Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”
Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

OPRAVDU O PRAVDU?

Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok, Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného. Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal, mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní, zase do karet a nic jsem neříkal. Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Podal jsem ji mlčky kapesník a šel pro krizové kapky, pro jistotu. Udělal jsem jí čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a tiše a mlčky. Což nebývá mnohdy; tedy ti, kdo mne znají vědí, jak sem ukecanej; snadné :).

Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl po místnosti. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného. Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. A že to nemělo žádný smysl, ta její otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. vytřeštil jsem oči a požádal o vysvětlení. Když se trochu situace ustálila, vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu stylistiky, kde jsem ji učil. Říkala, že tu dotyčnou zná z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se s ní nějaký čas potom, potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat opravdově. Řekla mi, zvědavci, že to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda. že byla tím, čím byla a byla na to pyšná.

Na mé nechápavé zakroucení hlavou mi řekla, že myslí to, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim oběma až neuvěřitelně zjednodušila komunikace, že od ní přestala čekat zázraky a ony se vlastně začaly dít. Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí 35), protože musela celý život lhát. Všem kolem a nakonec i sobě. A na moje pozvednuté obočí, které se ptalo proč, odpověděla, že jí právě tahle žena řekla, na stejnou otázku, jak se jí podařilo se tak uvolnit do života. Že dostala odpověď: "potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát". Jan Antonín Baťa říkával: "pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu".

Více, jak desítku let, dělám do image lidí. A vnímám, že ano, toto je skoro přesně popsaný problém, celé naší společnosti. Na povrchu nás je něco jiného než uvnitř. V oblečení a i v názorech. Odhodily jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší "ochrany", prý... . Ego je ve vymýšlení těchto důvodů velmi vynalézavé. Ale není viníkem. To my táhneme své názory, přejaté z rodinného second handu celý život sebou. A lžeme tím, že přebíráme i ty a táhneme sebou i na sobě právě ty s kterými se až tak vnitřně neztotožňujeme.


Vždyť, ale přeci lidi, když si lžete, přijdete úplně o vše. O vše falešné, co bylo vy vašem životě. A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežli lhát. A to jsem ji to řekl. Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo a ještě chvíli jsme si povídali. Když se zvedla, odcházela úplně jinak než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla. Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale každý může být pravdou. 

Řekla mi, mezi dveřmi, že čekala pěkného sprosťáka. Prvotní varování od kámošky zabralo. V bezpečné vzdálenosti odcházejíc. Ale, že děkuje, že si uvědomila, jak sprostá byla ona tím, co si myslela a v co uvěřila aniž by si dala tu práci, si to ověřit. Usmál sem se nebo ušklíbl, ani nevím a povídám, že sprostý být umím taky a pěkně, a že jí chápu. Protože, když vy někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste citovali spisovně z oxfordského výkladového slovníku. Mám ji, ale kvůli tomu lhát? Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. :), v policejních svodkách se neobjevuje, takže to nebyl trestný čin.

Jednat znamená mít pravdu. Protože pak máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. Projevenou námi. To, že naše věty jsou tak pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu a všem je ve světě našeho života jeho centrem pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. V srdci nezatíženém pohádkovými představami o věčném boji princů a princezen o to, kdo bude první vyvolený a zvítězí v zápase o ruku jediné dcery království; o tom, co je špatně či dobře nebo snad o tom, kdo je horší či lepší... .

V srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej prostě lidsky s těmi, které miluje třebas upečenou svatomartinskou husou.

Chybí nám schopnost milovat pravdu. My totiž k smrti rádi milujeme jen ty, co nám lžou.

MZZ

Únava

Unavují nás i pocity = přestáváme cítit. A stejně tak i tělo je unavené z fyzické zátěže. Únava znamená v těchto případech vždy jedno = spotřebovali jsme dočasně zásobu své energie. Ovšem jen dočasně. Po spánku, jídle, nebo změně kontextu naší komunikace se naše motory roztočí znovu.

Existují dva druhy únavy. Imaginární a skutečná. Obvykle si myslíme,že jsme unaveni, i když ve skutečnosti nic takového nenastalo. Získáme-li novou motivaci (někdy stačí i letní oblečení žen, že pánové) jsem často „překvapeni" jakou energii v sobě ještě objevíme. Říkáme tomu obvykle rčením „chytá druhý dech". Ke stejnému jevu dochází nejen fyzicky, i v oblasti myšlení a prožívání je to stejné. Můžeme pracovat na tom dostat se ke svému druhému zásobníku energie.

Skutečná únava, odlišná od té prvotní, nastává když jsou vyčerpány nejméně oba zásobníky. A někdy když je vyčerpán i třetí rezervoár. Pak je již nutný odpočinek na všech úrovních jinak se náš stroj zhroutí. Náš stroj je připraven vyrobit každý den vždy aspoň malý nadbytek energie všech tří druhů energií. Využíváme však pouze malou část z toho, co přijímáme. Přesto je naše energie někde ztracená a my odcházíme do postele unaveni, vyčerpáni. Proč?

Když své tělo přirovnáme třípatrovému domu, jehož každé patro je věnováno zvláštní formě práce. V přízemí probíhá náš fyzický život, v prvním patře prožíváme své emoce a v druhém neboli horním patře probíhá náš intelektuální život. Když tedy pracujeme v jednom z pater nemusíme přeci mít rozsvíceno v celém domě, ne? To by bylo plýtvání. Stejně tak bysme neměli plýtvat energií na všech třech úrovních organismu, když používáme jenom jedno. Když přemýšlíme není k tomu nutný pohyb a naopak když pracujeme fyzicky nemusíme se nijak unavovat myšlením.

Hlavní zdroje ztrát energie jsou také tři a odpovídají třem patrům našeho domu. Můžeme je popsat jako ztráta z nevědomé svalové činnosti, ztráta z bloudění myšlenek a ztráta z našich trápení.

Je dobré naučit se vypnout libovolně energii na každém patře, aby náš stroj neběžel, i když nejsme v řídící místnosti. Každá „nevědomá" činnost plýtvá vaší energií. Pouze vědomá činnost se zaměřenou energii energii samu uchovává.

První šetření energií = zaměstnávat se vědomě a volně a nedovolit žádné činnosti uniknout naší pozornosti a tím utéct s vlastní energií pryč. Např. jak právě nyní sedíte u svého PC? Se vší pravděpodobností sedíte s naprosto zbytečnou námahou. Nohy jsou napnuté, krční svaly natažené, ruce nejsou uvolněné. To znamená, že máte rozsvíceno ve všech pokojích v přízemí i když si čtete, tedy zaměstnáváte druhé patro. Náprava spočívá v uvolnění těla, když jej nepoužíváme. Pokaždé, když tělo nepoužíváme nechme jej uvolněné. Ušetříme obrovské množství energie.

Bezúčelné přemýšlení = ztráta energie č. 2.Ci vidíte např při cestách vlakem či v autobuse? V tramvaji či MHD? Pozorujte někdy své spolucestující. Nezabývají se řešením konkrétních případů. Jejich mysl pouze přelétá na příhodami tohoto dne, včerejška nebo minulého roku. Nesnaží se přijít ani k nějakému řešení. Vlastně ani nepřemýšlejí. Ale systém mozku, který se zabývá myšlenkami, asociacemi a obrazy využívá vaši energii. Když si později něco uvědomíte a chcete použít mozek k nějakému účelu, zjistíte, že vaše denní spotřeba energie je vyčerpána. Řešení = když přistihnete svůj mozek, jak bezcílně bloumá, dejte mu pevný rámec pro jeho činnost. Zopakujte si násobilku, mantru, řeč na setkání nebo si projděte denní rozvrh. Neponechávejte mysl, aby se sama unavovala.

Trápení aneb neúmyslné cítění je třetím zdrojem naší únavy a to asi nejčastějším. Více než plýtvání myšlenkami a tělesnou energií. Trápit se kvůli včerejším nebo zítřejším událostem, jenž nejsou přítomné, ale existují pouze v paměti nás okrádá o energii, kterou bysme mohli cítit v přítomném okamžiku. Teď. Řešením je místo toho se soustředit na přítomnou osobu nebo situaci. Ať se včerejšek a zítřek postarají sami o sebe.

Až vyzkoušíte tyto metody, velmi brzy zjistíte, že máte víc energie než teď potřebujete. A na co ji smysluplně zaměříte bude už na vás. Tak mnoho zdaru s únavou.

zdroj: Michal Zachar s použitím materiálů A.R. Orange - Šetření naší energií ze sborníku Čtvrtá cesta, nakl. Malvern 2010

Čarodějnici je třeba nechat u cesty


V tomto článku bych se rád zabýval tématem, které se mi v konstelační / terapeutické práci objevuje čím dál častěji, přitom mám pocit, že se o něm běžně příliš nemluví. Ano, mluví se o něm jako o archetypu, ale nemluví se již tolik o tom, co s námi reálně v každodenní rovině dělá. Zde jej budu pracovně nazývat "Baba Jaga" nebo "Čarodějnice", avšak toto označení je jen přibližné; jde vlastně o daleko širší pole fenoménů, které mají proměnlivou (pestrou) povahu a označení "Čarodějnice" je pro ně příliš úzké. Nebudu příliš šátrat v pohádkách, v mytologii nebo v minulosti (jen trochu a odlehčeně); chci přinést fenomenologickým způsobem "živý materiál" z každodenní praxe, z něhož si každý může vzít "to své", aniž bych si činil nároky na úplnost (zvláště pokud jde o projevy Čarodějnice v ženské psýché). Předesílám, že uvítám ženské články na toto téma, které jej předestřou v celé šíři.

Budu se nejprve věnovat mužskému světu (první část) a pak ženskému (druhá část).

I. Čarodějnice v mužském příběhu

Nejprve se pokusím podělit o zkušenost, jak se Baba Jaga projevuje v mužských konstelacích.

Východiskem je mi především moje pracovní skupina "Tajemství Železa", kde si muži v určité fázi procházejí přímo konstelací na "Babu Jagu". Jedná se o fázi, kterou bych připodobnil k "sestupu do podsvětí", do "pekla" nebo bych použil i metaforu "protažení pod kýlem". Jedná se o fázi největší a nejtemnější hlubiny, kde už slunce nesvítí, kde ze dna moře není vidět třpyt světla ani hvězd, kde nefungují ukazatelé podél cest, kde každá cesta může být tou pravou, stejně jako největší zhoubou, a kde vám nikdo nenapoví, která cesta je ta správná: jste na to sami. Jedná se o téma bloudění, tápání. A rozum - ona jiskérka, která jinak vždy svítí - je zde v koncích. Ani trochu nepomůže. Je zcela bezmocný, ba směšný. Střelka kompasu je zmagnetizovaná, jakékoli pravdy a ismy, které vám doposud fungovaly, vám jsou zde na nic. Logos zhasl jako knot svíčky v močálu. Nic nedává smysl. Jen hustohustá tma a lebky a kosti navěšené podél plotů. Bloudíte v kruzích, jakobyste vkročili do Zóny bez Stalkera (Průvodce). Ani průvodce konstelacemi, který je jindy tak nápomocen, vám zde nyní nepomůže: ať řekne cokoli, jakoby mluvil odněkud zdálky skrze plechovou rouru a hlasem jiného kmene: k vám nic nedoléhá. Jste na to sami.

To je atmosféra, v níž se muž ocitá, pokud prochází kolem domku Baby Jagy.

Proč tomu tak je? Jsme konfrontováni s "předřečovým" obdobím naší psýché. Naše batolecí, nebo možná ještě embryonální část je zde uvězněna, lapena a stále zde bloudí. Můžeme mít výborné vzdělání, můžeme mít IQ až na půdu, můžeme být experti v jakémkoli oboru, dokonce můžeme být jako muži nabití silou a testosteronem, ale zde je oblast, kde nás stále cosi má v hrsti, aniž bychom to tušili. Něco v nás je zde lapeno. Netušíme to, protože nás nenapadne se sem podívat. Když se podíváme na Mrazíka, přijde nám, že je to sranda. Ale není. Zde tuhne krev v žilách. Pokud sestoupíte sem, do svého pekla, úsměv vám ztuhne, nohy zdřevění a nevíte, za žádnou cenu NEVÍTE, jak dál. (Tento druh sestupu se nazývá katabasis - doslova "jít dolů").

