SMRÁDEK, ALE TEPLOUČKO

Někdy je dobré zamyslet se nad tím, co nám vztah vlastně nabídne. A musím uznat, že to, co nyní napíšu, není moc přívětivým vysvědčením našich vztahů a spíše podtrhuje jejich celkový zánik. To, co ve vztahu nejvíce opomíjíme je fakt, že vztah nám dává možnost začít znovu. Nově, s někým, koho poznáváme a komu se svěřujeme do péče. OBOUSTRANNÉ. Ale to v ideálním případě znamená, že jsme na hřišti, kde hrajeme hru, kterou jsme předtím ještě nikdy nehráli. Nevíme ani, jak se jmenuje. Nevíme, že jsme to my, kdo si má určit postupně její pravidla, její možnosti a taky to, o co v té hře chceme hrát. V tu chvíli to však vyžaduje naše plné nasazení, úplně celého zodpovědného člověka. Dospělého.
Většina z nás v tomto okamžiku znejistí a začne se chovat jako kdysi. Jako malé děti bojící se udělat chybu a tak čekajíc, co udělají a řeknou rodiče. A tak začneme opakovat raději staré chyby namísto, abychom volili nový přístup. Raději podléháme tlaku zvyků, protože se domníváme, že ten, kdo tlačí, to má pevně v rukou. Jako kdysi taťka či mamka. Aspoň nějaká jistota, že? A co víc, my se raději vzdáváme svého výsostného práva, určovat si podmínky vztahu tak, aby nás opravdu naplňoval a raději místo toho žvatláme o "bezpodmínečné" lásce. A všimli jste si také, jak nejvíce ze života v lásce se svým druhem, nejvíce zdrhají ti, kdo vykřikují velká hesla o svobodě a demokracii? A kdy když, ta demokracie není po jejich, stejně jako se kdysi vašim rodičům nelíbilo, co jste provedli a za co jste nechtěli nést odpovědnost, jaksi rychle změní váš názor na lásku? Ano, my totiž chceme, aby chtěl ten druhý. Aby odpovědnost za rozhodnutí konaná ve vztahu nesl POUZE on. To, co chtějí malé děti po rodičích. A když se to pak všechno posere, to v lepším případě, co uděláme? Neopravujeme, že? Většinou jako kdysi lžeme. Protože to, co se stalo si stejně vymyslel on/ona. A ze vztahu vycouváme tiše jako myšky. Protože teď klidně tu odpovědnost shodíme na toho druhého. My jsme to tak nechtěli, přeci? A tak nám vztah vyhovuje jen do té míry než přijdou obtíže, nejistoty, deprese či nepochopení. A tohle, tento infantilní přístup je skutečná rakovina vztahů. Neochota se přít s láskou a chtít to svoje. Jako děti jsme si to vyřvali či vybrečeli. Ale jako dospělí bychom to mohli už zkusit jinak, co říkáte?
Být partnerem znamená zanechat toho, co měl ten předchozí špatně nebo dobře už navždy pohřbené a přestat srovnávat. Ale to bysme si museli věřit že? Věřit si natolik, že mě vztah pohltí a já jsem schopen Oddat se. Ne pohltí jako že se zblázním a dělám všechno, co druhý chce. To ne.
Oddat se situaci ve vztahu znamená nedávat do hry ten osvědčený starý přístup. Ten, kdo má trochu fištrón, vám na něj stejně přijde a rozbije vám ho. Silný partner vás nebude chtít podmanit, ale podmaní si vás tím, jak se z vás pokusí udělat ještě silnějšího než je on sám. A tohle si teď myslítei, že je to utopie, že? Jenomže, když je můj partner silnější, dává tím prostor k růstu i mě a dává možnost naši společnou sílu i sebe sama, dále rozvíjet. Když dáte sebe, musíte otevřít své tělo, srdce i mysl. A to je sakra nejistota! Většina z nás se zalekne a začne se proto chovat jako minule. A tak se nemilujete se svou milovanou bytostí, ale souložíte s jejími bývalými; nejíte v okamžiku přítomnosti vás dvou u jednoho stolu, ale jste pod drobnohledem toho, co bylo minule na stole a co je tam nyní dobře a co špatně; atd, atd. atd. atd.
Vytváříte-li nové, pak se musíte, nerad to slovo používám, ale tady se jiné dát nedá, potom "musíte" vztah dělat, rozvíjet a vycházet u něj především z chuti odevzdat se něčemu, co jste doposud možná ještě nepoznali. A co překročí všechny hranice, které jste kdy znaly. Protože, k čemu by vám jinak byl partner, který vás neumí každý den vašeho života posunout někam, kam byste se jinak sami nikdy nedostaly?
To jste mohli klidně zůstat tam, kde jste byly. Smrádek, ale teploučko. MZZ