MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

😶‍🌫️ Ego miluje drama a křeč, protože v tichu přítomnosti umírá. Zjistěte, jak vnitřní tělo bolesti zneužívá sexualitu k vytváření ničivých partnerských vzorců a jak čisté vědomí rozpouští každé skryté napětí. Zastavte se na okamžik a vnímejte prostor mezi dvěma nádechy. Všimli jste si někdy, jak mrazivý strach dokáže v intimních chvílích vyvolat absolutní přítomnost a jak rafinovaně před ním lidská mysl utíká do křeče a vnějšího hluku? 👁️ Sám často pozoruji, jak se touha po splynutí v partnerských vztazích tak snadno proměňuje v bitevní pole o moc. Když se dva lidé setkají v nejintimnějším bodě své existence, jejich ego pocítí bezprostřední hrozbu rozpuštění svých pevně vybudovaných hranic. Aby si zachovalo iluzi vlastní výlučnosti, aktivuje vnitřní tělo bolesti. Toto nahromaděné emoční trauma z minulosti se doslova probouzí k životu a začíná se krmit konfliktem, zlostí nebo somatickým utrpením. 🧘 Čisté bytí totiž vyžaduje úplnou kapitulaci všech našich vnitřních soudců, což je pr...

🙏 „Mistře, jak se stanu osvíceným ?“ – „Tím, že přestaneš hledat mistra.“ Tato stará zenová anekdota trefuje hřebík na hlavičku naší moderní spirituální bídy. Žijeme v době, kdy je snazší odevzdat svou moc charismatickému řečníkovi nebo složitému systému pravidel, než se postavit do vlastního středu .  Vytváříme si vnitřní sekty, kde vládne strach z vlastní nedostatečnosti, a doufáme, že nás někdo zvenčí zachrání před tíhou naší existence. 🕯️ Ale přítomnost není o úniku k autoritě. Je to radikální akt setrvání tam, kde právě jste – v tom bolavém těle, v té zmatené mysli, v tom úterý ráno. Skutečné „Já jsem“ se ozývá až v momentě, kdy utichne žadonění našeho vnitřního dítěte o pozornost náhradního otce.  🩶 Láska zde nefunguje jako citové pouto, ale jako jemná vibrace, která nás učí naslouchat nebi (nekonečnému vědomí) i zemi (pomíjivému tělu). Je to most, po kterém se vracíme z vyhnanství v hlavě zpět domů. Zvažte tyto 3 aspekty své vnitřní svobody: Zodpovědnost za vl...

🧘 Skutečná intimita začíná tam, kde končí slova. Májové ticho pod třešní není prázdnotou, ale plností přítomného okamžiku. Zjistěte, jak odložit mentální hluk a začít vnímat druhého bez nánosů minulosti a očekávání budoucnosti. Znáte to ticho, které není trapné, ale hojivé? Většinou se mu vyhýbáme. Vyplňujeme ho řečmi o počasí, plány na víkend nebo (v horším případě) chytrými telefony. Ale právě v tom tichu, o kterém jsem se zmínil pod rozkvetlou třešní, se skrývá brána k tomu, kým doopravdy jsme. Když utichne náš vnitřní komentátor , který neustále hodnotí, co by „měl“ ten druhý říct, konečně se setkáváme. 🤫 Přítomnost není technika, je to stav bytí. Je to rozhodnutí, že právě teď nebudu nikde jinde – ani v myšlenkách na zítřejší uzávěrku, ani v křivdách z minulého týdne. V dialogu se klientem se často ptám: Kdo se dívá vašima očima, když mlčíte? Je to vaše ego , které hlídá, jestli vypadáte dostatečně zamyšleně, nebo je to vaše vědomí, které jen prostě JE? ✨ Navrhuji vám tři pilíř...

Sedíte v tichém lese nebo se držíte madla v tramvaji a najednou vás to zasáhne, ten tichý, ledový pocit v žaludku, že tohle všechno jednou skončí. Většina z nás v ten moment okamžitě sáhne po mobilu nebo začne v duchu plánovat nákup, jen aby tu vteřinu uvědomění zaplašila. Chceme prostě „usnout“ a už se neprobudit do reality, která bolí.  Jenže mindfulness není o hledání růžového bezpečí, je to o tvrdé práci na tom, abychom byli přítomni u všeho, co život přináší, včetně jeho nevyhnutelného konce. Útěk do nevědomí je totiž tím největším nepřítelem skutečného bytí. Strach ze smrti je v podstatě strachem z toho, že se budeme muset podívat sami sobě do očí bez filtrů a bez únikových cest.  Spiritualita v přítomnosti znamená, že se neschováváme za fráze o tom, jak „nějak“ věříme v posmrtný život , ale že pracujeme na své integritě právě teď. Tady je pět bodů, které mi pomáhají udržet vědomí v přítomnosti i tváří v tvář konečnosti: 🧘 Uvědomění si dechu jako mostu mezi životem...