A není zde žádný obecný návod. VY SAMI musíte nalézt řešení. Ale cokoliv vám nabídne rozum, který tak rád řeší hádanky (ježky v kleci a Rubikovy kostky), nebude fungovat, na to můžete vzít jed. Řešení se musí objevit. Pokud vyplyne, tak z něčeho hlubšího ve vás. Ale obvykle, až když zmizí všechna naděje, až když máte pocit, že se pod kýlem už jistojistě utopíte. Tehdy se z pole tmy cosi zalykajícího, toužícího po životě, vynoří.

Mně samotnému konstelace na Babu Jagu zjevila asi takovýto obraz: Procházím pouští, vidím oázu, jdu k ní. Baba Jaga má zde podobu "Bordelmamá", která spravuje cosi jako harém, odkud musím osvobodit svou ženu / ženskou část. Tato žena je zde v klepetech Bordelmamá a jakákoli snaha o únos silou či uplácení Bordelmamá se míjí účinkem. Ať to zkouším jakkoli mazaně nebo násilně, nejde to. Po mnoha peripetiích, když už nevím kudy kam, cosi z mého nitra vytryskne slovy: "volím si lásku". Sám tomu přesně nerozumím, ale tato slova mají magický účinek. Baba Jaga, tak přesvědčená a jistá ve své pozici, neboť dívce nabízela veškerý komfort a luxus (její vězení bylo psychické), je najednou zaskočena, sebejistý úsměv jí mizí z tváře. V tu chvíli jakoby padala černoknežnická obruč s řinčením na zem. A dívka je volná. Plaše mi vychází vstříc a následuje mě do pouště. Láska byla to jediné, co Bordelmamá své dívce nabídnout nemohla. Byla to jediná škvírka, kudy mohla má dívka vyjít z vězení. Možná to byla má duše.

Orfeův sestup do podsvětí


V jiné konstelaci hrdina bloudil černočerným lesem, všude muchomůrky a kostlivčí hnáty. Jeho oči koukaly vytřeštěny do tmy. Byly to oči malého batolete. Všichni jsme cítili obrovskou nenávist, která byla v poli, ale on sám to nechápal; necítil vůbec nic. Skrze odpor / nenávist, k němu nemohlo to, co nejvíc potřeboval. Cosi, co zřejmě nikdy neměl nebo nezažil. Jakoby cítil odpor / nenávist ke všemu ženskému, ale vůbec si toho nebyl vědom. V jedné chvíli, když sám už vůbec ničemu nerozuměl, si sedl naproti dívce (ženskému principu v čisté podobě). Dlouho jí (jako malé dítě) hleděl do očí. Pak si podali ruce a on se jí (navzdory všemu, co kdy zažil) otevřel; vpustil ji k sobě. Snad poprvé. Ať to bylo cokoli, něco k němu proniklo. Poprvé se mohl dotknout Čarodějnicí "nekontaminované" ženské energie. Jakási živá voda se jej dotkla a uzdravila jeho rannou dětskou (možná dokonce embryonální) část; poprvé si jí "lokl" a přijal ji k sobě. Pak teprve mohla tato část dále růst. Teprve když povyrostla, vrátilo se světlo vědomí do konstelačního pole. Najednou chápal, cítil, žil. Tma zmizela. Byl jasný den. Baba Jaga se musela se proklínajícím, ale bezmocným chechotem zanikajícím v dáli z pole stáhnout a rozplynout.


To je jen příklad konstelačních obrazů, které jsou vždy jiné a unikátní, stejně jako jejich rozuzlení.

Ale o co tento fenomén Baby Jagy v životě muže vlastně představuje?

Muž kráčí zpříma. Jde kupředu. Má svůj vznešený cíl na obzoru. Neříkám, co to je. Možná jde lovit bizony, možná jde chytat svou Bílou Velrybu. Cosi ho vede, má svůj směr. Sleduje jakési vlákno, které se táhne celým jeho životem. Je to cosi, proč sem přišel. Je to cosi, co bytostně potřebuje. Směrnice jeho lodi.

Čarodějnice je cosi u jeho cesty, co mu říká: pojď sem, pojď za mnou, usedni, napij se mlíčka (a za zády drtí prsty odvar z muchomůrky). Muž, který se v tomto magnetickém poli ocitne, začne chodit v kruzích kolem této jedové chýše. Respektive, určitou částí jsme zde jako muži pravděpodobně chyceni, ačkoliv jiné naše (vědomé) části chtějí bujaře vykročit vpřed. Odháčkovat se odtud, od svých vlastních hlubinných mechanismů, které nás zde drží, není vůbec samozřejmé.

Čarodějnice je totiž něco, co je vlastně (v různorodé míře) v každé ženě, milence, přítelkyni i matce. Bude vás na tisíckrát pokoušet v mnoha podobách. A pozor: většinou nemá jeden zub (vhodný na otvírání piva), ani zdaleka nemusí být stará a ošklivá. Mnohokrát se převlékne, aby vás dostala právě na tom, na čem vy sami nejvíc visíte.

(Na téma čarodějnické proměny doporučuji ruský mrazivý pohádkový horor: Vij - viz ukázka níže).

Čarodějnice na sebe může brát podoby víly, princezny, rusalky, čehokoli krásného a milého. V hlubší rovině je vlastně Médiem, tak jak o ní referuje Jungova přítelkyně Toni Wolfová ve své knize o Čtyřech ženských archetypech. Chci tím říci, že tento archetyp / fenomén nemá přesné kontury a zdaleka není čímsi, co by bylo pouhou ženskou obdobou mužského archetypu Čaroděje / Mága. (Další paralelou / překryvem, je pochopitelně Jungův temný aspekt archetypu Matky - doporučuji si prostudovat. Na astrologické rovině je zřejmá paralela mezi Babou Jagou a Plutem.)

Zcela zásadní je, že Čarodějnice nemá vůči sobě mužský protipól. Je jakoby autosexuální. Král má Královnu, Mars Venuši, Slunce Lunu apod., ale Čarodějnice je ve svém království samojedinou vládkyní. (Nikdy jsem nenatrefil na jakýkoli příklad v konstelační praxi, že by se paktovala s mužským mágem - něco takového je jí zcela ukradené. Chce se mi dodat: ona tu byla dávno předtím; ještě když mágové tahali kačera). Čarodějnice je ve svém světě sama pro sebe, neohroženou vládkyní, a nemá jakýkoli zájem o partnerskou (rovnocennou) spolupráci s mužským světem; to její naopak vysloveně proti srsti (!) a blíže si o tom povíme, až se dostaneme k Čarodějnicím v ženském psychickém poli. (Otázku partnerského pólu vůči Čarodějnici řeším v článku: Drak, Kohout a Baba Jaga).

Nevím, odkud se Čarodějnice vzala, ale zdá se, že tu byla už kdysi dávno. Chodila lesem, trhala borůvky a houby a vařila lektvary. Znala tajemství přírody a rozuměla jazykům zvířat, když my muži jsme byli ještě v plenkách, ještě než jsme vymysleli železo, koně a všechny naše technologie. Ale ať jsme vymysleli cokoli, neznamená to, že by nám cokoli z toho pomohlo nad Čarodějnicí vyzrát. Její říše nezmizela. Je tu, je v nás, jako jsou v nás hadi a ptáci, kterými naše těla kdysi v genetické paměti byla. Jako savci jsme zde holt krátce, a jako lidé pouhou vteřinu. Baba Jaga je mocná; jako sama příroda.

Ale pojďme zpět do mužského světa. Mluvili jsme o proměnlivých podobách, které na sebe Čarodějnice bere. (Dovedu si představit, že Nabokova Lolita mohla pro nebohého Humberta představovat konfrontaci s Čarodějnicí, byť jí nebylo ani 15). Vzhledem k tomu, že Čarodějnice je archetypální jsoucno, je vlastně potenciálně všudypřítomná v psychice všech žen a jako agent Smith z Matrixu, nás může pokoušet odkudkoli. Byť matka a její paralelní odlesky v jiných ženách se nabízí nejsnáze. Ale i kdybychom byli my muži na pustém ostrově, může Čarodějnice působit jako dynamický praobraz v naší vlastní psychice, k němuž naše dětská část lne a připoutává se k němu, i kdyby žádné ženy jaksi nebyly poblíž.

Čili konečně otázka: Co s ní?

První věc: uznat ji. Uznat její sílu. Nezahrávat si s ní. Nezlehčovat ji. Připustit, že je, že působí.

A nyní: jak ji rozpoznat? Jak ji poznat? Že je právě teď ve hře?

Začnu z obrazem z každodenního života, který má ilustrovat moment v mužském světě, kdy na moc Čarodějnice natrefíte.

Když se vracíte domů z práce a u vás doma je jaksi jiná atmosféra. Navenek se nemusí nic dít, ani lísteček se nepohne. Vaše milá "spokojeně" (ty uvozovky jsou důležité) listuje ženským magazínem, ale něco je jinak. Nazval bych to "tady čpí síra". Nebo mrazivé bezvětří. Ale k něčemu se schyluje. Naše podvědomá reakce je: nějak se proplížit kolem. Nebo zdrhnout na pivo. Být někde daleko. Nebo: usmířit si ji dopředu něčím milým. Nebo zavést řeč jinam. Protože o čem se vlastně bavit? Vždyť se přeci "nic neděje", říká rozum. Ale instinkt tuší.

Co uděláte? Můžete to rozhrábnout a jít k jádru pudla. Říznout do toho. A za chvíli začne rej. Dojde ke konfrontaci. Pokud se tedy neobrátíte zády a neutečete, pokud unesete konfrontaci s Čarodějnicí, můžete se jí postavit. Můžete jí pomyslným mečem přišpendlit na zeď, chytit ji při činu, když se právě plížila kolem a trousila "nevinné poznámky" zavánějící odvarem z mochomůrek. Vidět to a nechodit kolem horké kaše, je podle mého názoru lepší, než tuto energii nechat dominovat domácímu poli. Nicméně, nevzniká tento boj právě proto, že Čarodějnici (temný aspekt ženské síly) nechcete uznat? Nebo, co když vás tento boj vlastně baví? Jak je to?

Ze své pozice síly jí můžete v dané chvíli uznat a ustát. Zřít ji.

Čarodějnice operuje nepřímo, nechce být demaskována. Žena ani nemusí tušit, že v ní právě nabývá Čarodějnice energetické kulminace a právě začala řídit hru. Čarodějnice slyší na mužskou sílu a přímočarost a může se chtít odplížit, schovat, zalézt a nabídnout jinou, milejší tvář - odvést pozornost. (V Mrazíkovi je to ztvárněno oním slavným "Chaloupko k lesu, k Ivanovi zády!". Ivan jde do přímé konfrontace "Chaloupko, ke mě!", ale Baba Jaga touží zůstat zamaskovaná v lese. Tam je jí lépe. O důsledcích Čarodějnice dominující rodinnému poli pojednává mj. pohádka Sedmero Krkavců).

Za geniální ztvárnění Baby Jagy považuji českou televizní pohádku Jamamba (1985).
"Vyju hlady vyju hlady, žeru krávy, psy i hady." Hrdina Ježibabu přelstí tím, že jí lichotí, jak je schopná brát na sebe jakoukoli podobu a donutí jí tak k proměně v mouchu (pokud si dobře pamatuji), v této demaskované podobě je jí schopen zabít.

