboli druhým ve vedení, byla některá její dcera. Když je totiž přemnoženo, jsou určujícím prvkem rolí ve smečce samice. Možná bychom se tímhle prvkem už mohli také inspirovat.

Byla popsána pozorování, že smečka, jejíž chovnou dvojici alf zabili lovci, si našla osamělého vlka samotáře, který svými zkušenostmi pomohl smečce složené z nedospělých jedinců přežít, ale nepářil se se smečkou, nestal se chovným párem, jen se o všechny staral, hlídal štěňata a učil je lovit si potravu. Když smečka ztratí příliš jedinců potřebuje pomoc. My lidé tomu říkáme sociální služby.

Desítky let poté, co vědci studiem zvířat v zajetí dospěli k mylným závěrům o dynamice vlků, stále není zcela jasné, jak lidské jednání ovlivňuje fungování smeček. Víme to, že nic nevíme. Přehodnotíme alespoň trochu svůj pohled na alfa jedince??

A mimochodem jeden tip trik nakonec. Tu skutečně dominujícího alfu poznáte v lidském světě snadno. I přes to, že je plná pokory k životu, při jejím vstupu do místa, kde jsou další živočichové, onen život ve všech na vteřinu zamrzne. Někomu se ježí chlupy, někoho zamrazí v zádech, někomu se podlamují nohy. Příznaky jsou různé. To jenom silný pocit přítomnosti výjimečného jedince vámi proběhne skrz naskrz.

Unést ten pocit moci, lásky a síly není jednoduché. Pro všechny.


Zdroje:

Láska je být navždy tichý hořící kámen


Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou její základy. Jaká je schopnost jejich porozumění.

Láska je přesně taková, jací jsme my sami. Je vytesána do slov. DoSLOVA je vznikající z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí tak rádi používáme. A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky, co o ní vypovídají, nesouhlasí, neladí.

Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází ze mě, že? Lidé se mě často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je pravda.

Pravda onoho okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď moudrost našeho srdce, anebo strach své mysli. Stavíme v sobě z těchto kamenů své zdi. Hradby oddělující nás od druhých i od života.

Většina našich vztahů se tak odehrává ve vzájemných soubojích. O moc. Každý tam přispíváme svým dílkem. Svým kamenem. Nežijeme-li však svou vnitřní ETIKOU, žijeme pro vnější ETIKETU. Pro kabelku Michael Kors, střevíčky Baldinini či brýle Ray Ban. Pro lajky na síti. Pro touhu získat svou cenu, svůj věhlas či renomé.

Znáte to z pohádek, ne? Jak se stát šlechticem? Jde o cestu hledání pravdy. Ne ve věcech. V lidech. Ve vztazích. V našich kamenech.

Jak dlouhou cestou prostý, či spíše sprostý synek či dívčina zběhla ze svých současných poměrů a v cestě za něčím jiným došla nakonec k tomu stát se králem či královnou. Stala se ze sprostým tím jiným. Ke změně došlo tak, že dotyčná osoba „zahořela“ láskou.

Je věčná škoda, že většinu lidí tato skrytá symbolika přerodu v láskyplnou bytost minula a že zůstali u pouhého výčtu polností - devatero hor a devatero řek, nepočítaná stáda koní a dobytka, dva zámky, jazyk draka a půlka princezny. Zajímavé, že většina chasníků, když už k nim tu princeznu dostrkají až do chalupy, zvolí raději její spodek nežli svršek.

Někdy je to k pláči, někdy mluvím, někdy se jen dívám. Neznám nic lepšího, než se na člověka podívat s láskou. Nikoli s názorem. Jeden potom svá slova volí hlasitá až vulgární, aby dominoval, protože se bojí. A druhý je zase až moc tichý, aby příliš nevyčníval.

Pokud je ústředním prvkem osobnosti řeč, která je plytká a žvanivá, plná prázdných floskulí a povrchnosti, můžete s ní pokračovat až do nekonečna. Mlátíte do sebe kladivy svých prázdných slov. Nepřijímáte druhé takové, jací jsou, protože máte v hlavě jen ty svoje představy o kráse a vizi světa. No a na ty cizí představy už nám tam místo nezbývá.

