OD BOLESTI K OSVOBOZENÍ ČLOVĚKA

Planetka 2060 Chiron byla objevena 18. října 1977 astronomem C. T. Kowalem na kalifornské Observatoři Mt. Palomar (byla však zpětně nalezena i na předobjevových snímcích, jejichž historie sahá až do roku 1895). Její název pochází z řecké mytologie, kde toto jméno nosil kentaur Cheirón. Byl nejstarší z Kentaurů, žil v Thessalii. Byl ušlechtilý a moudrý, znalý lékařství, hudby, věštění, i proto se stal učitelem slavných řeckých hrdinů Iásona, Achillea a Hérakla. Vedl je k pěstování tělesné zdatnosti, učil je jízdě na koni a lukostřelbě, zápasit, běhat o závod, házet oštěpem.

Cheirón je napůl kůň a napůl člověk, ztělesňuje bájnou bytost, kterou však člověk symbolicky je. Tělo koně je pudové tělo člověka, tedy to, co je v nás animální a lidská část těla této bytosti je pokusem o ovládnutí té animální částí osobnosti. Vede nás v jednotě této bytosti k souhře, ne k boji. Ten mimo nás zuří každý den - to když příroda je obětována každý den vypočítavému a od přirozenosti (i od přirození) odděleného myšlení a ziskuchtivému ráciu (falešnému egu). Kácí se deštné pralesy, otravujeme si moře svými odpady a jedy a ničíme vzduch výrobou nepotřebných luxusních věcí. Příroda se nám za to mstí větším množstvím přírodních katastrof a ukazuje nám, člověku, jak naše racio se svým bezuzdným chováním selhává. Stejně tak my lidé selháváme, když se pokoušíme žít "jako" lidi bez poznání svých animálních kořenů jenom jejich "krocením" silou tzv. vědomí.

To, co se u 
Cheiróna můžeme paradoxně naučit je to, jak zvládnul své zranění. Mýtus vypráví o tom, že Cheirón byl při boji s Titány (symbolicky s prahmotou, nezvládnutým chaosem; něco, v co se mění vaše žena, když nepřijdete včas k večeři...) raněn zbloudilým šípem svého žáka Hérakla, namočeným v jedu Hydry. Zranění bylo tak těžké, že se nemohl uzdravit. A tak stále trpěl - nemohl ani žít, ani umřít - trpěl strašnou bolestivou ranou. A ačkoliv byl vedle Asklepia, pokládán za velkého mytologického léčitele starověku, nemohl se sám vyléčit. Pokud léčíte sami sebe, nemůžete se nikdy vyléčit tím, že odstraňujete to, co se stalo. Musíte se naučit přijmout příčiny, a ty nejsou ve světě kolem, ale v nás.

Cheirón se nikdy sám nevyléčil. Odešel však k Diovi, nejvyššímu z bohů a vyměnil s ním svůj život, svou nesmrtelnost za to, že propustí z vězení, ke skále přikovaného titána Prométhea (toho, co dal lidem oheň), ke kterému každý den přilétal orel a vykloval mu játra, která mu přes noc dorostla. Prométheus je volný a Cheirón odchází do podzemní Hádovi říše zemřít. Pochopení své cesty, své úlohy zde a jejího naplnění je vyšší cíl než se pokoušet o dosažení nesmrtelnosti rozpuštěním se ve transcendentálním vědomí. Život je existence, při níž dokážu prakticky uplatnit moudrost svého srdce (lásky) ve svém běžném životě. V hmotě. V našem těle. To je Cheirónovo poselství pro nás.

Je to totiž důležité poselství pro všechny, kdo chtějí léčit a nebo vykonávat jakoukoliv terapeutickou či poradenskou činnost v nejširším slova smyslu. Archetyp zraněného léčitele. Pochopit, jak je důležité nechat se životem sám zranit, a nezapomenout na své sebeporanění, pokud chceme léčit někoho jiného. Naše vlastní bolest nám pomůže vzdát se pocitu nadřazenosti či moci a nedovolí nám hrát si na spasitele. 
Cheirón totiž vysvobodil Prométhea vzdáním se své nesmrtelnosti a svým soucitem k bytosti, která trpěla stejně a nemohla se sama uzdravit. Ani my se nemůžeme proměnit v úplného člověka, pokud sami sobě i svým bližním nedovedeme přiznat svou slabost a zranění. Nestát se obětí nesjednoceného ega, které nás nutí halit se do masek nedotknutelnosti a individuální nadřazenosti. Do svého image. Až se mnohdy staneme jenom svou rolí, bez obsahu a bez srdce. Prázdnou maskou.

Jenom celý, jednotný ČLOVĚK totiž může odhalit vlastní zranitelnost a slabost. A dát tak vzniknout pocitu sounáležitosti. Soucitu. Nejvyššímu stupni lásky. Soucítění, které musel 
Cheirón mít s mužem, co trpěl jako on. Jinak by totiž nemohl učinit ono rozhodnutí, které poráží své já na hlavu. A to, že já, mé já nemusí být věčné! To, co je důležité, důležitější než já, je sám ŽIVOT. Mezi animálností a duchovností tedy v člověku není, nikdy nebyl a neměl by být žádný rozpor! Pokud jej tam my sami nezavlečeme svými soudy a představami! A tím, jak se svým image staneme nepřirozenými okolí i sami sobě.

Je už na čase přijmout tuto cestu. Přijmout všechno pozemské, abych poděkoval Zemi za to, že jsem tu mohl žít jako host a v klidu srdce zde i zemřít. A tak, jedině tak, může získat i váš klient důvěru k vám, jakožto k terapeutovi. I jako člověk k člověku. V lásce k partnerovi. Když se poctivě dokážete přihlásit k sobě a svým "slabostem" a nechovat se jako vševědoucí nesmrtelný. A nezneužít této "slabosti". Protože jen ti, co dokáží říct sobě nahlas "jsem slabý", dokážou zapálit tam uvnitř sebe své vědomí jako svou vlastní neuhasitelnou pochodeň. Prométheovskou pochodeň. Sami sebe totiž poznáváme tím, že si uvědomíme, že naše vlastní světlo prostě září. Prométheovským ohněm. Je to oheň vědomí. Ale uvidíme ho jen tehdy, dokážeme-li klesnout do své vlastní nejhlubší tmy. Do hmoty nevědomí. To, čemu pak říkáme uvědomění a je tím nejdůležitějším v našem životě, je odpoutat se od skály zvané FALEŠNÉ JÁ, poskytující nám pofidérní jistoty výměnou za nepředstavitelnou bolest našeho srdce. Odpoutat se a jít. Dát vale skále falešných slibů a jistot, k níž jsme se nechali přikovat společností, přesvědčením, náboženstvím, politikou, vírou, rodinou a převzatými zvyklostmi. Ale dokážeme jako Cheirón dojít v klidu až do podzemní, hmotné říše smrti a odevzdat se jí? Vyměnit svou smrtelnost za svou nesmrtelnost? Skutečnou nesmrtelnost?

PS: A ta pochodeň? Jak dlouho hoří? "Hoříte tak dlouho, kolik lásky jste za svého života svým srdcem vydali". A to je taky jediné nebe, které vám mohli všichni slíbit. Tak na co čekáte? Jděte něco dělat. Co? Cokoliv. Ale srdcem. MZZ


Děkuji za nezdar, ten naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Pro sladkost usnutí, děkuji za únavu, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji za žízeň, jež slabost probudila, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla. - Karel Kryl