Když už jsme u těch pohádek, nelze nevzpomenout Perníkovou chaloupku a Barbara Conana. Když vynecháme všechny peripetie a pentličky v příběhu, co nakonec Jeníček s Babou Jagou udělá? "Mrdne s ní do pece." Můžeme o tom polemizovat, přemýšlet, vést po česku rozpravy kolem a proč, Jeníček to koneckonců mohl dělat také, ale naštěstí u toho nezůstal a "konal". Doufám, že ten závěrečný obraz pohádky je dostatečně výmluvný. Barbar Conan nevymyslel nic lepšího než Jeníček. Po té, co si Arnie odbyde své (na přímočarý čarodějčin pokyn "zaplať, barbare,"), s Čarodějkou mrští do ohně. Ivánek z Mrazíka také babici "vypráší kožich" a v řeči obrazů jde, domnívám se, o to samé. Vyprášení kožichu je za tisíc slov.

"Zaplať, barbare."

Více o souboji magie a meče naleznete v popisu archetypálního souboje Lilith a Marse.

Ale vyprášení kožichu, byť účinné, Babu Jagu neodstaví z trůnu dlouhodobě.

(V konečném důsledku rozhoduje o stažení dominantní role Čarodějnice ze svého pole totiž žena. Pokud ji žena nestáhne, neodstaví z trůnu, muž nemá šanci.)

Jinými slovy, Čarodějnici je možno uvidět, vytáhnout z bažin a vyzvat ke křížovému výslechu. Je možné s ní také vést trvalý boj, trvající mnoho let. Klidně i zákopovou válku. Boj s Čarodějnicí, ale není možné vyhrát.

Ona je větší, mocnější, je tu odpradávna. V neustálém boji s ní se mužská síla vyčerpává. Čarodějnice z boje sice možná energeticky profituje - ale muž zapomíná na svou cestu, na svůj vznešený cíl. Tudíž i boj s Čarodějnicí "venku" znamená pro muže v konečném důsledku vlastně prohru, respektive ztrátu času a energie, které mohly být investovány jinde.

Čili - opakuji - mužská cesta nespočívá v boji s Čarodějnicí uvnitř ženy. Čekání ani boj není řešení.

Muž musí tuto temnou ženskou sílu uctít, uznat ji. Je velká. Nepodceňujte ji. Nebojujte s ní. Vizte jí, vnímejte ji. Je tu. Je součástí velkého přediva stvoření. Uznejte ji.

Ale buďte silní. Neprchejte před ní, jako malí kluci. Jinak vás doběhne.

kér, kér... mladý pane ...
Pochopte, čím jste sami v sobě k Čarodějnici (jakožto archetypu), poutáni, čím jste k ní lákáni, drženi. (Jeníček by zřejmě musel demaskovat svou závislost na perníčku). Jaký s ní máte kontrakt vy? Čím si vás (vaši dětskou část, vašeho Jeníčka) drží, uplácí, získává? Proč váš kůň stále parkuje u její chaloupky? To musíte pochopit, svou krví, útrobami a bytím. Jinak nebudete moci jít dál.

Jste schopni vzdát se tohoto svůdného, ale spoutávajícího kontraktu ve prospěch něčeho jiného: své cesty?

Na vnější rovině pak muž Čarodějnici uvnitř své milé říká: nepotřebuji s tebou bojovat, pokud u tebe vládne Čarodějnice a pro muže vedle tebe není místo. Musím jít dál, jakkoli tě miluji. Má cesta je přednější než válka, jíž není možné vyhrát.

Žena je pak konfrontována s volbou, jak se svojí Čarodějnicí naložit. O čemž si povíme v druhé části.

Ve chvíli, kdy muž zvítězí nad Babou Jagou uvnitř sebe, kdy jí vlastně opouští a zanechává jí u cesty, mění Čarodějnice opět svoji podobu. To, co čpělo sírou a ovládalo celý kraj, najednou mění výraz, její závoj padá a můžete najednou vidět její pravou tvář: samotného Boha nebo smějícího se Mistra, který v této podobě stál u vaší cesty, abyste skrze tento příběh svou cestu konečně našli - nebo se na ní opět vrátili.

Nyní vidíte, že Čarodějnice byla jen dočasnou tváří všehomíra, které na sebe vzalo její podobu, aby se vám postavila do cesty, abyste skrze ni svou cestu naopak našli.

Tím se láme téma bloudění, motání se v kruhu; vnitřní, závislá část v muži se uvolňuje, a s tímto rozuzlením se rozpouští umrtvující stagnace. A jeho cesta, na níž se jeho vnitřní části konečně, sešikované, potkávají a propojují, nabývá ostřejších, jasnějších kontur. Paprsky se sbíhají. Jako loukotě doprostřed kola, což je sluneční symbol. Kolo se roztáčí. Jeho energie se slévají ve prospěch společného jednotícího vektoru.

Tímto příběhem si však musí každý muž projít sám za sebe svým jedinečným způsobem.



II. Čarodějnice v ženském příběhu

Jsem si vědom, že nemohu jako muž předestřít něco, co se týká žen, v celé šíři. Přesto se pokusím sdílet to, co jsem zažil v konstelacích se ženami, kde se Čarodějnice objevovala. Berme to jen jako příspěvek do diskuze z mé omezené perspektivy.

Také je třeba pochopit, že nebudu hovořit o Čarodějnici jako takové, ale hovořím o své zkušenosti z konstelační práce s tím, pokud Čarodějnice ženskému poli dominuje (tzn. žena neřídí svůj život, ale je tímto archetypem řízena!) Hovořím o speciální situaci, která může a nemusí nastat a která se tedy v žádném případě netýká všech žen. Projev Čarodějnice, která "nesedí na trůně", která zaujímá v poli jinou pozici, může být dočista jiný. Je to jako když by rodinnému poli dominovalo dítě a psal bych článek o "malém tyranovi", což neznamená, že lze klást rovnítko dítě = tyran. (Dítě se chová jako tyran, jen pokud mu to ostatní komponenty v poli umožňují). Stejně tak nelze zaměňovat "dominující čarodějnici" a archetyp Čarodějnice jako takový, jakkoli je demaskování dominující moci Čarodějnice uvnitř systému pro celkové pochopení působení tohoto archetypu důležité.

Čarodějnice uvnitř ženského pole, pokud mu dominuje, prohlašuje: muži nejsou potřeba, muži jsou slabí, není radno jim věřit, popř. muži vlastně neexistují (ve smyslu "praví muži"). Čili vytváří něco jako matriarchální formu vlády - "včelí královna", kde muži jsou redukováni na úroveň trubců, nemluvňat a nedorostlých synků. Není uznána "mužská síla" nebo "mužský princip", v jeho ryzosti. Tato síla je vnímána jako "problém". Je s ní veden boj. (Krásně to ilustruje staré polské sci-fi Sexmise, kde ze vyobrazena postapokalyptická matriarchální společnost, kde vládnou ženy a z mužů jsou uděláni odstrašující slabomyslní nepřátelé, zatímco ženy však musejí brát pilulky, aby neměly milostné choutky. Sami však přestávají být ženskými a stávají se jakousi militantně-racionální karikaturou muže.)


Sexmise (1983)
Čarodějnice se snaží svou moc v psychickém poli udržet na úkor naplnění instinktivních a emocionálně - partnerských potřeb. Ženy s dominující Čarodějnicí jsou obvykle odpojené od svých vlastních potřeb, necítí, co vlastně chtějí a bytostně potřebují a zažívají velkou frustraci v partnerských vztazích. Zesilené je téma kontroly, ovládání, neschopnost "pustit kontrolu", což souvisí se sníženou schopností zažívat orgasmus, odevzdání, uvolnění a naplnění. Jsou odpojené od vlastního těla, nevnímají jeho signály. Více vše snaží řídit hlavou. Hlava se bojí pustit kontrolu. Sexuální energie slouží mocenským hrám (udržení vlivu nad někým - např. vábení a pak odmítnutí nebo z existenčních důvodů) více než primární erotické slasti a lásce. To platí bez ohledu na věk.

Nezaměřuji se nyní na příčiny, anamnézu, které k něčemu takovému vedou (co tomu v minulosti předcházelo), neboť často je toto hledání ospravedlněním daného stavu věcí a nevede k řešení. (Mám to tak, protože mi udělali to a to, takže je zde kauzální příčina, a proto to vlastně nemohu mít jinak a musím čarodějnici dovolit dominovat i nadále). Jinými slovy, Čarodějnice se postará o dobré argumenty, aby ospravedlnila svou pozici na trůně. (Čarodějnice vůbec, ráda mluví a ovládá pole neustálými řečmi, které odsávají energii a upoutávají pozornost, přičemž nejde o to, co říká, ale o udružení svého vlivu; jakoby tak "zašlemení" komunikační prostor svými tlachy, že už není prů-duch).

Bez hledání vysvětlení v minulosti je však patrné, že energie je uvnitř psychiky dlouhodobě investována do posilování a držení moci a slasti z moci (pomsty, boje, kastrování, zneuznání) na úkor slasti z plně zažívaného erotického života, což zahrnuje sexualitu i emocionalitu. (To první je živeno a krmeno, zatímco to druhé čím dál víc hladoví). Výhodou této strategie (životního stylu) je bezpečí, neboť pokud se neodevzdám a neotevřu mužskému světu, mohu být nezranitelná, nic mi nemůže ublížit: tzn. díky Čarodějnici jsem (nebo se domnívám, že jsem) skvěle chráněná. Tato "kapsulovitost" (ochranné uzavření se) se jeví jako výhodné a bezpečné. Jakákoli závislost na mužích se jeví jako ohrožující, tzn. mým zájmem je učinit muže závislé na mně, avšak sama zůstat v "kapsulovitě" bezpečné (odtažité) pozici. Díky této strategii se kolem mě (kolem "včelí královny", v mém poli) objevují muži, kterým takový model nevědomě vyhovuje; tzn. ti, kteří jsou slabí, bezpeční - či naopak hrůzostrašně maskulinní a agresivní, takže se původní přesvědčení (uzavřít se a nedůvěřovat) potvrzuje a jeví jako naprosto logická (super výhodná) strategie.

"Kapsulovitost", zapouzdření má svou analogii na fyzické rovině v podobě bloků v oblasti prvních dvou čaker. Časté je oddělení srdce versus sexuality. (Každá z obou rovin funguje odděleně. Toto oddělení ubírá sexuální energii její trasmutačně alchymický potenciál. Sexuální energie nemůže bez synchronního propojení se srdcem stoupat vzhůru a pronikat do jemnějších sfér bytosti. Sexuální energie pak zůstává pouze v syrově-animální podobě a jeví se "hlavě" extrémně nebezpečně. O to větší důvod, proč ji zapouzdřit. Problém se zacykluje.)

Časté je, že si žena s dominující Čarodějnicí spíše sama vyhlídne muže, partnera, který pak reaguje na její pobídku, neboť tato volba vyhovuje obranným mechanismům - je vybrán muž, který nemá šanci tyto strategie rozbít. Pokud by si muž vyhlédl ji, je možné, že to bude někdo, kdo bude schopen tyto mechanismy rozkrýt nebo s nimi půjde do konfrontace. Což si Čarodějnice v ženě nepřeje, avšak jiné její části mohou na takovou možnost čekat a doufat v ni, neboť by to pro ni znamenalo vysvobození z pomyslného začarovaného zámku a "věži ze slonoviny". Také je možné, že pro ženu je snadné najít erotické uspokojení v rámci méně vážných vztahů, které nejsou tak bytostně ohrožující, ať už se jedná o milence nebo náhodný sex, avšak v rámci plnohodnotného vztahu, kde jsou ve hře všechny složky naší psychiky, je to pro ní obtížné (tam se jeví odevzdání fatální a nebezpečné). Viděl jsem varianty, kdy ženy preferují narcistní muže, ve smyslu citově nedostupné, vzdálené, protože ona psychická vzdálenost zajišťuje bezpečí ve smyslu "to mě neohrožuje", zde se mohu otevřít, vyjít z "kapsulovitosti". Tato vazba může směřovat i na muže nedostupné ve smyslu, že s nimi reálný vztah nepřichází v úvahu (něco zásadního tomu brání), takže i zde se mohu cítit bezpečně, pokud se eroticky odevzdám. Protože ani zde - se neodevzdávám na celé rovině svého bytí. Žena s dominující Čarodějnicí tak vůbec nemusí mít pocit, že je "velká a mocná", ale může přijít s tím, že stále potkává muže "s kterými to nejde". Není si vědoma mocenské struktury uvnitř vlastní psýché, která skutečným (a tedy potenciálně ohrožujícím) vztahům brání - a vytváří podvědomě dopředu vždy "bezpečnou selekci".

