Probouzení se k otázce: Když přestaneme předstírat, že známe odpovědi

🕮 Publikováno

Existuje moment, kdy se zastavíme uprostřed každodenního shonu a uvědomíme si, že vlastně nevíme. Nevíme tolik věcí. A právě v této chvíli začíná skutečné poznání.

Všichni jsme experti na život – alespoň si to o sobě myslíme. Od dětství sbíráme odpovědi jako známky do alba. Na každou situaci máme připravenou reakci, na každou otázku nacvičenou odpověď. Jenže co když je právě toto tou největší překážkou k opravdovému poznání sebe sama?

Pozornost jako klavírní koncert života

Pozornost je jako klavírní koncert našeho vědomí. Kam směřuje naše pozornost, tam proudí naše energie, tam teče naše krev. Kde je teplo krve, tam pulzuje život. Kde je chlad, tam život ustupuje do pozadí, tam se stahuje do ulity mechanických reakcí.

Je to věčný tanec mezi věděním a nevěděním, mezi jistotou a pochybností. A v tomto tanci přichází okamžiky, kdy si dovolíme zastavit - na milisekundu, na jeden úder srdce. V tom zastavení se děje zázrak: teplo naší krve se rozlévá celým tělem, probouzí každou buňku k životu. Ustávají přebytečné pohyby mysli i těla a otevírá se prostor pro autentické uvědomění. Následujeme intuitivně tento proud života v našem těle.

Odvaha nevědět

Ale společnost nás učí něco jiného. Učí nás být necitlivými, chladnými, zamrzlými ve svých reakcích. Od školních let jsme trénováni mít připravené odpovědi - správné odpovědi, společensky přijatelné odpovědi. V mysli i v těle. Jenže tyto naučené reakce jsou jako led - chladné, strnulé, bez života.

A tak se postupně stáváme automaty na předpřipravené reakce, experty na život, který ve skutečnosti nežijeme. Možná právě proto je největším aktem odvahy dovolit si roztát, aspoň na vteřinu a rozpustit všechny ty zmrzlé odpovědi a setrvat tu malou chvíli v teplém proudu nevědění.

Studený perníček …

Cena za upřímnost k sobě

„Nevím“ – takové jednoduché slovo, která vás však mohou stát vztah, kariéru, společenské postavení. Když jsem si dovolil říct, že nevím, partnerka odešla a přišel jsem o práci. Systém, v němž žijeme, takové odpovědi nepřijímá. Jenže právě v tom spočívá svoboda – v odvaze přiznat si, že nevíme.

Je jednodušší hrát role – Jeníčky věčně šplhající někam výš, Mařenky opakující fráze svých matek. A pak dostaneme svůj studený perníček. Ale za jakou cenu? Cenu autenticity, opravdovosti, skutečného růstu?

Věčná otázka identity

Existuje otázka, která nás pronásleduje celým životem: „Kdo jsem?“ Ne „Co jsem?“ – to by byla jen další nálepka. Ale skutečné „Kdo jsem?“ – otázka, která vyžaduje odvahu podívat se za všechny role a masky.

Je to spirála, která se točí kolem osy našeho bytí už po tisíciletí. Můžeme se jen dívat, jak se otáčí, nebo se můžeme odvážit vstoupit do jejího tance. Ano, může se nám z toho zatočit hlava. Možná i srdce. Ale není právě tohle ten skutečný život.

K zamyšlení
  • Kdy naposledy jste si dovolili říct nevím?
  • Jaké role hrajete ve svém životě a kde je vaše skutečné já?
  • Co by se stalo, kdybyste na jeden den odložili všechny připravené odpovědi?
Možná zjistíte, že největší moudrost nespočívá v množství odpovědí, které známe, ale v odvaze položit si ty správné otázky. A možná – ale opravdu jen možná – v tom spočívá celé tajemství života.

🫶 Cvičení: Ticho beze jména

  • Najdi si chvíli klidu. Zavři oči a několikrát se zhluboka nadechni a vydechni nosem. Polož si potichu otázku: „Kdo jsem, když všechno odložím?“
  • Nepřemýšlej nad odpovědí. Jen ji nech znít v těle. Vnímej, co se mění – dech, napětí, pulzace, pocity.
  • Zůstaň v tomto prostoru 3 minuty.
  • A pak si napiš jedno jediné slovo, které se ti během toho ticha vynořilo.
  • Neposuzuj. Vrať se k němu za týden.
Na každou situaci máme připravenou reakci, na každou otázku nacvičenou odpověď. Jenže co když je právě toto tou největší překážkou k opravdovému poznání sebe sama?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rituál, co není na prd

🕮 Publikováno
Obrázek
Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „ Poslouchej své tělo “. Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty. Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení. Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem. Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdá...
Čtěte více »

Láska je být navždy tichý hořící kámen

🕮 Publikováno
Obrázek
Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou její základy. Jaká je schopnost jejich porozumění. Láska je přesně taková, jací jsme my sami. Je vytesána do slov. DoSLOVA je vznikající z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí tak rádi používáme. A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky , co o ní vypovídají, nesouhlasí, neladí. Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází ze mě, že? Lidé se mě často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je pravda. Pravda onoho okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď m...
Čtěte více »

Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života

🕮 Publikováno
Obrázek
Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů. Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci. A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „ nepřítele “, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjen í. Machismus neboli poje...
Čtěte více »