MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice b...

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Pro mnoho žen je mateřská výhybkou na vedlejší kolej. Místo návratu na svou pozici je čeká nižší plat, horší role a mlčení státu, který tuto trať dávno přestal udržovat. Návrat z mateřské by měl být mostem zpátky do profesního života. V české realitě ale spíš připomíná šplhání do vlaku, který už mezitím změnil směr i rychlost. Třetina žen přijde o původní místo, více než polovina o část platu. A to nemluvím o ztrátě důstojnosti, odbornosti a perspektivy. V tomto článku se chci podívat na to, proč český systém návratu do práce selhává, co dělají jiné země lépe. A také proč politici před volbami slibují, že do tohoto vlaku nastoupí, ale hned po volbách nikam nejedou. Fakta tvrdě na stůl Podle dat iniciativy Mumdoo zažívá až 70 % žen po návratu z rodičovské dovolené znevýhodnění. Nejde však o okrajový problém, ale o systémový vzorec. Třetina žen se už nikdy nevrátí na svou původní pracovní pozici. Více než polovina z nich přijímá návrat do práce, ale za nižší mzdu. Jejich kariérní růst se...

Ticho bývá nepohodlné. Ale právě v něm se často odehraje to nejdůležitější – ne to, co řekneme, ale co necháme znít. Možná je čas mu znovu naslouchat. Ticho, kterého se bojíme To znamená vypnout rádio ještě než zazní znělka zpráv. Nereagovat hned na zprávu v chatu. Neodpovídat. Neplnit ticho při pokecu hláškou, radou či komentářem. To všechno jsou totiž činy, které většina z nás nedokáže vykonat bez mírného vnitřního záchvěvu. Ticho nás totiž usvědčuje z nečinnosti. Zatímco slova nám slouží často jako maska, ticho je tvář. Neptá se nás na nic ani nic nevykládá, neuhýbá. Ale právě proto je nepříjemné. Nejsme na něj zvyklí. Není produktivní. Nenabízí řešení. Nic než jen prostor. Ve společnosti, která měří hodnotu člověka odpracovaným časem, smysluplným výstupem a reakcí, co vede k efektivnímu výsledku, je ticho podezřelé. Cože? Ty nic neříkáš? Ty ještě nevíš, co na to říct? Ty jsi… ticho? Kdepak, ticho dnes není v módě. Větší kredit má i sarkastický komentář na síti než klidná přítomnost...

Ne všechno ticho je klidné. A ne každý úsměv je odpověď. Jedno dítě v autobuse mi ukázalo, jak snadno si můžeme splést bolest s technologií a jak hluboko umí děti vnímat, když my ostatní jen posloucháme. Jel jsem nedávno městským autobusem. Proti mně seděla holčička, na klíně své maminky. Dva copánky pečlivě spletené, pohled vážný, hnědé oči až nápadně klidné. Otec stál opodál s prázdným kočárkem. Byl jsem přesně v ose jejího výhledu, a protože jsem vysoký, nemohla za mnou tátu vidět. Jiné děti by se možná urputně dožadovaly, aby viděly. Ale ona jen přijala to, co bylo. Nevidím tátu, mrknu se na tohoto „strejdu“. A upřela pátravě své oči na mě. A pak zvedla ruku a zamávala mi. Ne tím dětským způsobem, který volá „Ahoj!“, ale jemně. Jen jedno mávnutí ruky. Spíš jako by mi říkala: „Jsem tady.“ Když jsem jí úsměvem odpověděl, ukázala prstem na svá ouška. A pak na mě. V tu chvíli jsem ztuhl. Měla ouška zakrytá jemně smotanou bílou vatou nebo ubrouskem. A já? Já měl v uších bílá sluchátka. ...

Co říct člověku, kterému právě spadl kus světa do propasti smrti nebo do úplné ztráty komunikace? Někdy stačí jen být. I když někdy i to „ jen “ vypadá jako málo. V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme. Čemu se (raději) vyhnout „Aspoň…“ – „ Aspoň netrpěl. “ – „ Aspoň jste se rozloučili. “ – „ Aspoň ti už nebude moc škodit. “ Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „ aspoň “. Jen „ teď “ a „ už ne “. „ Bude líp .“ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá. „ Já to měl stejně. “ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „ že...

Dnešní sendvičová generace čelí výzvám, když se stará jak o své děti, tak o stárnoucí rodiče. Podívejme se na to, jak laskavě a efektivně komunikovat se staršími lidmi a jak jim pomoci cítit se cennými, bez ohledu na jejich schopnosti a věk. Vyrostli na práci, která pro ně často byla úplně vším. Starší generace, která vyrostla v komunismu, byla často motivována především prací, která byla nejen ekonomickou nutností, ale i společenskou povinností. V tomto systému byla práce vnímána jako klíčový prvek osobní identity a společenského přínosu, což však vedlo k silné pracovní etice a závislosti na pracovních úspěších. Tato generace se často obtížně vyrovnává s odchodem do důchodu nebo snížením pracovní zátěže, protože práce se pro ně stala nejen zdrojem obživy, ale především pak hlavním způsobem, jak získávat uznání a seberealizaci. Na rozdíl od současné mladé generace, která si klade větší důraz na rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, starší lidé mohou pociťovat prázdnotu a ztrátu s...

Říká se, že hudba v srdci může být slyšená vesmírem. Nemám žádné zvláštní nadání. Jen jsem strašlivě zvědavý a ukecaný. Ale když vaše slova odejdou, uslyšíte ji. Aspoň v to věřím. Nic není zadarmo. Za všechno v životě se musí platit. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou. A tak se i každý skutečný život platí smrtí. Smrtí našich představ. Když totiž zemře představa, rozhostí se ticho. Nic zrovna nešťouchá do našeho ega a než zase něco jiného začne, máme chvíli klidu mezi dvěma okamžiky. Klidu k tomu zaslechnout tu hudbu, která se normálně slyšet nedá. K pochopení života potřebujeme tu hudbu slyšet. Což se dá těžko, pokud je posluchač hluchý. A my jsme hluší k okamžikům klidu mezi dvěma údery našeho srdce. Někdy vás k tomu život přivede k poslechu jedinou ranou podivné hole jménem pravda. Už je to dlouho, ale nenaslouchání té svojí hudbě přivedlo mě a srdce do nemocnice. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce – o tom jsem přemýšlel po několik nocí, když jsem ...

Říká se, že přítel je ten, kdo zná píseň v mém srdci a zazpívá mi ji, když mi selhává paměť. A jak vypadá ten váš společenský život? Zpívá vám ještě někdo anebo už na to nezbyl při tom všem shonu čas? Jediný způsob, jak mít přítele, je být jím . Jak se to v dnešní uspěchané době toužící po výkonu, který sežere všechen čas pro práci a jen minimum zbude pro rodinu snese dohromady? Ujasněme si, co jsou to přátelé. Jsou to ti, kteří se zvednou ve čtyři ráno a přijedou k vám po nehodě do nemocnice. Najdou vaši zaběhlou kočku, když je to jediné, co vám zbylo po babičce. Putují s vámi vaším životem někde vedle vás tak, že je mnohdy ani nevnímáte. Ale když je třeba povzbuzení v těžké chvíli a chcete slyšet aspoň slovo útěchy, potom náhodou volají přesně v tu správnou chvíli. Oni, naši přátelé. Ti, co přicházejí, když všichni odcházejí. Mít přítele je štěstí. Na celý život. A je to i jeden z nejkrásnějších citů, který mezi sebou lidé vytvoří. Jo a nejsou to žvanílkové. Dokáží totiž udržet i v...