Pokud se však ptáme jiných částí v ženě, které dlouhodobě zažívají frustraci, mají zájem na proměně, která by vedla k naplnění. Tudíž žena se může rozhodnout, že navzdory bezesporným výhodám, která jí mocenská "kapsulovitost" přináší, je možné zvolit si i jinou cestu, která by vedla k otevření se a naplnění v milostném životě, přestože tato cesta obnáší "sesazení" Čarodejnice z trůnu.

Ještě, než se dostaneme k řešení, jedna poznámka. Žena snažící se tyto problémy (frustrace) řešit, se může ocitnout v ženském kruhu (skupině, terapii), která nabízí duchovní rozvoj nebo psychoterapeutickou intervenci, avšak díky atraktivitě podobných polí se může stát, že této skupině šéfuje žena, jejíž pole je rovněž nevědomě řízeno Čarodějnicí. Tato žena může mít skvělé terapeutické nebo duchovní schopnosti a může jednat v dobré víře a snaží se ženám skutečně pomoci. Avšak, pokud si není vědoma dominance Čarodejnice uvnitř sebe, povede ženy tím způsobem, který vede k většímu rozkolu uvnitř jejich partnerských vztahů. Tzn. žena má pocit, že se zdokonaluje, roste, zpracovává si své problémy, ale její vztah doma obvykle uvadá, její frustrace rostou, spíše zjišťuje co všechno by mohla chtít a nemá, a proto to řeší výměnou partnera a pak znovu a znovu. Chci tím říci, že moc Čarodějnice, která je s námi odedávna, si zaslouží respekt, může být velmi přínosná, neboť disponuje schopnostmi, o kterých se mužům ani nesní, avšak stejně tak může být destruktivní a i v rámci skupinového působení zasévá semínka sváru, boje a nenávisti mezi mužským a ženským principem, namísto jejich propojení a synchronizaci. (Více o ženských kruzích nevědomě následujících staré kulty dávnověku v článku Michaely Freyové Stín Velké Matky).


Nyní se pokusím naznačit řešení. Co jsem (zatím) mohl vidět, je na dominující Čarodějnici uvnitř ženské psýché jediný lék. Žena, která se rozhodne jít si za stavem naplnění, navzdory svůdné ochranné moci Čarodějnice, je konfrontována s tímto krokem a volbou. Říci muži po svém boku, respektive mužskému principu, "následuji tě".

Tento krok vede k tomu, že se její pole otevře pro (zdravou) mužskou energii, která nyní může v jejím poli zaujmout právoplatné místo. Vytvoří se zde prostor pro "Krále", Muže, Partnera, jemuž je dána důvěra. Žena jej může obejmout, sklonit hlavu na jeho rameno: podob je mnoho. Ale dává mužskému prvku důvěru, činí se vůči němu (opět) zranitelná, připouští (určitou míru) závislosti a je schopná mu přenechat (v určitých oblastech) vedení.

Tento krok nemá jen důsledky na rovině partnerských vztahů (najednou se může objevit muž, který mi partnersky vyhovuje - nebo se tak muž, který už po mém boku je, začne chovat, protože je mu dán prostor). Má důsledky i pro duchovní růst ženy, neboť i ona, v moci své vlastní Čarodějnice, stojí v jakýchsi bažinách (bezpečně mocenské) stagnace, na níž si sama neumí najít lék. Zažil jsem mnohokrát v konstelaci, že pokud žena překročí pomyslný práh a zvolí si "následování" (učiní tento odvážný krok), otvírá se určitému druhu světla nebo energie, které uvnitř ní cosi rozsvěcí a probouzí a který k ní jinak, přes filtry Čarodějnice, nemá přístup. (Připadá mi to jako takový "uranský švih", jakási forma iniciace). Neříkám, že tento impulz musí nutně vzejít od reálného muže po jejím boku, a že k němu nemůže žena dospět uvnitř sebe, kontaktem s vlastním mužským proudem. Každopádně, bez tohoto kroku je tento druh mužského duchovního, probouzejícího impulzu, nemožný.

Co to znamená "následuji tě"? Znamená to: připouštím, že jsi potřebný, že jsi důležitý, že máš zde své místo, že bez tebe nemohu plně žit. Jsem ochotna tě následovat v tvém vedení tam, kde ty vidíš lépe, následuji tvou sílu, protože vím, že je pro mě dobrá, ačkoliv mi může ublížit a možná mi také mnohokrát ublížila. Přesto jí znovu dávám důvěru, neboť bez ní nelze plně být ženou. Jako žena potřebuji mužský princip (v sobě i po svém boku). A já jsem ta, kdo rozhoduje o své důvěře. Má důvěra je dar, který si dávám sama sobě, který dávám nám oběma, který dávám naším dětem, kteří tvou zdravou sílu potřebují také. Má důvěra umožňuje naše spolubytí. Žádná kauzální událost nemůže ovlivnit mou volbu, zda důvěru dám či nedám, to je můj krok. Já tímto krokem utvářím svůj život. Já tím dávám možnost, aby můj život rozkvetl. Možná, že nerozkvete, možná, že mou důvěru zklameš, ale když tento krok neudělám, vím, že nerozkvete zcela určitě, byť mě bude má mocenská hradba skvěle chránit před zraněními.

Pokud žena tento krok udělá, Čarodejnice, kterou nešlo zrušit pěstmi, magií, sliby, ani jadernými hlavicemi, se smrští, stáhne, uvolní pole ze svého sevření, stáhne se do bodu pouhé potenciality.

Co říci na závěr? Ženy: chcete dál stát před prahem nebo za prahem?
Muži: Uznejte tuto sílu - ale pak ji nechte u cesty.


******************************** 


3. Dodatek o komplementaritě polarit

Vzhledem k mnohým reakcím na tento článek bych ještě rád na závěr něco doplnil. Mnohé ženy považují "následování" muže za jakési ponížení, zneuctění, porobení a vnímají takové vyjádření jako šovinistické a přežité. Domnívám se, že jde o hluboké nepochopení.

Následování muže ženou v žádném případě neznamená, že mužská energie nebo princip je ženskému jakkoli nadřazená. Obě polarity jsou komplementárně toužebně se potřebující jako jin a jang nebo jako plus a mínus tvořící elektrický náboj. Když žena následuje muže, když se jin odevzdává jangu, dochází totiž k důležité protireakci z druhého pólu. Jang, muž, přebírá ochrannou a silovou pozici ve smyslu: chráním tě, miluji tě, sloužím ti, sdílím s tebou své zdroje, zahrnuji tě, bojuji za tebe, umírám za tebe, expanduji pro tebe a celý svět ti skládám k nohám, neboť nabíjíš můj život vyšším smyslem! Svou sílu dávám do tvých služeb. Když mi skláníš hlavu na má ramena, beru tě do náručí a ponesu tě. Toto se pak děje uvnitř nás - i navenek. Představme si to jako když rytíř klečí před královnou a říká: za tebe bojovat - povznáší mé srdce, má paní. Síla slouží lásce. Forma obsahu. Budování smyslu. Paže srdci.

Je-li jinová polarita odkrytá a zranitelná, zdravá jangová energie toho nikdy nezneužije: chce jí chránit a vytyčit jí mačetou mezi pralesními trny bezpečnou cestu a pronést ji tudy v náručí. To je odměna, protireakce, o které žena pochopitelně nemusí mít tušení, neboť to ze své zkušenosti nemusí znát. Zvláště žena, která se celý život obrňuje v mocenské, jangové, maskulinní pozici, se může celý život setkávat s reakcí, že jí muži nepodrží dveře, nepomohou ji, když je v nesnázích, na všechno je sama, unavená, udřená, vyšťavená, nekvetoucí apod. Proč? Protože navenek vyzařuje: já jsem silná, zvládnu to sama: nesahej na mě, debile. (Nectím mužskou kvalitu, není potřebná, vystačím si sama, zvládnu totéž, co každej chlap levou zadní, natřu ti to, koukej). V protireakci se tak muži k ní opravdu chovají.

Svatební cesta do Jiljí

Jako opačný příklad uvedu herečku Libušku Šafránkovou. "Vy, že byste to nezvládl?", říká v Svatební cestě do Jiljí se svýma nevinnýma kukadlama železničáři, "jste naše jediná naděje, bez vás jsme prostě ztracení," visí mu na rtech. A co udělá jinak zachmuřený, nevrlý železničář? Nastartuje drezínu s jakýmsi mladíkovským pocitem u srdce a úsměv mu počne hrát na rtech. To je příklad ženy, která se nemusí chránit za pomoci Baby Jagy. Příklad ženy, která důvěřuje, která předává mužskému principu vedení - to je skutečným významem slova "následuji tě". Žena, která to umí, která umí zůstat v jinové pozici (v ženské energii, ženské síle), není v žádném případě slabší nebo méně hodnotná než muž. Jako není růže slabší než kámen. (Resp. je i není, disponuje silou jiného řádu). V této křehké důvěře, obklopena ženským půvabem, dává světu samu sebe, je si vědoma své hodnoty (růže ví, že je růže) a celý mužský svět se může přetrhnout, startuje drezíny a dává se do pohybu. Upadnutím jejího kapesníčku počínají války o Tróju. Ženské 'následuji tě' přináší mužské 'sloužím ti'.

Máte z těchto obrazů pocit, že žena je muži podřízena? Není. V tom se jin sklání k jangu a jang k jinu a v hluboké propojenosti tančí světem. Obojí je gestem nejhlubší vzájemné lásky.

Pointou není hra na to, kdo z koho, kdo má navrch. Pointou je propojení jinu a jangu, obsahu a formy, smyslu a činu, obou polarit uvnitř nás samotných i v reálných vztazích. K tomu je třeba obě dvě v sobě i ve všem ctít, vnímat je, dát jim jejich váhu. Následování přibližuje jin k jangové ochraně a síle a vyvazuje ji ze samoty a izolace směrem k lásce.

Autor textu: Vojta Franče

Jak naložit s Babou Jagou v novém věku?



S psycholožkou Evou Boháčkovou jsme si položili otázku: Jak naložit s Babou Jagou? Jak k ní přistupovat? Jaké je její místo v dnešním světě? Jak jí co nejlépe integrovat na naší cestě tak, aby to bylo v souladu s novým paradigmatem? Jak se s ní na praktické rovině má muž a žena potkat? Jak ji uctít (uznat, nezavírat ji jako smrtku do sudu) a současně jí nebýt lapeni?

Konstelační proces nám přinesl následující vhled.

