Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou její základy. Jaká je schopnost jejich porozumění.
Láska je přesně taková, jací jsme my sami. Je vytesána do slov. DoSLOVA je vznikající z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí tak rádi používáme. A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky, co o ní vypovídají, nesouhlasí, neladí.
Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází ze mě, že? Lidé se mě často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je pravda.
Pravda onoho okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď moudrost našeho srdce, anebo strach své mysli. Stavíme v sobě z těchto kamenů své zdi. Hradby oddělující nás od druhých i od života.
Většina našich vztahů se tak odehrává ve vzájemných soubojích. O moc. Každý tam přispíváme svým dílkem. Svým kamenem. Nežijeme-li však svou vnitřní ETIKOU, žijeme pro vnější ETIKETU. Pro kabelku Michael Kors, střevíčky Baldinini či brýle Ray Ban. Pro lajky na síti. Pro touhu získat svou cenu, svůj věhlas či renomé.
Znáte to z pohádek, ne? Jak se stát šlechticem? Jde o cestu hledání pravdy. Ne ve věcech. V lidech. Ve vztazích. V našich kamenech.
Jak dlouhou cestou prostý, či spíše sprostý synek či dívčina zběhla ze svých současných poměrů a v cestě za něčím jiným došla nakonec k tomu stát se králem či královnou. Stala se ze sprostým tím jiným. Ke změně došlo tak, že dotyčná osoba „zahořela“ láskou.
Je věčná škoda, že většinu lidí tato skrytá symbolika přerodu v láskyplnou bytost minula a že zůstali u pouhého výčtu polností - devatero hor a devatero řek, nepočítaná stáda koní a dobytka, dva zámky, jazyk draka a půlka princezny. Zajímavé, že většina chasníků, když už k nim tu princeznu dostrkají až do chalupy, zvolí raději její spodek nežli svršek.
Někdy je to k pláči, někdy mluvím, někdy se jen dívám. Neznám nic lepšího, než se na člověka podívat s láskou. Nikoli s názorem. Jeden potom svá slova volí hlasitá až vulgární, aby dominoval, protože se bojí. A druhý je zase až moc tichý, aby příliš nevyčníval.
Pokud je ústředním prvkem osobnosti řeč, která je plytká a žvanivá, plná prázdných floskulí a povrchnosti, můžete s ní pokračovat až do nekonečna. Mlátíte do sebe kladivy svých prázdných slov. Nepřijímáte druhé takové, jací jsou, protože máte v hlavě jen ty svoje představy o kráse a vizi světa. No a na ty cizí představy už nám tam místo nezbývá.
Žít s láskou znamená ochotu sestoupit do hloubky událostí, do přítomných okamžiků tak, jak jen to jde. Znamená to nechat svá plytká slova tiše mlčet, a i své doslovné reakce na ně zemřít ve prospěch okamžiku, kdy se ze dvou stává jeden. Navždy tichý hořící kámen. V jehož plameni zažehnutém láskou shoří vše, čím nejste. A z toho, co zbyde můžete postavit krásný dům.
