MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

V posledních letech se dostává do krize kdeco. Bylo by s podivem, kdyby se krize nedotkla i lidské sexuality. Anebo máte za sebe pocit, že je s ní vše v pořádku? Tak to nic neřešte a buďte šťastní. Asi to znáte. Večerem se nese vůně skončeného dne a vy ochutnáváte plnými doušky svobodu osamění, když děti upadly do postele a chrní.  Přijdete k partnerovi a zkusíte se ho dotknout na jeho oblíbeném místě. Zkoušíte ho naladit na stejnou sexy vlnu. Zavrčení vaším směrem jako by nevycházelo z něj. „ Co chceš? “ Výsledkem není přijetí, ale odmítnutí. Umět spolknout tuhle porážku nebylo, není a nikdy nebude pro naše ego jednoduché. Má nás chránit a tady dostalo docela na budku. Sice dostanete polibek na dobrou noc, v hlavě vám však běží štěpná reakce. A tak se kromě jiného ve vaší, podotýkám společné posteli, hromadí namísto lásky vztek, zklamání, bezmoc, strach anebo dokonce i nenávist. Kolik bezesných nocí vzniklo proto, že je ten druhý unavený, nevšímavý nebo mimo? Stačí zabloudit do r...

To mi říkával můj dědeček, zahradník. Nikdy jsem plně nechápal ten skrytý esoterický význam jeho sdělení. I když jsem růže miloval a milovat je nepřestanu. Nehledal jsem v nich však více než jen jejich krásu. Než jsem něco pochopil. Většina z nás je od narození vedena k jednoznačným vítězstvím. K boji o moc. Uspokojuje nás pouze jednoznačné vítězství a v jeho jménu se bez obalu pouštíme do boje, v němž jsme schopni čehokoliv. Bohužel bojujeme i s těmi, kteří jsou nám blízko. Nejblíže. Trháme je jako růže do vázy, aby ozdobily náš stůl. S těmito pocity do vztahu nejděte. Ne. Do boje se dá jít. Za pravdu. Za lásku. Za svobodu pro pěstování růží. Znamená to věřit sám sobě a bojovat za to i tváří v tvář nezměrnému odporu. Bojovat (kypřit, stříhat, hnojit, …) proti názorům, které nás dva od sebe oddalují místo toho, aby nám dovolily klidné rozvinutí se do krásy v tichu. Tak, jak to dovedou právě ty růže. Ale k tomu je třeba dosáhnout tím bojem vnitřní vyrovnanosti. To však chce v našem denn...

Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou její základy. Jaká je schopnost jejich porozumění. Láska je přesně taková, jací jsme my sami. Je vytesána do slov. DoSLOVA je vznikající z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí tak rádi používáme. A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky , co o ní vypovídají, nesouhlasí, neladí. Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází ze mě, že? Lidé se mě často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je pravda. Pravda onoho okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď m...