Žít s láskou znamená ochotu sestoupit do hloubky událostí, do přítomných okamžiků tak, jak jen to jde. Znamená to nechat svá plytká slova tiše mlčet, a i své doslovné reakce na ně zemřít ve prospěch okamžiku, kdy se ze dvou stává jeden. Navždy tichý hořící kámen. V jehož plameni zažehnutém láskou shoří vše, čím nejste. A z toho, co zbyde můžete postavit krásný dům.

REALITY SHOW

Většina z nás si vůbec neuvědomuje současnou změnu života a ani si ji nechceme připustit. Na INST a FCB to mnohde vypadá, jako by se nic nedělo. Dominují pejsci, kočičky, sport, učím se, dovolená, atp. Jakoby nic. V životě je to jinak. Naše mozky dlouhodobé zatížené pasivitou moc nezvládají. Objevují prastará traumata, která v nás mnohdy přišla nazpět k životu v plné síle z našich stínů. A lze se ubránit plné palbě svých představ? To by naše těla i emoce musela mít větší zatížení z různých stran, aby na to nereagovala, a to nyní nemají. Má je jen naše psychika.

Začínáme díky tomu hodnotit daleko více než jindy prospěch lidi kolem sebe vůči sobě. A když nevidíme okamžitý efekt přínosu, rozzuříme se do běla. A veškeré pocity viny, které my sami, tedy spíše naše nezralé ego neumíme unést, tak projektujeme do druhých. Do nedávna nejdražší lidé v našem životě, i naší partneři a nebo i děti, jsou pro naší strachem zmítanou mysl tím, kdo za to vše může. Chceme po nich změny či spíše zázraky hned teď. Ale to prostě nejde. V představě mysli snad. V realitě života to jde taky, ale pomaleji. Ale my nechceme na nic čekat.
A tak se vnitřně pociťujeme jako osamělí i v plném bytě lidí. A jak se říká: "Od lásky k nenávisti bývá mnohdy jen malý krůček". Celý problém civilizace nastavené na to, podávat pracovní výkon a ne milovat, je právě v tomto. Umíme žít s gigantickými sny, ale ne se radovat z maličkostí. Umíme skoro vše, ale ve virtuálně ovládaném světě neumíme přijmout realitu života kolem sebe takovou, jaká je. Děsí nás a my se strachem nechceme žít. A jako první jej od nás schytají ti, co nás milují. Neumíme jej rozvolnit v sobě, ve svém srdci a házíme jej, jako vinu za to vše, na druhé. Jak chceme rozvolnit svět tam venku, když to však většina z nás neumí sama zevnitř?
Realita je těžká. Žít v ní naplno jde těžko. Ve virtuálních hrách jde resetovat hru. Tady ne. V instagramu lze nahradit špatnou fotografii tou lepší. Tady ne. Ve vztazích přes chat můžeme lhát jedněm o druhých a obráceně. Tady ne.
Ale jo, dá se i přes to vše něco udělat. Dá se chodit do přírody a těšit se z ní. Dá se převitaminovat se D a B a přidat C pro imunitu. Dá se milovat dotykem očí ve dne, a ne sexem bez srdce potmě. Dá se vypnout svět sociálních sítí a žít s druhými off-line. Dá se vše. Jen, umíme-li v srdci přijmout realitu. Rovná se svou dospělost. Rovná se svou zodpovědnost. Za život nás všech, ne jen těch svých "bližních", které k tomu zrovna teď potřebujeme.
A proč v srdci? Je totiž jediné, kdo spojuje mysl, prožívání emocí a pohyb i klid těla. Je totiž jediné, kdo skutečně naslouchá. Ano. Je to těžká doba. Její realitou však je, že to horší teprve přijde. Pro každého z nás. A nepomůže nám z toho žádná realitní kancelář. Jen srdce těch, co nás milují. Kancelář totiž vždy pomáhá za prachy, milující jsou zdarma. Kancelář to dělá jen pro svou výhodnost a v určené otevírací době. Ti, kdo vás Milují pomáhají vždy i přes to, že jim to nyní kazí jejich plány.
Můžete si totiž třeba koupit dům, ale nikdy si nekoupíte život v něm. A to bude ta největší REALITY SHOW každého z nás. To probuzení, až nám to dojde, co má v našem životě a pro náš život tu nejvyšší cenu. Virus nás na jedné straně děsí smrtí. Paradoxně nás tlačí k přijetí reality života víc než cokoliv jiného. Dík 🙂.

