Nápoj lásky č. 666

Takto vypadá bezpodmínečná láska ve skutečnosti. Pokud by někdo skutečně lásku viděl, vypadala by takto. V předu vychrtlý a starý Don Quichotte a vzadu za ním obstarožní tlouštík Sancho Panza. To je ovšem pro většinu z žen nepřijatelný obraz. Žádný pan “božský”, ale trouba na chromém koni. I proto žijeme nikoliv ve skutečnosti, ale v představách. V romantických představách.

V podobenství románu o Tristanovi a Izoldě se tomu místu, kde se to vše odehrává, říká Moroiský les. Představuje naše vnitřní představy. Svět, který se dělí na tam (mýtiny a louky prosvětlené vědomím) a tady (temný les nevědomí). A já - muž, který náhle z lesa vyšel, se rozhlížím po tomto světě a vnímám jej takový, jaký je. Poprvé. Poprvé si uvědomuji, že ten les mizící vzadu za mnou byl odjakživa mou součástí. Součásti, které jsem neznal, nedotkl se jí a ani jí nepoznal přímo. Nýbrž jen zprostředkovaně a to díky ženě. Skrze její tělo, srdce i mysl, jsem dostal možnost být aspoň chvíli, s touto částí sebe sama.

Zbavený iluzivního vlivu nápoje lásky a zaklínadel, jsem nyní střízlivý a vnímající. Když se zbavíte romantické projekce, která ve vaší duši budí výše zmíněné představy, získáte sílu, porušit ono zakleté ticho. Získáte sílu k tomu, spatřit sebe i ženu takovou, jaká je. Spatřit jí jako člověka, kterého mohu milovat proto jaký je, a ne v něm vnímat nositelku mé ztracené části duše a mého neprožitého života. Mám možnost vytvořit si vztah k ženě nikoliv jako k nosiči informací, k nimž jsem bez ní neměl přístup, ale jako k individuu, k sobě rovné bytosti. Mám možnost ji poznávat takovou jaká je, v její úplnosti. A s tím i všechna její nadání i schopnosti. 

To, ale v ženě vyvolává hrůzu a odpor. Najednou není nikdo, kdo by ji potřeboval, Kdo by na ní závisel. Není někdo, kdo by ji potřeboval. A tak většinou přesvědčí sebe samu, že spatřit sebe samu, což by ji po tomto aktu změny čekalo taky, je ta nejděsivější a nejhorší katastrofa, co ji kdy mohla potkat. “Divine” - božské představy jsou pryč a před námi stojí obyčejný člověk. Je zklamaná, protože před ní nestojí pohádkový král, ale lidská bytost, která je vším možným, jenom ne vtělením jejich snů. Už svou pouhou přítomností dává ženě najevo, že něco udělala špatně. Jediná šance pro ní, jak to zastavit, je zbavit se ho. 

A tak namísto, aby svou duši a srdce vložila do rukou svého muže, utíká nazpět do lesa. Nazpět k svému vysněnému králi, aby mu dala zpět do rukou odpovědnost za prožitek své mužské části duše. Pro mne, který tu nyní stojím sám a opuštěn, je to pocit, který nikomu nepřeji. Smíchaná bolest, strach, opovržení, nechuť být tím obyčejným člověkem, kterým jsem se právě stal. A byl přitom nejposvátnějším kroku svého bytí ihned odmítnut svou vlastním ženou. 

Tou, která nyní spěchá do tmy nevědomí, jehož se tak bojí, ale v němž je pro ni uschována naděje, že jednoho dne potká onoho vysněného muže, který z ní snadno a rychle udělá celého člověka. A její život bude dokonalost sama. Velice těžko chápe, že s tím mužem může žít, mít k němu blízko aniž by se snažila jej pouze využít k prožívání své neprožité části duše. To však většinou ženy dělají. Ženy poskytují sebe mužům jen jako. A my jim činíme to samé.

Je to paradox. Být hospodyní, být vychovatelkou a služkou nechce žádná žena. Bojují proti tomu, jako proti nepřirozené roli. Proč tedy některá žena neprotestuje, když se stane mužovým projekčním plátnem? Plátnem, na němž si muž pouští kino svých představ o ženě bohyni, kněžce a dárkyni života. To ženám nevadí, že jsou jen zaprášenými prázdnými zrcadly? A že se nestávají lidskými bytostmi, ale pouhými odrazy mužských ideálů či vysněných fantazií? A tak se musí snažit, někdy i hodně, aby vypadaly jako hollywoodská hvězdička, musí se oblékat, líčit, vonět a chovat se tak, aby se všechny staly kolektivním obrazem své vnitřní animy. Prstenu moci, kterým nám vládnou. prstenem a nápojem lásky. A když k tomu ještě použijí sex? Ženství se tak smrsklo jen na “vtělení” mužských představ, nikoliv na to být skutečně samostatnou individualitou, prožívající svůj život.
A většina žen této roli natolik uvěřila, že odmítá jakoukoliv změnu. Raději bude hrát divadlo, jakémukoliv iluzím propadlému muži než aby dospěla v obyčejnou smrtelnici. Být vzývána a obdivována jako bohyně je celkem přitažlivá role, co říkáte? A jelikož k svému mužství nikdy nedospěla, nedospěla ani k tomu, aby uviděla cenu, tu strašnou cenu, kterou za tuhle iluzi platí! Totiž muž, který pod vlivem “nápoje lásky” (romantizujících představ) vidí v této ženě bohyni, k ní nemá vztah jako k ženě. Nemůže ji ani milovat coby ženu, ale jen jako svou projekci. On vzývá své vlastní božství, které do ní vložil. A ona, iluze jeho boha, nikdy nenalezne svou lidskost. Zdá se vám to jako malá cena? Výměnou za jistoty představ zatratit svou duši? A ztratit schopnost milovat? 

