Na rozdíl od Platóna se Aristotelés domníval, že základ všeho jsoucího lze poznat ze smyslové zkušenosti, a proto není třeba předpokládat samostatný svět idejí. Aristotelés se rozhodl odhalit bytí v pohybu jsoucen, v jejich vzniku a zániku. Zcela namístě je zde hovořit o tzv. ´ontologickém pohybu´; pohyb jako významná kvalita, kterou jsoucna potřebují k tomu, aby se jsoucny mohla stát. Aristotelés ve své první filosofii (jak svou metafyziku nazývá) zavádí důležitý pojem: substance (OUSIÁ), neboli podstata. Touto substancí chápe jedinečné bytí, takové, které existuje samo o sobě.
Při svém hledání podstaty Aristotelés usoudil, že to, co má být dočasně trvalé a neproměnné, může získat svou existenci jen díky něčemu, co sice už v této chvíli netrvá, co je zbaveno přítomnosti, ale přesto není tím, co by ono ´trvající´ potřebovalo ke svému výskytu. Substancí tedy zřejmě nebude jen to, co se pohybuje, ani to, co nehybně trvá, ale jednota obojího. Spojení přítomnosti s nepřítomností. Aristotelés pro podstatu v podobě zbavenosti všeho určitého zavádí termín HÝLÉ (látka), a pro podstatu ve stavu určitosti pojem MORFÉ (tvar, forma). Podstatou všeho jsoucího je pak jednota látky a tvaru. Můžeme použít onoho známého příměru se židlí. Fakt, že přede mnou stojí židle, je výsledkem určitého pohybu. Někde musel vyrůst strom, ze kterého se získal materiál, který někdo použil na výrobu židle, kterou sem někdo musel donést. Strom, ze kterého je židle zhotovena, sice již dávno neexistuje, ale pro bytí židle je stejně důležitý, jako její přítomnost. Látka je tak to, co dostává tvar. Není však žádným pasivním principem; má schopnost tvar přijímat a nabízí mu své možnosti. Pro tuto vlastnost látky Aristotelés vymezil pojem DYNAMIS (možnost). Tvar má pak vlastnost ENERGEIÁ (uskutečnění možnosti). Jsoucnům tedy uděluje bytí právě tento pohyb - přechodu z možnosti do skutečnosti. Skutečným se tak stane pouze to, co má možnost se stát skutečným.
Tímto popisem se však celá podstata jednotlivých jsoucen zřejmě nevyčerpává. Vždyť mezi podstatné vlastnosti světa patří (kromě výše uvedených) i pohyb a změna. Lze také tyto vlastnosti vysvětlit z principů formy a látky? Tak se dostáváme k Aristotelově učení o čtyřech příčinách: 1. látkové, 2. tvarové, 3. účinné a 4. účelové. Pro vysvětlení si uveďme příklad. Při výrobě prstenu je látkou např. stříbro, tvarem (formou) tvar samotného prstenu, hybnou příčinou (účinkem) zlatník a účelem pak poslání hotového prstenu. Aristotelés dospěl k názoru, že první dvě příčiny - látka a tvar - jsou hlavní a zbývající dvě příčiny lze na ně převést. Také se domnívá, že se lze v pátrání po posledních příčinách dobrat konce. Tak se v případě látkové příčiny dojde k pralátce, v případě tvaru k formě všech forem, v případě hybné příčiny k první příčině a konečně v případě účelu k účelu poslednímu. Aristotelés tak pokládá tento vesmír za konečný (lze v něm někam dojít) a stupňovitý (hierarchický).
V otázce po první účinné příčině odpovídá Aristotelés svou ideou ´věčného hybatele´ světa. Ten je současně i prvním hybatelem, ale sám je nehybný. Je udělovatelem všeho smyslu a účelu a Aristotelés ho nazývá bohem (THEOS). Z nehybnosti tohoto prvního hybatele dále odvozuje jeho netělesnost. Jako nemateriální je však bůh zbaven ´možnosti´, není látkou, ale pouze formou, skutečností, a to nejvyšší skutečností - rozumem (NÚS). Aristotelés dále usuzuje, že bůh existuje jako myšlení. Nejdokonalejší bytost však může myslet pouze sebe, proto je bůh čistým myšlením, jehož předmětem je jeho vlastní myšlenková činnost.