Uvědomování sebe sama

Jestliže o tomto jevu slýcháme a čteme o něm dnes už prakticky denně, proč se jej tak obtížně dosahuje? Možná je odpověď uschována v reakcích lidského těla, které provádí různé jemné reakce právě v okamžiku, kdy se na něj soustředí pozornost.

Je to jako když jíme, dýcháme a vnímáme emoce. To vše si naše tělo vstřebává do sebe. Člověk má možnost je určitým způsobem ovládat. A psychologickou kontrolou je právě pozornost. A tak se propojení těchto tří jevů stává potencionálním nástrojem pro vědomí sebe sama.

Pokud žijeme svůj život tak trochu mechanicky, tedy jednáme-li spíše jako dobře naprogramovaný stroj - vstát, zuby, umýt si koutky očí pořádně, kafe, snídaně, svačina dětem, kde je Karel (křeček)... a takhle to jde den za dnem, tak naše vnitřní procesy probíhají v podstatě mimo náš dosah a působení. Cokoliv, co přijde z vnějšku je důležitější než my sami a "uchvacuje" naši pozornost ihned. Na to udržet pozornost na sobě a vnímat se nám tak nezbývá ani čas a ani vůle, která je k tomuto prvku sebekontroly třeba.

Můžeme ji ztrácet v sexualitě a jejím zaujetí protějškem, to je ta zdravější varianta; ta negativní může fungovat v podobě podrážděnosti či zášti. Ale také se můžeme pomořit svou pozorností a ztratit tak svou identitu při rozhovoru, předaném úkolu, kamarádovi, nepříteli, knize, předmětu, jídelnímu lístku, myšlence či jen pouhému vjemu.

Někdy je uchvácení objektem našeho zájmu natolik intenzivní, že už to vypadá jako ve filmu Kristián - https://youtu.be/qk8b1plDxz8 - Zavřete oči, odcházím. V podstatě jde o plýtvání nejjemnější součástí lidské tvořivé energie. A přitom v tomhle stavu totálního zaujetí (bez sebe) se vyskytujeme skoro pořád.

Dobrý obuvnický mistr se toto naučil používat k tomu, aby několik hodin šil "uchváceně" boty, politik se zase "uchvácen" svým projevem a další zase třebas zprávou, kterou píše svému bližnímu. Bez tohoto držení pozornosti v určitém směru nelze udělat žádnou dobrou práci. Takže svou pozornost buď soustředíme a nebo nám jen tak těká. Je přitahována něčím co má silný vliv na naši pozornost - někdo koho máme rádi nebo naopak někdo kdo nás štve. Může to být i dobrá kniha nebo nepříjemný skřípavý zvuk.

Přes všechno naše úsilí je však tato činnost pouze mechanickou reakcí na vnější podněty. A tak se ta jemná substance hmoty, která vzniká v těle mícháním všech tří zmíněných komodit a která slouží k UVEDOMĚNÍ, stačí pouze k tomu, aby se naše pozornost přichytila pouze u jedné věci. Můžeme si být vědomi osoby s kterou mluvíme a nebo svých vlastních slov; můžeme si být vědomi utrpení někoho jiného a nebo bolesti ve svém těle; můžeme si být vědomi určitého výjevu a nebo svých vlastních myšlenek.