Pro ženy

Každý se ve svém životě nevyhnutelně setká s utrpením. Část tvé bolesti zůstala někde v tobě nahromaděna. Můžeš ji nepřijmout a pěstovat si na základě ní křivdu, pocit nespravedlnosti, že se tak nemělo stát. Můžeš se postavit nad život, který běží, nad přírodu a říct si: ne, to se nemělo stát, to je špatně. Pak tato bolest zůstane v tobě nestrávena, stane se křivdou, obviněním a můžeš ji použít jako prach, který smísíš se svoji mocí a silou vmetneš ji do tváře svému muži. Můžeš si tuto křivdu pěstovat a na základě ní mít neustále připravenou munici proti svým "mužským nepřátelům". Tento černý prach bude ovlivňovat tvoje vnímání vztahů a jakoby pokřiví světničku, v které žiješ, takže si budeš vše, co se děje, intepretovat v pokřivené podobě. Muže, který je tvým přítelem, budeš vnímat jako nepřítele. Budeš muže vnímat se psí hlavou. Z toho budou vznikat další boje a bolestné momenty, které ti vyrobí další bolest, takže budeš mít vždy dost černého prachu k dispozici. Zvykneš si na toto drama, vztahovou bitvu a budeš v ní dál pokračovat, bitva vyplní svým dramatickým dějem tvé vztahové pole. Přes něho nebude jasně vidět, kdo vedle tebe doopravdy stojí, nebude jasně vidět, jestli je mezi vámi láska, nebude jasně vidět, kdo má a nemá otevřené srdce - to vše bude jakoby v mlze, oparu, jako se střelný prach vznáší nad bojištěm lásky.

"Dokud své křivdy nestrávíš, tato zrnka budou neustále ucpávat hladký strojek partnerského soužití: v tvých intimních vztazích nebude možné se jasně domluvit, budou neustále vznikat nejasnosti, na základě nichž nedochází k win-win situacím," zazní v konstelaci.

Anebo je tu druhá možnost. Vezmeš svou bolest, své zranění, svá černá zrnka a jedno po druhém sníš - strávíš, přijmeš. Nebudeš jim přikládat ani menší význam, ani větší. Nebudeš zveličovat své utrpení, ani jej nebudeš popírat a znehodnocovat. Uznáš, co se stalo, tak, jak se to stalo. Ne méně, ne více. Strávíš svá hořká zrnka, přijmeš je zcela, bez představy, že něco mělo být jinak. Pokud se tak stalo, mělo se stát. Mělo-li pršet, pršelo. Svítilo-li slunce, svítilo. Bylo to tak. I tebe něco zranilo, stalo se tak, přijmi to. Bez patosu, bez viny (tvé či někoho jiného). Nech to zaznít jako přírodní děj, který proběhl.

Pokud strávíš všechna svá zrnka bez výhrad, dojde k proměně. (Dobrá zpráva: těchto zrnek není nekonečně, je jich přesný, omezený počet). Tvoje pole se vyčistí. Zmizí mlha, zmizí distorze vnímání, zmizí pokřivení. Uvidíš jasně svou vztahovou situaci, tvá světnička bude přehledná a jasná. Vytvoří se prostornost. Zmizí tlak na "měl bys být / měla bys být / mělo to být". Uzná se vše jak, je. Každý má právo být, co je. Nic nemělo být jinak. Nic nemá být jinak. Je to právě tak, jak to je. Nenárokuje se nic nad to. V tomto prostoru se začne všem svobodně dýchat, jako po bouřce. Nyní ty i tvůj partner můžete s úlevou vnímat, jak je to mezi vámi doopravdy. Je zde vůbec srdce? Proudí zde láska? Jak to vlastně máme? Vztah se může obnovit, stejně jako může přirozeně skončit, ale obojí je v pořádku. Obojí je jasné a vyplývá z toho, je-li v daném poli láska, je-li ženino srdce otevřené. Přes mlžný opar bitvy to nemuselo být jasné: drama ovládlo pole. Tvému muži zmizí "psí hlava" a uvidíš jej ne jako svého nepřítele, ale jako svého přítele v pravém smyslu toho slova.

Nyní nastává prostota, jednoduchost, přirozené spolubytí dvou lidí, bez patosu, bez dramatu, bez velkých tragedií, vzletů a pádů - už není tak epické a monumentální (a možná se ti po tom bude stýskat): je přirozené, je obyčejné. Takové je vztahové pole, pokud se rozpustí všechna tvá hořká zrna. Baba Jaga (Čarodějnice) se rozplyne zpět ve svůj zdroj: v celek matky přírody, kde vše je, jak je.

Možná, že ti také bude líto, že najedou nezapadáš mezi ženy, které si svá zrnka pěstují a mají ve zvyku si na muže stěžovat a drát "špinavé peří". Možná, že s nimi ztratíš společnou niť. Možná, že tě "zavrhnou", protože s nimi nedržíš basu a nepřiléváš do společného ohně "stěžování si". Možná, že budeš obyčejně šťastná (s kýmkoli dle tvé volby). A možná, že tím ztrácíš onen vypravěčsky dramatický vzlet, který je v některých kolektivech potřeba.

Pro muže

Uznej, že nad mocí Baby Jagy nezvítězíš silou. Je větší než ty. Ty jsi jen člověk - ona, cosi nadosobního nebo z této roviny vypůjčeného. Možná, že budeš utíkat a zdrhat jako Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra - ale to nic nevyřeší. Uznej, že toto nemůžeš vyřešit za ženu. Uznej, že zde se setkáváš s něčím, nad čím nemáš žádnou moc. Je to větší než ty. Možná si tváří tvář tomu připadáš bezmocný, ale tak to je. Unes tuto bezmocnost. I v tom je kus síly ("nelakovat to"). Nic víc zde nezmůžeš.

************ 👹

Tento popis by na praktické rovině mohl stačit, ale pro ty, kdo potřebují vědět více souvislostí...

Bližší vysvětlení:

V archetypální rovině (na úrovni kolektivního nevědomí) v nás existuje vzpomínka (či představa nebo fantazie) týkající se matriarchálního uspořádání světa, kde ženy disponovaly neotřesitelnou mocí, zatímco muži byli bráni na úrovni slabých a bezmocných trubců. (Více o tom píše Michaela Freyová v článku Stín velké matky).

Stav, fenomén, naše vnitřní část či životní strategie, kterou nazývám Baba Jaga, začíná působit a ovládat pole tehdy, když dojde k prolnutí 1) vzpomínek na tento starý matriarchální svět spolu s 2) rovinou osobních, nestrávených, neakceptovaných křivd. (Tyto dvě vrstvy na sebe nasednou a ovlivní způsob, jakým si interpretujeme dění kolem sebe. Představme si oběť vybavenou pancerfaustem, která si vše, co se šustne v mužském světě, interpretuje jako nepřátelskou aktivitu nebo výzvu k pohrdání nad "mužíčkovou" slabostí. Základem vnímání situací je zde nedůvěra až paranoia).

Tato životní strategie dodává ženě pocit abnormální síly a nezranitelnosti. Je jakoby "nad". Způsobuje, že je na vztahové rovině tzv. "vykrytá". (Jako obraz této vykrytosti si můžeme představit ženskou postavu dole s pařezem, v němž je spojena s archetypálními energiemi přírody, zatímco místo hlavy má kovovou bojovou helmu). V situacích, které jsou těžké a zraňující, umožňuje ženě ochrana Baby Jagy "přežít", avšak současně znemožňuje vyléčení bolesti, kterou si žena v sobě nese. Určitou dávku bolesti si naopak potřebuje pěstovat a neustále (jako drogu) "vstřikovat do žil", aby se fenomén Baby Jagy udržel v běhu (jako benzín v autě). Na této bolesti, jíž důvěrně zná, může být svým způsobem závislá. (Vše, co důvěrně a dlouho známe, je pro nás bezpečné. I bolest).

Žena si z archetypální roviny vypůjčjuje něco z nadlidské nadosobní síly.

Někdy na ženských seminářích označována jako ženská síla, čímž může docházet k orwelovskému zmatení pojmů; protože ženská přirozenost unese lidskou citlivost a zranitelnost - právě k tomu je silná - a nepotřebuje se vykrývat něčím z nadosobní roviny. Ženská "síla", která nutně potřebuje oporu v archetypální nelidské dimenzi (aby se skrze ni "vykryla" a "vybetonovala" jako železný voják) je tedy naopak vlastně slabost. Na druhé straně, žena, které je dobře v lidské, přirozené, každodenní rovině, svoji slabost, citlivost a zranitelnost popírat nepotřebuje, natolik má důvěru v sebe (ve svou hodnotu) a ve svět. Může svou přirozenost vyzařovat podobně jako růže.

Která růže je silná? Ta která unese déšť a vítr a díky tomu září půvabem a svěžestí? Nebo ta, která si přes sebe dává poklop, aby se všemu uchránila?

Tam, kde je Baba Jaga (či Čarodějnice) používána v šamanské (transformační, alchymické či léčitelské práci), zajišťuje něco jako (plutonské) ochranné pole (něco jako bezpečná kachlová kamna ve světnici). To je její pozitivní funkce. Avšak pokud žena tuto archetypální roli neodkládá na pomyslném prahu mezi profesním a osobním životem, pokud svou helmu Baby Jagy neodloží, když odchází z práce domů, může se stát, že tento fenomén pak "přetéká" do jejího intimního života, kde způsobuje distorzi / pokřivení vnímání intimních vztahů a mužského světa. Tato distorze generuje další a další utrpení (v životě ženy i jejím okolí), takže je znovu přiléván olej do ohně osobních bolestí a křivd, takže se celé dění potrvzuje a zacykluje. Přibývají další hořká zrnka, přibývá další potenciální munice pro boj mezi pohlavími na základě přehazování viny. Vzniká nekonečné tragické drama.

Není možné "vymazat" z kolektivní paměti archetypální vzpomínku na matriarchát: pro tu si jakoby "můžeme vždy sáhnout". Ale můžeme na individuální rovině asimilovat bez zveličování svá jednotlivá zrnka utrpení (pomyslná zrnka kávy, hořké pilulky), což vede k rozpuštění křivd a tím i půdy, na které mocensko-obranný fenomén "Baba Jaga" stojí. (Křivda je bolest, která se - podle nás - stát neměla. Tímto stanoviskem stojíme však proti něčemu většímu, co danou bolest umožnilo. Je to jakobychom chtěli poručit větru, aby nevál a dešti, aby nepršel - po té, co jsme zmokli. To je to naše "čarování", namísto uzdravení). Fenomén Baby Jagy se pak po této asimilaci "hořkých zrn" ve své temné podobě rozplyne (její moc přestane zakřivovat vztahové pole) a Babu Jagu můžeme vnímat v její ryzí podobě, jakožto neutrální projev přirozeného přírodní dění - jakožto možnou podobu "Matky přírody". Je to jako když se rozmotá uzel a uvolní se široký prostor. Je v tom pokora vůči větší síle přírody, které již nechceme poroučet. V tomto prostoru je všem dovoleno být právě tím, čím jsou, v přítomnosti i minulosti. Neohýbáme "čarováním" to, co je, nebo to, co bylo. Máme sílu unést, co je.

Čili i fenomén Baby Jagy je z určité perspektivy přirozenou součástí přírodního dění, avšak cílem tohoto článku je vnést do tohoto dění větší jasnost, aby se pomyslné uzlíky mohly rozmotat.

Důležité je, že žena se může rozhodnout toto pole rozpustit sama v sobě a že (ačkoliv terapie může být nápomocná), k tomu nic vnějšího nutně nepotřebuje.

* PS:

Ještě informace pro ty, kteří dělají konstelace. Protože Baba Jaga je super-mocná entita, je možné, že pokud se schází skupinka žen, které si pro sebe konstelují, může Baba Jaga dost ovlivňovat to, co probíhá v celé konstelaci (či jiné skupinové aktivitě). Její "gravitace" na způsob "černé díry" ohne pole tak, že vyjde právě to, co by se Babě Jaze líbilo a nepustí je to do témat, do kterých si to Baba Jaga nepřeje. Vytváří to silný protiodpor, aby se nějaké věci neotvíraly a zůstaly uzamčeny. Může se stát, že konstelaci nevede konstelář, ale Baba Jaga. Zvláště citlivé to může být v případě mužsko-ženských témat. Raději s touto možností počítejte.