V době, kdy se všechno měří na produktivitu a výkon, zní myšlenka „nechat věci být“ téměř kacířsky. Přítomnost ale není prázdnota. Je to nejčistší forma inteligence, kterou máme. Jenže ji málokdy slyšíme, protože naše mysl je neustále zaneprázdněná snahou něco opravovat, napravovat nebo plánovat. Milost, o níž mluví původní článek , se rodí právě z přítomnosti. Nevzniká jako odměna, ale jako důsledek uvolnění. Když se přestaneme ptát, co ještě musíme udělat, a místo toho se nadechneme a jen jsme, rozprostře se kolem nás jiný druh ticha – ticho, které nelze vyrobit úsilím. Ego se přítomnosti bojí, protože v ní nemá roli. Nemůže plánovat, vyhodnocovat ani mít pravdu. Proto dělá všechno pro to, aby nás drželo v minulosti nebo v budoucnosti. Jenže právě v okamžiku, kdy se mu to nepodaří, se probouzí milost . Ta, která nehodnotí, ale prostě přijímá. Když mluvíme o mindfulness , nemluvíme o technice dýchání. Mluvíme o stavu, kdy dýcháme spolu se světem. Ne proti němu. Přítomnost není ún...

My dospělí lidé se topíme ve svých stínohrách zrychlených mraků smutku, bolesti a beznaděje, s kterými se musíme každý den potkávat. Máme řadu povinností a běžných věcí, bez kterých se náš den neobejde. A tak svou radost prožíváme spíše výjimečně. Závidíme dětem to, jak bezstarostně si hrají. My řízeni naším egem se patláme ve svých životech nepříliš spontánně. Tento rozdíl mezi vědomým jednáním povětšinou ovládaným egem a jednáním intuice, tedy silou vyzařující z našeho těla je rozdíl mezi tím obyčejným a neobyčejným. Mezi světským a posvátným. Mezi potěšením a radostí. Všechny výjimečné zážitky vyvolávají v člověku pocit, že s ním něco pohnulo. Jako když otočíte vodovodním kohoutkem. Kdy jste naposledy měli úplně obyčejnou radost z toho, že z něj ta voda skutečně teče? Týká se to nejen hluboce duchovních věcí, kdy vnímáme projev boží přítomnosti či milosti. Jistě, protože to, co s námi pohnulo, musí být větší, než je síla našeho vědomého já. A je jen škoda, že si neuvědomujeme, že to...

Lidstvo se v historii potápí v krvi a utrpení. Proč? Protože jsme příliš závislí na moci projevené bez lásky? Autor se v tomto článku zamýšlí nad tím, co nás nutí ubližovat si navzájem a jak se z této závislosti osvobodit. 🩸 Bylo prolito mnoho krve. Nikdy to nebylo pro lásku. Ale pro moc. Pro MOC jedné části světa nad tou druhou. Pro pocit moci jednoho partnera ve vztahu nad tím druhým. To je fakt, který nelze popřít. Kdo nás k tomu však přiměl? Proč se lidé navzájem zabíjejí a utlačují? Většina tvorů si totiž navzájem neubližuje. Jen když mají dobrý důvod. Především hlad. Některým stačí i chuť. U těch s vyšším vědomím tehdy, když jim je namluveno, že ten důvod mají. Tím důvodem je touha po moci, která se obratně maskuje za slovy jako vztah, láska, soucit, touha či pomoc. A tak si tak říkám. Je to touha pomoci, nebo po moci? K lásce můžeme přijít ihned. Nepotřebujeme na to mít vztah s manželem či partnerem. Stačí otevřít své srdce. To je to místo, kde se skrývá pravda o nás a o životě...

Největším lidským omylem je, že se většina lidí domnívá, že opravdová láska je vzácná. Není, je jí všude dost. Jediný, kdo o ní nic neví, je ten, komu jsme nechali velení svého osudu. Kormidlem otáčí naše ego, nesdílené potřeby a nevyslovená přání. A my sami sebe díky tomuto mínění ohýbáme či spíše pokřivujeme, abychom získali lásku od ostatních, nebo abychom v nich něco „ jako lásku “ vzbudily. Nutíme se do úsměvu, když jsme smutní, nutíme se do toho být štědří, když se cítíme prázdní, a staráme se všemožně o všechny kolem, když právě nyní potřebujeme, aby se někdo jiný postaral o nás. Jako kdyby snad platila ta falešná naděje, že když zapřeme sami sebe ještě jednou, že to snad tentokrát možná „ bude “ fungovat? Nikdy to nefungovalo Své srdce nevyléčíte tím, že přinesete jakékoliv množství obětí. Jediná cesta, jak se zbavit závislosti na iluzích falešné lásky, je stát se přirozeným. Jedinou osobou, která vás vždy a za všech podmínek může jako jediná hluboce milovat, jste totiž vy sami...

V posledních letech se dostává do krize kdeco. Bylo by s podivem, kdyby se krize nedotkla i lidské sexuality. Anebo máte za sebe pocit, že je s ní vše v pořádku? Tak to nic neřešte a buďte šťastní. Asi to znáte. Večerem se nese vůně skončeného dne a vy ochutnáváte plnými doušky svobodu osamění, když děti upadly do postele a chrní.  Přijdete k partnerovi a zkusíte se ho dotknout na jeho oblíbeném místě. Zkoušíte ho naladit na stejnou sexy vlnu. Zavrčení vaším směrem jako by nevycházelo z něj. „ Co chceš? “ Výsledkem není přijetí, ale odmítnutí. Umět spolknout tuhle porážku nebylo, není a nikdy nebude pro naše ego jednoduché. Má nás chránit a tady dostalo docela na budku. Sice dostanete polibek na dobrou noc, v hlavě vám však běží štěpná reakce. A tak se kromě jiného ve vaší, podotýkám společné posteli, hromadí namísto lásky vztek, zklamání, bezmoc, strach anebo dokonce i nenávist. Kolik bezesných nocí vzniklo proto, že je ten druhý unavený, nevšímavý nebo mimo? Stačí zabloudit do r...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ ne “ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina e...