NÁČRT ARISTOTELOVY FYZIKY A METAFYZIKY - vypracoval: Otto Bohuš, BRNO, 2000
Při svém hledání podstaty Aristotelés usoudil, že to, co má být dočasně trvalé a neproměnné, může získat svou existenci jen díky něčemu, co sice už v této chvíli netrvá, co je zbaveno přítomnosti, ale přesto není tím, co by ono ´trvající´ potřebovalo ke svému výskytu. Substancí tedy zřejmě nebude jen to, co se pohybuje, ani to, co nehybně trvá, ale jednota obojího. Spojení přítomnosti s nepřítomností. Aristotelés pro podstatu v podobě zbavenosti všeho určitého zavádí termín HÝLÉ (látka), a pro podstatu ve stavu určitosti pojem MORFÉ (tvar, forma). Podstatou všeho jsoucího je pak jednota látky a tvaru. Můžeme použít onoho známého příměru se židlí. Fakt, že přede mnou stojí židle, je výsledkem určitého pohybu. Někde musel vyrůst strom, ze kterého se získal materiál, který někdo použil na výrobu židle, kterou sem někdo musel donést. Strom, ze kterého je židle zhotovena, sice již dávno neexistuje, ale pro bytí židle je stejně důležitý, jako její přítomnost. Látka je tak to, co dostává tvar. Není však žádným pasivním principem; má schopnost tvar přijímat a nabízí mu své možnosti. Pro tuto vlastnost látky Aristotelés vymezil pojem DYNAMIS (možnost). Tvar má pak vlastnost ENERGEIÁ (uskutečnění možnosti). Jsoucnům tedy uděluje bytí právě tento pohyb - přechodu z možnosti do skutečnosti. Skutečným se tak stane pouze to, co má možnost se stát skutečným.
Tímto popisem se však celá podstata jednotlivých jsoucen zřejmě nevyčerpává. Vždyť mezi podstatné vlastnosti světa patří (kromě výše uvedených) i pohyb a změna. Lze také tyto vlastnosti vysvětlit z principů formy a látky? Tak se dostáváme k Aristotelově učení o čtyřech příčinách: 1. látkové, 2. tvarové, 3. účinné a 4. účelové. Pro vysvětlení si uveďme příklad. Při výrobě prstenu je látkou např. stříbro, tvarem (formou) tvar samotného prstenu, hybnou příčinou (účinkem) zlatník a účelem pak poslání hotového prstenu. Aristotelés dospěl k názoru, že první dvě příčiny - látka a tvar - jsou hlavní a zbývající dvě příčiny lze na ně převést. Také se domnívá, že se lze v pátrání po posledních příčinách dobrat konce. Tak se v případě látkové příčiny dojde k pralátce, v případě tvaru k formě všech forem, v případě hybné příčiny k první příčině a konečně v případě účelu k účelu poslednímu. Aristotelés tak pokládá tento vesmír za konečný (lze v něm někam dojít) a stupňovitý (hierarchický).
V otázce po první účinné příčině odpovídá Aristotelés svou ideou ´věčného hybatele´ světa. Ten je současně i prvním hybatelem, ale sám je nehybný. Je udělovatelem všeho smyslu a účelu a Aristotelés ho nazývá bohem (THEOS). Z nehybnosti tohoto prvního hybatele dále odvozuje jeho netělesnost. Jako nemateriální je však bůh zbaven ´možnosti´, není látkou, ale pouze formou, skutečností, a to nejvyšší skutečností - rozumem (NÚS). Aristotelés dále usuzuje, že bůh existuje jako myšlení. Nejdokonalejší bytost však může myslet pouze sebe, proto je bůh čistým myšlením, jehož předmětem je jeho vlastní myšlenková činnost.
NÁČRT ARISTOTELOVY FYZIKY A METAFYZIKY - vypracoval: Otto Bohuš, BRNO, 2000
