MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Na svět jsme přišli nazí. A celý život jsme nazí proti vlivu života na naše tělo, emoce i mysl. Ta poslední jmenovaná část vymýšlí různé proč a kdesi cosi, abychom měli aspoň trochu pocit bezpečí. Realita je však taková, že bezpečí jsme nikdy neměli. Realita je taková, že se pod tlakem probouzíme do skutečného světa bez romantických iluzí. Kdy to, co říkáme, a to co děláme bude muset opět začít být pravdou. Nikoliv lží. Tolik jsme si zvykli jeden druhému lhát o sobě a o svých pocitech a potřebách, že jsme zapomněli, že nebezpečí je všude kolem. Vylhali jsme si ráj a najednou se divíme, že není všude kolem, jak nám slibovali. To primární, co nyní lidé cítí, je frustrace. Když člověku není po nějakou dobu, umožňováno uspokojování jeho potřeb, dochází k frustraci. A reakcí na ni je nejčastěji hněv, podrážděnost, změny nálad, poruchy spánku, stravovacích návyků a tak podobně. Nastupuje dále buď aktivní řešení = agrese anebo pasivní řešení = deprese. Dalším z projevů současnosti je napříkla...

Většinu života strávíme přemýšlením o tom, co vlastně ovládá náš život. Strach nás dokáže donutit vzdát se čehokoliv, dokonce i života. A proto je lepší místo něj preferovat radost. Život rychle ustrne v tupé nečinnosti, vzdáme-li se při první překážce. Tohle heslo produktivity dneška nás mnohé dohnalo až k sebezničujícímu vyhoření. Proč se za poslední roky stala naše vlastní práce tak toxickou, že nás přiměla se od ní úplně odpoutat? Protože jsme z ní ztratily to hlavní. Radost. Co se stalo, že očekávání naší pracovní motivace, spolu s příležitostmi učit se a růst, pocitem péče a spojením s posláním nebo účelem organizace, kde pracujeme, najednou mizí? Hodně lidí se v posledních několika letech toho všeho vzdává. Vzdává se svého nasazení. Pracují přesně tak, jak se od nich očekává, a po uplynutí poslední minuty pracovního procesu zmizí do svého života.  Jednoduché vysvětlení neexistuje . Možná je to díky stále více stoupajícímu uvědomění si toho, jak cenný je život prožívaný s lid...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ ne “ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina e...