Autorem článku je : Vojta Franče

Píseň ledu a ohně: o nemrtvých mezi námi

Otvírám téma, o kterém se nesnadno píše. Jakobych musel překonávat tuhý protiodpor a kráčet proti něčemu, o čem se nemá (nechce) mluvit. Co má zůstat pohřbeno.

Ale je tu. Připomnělo se mi, šlo mi po krku, a tak na něj budu reagovat.


Nedávno mi můj kamarád J. říká: "... hele, Vojto, mě se zdá, že všichni mí kamarádi jsou jakoby mrtví..."

Nejdřív jsem nevěděl, co tím myslí; něco jsem tušil, ale mávl jsem nad tím rukou. (Necítil jsem s tím žádnou spojitost). O den později jsem při probouzení, na pomezí spánku a bdění, zahlédl zástup zmrzlých mrtvol, hordy, které se valí přímo ke mě a jdou mi pařátem po krku, jakoby mě chtěly zardousit. Bylo to děsivé, ale nechal jsem ten polosen ještě chvíli běžet, abych si je (tento valící se astrální útvar) mohl prohlédnout. Vypadaly přesně jako armáda nemrtých ze seriálu HBO Hra o trůny.

Pak jsem sebou cíleně prudce pohnul a otevřel jsem oči, čímž jsem polosen zaplašil a zvedl se z postele. Nebylo to něco, co bych znal, nebo někdy zažíval; bylo to vpád něčeho hodně odlišného, co bych nedokázal nikam přiřadit.

Druhý den jsem s jiným kamarádem na toto téma udělal konstelaci, bych mohl tento útvar (ať je to, co je to) náležitě poznat. Je to něco osobního? Je to něco kolektivního? Je zde nějaká spojitost mezi touto armádou mrtvol - a Hrou o trůny, kde se za velku zdí kumulují tzv. Bílí chodci a jejich armády nemrtvých, které hrozí překročit zeď a zničit království?

Než řeknu, co jsme objevili, začnu z větší síře.

Představte si, že vlevo (jako na obrázku výše) je smrt neoddělitelná od života. Vše se rodí a umírá. Plození a zanikání je jedním velkým pohybem. Ze zaniklých organismů se tvoří nové. Ve vteřině našeho prvního nádechu kráčíme se smrtí za našimi rameny. Jeho ruka spočívá na našem rameni od malička. Je to náš spojenec. Smrtka, Smrťák je tu s námi od prvního nádechu. 


Jsme-li s ním v kontaktu, je to moudrý rádce. Jeho optikou vidíme skrze povrchnosti života k tomu, co je hluboké a podstatné. Spojením s ním, je život intenzivní, barevný, posvátný, pokorný, odevzdaný, důvěrný, nádherný. Lidé, kteří řídí formule a lezou po skalách mají k smrti blízko - a v té intenzitě se i nejvíce dotýkají života. Proto je tyto vrcholové zážitky přitahují. Život a smrt nelze oddělit a pokud toto proudění umožňujeme, jsme současně plní životní síly a elánu. Tanci proměny je dovoleno tančit. Životní prvky a živly se mísí a proměňují jeden v druhý, jsme uprostřed kruhu, jsme okem cyklónu, rotujeme jako naše planeta, Slunce, měsíc, hvězdy a galaxie, jako elektrony a protony. Je to něco přirozeného, účastníme se tohoto reje částic. Súfijští derviši rotují kolem své osy, aby se tak s tímto rytmem spojili v extázi překračující pocit oddělenosti. To je odvěká spirála, kruh života, zobrazovaná v mnoha kulturách. Život a smrt je jedno. Jen naše mysl, snažící se o kontrolu nad procesující realitou, nechce tuto hlubokou pravdu uznat; ráda by je ustanovila jako cosi odděleného. Ale je to jen mentální konstrukce.





Pokud však si myslíme, jako v pohádce Dařbuján a Pandrhola, že na smrt vyzrajeme a zavřeme Smrťáka do Sudu, nastává cosi zoufalého. Smrťák není jen jakýsi konec života "tam někde v budoucnu". Naopak, je vše jiné než to. Smrťák je ukončování věcí, nechat věci odejít, rozpustit je, proměnit je, schopnost činit tečky v našem příběhu. Smrťák je umění říkat miluji tě - ale sbohem. Symbolicky je to černé číslo třináct narušující dokonalý kruh symetrické dvanáctky, která by jinak ustrnula. Proto Ježíš potřebuje (třináctého) Jidáše. Bez Jidáše by Ježíš nemohl být ukřižován a vstoupit na nebesa. Smrťák umožňuje rozpad molekul, dohod, států, forem - které již neslouží. Dovoluje odejít tomu - co již stojí proti životu! Gepard v běhu chytá antilopu, která se odděluje od stáda, je stará a nemocná a stává se jeho potravou; ale celé stádo antilop a jeho genofond sílí, zkrásňuje se, směřuje cyklem proměn k větší pružnosti a eleganci. Smrtka je milenka Života a Život je milencem Smrti. Když Smrťáka zavřeme do sudu, nastává stagnace, bezčasí; nic nového se nerodí, slepici není možné zabít - znovu seskočí ze špalku a běží jakoby nic. Nastává podivná hniloba, zamrznutí, asburdno, stagnace.


To vystihuje obrázek vpravo. Tzv. Noční král ze Hry o trůny. Říkáme tomu neživý - nemrtvý. Ani není na živu, ani není ve stavu smrti. (Podobně jako další nemrtví: upíři a zombie...) Není ani na jednom břehu. Prochází životem, ale neúčastní se tance proměny. Cyklus proměn byl v jeho organismu zastaven. Prvkům, živlům, buňkám, elektronům není dovoleno rotovat. Jeho organismus se zpomalil na nejnižší možný stupeň výměny a rotace. Pohybuje se rukama a nohama, zdá se navenek, že je živý, ale uvnitř je takřka mrtvý. Je to chodící mrtvola. Z určité perspektivy to vypadá, že je nesmrtelný, že (jako Pandrhola) vyzrál nad životem a smrtí - ale z jiné perspektivy mohl životem prožít, aniž by kdy život ochutnal. Nikdy se života nedotkl. Jeho srdce bylo jako ze železa. Narodil se, pohyboval rukama a nohama - a po té odešel, aniž by si z života cokoliv odnesl, jakoukoli sladkost, hořkost, moudrost, šťávu, či bohatost. Umřel tak, jako se narodil. Jeho spirála života/smrti nestoupla ani o píď. Příležitost života byla promarněna. Život mu protekl mezi prsty. Takovým "vítězem" je Noční král, chodící mrtvola, zombie, neživý - nemrtvý.


Keltové, Řekové a další národy používali symbol nazvaný triskelion (řec. trojnožec). Vyjadřuje nekonečný pohyb bytí ve třech fázích, které známe i ze západní astrologie jakožto tři kvality: vznikání, trvání a rozpouštění. Tento symbol jakoby byl přímým protikladem toho, co představuje Noční král. Ten jakoby zamrzlým kopytem dupne na triskelion a řekne: "Nikagda".

Nyní se vrátíme k perspektivě terapeuticko-psychologické.

V článku Cheirón a Neptun: dvě možnosti uvnitř Matrixu jsem nastínil, že existují dvě reakce na zranění: 1) zapouzdření a vytvoření fiktivní reality (NEPTUN), 2) otevření se a znovu -prožití zranění s důvěrou a láskou (CHEIRÓN). Představme si životní strategii, která spadá do první kategorie. Pokusme se pochopit následující logiku: Život bolí, umírání bolí.

Neustále se musím vypořádávat s proměnami kolem sebe, bolest číhá na každém kroku. 

Život je mimo moji kontrolu. (A hlavně láska!) Znamená to vlastně ustavičně zakoušet drobné prohry a ponížení. Co kdybych vytvořil strategii, kterou bych nad tím vyhrál? Co kdyby myslí ovládl a potlačil spontánní reakce svého organismu - emoce a celé toto semeniště problémů zaledoval? Mohl by se na mě proto někdo zlobit? Není to to docela mazané? Skrze absolutní kontrolu nad emocemi a instinkty zvítězit nad tím vším, co ostatní tvory ustavičně sužuje? Zdá se to celkem pochopitelná životní taktika, že?

Extrémním vrcholem této strategie jsou asketické řády staré Indie. Asketi, kteří se umrtvují na hranici sebezničení. Propichují se a znecitlivují. Odpojí se daleko od svého těla, které totálně znecitliví a pobývají v odtělesněném duchu, který všechno pozemské hemžení pozoruje z odsobněného odstupu. Na hranici smrti jsou schopni si své vyhraněné jáství (ego s jeho vědomostmi) přenést do další inkarnace; čili znovu se stávají askety v těchto řádech a spojují se stejnou naukou. Tímto způsobem "vydrbávají" se Smrťákem. Toto není něco, co bych si někde přečetl, ale zažil jsem tuto reinkarnační návaznost v konstelačním procesu. Tento asketický řád usilující o absolutní nadvládu nad životem a smrtí nesl velmi nelibě konstelační proces (který dle záměru klienta vlastně znovu-roztáčí triskelion). V této asketické filozofii, která sebe samu chápe jako nejvznešenější nauku je však na stínové, nepřiznané rovině obsaženo cosi pervezního, neboť odštěpěné a potlačené libido, jemuž není dovoleno účastnit se života, si svou slast vybírá na rovině sadomasochismu a nekrofilie. (Lidově řečeno, chrochtá si ve hnusu, kde hnus je ještě velmi slušný výraz).

Když nyní sestoupíme z tohoto extrémního případu umrtvování na běžnější rovinu, přestavme si, že lidé, kteří žijí mezi námi a kteří si vyberou obdobnou životní strategii obnášející zamrznutí emocí a instinktů, kteří si vytvoří psychosomatické charakterové krunýře tak jak, o tom hovoří Wilhelm Reich, v sobě také často nesou ve spodní (nevědomé) úrovni rovinu sado-masochistickou nebo lehce nekrofilní. (V soft rovině je to např. mám radost, když někomu ublížím nebo se někomu pomstím, rád se občas trestám, dělám něco, čím se ničím; občas někdo ničí mě; občas ničím zase já někoho druhého. Hard rovinu přenechám vaší fantazii). Jejich spodní rovina (humus), není otevřená tlení, proměně, zrání, klíčení, katalýze. Je zamrzlá.

Tito "zamrznutí" lidé mají jakoby ledový krunýř pokrývající jejich tělo, který bezpečně blokuje mnoho emocionálních vrstev. Hluboko pod touto vrstvou ledu je vrstva potlačené bolesti a agrese, která začne startovat, pokud by nastala situace, kdy by mělo dojít k rozpuštění ledové krusty; to je vnímáno jako krajní ohrožení a je nutné napadnout nepřítele - anebo utéct. Opakuji: obrovská agrese chrání zapouzdřenou bolest. Zamrznutý podvědomě cítí, že mu schází životní teplo, šťáva, energie a tak se snaží vytvořit strategie (hry, způsoby), jak se k této životní šťávě dostat. Nejběžnější možností je najít si poměrně "šťavnatého" partnera. Další jsou: lidé v práci, kolegové, přátelé, členové rodiny - a v neposlední řadě terapeuti a terapeutické skupiny.

Zamrznutý v dobré víře (na rovině myšlenek a úmyslů), že hledá pomoc, chodí z terapie do terapie, aniž by došlo k jakékoli hlubší změně. Je ochoten za takové věci do úmoru platit, avšak jeho primární potřeba zde není vyřešit svůj problém, ale doplnit si životní energii po životní energii od druhých lidí, která na skupinách velkoryse koluje jako dobře namíchaný koktejl. Má hlad, žízeň a ta jej žene. Tímto mechanismem se jeho zombie-potřeba udržuje, posiluje (jako když narkoman dostane dávku), takže tento člověk se stává na terapiích závislý a bloumá od jedné ke druhé. Nejlepší pomocí je tedy pro něho mu toto pomoct ( v podobě energetické injekce ) odepřít, protože tomuto člověku o terapeutickou intervenci ve skutečnosti nejde. Potřebuje jen svou dávku životní energie.

