Věříme, že to čemu říkáme naše osobní změna, transformace či růst je naše čistě osobní věc a s druhými je spojena jen skrze naše vnitřní vztahy. A ty má na starosti bezpodmínečná láska, bla, bla... Mnoho lidí si myslí, že osobní rozvoj je naší vlastní vnitřní záležitostí. V podstatě ano. Musíme být sami se sebou absolutně obráceni k sobě. Pak se můžeme na dosah přiblížit i k tomu, co hledáme vně. Vztahy nejsou jen důsledkem toho, co se v nás odehrává. Můžeme se díky nim učit od těch, co vědí a můžeme předávat příkladem zase těm, co se chtějí učit od nás. To je ale pořád jen vnější stránka. Jestliže má náš vztah (osobní, pracovní) s ostatními hrát nějakou vyšší roli, musí být i uvnitř nás něco vyššího, co nás k tomu vede.Když stojím před vámi, stojím před člověkem. Před bytostí, která má vnitřní život. Ale díváme se tak vždy na ty druhé? Nejde nám většinou jen o vnější vzhled a potvrzování svých zdání při poznávání druhých? Když my vyjdeme z naší vnitřní samoty, abychom potkali někoho jiného, který taky vychází ze své samoty, co se stane? Tak se někdy někde srazí dvě samoty a ani si vlastně jedna druhé prostě pořádně nevšimnou. Nebudeme si radši říkat, kolik se narodí dětí, kvůli těmto srážkám z "lásky". Propast, která nás od sebe odděluje a kterou podtrhují naše vnější role, jenž ve světě kolem hrajeme, existuje. A my jsme schopni překonat tuto propast jen v nesčetných chvílích, plných emocí. Třebas narození či smrti. Jinak jsme sami, uzavřeni v automatu svých naučených mechanických pohybů, své role, kterou nám vtiskla (priming) společnost, spolu s školou a s našimi nejbližšími. Jsme sami, protože nemáme vědomí o své vnitřní křehkosti a bojíce se o ni, uzavíráme se do pevných zdí svého těla. Ale jsme sami pouze proto, že nejsme schopni se jako lidé potkat s ostatními, jako lidi.
My si už dokonce myslíme, že už lidmi jsme a že proto nemusíme nic dělat. Tedy nic zvláštního. Mě život ukázal, že právě něco zvláštního se musí stát, aby se setkání dvou lidí mohlo vůbec uskutečnit. Můžeme pro své vztahy něco udělat. Posílit je. Tím, že si je budeme pamatovat. Pamatovat to, že každý z nás je individualita s vlastním vnitřním životem. To je akt vědomé pozornosti, uznání, co máme plně ve své moci. Jak říkal můj děda: "když se zatvrdíš a zavřeš své srdce, ani Bůh do něj nevstoupí." Neznamená to, že naše sdílení skrze naše smysly není důležité, naopak. Jen je třeba přidat k tomu vnějšímu viditelnému sdílení prostoru a času s ostatními i něco navíc. Svůj vnitřní pohyb, vnitřní uvědomění svého srdce. Toho, že tenhle člověk je stejný jako my. Možná my řeknete, že to je normální a že to takhle přeci vždy děláváte. Hm, dovolte mi, nevěřím vám. Nezpochybňuji to, že ty druhé máte rádi, jen se vám pokouším říct, že na ně a na to jací jsou uvnitř, prostě zapomínáme. Nepamatujeme si je.
Když si pamatujeme v těle, že lidé jsou především lidmi, jsme totiž svobodní. Když na to zapomínáme, stáváme se jen otroky svých automatických obav a krutých strachů ve svých přednastavených představách. Uvědomuji-li si, že je ve mně něco, co je úplně odlišné od těch ostatních, od toho všeho, co vidí a vnímají ostatní lidé, když s námi například mluví, pak si musím uvědomit, že to samé si musím pamatovat i já o nich. Ale nespoléhejte se na mysl a na vědomí. Ta vás skoro vždy zradí. Jakmile přesunete pozornost někam vedle, mozek udělá taky šupky hupky a máte prd. Naučte myslet a pamatovat své tělo. A pak, když je mysl rozrušená, vám to tělo připomene. Když mám prostě volnou chvíli,vzpomenu si na to, jak důležité je pamatovat si dotyk a dotknu se levou rukou pravého ramene a obráceně. Nebo složím ruce do dlaní a v meditačním gestu si jedu tramvají a myslím na to, jak si mé ruce pamatují, že to, co všichni hledáme, je právě toto. To hluboké dávání a přijímání mezi námi lidmi. Od srdce k srdci.
Vědomí je nám jako lidem na nic, když jej nedokážeme použít k tomu, naučit jej převést do těla své myšlenky tak, abysme se my sami se stali organickou připomínkou toho všeho, co prožíváme. Abysme se my stali tím, čím můžeme být. Lidmi. Myšlenka sama o sobě nic nepřenese. Musí mít vždy určitou kvalitu a intenzitu, ale protože je pohyblivá, neumíme a nedokážeme ji většinou použít jako pevný bod. To nám naopak přináší tělo. Říká se tomu energomyotransfer. Spojíme-li obé (tělo i mysl) pak se v nás rozsvítí vědomí (rozsvítí se nám) a celá situace je dostatečně osvětlena k tomu, aby naše rozhodování mělo jasno o tom, jaké-že to rozhodování, vlastně máme před sebou. Abychom svá rozhodnutí nedělali v temnotě. A to chce sílu. Velkou sílu a klid, aby v okamžiku tohoto uvědomění a přijímání nepanoval zmatek, jinak se z toho pokusí ego zase nějak vykecat. Pardon, vymluvit. My se totiž vždy raději slovně vykrucujeme, to abychom unikli svým vlastním rozhodnutím. Abychom je pak nemuseli realizovat.
A proto slova nemají skoro vůbec žádnou cenu. Tedy pokud vás nedokáží pohnout a nevyvolají něco zřetelného. Hmotného. A my máme možnost už nebýt nikdy sami. Ale aby se tato možnost, tato boží nabídka stala skutečností, musíme být schopni se s lidmi potkávat. A právě to vyžaduje sílu a klid. A my chaotičtí a neklidní, uvnitř slabí bytostně nesnášíme setkávání s jinými lidmi. A viníme pyšně všechny ostatní ze své vysokohorské chaty, že to oni, ti druzí v údolí nemají dost odvahy a nevylezou za námi až k nám. Na vrchol. Možná je uvědomění toho stát se člověkem i v tom, že nemůžeme chtít věčně zůstávat jen na vrcholu. Musíme sejít dolů. Protože to, co je nahoře, zná to co je dole; ale to co je dole, nezná to, co je nahoře...
PS: a už se pak nedivím, že nám v tabulce sexy poloh na LESu - link ZDE - vyšla nejoblíbenější poloha 49...Musíme sejít dolů. Protože to, co je nahoře, zná to co je dole; ale to co je dole, nezná to, co je nahoře...platí to prostě všude :)
Michal Zdeněk Zachar