No a když projekce ustoupí, jedno z které strany, muž i žena, odchází ze vztahu pryč. A taky s tím odejde veškerá úcta, uctívání, obdiv. Vše se jen přenese na někoho jiného. Když jdete ze vztahu, jen do dalšího vztahu, nehledáte nic než někoho, kdo bude vaši projekci nosit namísto toho posledního osla. Většina z nás žije v lese představ. Neexistují mezi námi vztahy jako mezi lidskými bytostmi. Jen plýtváme časem i energiemi svými i druhých na to, udržet vysněné projekce při životě, aby se nakonec tyto ztratily v nadpozemsky intenzivním zážitku. Třeba mu můžete říkat osvícení. To je motiv většiny adrenalinových sportů, sexuálních eskapád, drog a alkoholu v našem životě. Pomáhají nám dosahovat našich projekcí. Soudobého člověka už ani nenapadne, že vztah může vzniknout i mezi dvěma úplně obyčejnými lidmi, smrtelníky, kteří se milují jako dvě nedokonalé bytosti (no a co?) a kteří sami v sobě a navzájem dovolily svým projekcím vyvanout. Vyvanout projekcím.
o je též “správná” podstata buddhismu. Paradox, že? Vyvanutí představ o iluzích proto, aby mohl žít každý z nás svůj obyčejný lidský život. Dospět k člověku. Co s tímto vzácným učením udělali lidé? Vytvořili z něj systém odhmotnění se od sebe samých, povýšili jednu ze dvou rovnocenných složek sebe sama, ducha či energii na něco vyššího oproti hmotě a začali usilovat o splynutí s tou “správnou” částí. Neboli vyvanou do svých představ a navždy budou uvězněni v světě toho, co si kdy sami vysnili. Jenže projekce jsou jen projekce. napadnete-li je myšlenkou, rozumem či emocemi, oslabují. Pochybnosti je ničí. A proto v nás vzniká slepá víra. V lásku bez podmínek, v cokoliv, co pomůže udržet můj svět iluzí v pořádku. Klidně pro své iluze zahodí a zničí lásku druhých osob. Včetně těch osob (partnerů), kteří by jim příliš silně připomínali, jak moc blízko se dostali k oné hranici mezi iluzí a realitou. Vždycky přijde den, kdy se iluze rozplynou. Moc zaklínadel skončí, nápoje se vypijí a projekce zmizí. Střet s realitou je tak úděsný, že tyto lidi nažene nazpět do sofistikovanějších depresí, mystifikací a odporu vůči všemu, co by představovalo něco jiného než to, co se jim zdá, že je udržuje při životě. 

