MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme. Inu, rytíř Bruncvík! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let! Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat. Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země. V podstatě český remake Sin...

Ne každý dopis musí být odeslaný. Ten nejdůležitější si možná přečteš jen ty. A právě tím může začít proměna – vztahu, bolesti i tvého místa v lásce. Píšete si dopisy? Ten nejdůležitější jste možná ještě nenapsali. Je zvláštní, jak rychle se naučíme rozloučit s druhými. Dopisem, zprávou v chatu nebo tichým zmizením. Někdy to vyjádření v sobě dusíme, jindy ho vykřičíme na papír. Zranění od jiných, zvláště z partnerského vztahu, si někdy v tichu sebe sama neseme dlouho, ale když zabolí, chceme je rychle opustit. Spálit. Odplavit. Zakopat. Evropská tradice dlouho nemluvila o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi našeho nevědomí. Alejandro Jodorowsky to pojmenoval psychomagie. Symbolický čin, který skrze imaginaci přepisuje vnitřní scénář našeho bytí. Jde o uznání naší bolesti, ale také její přetvoření – skrze oheň, vodu či zem. Jenže to je pořád jen půlka cesty. Umíme možná část bolesti propustit. Ale zapomínáme na to, co tak toužíme přijmout. A právě tam začíná ten nejdůležitější dopis. Te...

Ne všechno ticho je klidné. A ne každý úsměv je odpověď. Jedno dítě v autobuse mi ukázalo, jak snadno si můžeme splést bolest s technologií a jak hluboko umí děti vnímat, když my ostatní jen posloucháme. Jel jsem nedávno městským autobusem. Proti mně seděla holčička, na klíně své maminky. Dva copánky pečlivě spletené, pohled vážný, hnědé oči až nápadně klidné. Otec stál opodál s prázdným kočárkem. Byl jsem přesně v ose jejího výhledu, a protože jsem vysoký, nemohla za mnou tátu vidět. Jiné děti by se možná urputně dožadovaly, aby viděly. Ale ona jen přijala to, co bylo. Nevidím tátu, mrknu se na tohoto „strejdu“. A upřela pátravě své oči na mě. A pak zvedla ruku a zamávala mi. Ne tím dětským způsobem, který volá „Ahoj!“, ale jemně. Jen jedno mávnutí ruky. Spíš jako by mi říkala: „Jsem tady.“ Když jsem jí úsměvem odpověděl, ukázala prstem na svá ouška. A pak na mě. V tu chvíli jsem ztuhl. Měla ouška zakrytá jemně smotanou bílou vatou nebo ubrouskem. A já? Já měl v uších bílá sluchátka. ...