V běžném stavu vědomí je naše pozornost je malým trpaslíkem, který poskakuje z místa na místo. jakmile si člověk uvědomí nějaký vnější jev, ztrácí vědomí sebe sama. Proto je sexualita a prožitky lásky a sexu, tak výjimečná síla. Za jistých okolností totiž přinášejí uvědomění si sebe a ZÁROVĚŇ toho druhého. To je předzvěst dalšího stavu vědomí. Ovšem ten těžko dorazí k nepřipraveným lidem, tam jde jen o náhodu a je zcela mimo jejich kontrolu.

Proto je dobré cvičit záměrně rozdělení pozornosti mezi sebe a vnější svět. Takže v něm cvičíme rozdělení jemné hmoty natolik, aby se část zaměřila na nás samé, zatímco druhá je zaměřená navenek. Na cokoliv, co právě zkoumáme a děláme. Díky tomuto rozdělení pozornosti se učíme být si vědomi sebe sama. Cvičením je třebas i to, když s někým mluvíme, když vnímáme současně to, jak se u toho cítíme, co na nás působí a jak na to reagujeme ve svém těle.

Nejprve si tak uvědomujeme sebe sama jen na krátký okamžik. A pak se vaše vědomí pohne směrem k daleko delší a větší soudržnosti i když rozděleno, a to i když budete hodiny mluvit nebo komunikovat se světem venku.

K tomuto stavu nejde dojít "jen tak". Nikdy se z něj nemůže stát zvyk. Hluboká pozornost zaměřená na úkol, na emoce, na fyzické vnímání vlastního těla, na meditaci či mentální cvičení, sama o sobě uvědomování si sebe sama nevytváří. Vše uvedené lze dělat i s nerozdělenou pozorností, když jsem svým "úkolem" uchvácen.

Zvědomování si sebe sama neboli cvičení rozdělené pozornosti totiž vyžaduje přestavbu celého našeho života. Našich názorům, jak vůči sobě samému, tak vůči ostatním lidem. Dokud věříme, že dokážeme změnit sebe sama nebo jiné lidi; dokud věříme, že máme tu MOC dělat, tedy činit aby věci byly něčím jiným než jsou, tím více se od nás stav uvědomování si sebe sama vzdaluje.

A pak po mnohdy letech tréninku a ne jednoduchého, dojdeme k poznání, že ačkoliv je nesmírně obtížné rozdělit pozornost do dvou směrů, je o dost snazší rozdělit ji do tří. jakkoliv je velice obtížné uvědomovat si sebe sama a zároveň své okolí, může být o dost snazší uvědomovat si sebe sama i své okolí v PŘÍTOMNOSTI NĚKOHO DALŠÍHO.

Většina jevů se pohybuje v triádách, spojením tří sil, viz. : jídla, dechu a emocí. Co je tedy tím třetím činitelem, který je třeba mít na paměti? každý si jej musí najít sám pro sebe, tak, aby mu jeho podoba byla blízká. Někdo má učitele; někdo školu; někdo svůj cíl; své zásady, kterým se v životě naučil; Slunce; vyšší sílu ve vesmíru; a říká jí třeba Bůh.

Naše problémy existují v reálném, buněčném, hmotném světě. Jsou jednou složkou. Naše jemná síla pozornosti, kterou ovládáme je tou další. Obě dvě se neustále vyvíjí, reagují na sebe a neustále spolu komunikují. Tím tvoří napětí. Které je obecně pro život dost škodlivé.

A tak stojím před stromem při cvičení nehybně jako strom. Vnímám svou strnulost v uvolněném postoji, vnímám onen strom přede mnou a současně i to, co mne i ten strom obklopuje. Svět, světlo, tmu, to vše co v danou chvíli pomáhá mi uvědomit si mou individualitu a současně ji rozložit na prvočinitele a uvědomit si, jak malinkou částí světa jsem. Až tento třetí činitel dává vzpomenout si na sebe, na svět zároveň bez toho, že by jej toto uvědomění nějak ohrožovalo ztrátou životní energie, jak se tomu děje zhusta jen ve stavu rozdělené pozornosti na dvě části. Proto to necvičte nikdy sami.