A tak jsem na tom nyní já sám. Stojím na prahu lesa, který vzadu pomalu ustupuje a jsem na planině. Otevřel se mi nový svět. Vnímám mnoho zákoutí, možností a síly, kterou už nemohu prožívat skrze ženu. Nemohu a taky nechci udělat z ženy nositele mých neprožitých zkušeností a nerealizovaného já. Vím, že existují věci, které musím udělat sám a musím je udělat pro sebe. Musím si nastavit svůj vnitřní život, musím sloužit hodnotám, které pro mne mají smysl, a musím rozvíjet takové zájmy a entuziasmus, aby pramenily z mé duše. A ne aby byly vedlejším produktem života v páru se ženou. Života pofiderních závazků (desatero), které ani nikdo nechce dodržovat. Bojovat, ó to ano. Bojovat o moc prstenu, co vše váže do jednoty. Iluzorní jednoty. A tak je nyní mezi mnou a jakoukoliv ženou položen meč. Meč mého vědomí, mé individuality, mého skutečného ega, chcete-li. Meč toho vědomí, co chce ženu vnímat v její individuální velikosti a kráse. A lidském rozměru. Uvědomil jsem si, že i ona musí mít svůj vlastní život, své vlastní důvody k bytí. Nemohu celý svůj život promítat své já do jejího bytí tak, že budu žít skrze ní. Žil bych jen jako obal jejího i mého neprožitého já.
Vystoupit z lesa Morois znamená prožít oba dva póly v sobě. Najednou. Zároveň. Vzít si nazpět svou duši je radostná bolest. Znamená stát se skutečnou individualitou. Duchem, který se právě probudil v hmotě. Takový, a jen takový jedinec může navázat upřímný vztah k jiné lidské bytosti. K jiné duši. A to bude oním testem dospělosti. Testem dospělosti nás všech, je totiž schopnost navázat vztah. A vztah k jiné individualitě, která sice možná ještě sama sebou nevnímána a neviděna, spíše nenáviděna, se může uskutečnit pouze tehdy, jestli budu druhého respektovat jako individualitu.
To je nejvyšší moment osobního rozvoje nás všech. Moment, který většina z nás raději propásne. Béee. Odmítneme vyjít z Morois a najdeme si sice spletitou, ale cestičku, která nás zavede nazpět. Do světa kouzel a magie vlastních představ. To je onen stav, kdy ve vztahu jeden druhého opouštíme, abychom “našli sami sebe”. Vypočítáme a sčítáme současnému partnerovi vše, co jsme díky “němu” (fuj - ty zlý), jako zosobnění všech těch “idiotů”, kterými jsme museli strpět a nemohli jsme si v životě nic “pořádného” realizovat. Najednou mají pocit, že jim život mizí mezi prsty. Chce se jim najednou začít znovu studovat, budovat novou kariéru, zdokonalovat tělo cvičením a dietami, šukat do bezvědomí, cestovat do míst, kam by se nikdy nevydali a dělat věci, které by nikdy nedělali. Sranda je to, že to mohli klidně i tady a teď s tím partnerem, který byl zrovna po ruce. 

Skutečný důvod pocitu jejich zmaru bylo to, že byly dost líní a neměli dost sebekázně to uskutečnit. A protože předpokládali, že jejich neprožitý život, za ně žije jejich partner. Předpokládali, že je přivede k úplné dokonalosti, k úplnosti. Když zjistíme, že jsme nespokojení, tím pádem dáváme raději vinu všem ostatním než sobě. Říkáme o nich, že “nám stojí v cestě”. A že nám brání být “sámi sebou”. Paradox, že? Když víme, že k spokojenému životu potřebujeme obojí. Vztah k sobě i vztah k určité osobě. Ten paradox ze všech paradoxů je, že žádný z nás nemůže být zcela samostatný, pokud nežije v plně fungujícím vztahu. 

Jsme dvě tváře téže skutečnosti. Máme potenciál propojit individualitu a vztah, potenciál pro to, uvolnit onen iluzorní spor o své místo na zemi. Ale proto musíme obětovat - obětovat svou představu. Jsem venku z lesa a vím, že tím, že se vzdám způsobu dosavadního vidění animy i ženy, kterou miluji, tak o ně nepřijdu. Jistě ta žena může klidně odejít, a většinou i odchází, co s chlapem, co dospěl a já nemohu hrát roli matky bohyně, ale v tomto případě neví, co ji čeká. A to sice, že nyní si celou svou tíhu svého nevědomí, se všemi jeho archetypy, zákoutími nevyslyšených přání a záměrů ponese sama. A není to malá tíha. Proto děláme vztahy. Jsme líní si projít svou bolestí, tak do ní cpeme ty druhé. Za sebe. A říkáme tomu láska. Pokud se takovéto lásky vzdáme a to skutečně upřímně; pak to vše, co vlastníme na nesprávné rovině bytí, vrátí se k nám na té rovině života kde se to dá uskutečnit. Existují dvě ženy, které mohu zažít a pokaždé jiným způsobem. Jedna, jenž je odrazem mé duše a ta druhá z masa a kostí.

Tvá slibující a podmaňující láska mne už nikdy nezíská nazpět. Nebudu čekat nikdy v houští opodál, jak se co vyvine. Nebudu se skrývat a dělat, že náš vztah neexistuje, nebudu se stávat členem kolotoče lží, intrik a pomluv bojujících nakonec jen o jedno. O mé srdce, které tvým představám, má milá bohyně dávalo život. A stejně jako Frodo házím prsten tvého záměru, ten, co vše svírá a do “jednoty” váže, do ohně hory Orodruina. Na prstenu je nápis: Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže.” Když si někdo navlékl Prsten moci, byl částečně „posunut“ z fyzického světa do světa přízraků. A není vlastně současné manželství podobné? Tedy pokud jej uzavřou dva nedospělí jedinci, kteří si svými představami schovanými v prstenech moci, tak zároveň pečetí i svůj osud?

A tak tu nyní stojím. Lesů je všude kolem stále dost. Budu tam chodit už jen na dřevo. Se srdcem v dlaních, dotýkat se světa mečem vědomí. A s láskou, která je mým štítem. Říkají mi Don Quichote, a taky povídají, že jsem blázen, když v prosté děvečce Dulcinee vidím ctnostnou a šlechetnou pannu. No, ale já vím svoje...na dřevo přeci nechodím s mečem. Na to si beru do lesa vašich představ svou sekyru a občas i motorovou pilu. 

MZZ