MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Co říct člověku, kterému právě spadl kus světa do propasti smrti nebo do úplné ztráty komunikace? Někdy stačí jen být. I když někdy i to „ jen “ vypadá jako málo. V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme. Čemu se (raději) vyhnout „Aspoň…“ – „ Aspoň netrpěl. “ – „ Aspoň jste se rozloučili. “ – „ Aspoň ti už nebude moc škodit. “ Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „ aspoň “. Jen „ teď “ a „ už ne “. „ Bude líp .“ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá. „ Já to měl stejně. “ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „ že...

Dlouhodobé vztahy nejsou jen o komunikaci a sexu, ale především o odhodlání spolu zůstat v těžkých chvílích. To platí pro všechny páry bez ohledu na jejich pohlaví nebo sexuální orientaci. Nemoc, ztráta zaměstnání, smrt blízkého, krize středního věku – to jsou jen některé z mnoha situací, které mohou ohrozit stabilitu a štěstí partnerského soužití. Přesto spolu mnoho párů vydrží i půl století. Jaký je jejich recept na partnerské štěstí? Páry, které se dokážou vzájemně podpořit, porozumět si a najít společné řešení, si tak prohlubují svou důvěru a lásku. Podle poslední studie dvou generací manželství není pro vztah to nejdůležitější, že si partneři rozumějí, ani to, jak moc a jak často se milují, či jak se jim po finanční stránce daří, ale jaké je jejich odhodlání spolu zůstat v těžkých chvílích. Čím více jsou jedinci schopni společně překonávat překážky, tím jistější a spokojenější ve vztahu bývají. Nejčastější chybou partnerů je, že spolu žijí na tzv. „emoční účty“. Tak alespoň psycho...

Na svět jsme přišli nazí. A celý život jsme nazí proti vlivu života na naše tělo, emoce i mysl. Ta poslední jmenovaná část vymýšlí různé proč a kdesi cosi, abychom měli aspoň trochu pocit bezpečí. Realita je však taková, že bezpečí jsme nikdy neměli. Realita je taková, že se pod tlakem probouzíme do skutečného světa bez romantických iluzí. Kdy to, co říkáme, a to co děláme bude muset opět začít být pravdou. Nikoliv lží. Tolik jsme si zvykli jeden druhému lhát o sobě a o svých pocitech a potřebách, že jsme zapomněli, že nebezpečí je všude kolem. Vylhali jsme si ráj a najednou se divíme, že není všude kolem, jak nám slibovali. To primární, co nyní lidé cítí, je frustrace. Když člověku není po nějakou dobu, umožňováno uspokojování jeho potřeb, dochází k frustraci. A reakcí na ni je nejčastěji hněv, podrážděnost, změny nálad, poruchy spánku, stravovacích návyků a tak podobně. Nastupuje dále buď aktivní řešení = agrese anebo pasivní řešení = deprese. Dalším z projevů současnosti je napříkla...

Kdysi jsem se se svým mentorem bavil, co je nejhorší a nejlepší zároveň. Odpověděl mi: „ lidské představy “. Když jsem na něj chvíli nechápavě hleděl, vysvětloval mi, jak vlastně svět před-stav, tedy dějů, které se v naší mysli odehrávají před tím, než se daná věc stane; stane se stavem přítomnosti, v níž se tyto představy logicky vyplní. Směřuje totiž vždy jen k tomu, co si představujeme. Pro změnu světa prý tedy stačí změnit ne vnější podmínky, to je v mnoha případech jen zbožné přání a Ježíš si už všechny zázraky vyčerpal, ale právě naše představy. To je na tom to nejlepší, mi říkal. Změníš představu, změníš si život. No jo, když je to tak jednoduché, proč se to tedy více neodráží na životech lidí kolem nás? Změnit představu je jednoduché. Ale přimět sám sebe se podle této změny začít chovat a jednat, už tak jednoduché není. Předchozími generacemi vtištěné poselství představ, které jsme v mládí převzali za svoje, určuje naše kroky skoro až do konce života. A vymanit se z jejich odka...