Odepření není aktem agrese, ale aktem lásky k sobě, na základě níž terapeut cítí, že taková intervence s ním nyní není v souladu. Tím se jeho pole naopak vyjasňuje a je dostupné pro klienty, kteří o proměnu a léčení skutečně stojí. Toto chování je nakonec i lepší pro Zamrznutého, neboť se setká s tím, že jeho zamrzávací strategie zde nefunguje a není tím posílena.

Kolik je takových lidí v populaci? Z perspektivy bodu v konstelaci, který reprezentoval přírodní kořeny a moudrost (od nichž se Zamrznutý zcela vzdálil a odřízl), je jich prý 35-40%. Jakékoliv kvantifikace v konstelacích je třeba určitě brát s rezervou, ale pokud si toto sdělení řekneme symbolicky a bez čísel, mohlo by znít asi takto: být Zamrznutý je v naší společnosti v podstatě normou. Zamrznutí utvářejí podobu a formu našeho světa, utvářejí instituce a systém. A systém (školství, zdravotnictví, korporace) mají opět zájem o zamrzání dalších jedinců. Protože zamrznutí neodporují; necítí srdcem, necítí kořeny; nevzpečují se. Vyhovují zcela potřebám státu. Jsou z nich skvělí úředníci, učitelé, vojáci, dělníci. Systém (který je neosobní a mrtvý stejně jako Zamrznutí) funguje pak hladce.

Navenek se Zamrznutý však nemusí projevovat chladem, může v sobě mít naopak vstvu hysterickou a dramatickou, která emoce roztáčí. (Viz. Malá mořská víla). Tyto emoce však nevycházejí z nitra, ze srdce; jsou jakoby přehrocené, protože překrývají původní autentický chlad.

Ani nemusí být Zamrznutý člověk necitlivý; naopak často mívá obrovskou empatii směrem k druhým, k jejich pocitům a problémům. Avšak své základní primární potřeby a emoce obvykle necítí, od nich je odstřižen. Zabývání se pak problémy druhých a jejich emocemi je pak pro něho "release" / osvobození ve srovnání s tím, kdyby měl rozpustit svou kru a zabývat se svými potlačenými vstvami (core).

Hlavním znakem je zde spíše dominance mentální vrstvy, která usiluje o asbolutní kontrolou nad tělesností a emocemi. Tato mentální vrstva je samozřejmě schopna vytvářet celé spektrum složitých emocí, ale ty jsou spíše nekongruentní (nemají přiměřenou a přiléhavou tělesnou analogii). Pocity méně vycházejí z tady a teď reakcí na podněty v aktuálním poli, ale jsou více živeny vzpomínkami a myšlenkami, které tyto pocity dávají do pohybu (zamrznutí v čase - např. co kdo komu tehdy a tehdy...)




Game of Thrones

Autor seriálu Game of Thrones, George R. R. Martin, kterého jsme do konstelace postavili, reagoval na přítomnost "zombíků" obrovskou nejistotou a strachem. Jakoby z nich měl naprostou paranoiu. Pro něho to jsou v reálné rovině (v každodenním životě) lidé, kterým neví vůbec, jak čelit. Chvěje se před nimi jako masíčko na talířku. Pro ně je snadnou kořistí. Tento strach, vlastně hrůza (terror) částečně nese jeho mistrné vyprávění a umisťuje zombíky (nemrtvé) za obrovskou zeď daleko na severu, odkud jako strašlivá hrozba může kdykoli vyrazit a zničit všechna království. (Winter is coming...) Psaní románu je pro něho mj. způsob, jak se s touto hrůzou vypořádat.

Název celého cyklu Knih - Píseň ledu a ohně (Song of ice and fire) nádherně vystihuje esenci zamrznutí, jak si za chvíli povíme.

Jaké je řešení?

George R. R. Martin postavil mezi nemrtvé a království ohromnou megalomanskou zeď. Stejně, ale ví, že jí jednou překonají. Zeď, oddělení, separace - není řešení. Proč? Zombík sám je jedna obrovská chodící zeď. Zeď z ledu, která uzavírá a odděluje jeho srdce a tělo. Další zeď KOLEM NĚJ nic nevyřeší.

Řešením je návrat k triskelionu, primárnímu proudění živlů.

Tam, kde proudí oheň, tam kde proudí voda, tyto základní formy energie, jste před jakýmkoli ledem, před jakoukoli zombie, nejbezpečněji chráněni.

Pokud se ve vás podaří rozproudit element vody a element ohně, jakmile jste sami proudící řekou a rotující jiskrou, jakmile sami zpíváte píseň ohně a vody, jste zdrávi, roztáváte a o něco více společně s vámi roztává celý svět - každý s kým se potkáte. S vámi tato píseň kráčí všemi sály, auditorii a institucemi.

Živly nejsou něco, co musíte studovat. Živly nejsou jen archetypy a symboly, mentální reprezentace jiné skutečnosti - kdesi za zdí.

Živly jsou základní energie, kterými můžete být v prostém kontaktu. Když rozpustíte všechny zdi v sobě, můžete mít kontakt se vším, dotýkat se všeho. Vlny a energie probíhající celou přírodou, vlny o hluboké amplitudě, které uvolňují a nabíjejí, mohou procházet a odcházet. Můžete ležet u ohně, můžete se omývat v řece. Můžete tyto energie rozhýbat a rozproudit ve svém těle. Naši pohanští předci byli s těmito energiemi v kontaktu. To byla nejlepší ochrana před životním modem ZOMBIE, který hrozí nám a naší civilizaci.

Uzemněný neznamená stát jako solný sloup, být neměnný a strohý jako skála nebo strom. My nejsme skálou ani stromem. Máme nohy. Uzemnění znamená pro člověka být v plném kontaktu s energetickými toky, které nás obklopují. Znamená to být na příjmu, být propustný, být ve flow. Být citlivý na prostředí, v kterém jsem. Vnímat krásu i konflikt a reagovat na to. Neumrtvovat se vůči tomu, co přijde.


Jakým procesem se z ledu stává voda? O jednom vím - ODPUŠTĚNÍ (zkuste meditaci VODY - poznámka redakce).

Jakou podobu dáte vaší písni vy?

Bude vaše píseň píseň ledu a ohně? Plná fantastických dramat a bojů o trůn? Plná moci?

Nebo se raději trůnu a ledu vzdáte, protože zvítězí vaše touha po životě?

Pokud vás spíše láká cesta jednoduchého kontaktu s přírodními živly, zvu vás na víkendovou akci Návrat k jednoduchosti.




Související články:

