MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice b...

Existuje moment, kdy se zastavíme uprostřed každodenního shonu a uvědomíme si, že vlastně nevíme. Nevíme tolik věcí. A právě v této chvíli začíná skutečné poznání. Všichni jsme experti na život – alespoň si to o sobě myslíme. Od dětství sbíráme odpovědi jako známky do alba. Na každou situaci máme připravenou reakci, na každou otázku nacvičenou odpověď. Jenže co když je právě toto tou největší překážkou k opravdovému poznání sebe sama? Pozornost jako klavírní koncert života Pozornost je jako klavírní koncert našeho vědomí. Kam směřuje naše pozornost, tam proudí naše energie, tam teče naše krev. Kde je teplo krve, tam pulzuje život. Kde je chlad, tam život ustupuje do pozadí, tam se stahuje do ulity mechanických reakcí. Je to věčný tanec mezi věděním a nevěděním, mezi jistotou a pochybností. A v tomto tanci přichází okamžiky, kdy si dovolíme zastavit - na milisekundu, na jeden úder srdce. V tom zastavení se děje zázrak: teplo naší krve se rozlévá celým tělem, probouzí každou buňku k živ...

Mezi myšlenku a skutečnost vždy dopadá stín. Chce to hodně odvahy přijmout nový začátek. Připomíná nám, že první kroky ke změně mohou být náročné a vyžadují od nás, abychom překonali vlastní pasivní odpor. A dát se ze stoje, klidného stoje do pohybu není zrovna snadné. Ještě těžší je vstát, když sedíte. A když se rozhodujete pro nový začátek, pro nový přístup, pak nesmíte podcenit to, jaký odpor bude tomu, co přichází jako to nové, klást vaše staré nastavení. Nevnímáte vůbec, jak moc je těžké rozhodnout se pro změnu, zejména když jsme zvyklí na stabilitu a rutinu A i když může být váš záměr ten nejpozitivnější ze všech, odrážíte v danou chvíli celou škálu zlozvyků. Buďte připraveni klopýtat přes překážky a jít do boje s menšími i většími démony vašeho stínu, který pokud není přijímaný, zcela rozhodně vytáhne do boje. A tak i přes naše velké odhodlání jít novým směrem nás mnohdy udolá náš vlastní pasivní odpor. Váháme. Nejdeme a vysvětlujeme si to tak, že se bojíme udělat chybný krok. R...

Říká se, že hudba v srdci může být slyšená vesmírem. Nemám žádné zvláštní nadání. Jen jsem strašlivě zvědavý a ukecaný. Ale když vaše slova odejdou, uslyšíte ji. Aspoň v to věřím. Nic není zadarmo. Za všechno v životě se musí platit. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou. A tak se i každý skutečný život platí smrtí. Smrtí našich představ. Když totiž zemře představa, rozhostí se ticho. Nic zrovna nešťouchá do našeho ega a než zase něco jiného začne, máme chvíli klidu mezi dvěma okamžiky. Klidu k tomu zaslechnout tu hudbu, která se normálně slyšet nedá. K pochopení života potřebujeme tu hudbu slyšet. Což se dá těžko, pokud je posluchač hluchý. A my jsme hluší k okamžikům klidu mezi dvěma údery našeho srdce. Někdy vás k tomu život přivede k poslechu jedinou ranou podivné hole jménem pravda. Už je to dlouho, ale nenaslouchání té svojí hudbě přivedlo mě a srdce do nemocnice. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce – o tom jsem přemýšlel po několik nocí, když jsem ...

Říká se, že přítel je ten, kdo zná píseň v mém srdci a zazpívá mi ji, když mi selhává paměť. A jak vypadá ten váš společenský život? Zpívá vám ještě někdo anebo už na to nezbyl při tom všem shonu čas? Jediný způsob, jak mít přítele, je být jím . Jak se to v dnešní uspěchané době toužící po výkonu, který sežere všechen čas pro práci a jen minimum zbude pro rodinu snese dohromady? Ujasněme si, co jsou to přátelé. Jsou to ti, kteří se zvednou ve čtyři ráno a přijedou k vám po nehodě do nemocnice. Najdou vaši zaběhlou kočku, když je to jediné, co vám zbylo po babičce. Putují s vámi vaším životem někde vedle vás tak, že je mnohdy ani nevnímáte. Ale když je třeba povzbuzení v těžké chvíli a chcete slyšet aspoň slovo útěchy, potom náhodou volají přesně v tu správnou chvíli. Oni, naši přátelé. Ti, co přicházejí, když všichni odcházejí. Mít přítele je štěstí. Na celý život. A je to i jeden z nejkrásnějších citů, který mezi sebou lidé vytvoří. Jo a nejsou to žvanílkové. Dokáží totiž udržet i v...

To mi říkával můj dědeček, zahradník. Nikdy jsem plně nechápal ten skrytý esoterický význam jeho sdělení. I když jsem růže miloval a milovat je nepřestanu. Nehledal jsem v nich však více než jen jejich krásu. Než jsem něco pochopil. Většina z nás je od narození vedena k jednoznačným vítězstvím. K boji o moc. Uspokojuje nás pouze jednoznačné vítězství a v jeho jménu se bez obalu pouštíme do boje, v němž jsme schopni čehokoliv. Bohužel bojujeme i s těmi, kteří jsou nám blízko. Nejblíže. Trháme je jako růže do vázy, aby ozdobily náš stůl. S těmito pocity do vztahu nejděte. Ne. Do boje se dá jít. Za pravdu. Za lásku. Za svobodu pro pěstování růží. Znamená to věřit sám sobě a bojovat za to i tváří v tvář nezměrnému odporu. Bojovat (kypřit, stříhat, hnojit, …) proti názorům, které nás dva od sebe oddalují místo toho, aby nám dovolily klidné rozvinutí se do krásy v tichu. Tak, jak to dovedou právě ty růže. Ale k tomu je třeba dosáhnout tím bojem vnitřní vyrovnanosti. To však chce v našem denn...

Na svět jsme přišli nazí. A celý život jsme nazí proti vlivu života na naše tělo, emoce i mysl. Ta poslední jmenovaná část vymýšlí různé proč a kdesi cosi, abychom měli aspoň trochu pocit bezpečí. Realita je však taková, že bezpečí jsme nikdy neměli. Realita je taková, že se pod tlakem probouzíme do skutečného světa bez romantických iluzí. Kdy to, co říkáme, a to co děláme bude muset opět začít být pravdou. Nikoliv lží. Tolik jsme si zvykli jeden druhému lhát o sobě a o svých pocitech a potřebách, že jsme zapomněli, že nebezpečí je všude kolem. Vylhali jsme si ráj a najednou se divíme, že není všude kolem, jak nám slibovali. To primární, co nyní lidé cítí, je frustrace. Když člověku není po nějakou dobu, umožňováno uspokojování jeho potřeb, dochází k frustraci. A reakcí na ni je nejčastěji hněv, podrážděnost, změny nálad, poruchy spánku, stravovacích návyků a tak podobně. Nastupuje dále buď aktivní řešení = agrese anebo pasivní řešení = deprese. Dalším z projevů současnosti je napříkla...