Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází. Tolik J. A. Komenský. Všimněte si, že i tento klasik, chtěl světlé vymalování světa popohnat k trochu jinému posouzení, než to na první pohled v textu vypadá. Až příliš často a rádi hledáme příčiny toho všeho, co nám ubližuje ve světě kolem. A prostřednictvím projekce přesouváme odpovědnost za ně, na bedra těch druhých, ačkoliv ony sami leží přímo v našem nitru. To nás však nikdy nevede k řešení toho, jak to s tím světem vlastně je. Jak už je psáno u v knize Tao-Te-Ťing: "Obviníš-li někoho jiného, nebude mít obviňování konce."
A přesto i dnes, 2500 let poté, velká většina lidí věří tomu a ještě pevněji, že vina je jednoznačně na straně těch druhých. Mužská polovina mozku,v které jsme vychováváni, logika a rozum, chce jen jedno řešení. No ono poletující a chaos navozující ženská polovina na tom není o nic lépe. Vše pro nás osobně nepříjemné a je nám jedno zda zleva či zprava, projektujeme na ty kolem nás. Máme možnost se bránit? Ano, pokud jsme totiž všichni v morfogenetickém poli (termín Rupert Sheldrake, A New Science of Life: The Hypothesis of Formative Causation“ - zveřejněno 1983), které odráží stav nás všech. Jedním z důležitých hybných faktorů tohoto procesu je tzv.„morfogenetická rezonance“, která funguje na principu podobnému klasickým rozhlasovým vlnám, kdy velmi záleží na tom, aby byl přijímač dostatečné dobře naladěn na konkrétní specifickou frekvenci.
Jsme jednotkami žijícími v rezonančním poli, které odráží náš stav bytí do prostoru a pokud jsme vysílače i přijímače zároveň, pak i my rezonujeme s tím, co k nám vysílá kdokoliv jiný, stáváme se součástí jeho vysílání. Pokud se jen ohrazujeme a bráníme-li se (což nám přijde v tomto světe spravedlivé), lehce se stáváme nositeli přisuzovaných negativních vlastností. Česky řečeno, budeme např. označováni tak dlouho za mrzouta, že se jím nakonec raději staneme, abychom unikli té všeobjímající destrukci, jež se na nás vyvalila ze stínu toho, kdo ji v sobě nikdy nepřijal a díky rezonanci, která mezi námi nastala, se tato energie dostala až k nám. To, ale znamená, že tato rezonance přináší zprávu i k nám. A že s ní můžeme naložit dle našeho uvážení. Buď ji nepřijmout a bojovat s ní a nebo naopak ji akceptovat a všimnout si, na co nás upozorňuje.
Ono, kdyby si se svou rozdělenou a nepřijatou stránkou osobnosti onen dotyčný/čná uměli poradit sami, udělají to. Náš problém je, naslouchat tomu, co je za tím a oné manipulativní a egem z vnějšku řízené rezonanci nepodlehnout. Nebojovat, i když všechno velí bojuj. No ona i současná psychologie a sociologie, či náboženské cítění není bez viny, že? Podle nich za vše může naše rodina, rodiče především, socializace společností, podmínky změněného životního prostředí. Dneska dokonce můžeme projikovat vinu na účet zdravotní pojišťovny. Můžeme se u psychologa vykecat z tlaku rodičů a naházet tunu viny na ně, zejména na matky. A když ani tohle nepomůže, hned je tady esoterika - karma vole... karma.
Otázka však zní, krom odlehčení vlastního pocitu viny - vyléčila už nějaká takováto vědecky či pavědecky řízená projekce trvale onoho člověka nebo nějaký vztah? Uskutečnila spojení člověka v sobě samém a přijetí toho, co ve svém životě nepřijal za své? Jak by jakákoliv z vnějšku řízená akce mohla učinit přijetí zevnitř? Ukázala by majiteli ruky, že když ukazuje na něco, na nějaký problém, na ty druhé, že k obviněnému směřují jen dva prsty případně jeden a zbytek pak ukazuje na toho, kdo je za to vše opravdu odpovědný? Tedy na majitele ruky? Těžko...
Možná si řeknete, ok a co to má společného s image? S pláštěm? Nebo jaká je v tomto pojednání jeho role? Ve vnějším světě toho lze změnit málo. Kdo by si však nevyměnil zamazaný plášť, který se jeho špína odráží v zrcadle? Každý. Nikdo z nás nechce mezi ostatními chodit špinavý = nahý. Poznatelný, přirozený. Ukazující své srdce na dlani. Proto sami sebe i na své srdce, navlékáme pláště. Pocitů, dojmů, zkušeností, představ. A i když jsou zamazané a zablácené od našich projekcí. My víme, že bláto na plášti není v zrcadle, ale na plášti. My víme, že máme v sobě máme svoje skryté a ukryté věci za které se stydíme. A halíme se proto do skvostných plášťů. Do nádherných rouch vladařů všehomíra a všeobjímající lásky. A tak si své pláště převlékáme a svlékáme podle toho, jakou roli v nich potřebujeme odehrát. A podle toho, jak jsou zrovna zamazané. A myslíme to jistě dobře se světem tam venku, to však nestačí k tomu odstranit to, co se nám na něm nelíbí. To, s čím rezonujeme. To musíme nejprve vidět v zrcadle své srdce a v něm náš svět, nepřikrytý pláštěm našich představ o tom, co je dobře a co špatně.