MEDITACE 4.0

Někdy jde život ztuha. Jako vzpruha pro někoho může působit i meditace. Lidé se mě často ptají, co je to meditace a jak se dělá. Asi, že sem plešatej, tak si myslí, že mi tím už slezli vlasy a narostla moudrost. Po pravdě to do dneška stále nevím. Ale vím tohle...
Pod pojem meditace řadíme několik činností, z nichž řada je spojována s dosažením změněného stavu vědomí. Cílem meditace je pro všechny současné meditující zejména kultivace mysli (její zklidnění) a získání vhledu (ať už do smyslu lidské existence a vesmíru nebo do osobních záležitostí). Někdy tento pojem označuje i prosté rozumové přemítání a v některých náboženstvích také určité druhy modlitby. K meditaci přistupuje každá škola různě. Některé používají pouze lidskou mysl, které nabízí primární meditační bod (theravádový buddhismus), jiné užívají externí pomůcky, jako jsou např. mandaly.
Meditujeme-li jen proto, abychom utekli ze světa a zapomněli na své trápení, není to meditace. Jsem-li zklamán z vnějšího světa nebo jsem prostě rozhozený z toho, jak věci nejdou dle mého, pak to asi příliš duchovní stav nebude. Prostě věci nejsou podle mého, jsem tedy nespokojený s tímto stavem. Pronikat meditací do hloubek Univerza může být totiž i škodlivé. Když ne pro nás, pak pro Univerzum určitě.
Kdo hledá v meditaci Boha, ať už v jakékoliv víře, bude asi dost zklamán. To, co se mu jako Bůh zjeví je spíše tzv. channeling, neboli přenos jeho vlastních přání do zjevové podoby. Vytváří si sám svého Boha, kterému věří. Jenže Bůh se zjevuje jen svým vlastním způsobem a hlavně pouze ve svůj vlastní čas. Je mu celkem prd po tom, co my lidé zrovna potřebujeme. Na to nám dal rozum a srdce, poraďme si. Meditací chce také mnoho lidí navázat spojení s Bohem. Jenže, pokud jsme všichni děti Boží, pak je to asi jako plavat v oceánu a hledat moře. A necítíme-li jednotu s Bohem při tom, když myjeme nádobí, uklízíme chodník nebo fyzicky milujeme partnera, pak hledat jednotu s Bohem v meditaci ani nemusíme.
Většina lidí se vzteká, když nemají k meditaci své podmínky. No, nikdy nebude nic ideální. Ale můžeme se jen ideálně pokusit být s Bohem ve vědomém spojení. To je meditace.
Meditací se proto nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění. To jsou jen její formy. Ačkoli se meditace obvykle považuje za součást východních náboženství s počátkem ve védském hinduismu, je součástí mnoha náboženských systémů a filosofických škol. Důkazem toho je např. islámský súfismus. Podle Steinera se v současnosti praktikují cca 3 přístupy, neboli tři formy, tři cesty okultního vývoje. Proto existují i tři typy meditace, které vedou ke stejnému cíli, ale liší se navzájem jen stupněm oddanosti žáka k učiteli, což je podle něj základní stupeň určující meditaci:
Orientální: Meditace, zvané také jóga, je vývoj, při kterém se jednotlivý, na fyzické úrovni žijící zasvěcený člověk stane učitelem, tak zvaným „guru“ (sanskrt. guru – ctihodný, učitel) jiného člověka. Žák se pak úplně (i ve všech jednotlivostech) spoléhá na svého učitele a závisí na něm. To je cesta vhodná pro indickou povahu. Vylíčeného stavu lze nejlépe dosáhnout, když žák po dobu vývoje úplně vypne své „já“ a přenechá je svému učiteli. Učitel musí dokonce dávat rady i při iniciativě k jednání. Evropská kultura takovou oddanost vůbec nepřipouští. V orientálním školení platí přísný požadavek, aby se žák podrobil svému učiteli. Pokyny, které učitel v orientální okultní výchově dává nelze udělovat veřejně. To, co je podáváno jako pokyny, lze rozdělit do osmi skupin: 1. Jama, 2. Nijama, 3. Ásana, 4. Pránájáma, 5. Pratjáhára, 6. Dhárana, 7. Dhjána, 8. Samádi.
Křesťansko-gnostická: Meditace je vývoj, který staví na místo jednotlivého učitele samotného Ježíše Krista, pro všechny. Cit pospolitosti ke Kristu Ježíši, být s ním zajedno, může nahradit oddanost k jednotlivému učiteli. Ale je nutné, abychom k němu byli teprve dovedeni pozemským učitelem. I zde je člověk na fyzické úrovni v jistém směru závislý na učiteli. Cestu křesťanského školení může žák nastoupit na radu učitele, který ví, co je nutné dělat, a který vždy může při každém kroku napravit to, v čem se stala chyba. Ale velikým učitelem je tu sám Ježíš Kristus. Proto je nutná dostatečná víra v to, že Ježíš Kristus skutečně žil. Bez této víry je citové spojení s ním nemožné. To, co se podává jako zasvěcení, lze rozdělit do sedmi stupňů: 1. Mytí nohou, 2. Bičování, 3. Korunování trnovou korunou, 4. Nesení kříže, 5. Mystická smrt, 6. Kladení do hrobu, 7. Zmrtvýchvstání.
Rosekruciánská: Nejsamostatnější je člověk při rosekruciánské meditaci (to, ale tvrdí každá liška co si chválí svůj ocásek). Učitel zde není vůdcem, ale rádcem; je tím, kdo dává pokyny, co je vhodné dělat. Zároveň pečuje o to, aby souběžně s okultním školením pokračoval rozhodující vývoj myšlení, bez kterého nelze vůbec okultní vývoj prodělat. Podstatu tohoto rosekruciánského školení lze označit slovy „pravé sebepoznání“. Přitom je nutné rozlišovat dvě věci (a rosekruciánský žák je nesmí rozlišovat pouze teoreticky, ale i prakticky, tj. musí se snažit své poznání uvést do praktického života). Jsou dva druhy sebepoznání: nižší sebepoznání, které rosekruciánský žák nazývá sebezrcadlení; tím se má překonat nižší „já“; vyšší sebepoznání, zrozené sebezřeknutím. Stupně rosekruciánského školení jsou spíše vnitřními stupni a vyžadují, aby člověk pěstoval vyšší duševní život subtilním způsobem. Lze je rozdělit do sedmi skupin: 1. Studium, 2. Imaginace čili imaginativní poznání, 3. Učení se okultnímu písmu, 4. Rytmizování života a dechu, 5. Shoda mikrokosmu s makrokosmem, 6. Pobývání nebo pohroužení se do makrokosmu, 7. Božská blaženost.
Skutečně vystoupit mimo svou bytost znamená zřeknout se sebe. Proto směřuje rosekruciánská výchova k tomu, aby se nižší „já“ dostalo z člověka. V theosofii se podle R. Steinera na počátku jejího působení dělala nejhorší chyba tím, že se říkalo: „Je nutné nehledět k vnějšímu světu, ale zírat do svého nitra.“ To byla velká iluze. Tady člověk nachází jen své nižší „já“, čtvrtý článek své bytosti, který se domnívá, že je něčím božským, zatímco ničím božským není. Abychom poznali božství, je podle rosenkruciánu nutné vystoupit mimo sebe (tím paradoxně posilují své falešné ego).
 Meditace 4.0
Meditaci se nestanu duchovnější. Nepřitáhnu si světlo osvícení. Tohle mnozí meditující neradi slyší, protože je jejich pojetí meditace, právě na na prvku forem položeno. Ale sedět 5 minut a nebo celý den, když vytrvale chci osvícení je stejně na prd, jako stát frontu v supermarketu kvůli trendy hračkám. Meditaci nemůžeme chtít. Můžeme jí jen být. A proto se podívejme na meditaci nikoliv z hlediska jednoznačné formy, ale z duálního pohledu. Co v ní hledáme? Podle mne v ní v prvé řadě můžeme najít svou přítomnost.
A právě proto má každá lidská duše má svůj způsob meditace. Můj způsob meditace nebude vyhovovat vám a váš způsob meditace nebude vyhovovat mně. A je jen obrovská škoda pro nás všechny, že se právě tímto způsobem meditace neprovozuje. Jako meditace 4.0. Meditace, jak ji vnímám já, není jen zastavení mysli. To je v podstatě pitomost. Stačí si přeložit slovo "meditation" z latiny. Protože, proč by pro Boha jakákoliv kultura pojmenovala stav zastavení mysli, názvem přemýšlení?
Zbytečné mluvení nebo přemýšlení = meditace, je jedním z mnoha způsobů, jak se vyhýbáme přítomnosti. Ale nemáme v sobě mnohem hlubší minulost, kterou si nepamatujeme a se kterou se neztotožňujeme? Mluvím o nevědomé minulosti, která ovlivňuje náš život prostřednictvím zážitků z dětství nebo dokonce z minulých životů. Náš život je ovlivněn také kulturními vlivy, to jest geografickým místem a historickou dobou, ve které žijeme. To všechno má vliv na to, jak se díváme na svět, jak reagujeme, co si myslíme a jak žijeme. Jak bychom si to všechno mohli uvědomit a jak bychom se toho mohli vzdát? Jak dlouho by to trvalo? A i kdyby to bylo možné, co by nám pak zbylo ? To, čeho se nejvíce bojíme. Zjevená přítomnost. Realita hmoty. Peklo pro všechny abstrahující mysli, které si okamžitě tvoří své vidění světa a realitu stále odmítají.
A tak, jak se v meditaci snažíme odpoutat od vjemů vnitřního i vnějšího světa a proniknout paprskem vědomí jako laserem do mezer mezi jednotlivými myšlenkami, do oblasti nicoty, která v sobě obsahuje okamžik věčnosti, pravdu i nepravdu, jednotu všeho se vším neboli podstatu jevu, události, věci, ale i myšlenky samé, ptám pořád na to samé. Cožpak právě toto není odvrácení se od reality? Jenže my i tím, že se pokoušíme odhalit nicotu, tak stále přemýšlíme. A tato nicota existuje pouze díky našemu přemýšlení! Není potom snaha odvrátit se od tzv. světa "Mája", světa iluzí, největším paradoxem všech dob? Když utíkáme dovnitř sebe sama,, kde si sami sebou a svými channelingovými představami stvoříme nicotu namísto, abychom živě odmaskovali všechny děje, které nám naše nedokonalé smysly neumožňují vnímat v jejich celku, v universu? Prostě žít ve vědomí?
Stav vašeho vědomí se pozná podle toho, jak reagujete na obtížné životní situace, nikoli podle toho, jak dlouho vydržíte sedět se zavřenýma očima, ani podle toho, jaké máte vize. Mnozí poměrně často meditujeme právě kvůli budoucnosti. Bojíme se totiž své minulosti a tak před ní utíkáme do představ a meditace je pro spousty lidí vhodným kanálem pro tzv. pozitivní vytváření budoucnosti. Jenže budoucnost je obvykle replikou minulosti. Může sice dojít k povrchním změnám, ale skutečná transformace v člověka je velice vzácná, neboť závisí na tom, zda se dokážeme soustředit na přítomný okamžik natolik, abychom se zbavili břemene minulosti. To, co vnímáme jako budoucnost, je součástí současného stavu vašeho vědomí. Je-li mysl zatížena břemenem minulosti, náš život se nezmění. Minulost se v budoucnu jen opakuje, protože nežijeme v přítomném okamžiku.
Ještě jsem meditaci nepochopil plně a obávám se, že ji pochopím přesně, až budu jednou odcházet z tohoto světa, protože nebudu zatížen jeho nástroji. Ale zatím jsem pochopil tolik, že se domnívám, že když vnímám odrazy bytí světa kolem (pomocí metody 3AXIS) a zároveň si je dovedu transponovat ve své mysli do kontextové komunikace; to jest dívat se na ně nejen z vnějšku, avšak i zevnitř a hledat v nich symboly, skryté významy nevědomí, tak je činím vědomími a tím se spojuji s vnitřkem všech a všeho natolik, jak jsem jen schopen. Současně se díky tomuto odrazu dozvídám o sobě základní GPS souřadnice, jenž ukotvují mé vnitřní nastavení ve vnějším světě. Vím, kde jsem a na co se nyní zaměřuji. Nacházím díky nim svou vědomou pozorností přítomnost. Protože tu mohu nalézt pouze tehdy, když vím, kde jsem. Zvnějšku i zevnitř. Já jsem já.
K tomu nepotřebujete slova. Stačí pohled. Díval jsem se do očí indiánského šamana, s nímž jsem měl kdysi, vést rozhovor. Sedl jsem si tehdy v tee-pee a já tiše seděl, neoslovujíc staršího, čekal jsem na jeho vyzvání. On si zmetek kouřil dýmku míru a nic neříkal. Po chvíli, kdy ze mne opadla nervozita, jsem si všiml, že hovoří. Že už delší chvíli hovoří. Díval se na mne. No nebylo v tom hodnocení, nebylo v tom pohledu nijaké plus mínus, byl v tom jen prostý zájem o to, kdo s ním sdílí jeho přítomnost. Seděli jsme tak tři hodiny. Tři hodiny jsme se dívali jeden druhému do očí. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi byly vážní. Byla to úžasný okamžik věčnosti. V tu chvíli sem nevěděl, jak mnoho času uteklo. Měl sem pocit, že to byla chvíle. A světe div se. Od té doby, co jsem byl s ním, jsem se naučil to samé. Když si povídám s klienty či s přáteli, či pracuji s nimi, pak jsem v tom místě, kde jsme. Zajímají mne oni celí, jedineční se vším všudy. A díky tomu ztratí čas svou váhu a běží uvnitř našeho vnitřního pole jinak. Pak se vlomíme do reality a jdeme shánět taxíky. Jak nám to tak rychle uteklo. Tam uvnitř přítomnosti je jediné místo, kde lze uskutečnit jakoukoliv změnu.
Naučit se něco skutečně, můžete jen od lidí, kteří už něčeho skutečného dosáhli. Jedna dáma mne zvala do Tibetu, abych ozvláštnil její výpravu s klienty za duchovními místy a mistry. Poděkoval jsem ji a nikam jsem nejel. Protože jsem měl několik let štěstí, jedno z největších v životě, být v přítomnosti člověka, za kterým jezdí mniši až z Tibetu. A to bylo a je pro mne důležitější nežli výlet.
Nikdo z těch, kteří něčeho v životě dosáhli, vám nebude dávat zvláštní rady ani návody. Oni jsou jen sami sebou a vy, pokud snesete ten jejich zvláštní pohled, se v něm můžete mnohému naučit. V tichu. To je totiž chvíle, kdy vaše duše sestoupí na jedno místo a vy se můžete učit. Jste-li připraveni. A to poznáte.
Někdo může věřit v Boha, ale tato víra není skutečností v jeho životě. On pouze věří v Boha, protože nějaký světec, jogín nebo Mistr řekl, že Bůh je, anebo protože četl o Bohu v duchovních knihách. Jedna velmi milující duše se na mne kdysi láskyplně dívala a snažila se mi cosi sdělit, meditovala a snažila se zklidnit a navázat vnitřní spojení pomocí techniky. Seděla na zemi v krásném interiéru hotelového bazénu a kolem ní tekla voda. Ona měla zavřené oči, ničeho si nevšímala a zcela pohroužená ve svojí techniku přiblížení se k druhému byla pohlcená vlastní představou o tom, jak by to vyhovovalo jí. Já jsem jí v podstatě nezajímal. Neotevřela totiž ani oči. Jen si utvářela představu dle svých mylných zkušeností. Já jsem tuto představu následně zklamal. Ne že bych chtěl, ale proto že to nebyla a nemohl být realita. Bylo to jen její přání, které jsem jen nějakou chvíli odrážel, tak že se jí zdálo (zdání, iluze = májá), že mi rozumí. Neříkám, to pro jakékoliv zlehčování její či té situace. Miluji ji dodnes a budu ji mít rád navždy. Jen si nevšimla, že se na ní jen dívám. S pochopením, s láskou, jaké jsem schopen. Nevnímala je, protože viděla jen svou techniku spojení.
Až pochopíme, že největším projevem lásky je pohled do očí toho druhého, bude na světě ráj. Jenže to chce chtít se dívat a vidět všechno, co při pohledu uvidím. A před ničím svým pohledem neuhnout. A tomu já říkám láska.
Ten můj poslední pohled mne naučil tomu, že ty oči, kterými se snažím zahlédnout Boha, jsou ty samé, kterými se Bůh chce dívat na svět. A tak jen vím, že nejlepší meditací je být přítomným. Zatím vedu 4.0.
©️ MZZ
PS: ale MINULOST ani BUDOUCNOST NEMŮŽE ŽÍT ve VAŠÍ PŘÍTOMNOSTI. V současnosti průmysl 4.0 přetváří celé hodnotové řetězce a propojení. Pokud to je v průmyslu, nelze to pominout ani v duchovnu. Třebas spojení já - Bůh - já. Já - jsem - já.