Uvědomění sebe sama tedy musí obsahovat tři prvky. Tři věci, kterých si máme být vědomi. Jsou to tři světy spojené v nás tak, aby vyvažovali to, kam svou pozornost směřujeme. Jeden nás provází na našem konání ve vnějším světě, druhý směřuje s navázáním spojení s tím, co nás převyšuje a třetí zůstává v nás samých. Trvalým nositelem toho, tak často hledaného prvku SEBE-VĚDOMÍ je spojení těchto sil v našem těle. Naše DUŠE.

A to, k čemu ji nasměřujeme je jen a jen na nás.

Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”
Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

OPRAVDU O PRAVDU?

Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok, Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného. Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal, mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní, zase do karet a nic jsem neříkal. Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Podal jsem ji mlčky kapesník a šel pro krizové kapky, pro jistotu. Udělal jsem jí čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a tiše a mlčky. Což nebývá mnohdy; tedy ti, kdo mne znají vědí, jak sem ukecanej; snadné :).

Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl po místnosti. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného. Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. A že to nemělo žádný smysl, ta její otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. vytřeštil jsem oči a požádal o vysvětlení. Když se trochu situace ustálila, vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu stylistiky, kde jsem ji učil. Říkala, že tu dotyčnou zná z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se s ní nějaký čas potom, potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat opravdově. Řekla mi, zvědavci, že to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda. že byla tím, čím byla a byla na to pyšná.

Na mé nechápavé zakroucení hlavou mi řekla, že myslí to, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim oběma až neuvěřitelně zjednodušila komunikace, že od ní přestala čekat zázraky a ony se vlastně začaly dít. Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí 35), protože musela celý život lhát. Všem kolem a nakonec i sobě. A na moje pozvednuté obočí, které se ptalo proč, odpověděla, že jí právě tahle žena řekla, na stejnou otázku, jak se jí podařilo se tak uvolnit do života. Že dostala odpověď: "potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát". Jan Antonín Baťa říkával: "pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu".

Více, jak desítku let, dělám do image lidí. A vnímám, že ano, toto je skoro přesně popsaný problém, celé naší společnosti. Na povrchu nás je něco jiného než uvnitř. V oblečení a i v názorech. Odhodily jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší "ochrany", prý... . Ego je ve vymýšlení těchto důvodů velmi vynalézavé. Ale není viníkem. To my táhneme své názory, přejaté z rodinného second handu celý život sebou. A lžeme tím, že přebíráme i ty a táhneme sebou i na sobě právě ty s kterými se až tak vnitřně neztotožňujeme.


Vždyť, ale přeci lidi, když si lžete, přijdete úplně o vše. O vše falešné, co bylo vy vašem životě. A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežli lhát. A to jsem ji to řekl. Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo a ještě chvíli jsme si povídali. Když se zvedla, odcházela úplně jinak než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla. Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale každý může být pravdou. 

Řekla mi, mezi dveřmi, že čekala pěkného sprosťáka. Prvotní varování od kámošky zabralo. V bezpečné vzdálenosti odcházejíc. Ale, že děkuje, že si uvědomila, jak sprostá byla ona tím, co si myslela a v co uvěřila aniž by si dala tu práci, si to ověřit. Usmál sem se nebo ušklíbl, ani nevím a povídám, že sprostý být umím taky a pěkně, a že jí chápu. Protože, když vy někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste citovali spisovně z oxfordského výkladového slovníku. Mám ji, ale kvůli tomu lhát? Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. :), v policejních svodkách se neobjevuje, takže to nebyl trestný čin.

Jednat znamená mít pravdu. Protože pak máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. Projevenou námi. To, že naše věty jsou tak pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu a všem je ve světě našeho života jeho centrem pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. V srdci nezatíženém pohádkovými představami o věčném boji princů a princezen o to, kdo bude první vyvolený a zvítězí v zápase o ruku jediné dcery království; o tom, co je špatně či dobře nebo snad o tom, kdo je horší či lepší... .

V srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej prostě lidsky s těmi, které miluje třebas upečenou svatomartinskou husou.

Chybí nám schopnost milovat pravdu. My totiž k smrti rádi milujeme jen ty, co nám lžou.

MZZ