V praxi života je hra projekce, neboli hoďme vinu za sebe na jiného, rozšířená ve všech odvětvích. od hospodářství, přes pedagogiku až po všechny oblasti osobního života. Stala se velmi oblíbenou i v partnerských vztazích, kterých má na svědomí přinejmenším stejně jako žárlivost. My vlastně všechny a všechno ve světě kolem vyzýváme neustále na souboj. Sice si na psycho-spirituálních sedráních duše u psychouše či na tarotu vymlouváme s tím, že onen náš boj je vlastně naším vámi, pozor, vámi nepochopeným voláním o pomoc; jenomže, když v rámci svého volání zabijete všechny kolem, pak vám jaksi na pomoc už nikdo přijít nemůže, že? Předáváme tímto bojem však ostatním jen naši energii a nakonec i moc nad námi. Jde o to, že neumíme nebo nechceme změnit způsob své komunikace. Své rezonance. Své ego manipulace. Pozor, mám ego rád a uznávám ho. Nedávám mu však možnost řídit můj život. Protože jako oběti projekce nás pak mohou vyvézt z klidu takovéto rezonance kdykoliv a připomenout nám i naše stinné stránky. A za to je (sebe) většinou nenávidíme. A když nechceme nenávidět sami sebe, tak raději nenávidíme ty, o nichž říkáme, že je milujeme. A kruh se uzavírá.
A to je hlavním nepřítelem vztahů. Jakýchkoliv. Problémem těchto ve většině stínových, nepřiznaných a nepřijatých projekcí je to, že vedou k nesprávnému výkladu světa a tím k naší vnitřní záplavě, k potopení se do nedorozumění a zmatků. A to je základ všech našich snah o odsouzení druhých, našich předsudků o druhých, naší diskriminace druhých, našeho nadržování těm, kdo nás "mají rádi = nevadí nám", našemu hranému svatouškovství a licoměrné bigotnosti. Když bychom totiž své projekce stáhly nazpět, staly bychom se silnějšími my sami v sobě, a ukázalo by se tak i naše pravé já. Ale o to nikdy naše ego; naše nepřijaté projekční plátno, na kterém se nám naším myšlením promítá, co je dobře a co je špatně, nikdy nestálo a stát nebude. Stali bychom se díky morfogenetické rezonanci s druhými silnějšími, ne na jejich úkor, ale právě díky tomu, že bychom dokázali neoslabovat jiné. Automaticky bychom totiž přestali VNĚ pronásledovat to, co nesnášíme UVNITŘ sebe sama. Posilováním sebe bychom posílili celý svět.
Kdysi byl bůh Apolón, bůh slunce, světla, po stvoření světa ostatními bohy pověřen, aby od něj schoval klíč a to tak, aby jej nenašel nikdy žádný člověk. Aby ho nemohl ohrozit. Po zralých úvahách a mnoha návrzích, jež sahaly až k ukrytí klíče na dno nejhlubšího oceánu, na vrcholek nejvyšší hory, na měsíc, konečně Apolón seznal, kam klíč uschová. Schoval klíč k světu v srdci člověka. Protože, to je to poslední místo, kde by člověk svět kolem nás hledal. Máte-li totiž na svém srdci stále neproniknutelný a vše zahalující plášť, nikdy v něm svět vidět nemůžete. MZZ
PS: V roce 1996 probíhal za účasti dr. Ruperta Sheldraka ve Velké Británii televizní test, kterého se zúčastnilo asi 2 miliony diváků. Součástí tohoto testu byl obrázek obsahující v sobě další skrytý obrazec. Jinými slovy, v jedné chvíli se dívalo na testovaný obrázek 2 miliony lidských vědomí. Všichni tito lidé prostřednictvím předem připravené metody dali redakci vědět, jak vypadá skrytý obrázek. Tím se nejen zjistil jeho tvar, ale také i přibližná doba, za kterou si divák byl tvarem skrytého obrázku jist. Ovšem ještě před tím, než se tento rozsáhlý experiment rozběhl na televizních obrazovkách, bylo naprosto stejnému testu vystaveno 2 miliony jiných účastníků, kteří však byli rozděleni do skupin po 1000 respondentech. Obrázek byl ukázán každé takové skupině zvlášť a v jiném čase. Nakonec došlo k celkovému vyhodnocení, které přineslo zcela šokující výsledek. U těch účastníků, kteří byli rozděleni do skupin po 1000 respondentech, určilo správný tvar skrytého obrazce přesně 1,17 %. Kdežto v případě, kdy najednou (tedy v jedné době) mělo možnost vidět obrázek se skrytým obrazcem 2 miliony respondentů, určilo správně skrytý obrazec neuvěřitelných 76 % zainteresovaných. Tento projekt byl ještě několikrát opakován s prakticky stejným výsledkem. Odhalil neuvěřitelný kreativní potenciál kolektivní mysli lidské bytosti.
A teď si zkuste odpovědět na to, co vlastně sledují svými činy či produkty politici, koncerny nebo dobrodějové a guruové, kteří tolik touží po lidské pozornosti? A měl pravdu sv. Augustýn, když řekl: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem." - ? Čeho Bohem? Jakým Bohem? A koho Bohem? Vážně potřebujeme mít chrám pro milion věřících, kteří v něm budou meditovat? A nebo potřebujeme miliony svobodných srdcí, které k tomu, aby vyjádřily čím jsou, nepotřebují žádný chrám? Aneb dáváte si pozor na to, na co se díváte? Kdo vede váš pohled? A čím se díváte? Ono mít ten plášť, není někdy zase až tolik nepotřebným, že?
▬ pro poznámku byl použitä citace textu jaromíra Chvátala - http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/4724-rupert-sheldrake-a-tajemstvi-morfogenetickych-zivotnich-poli-2-3/