MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

My dospělí lidé se topíme ve svých stínohrách zrychlených mraků smutku, bolesti a beznaděje, s kterými se musíme každý den potkávat. Máme řadu povinností a běžných věcí, bez kterých se náš den neobejde. A tak svou radost prožíváme spíše výjimečně. Závidíme dětem to, jak bezstarostně si hrají. My řízeni naším egem se patláme ve svých životech nepříliš spontánně. Tento rozdíl mezi vědomým jednáním povětšinou ovládaným egem a jednáním intuice, tedy silou vyzařující z našeho těla je rozdíl mezi tím obyčejným a neobyčejným. Mezi světským a posvátným. Mezi potěšením a radostí. Všechny výjimečné zážitky vyvolávají v člověku pocit, že s ním něco pohnulo. Jako když otočíte vodovodním kohoutkem. Kdy jste naposledy měli úplně obyčejnou radost z toho, že z něj ta voda skutečně teče? Týká se to nejen hluboce duchovních věcí, kdy vnímáme projev boží přítomnosti či milosti. Jistě, protože to, co s námi pohnulo, musí být větší, než je síla našeho vědomého já. A je jen škoda, že si neuvědomujeme, že to...

Lidstvo se v historii potápí v krvi a utrpení. Proč? Protože jsme příliš závislí na moci projevené bez lásky? Autor se v tomto článku zamýšlí nad tím, co nás nutí ubližovat si navzájem a jak se z této závislosti osvobodit. 🩸 Bylo prolito mnoho krve. Nikdy to nebylo pro lásku. Ale pro moc. Pro MOC jedné části světa nad tou druhou. Pro pocit moci jednoho partnera ve vztahu nad tím druhým. To je fakt, který nelze popřít. Kdo nás k tomu však přiměl? Proč se lidé navzájem zabíjejí a utlačují? Většina tvorů si totiž navzájem neubližuje. Jen když mají dobrý důvod. Především hlad. Některým stačí i chuť. U těch s vyšším vědomím tehdy, když jim je namluveno, že ten důvod mají. Tím důvodem je touha po moci, která se obratně maskuje za slovy jako vztah, láska, soucit, touha či pomoc. A tak si tak říkám. Je to touha pomoci, nebo po moci? K lásce můžeme přijít ihned. Nepotřebujeme na to mít vztah s manželem či partnerem. Stačí otevřít své srdce. To je to místo, kde se skrývá pravda o nás a o životě...

Největším lidským omylem je, že se většina lidí domnívá, že opravdová láska je vzácná. Není, je jí všude dost. Jediný, kdo o ní nic neví, je ten, komu jsme nechali velení svého osudu. Kormidlem otáčí naše ego, nesdílené potřeby a nevyslovená přání. A my sami sebe díky tomuto mínění ohýbáme či spíše pokřivujeme, abychom získali lásku od ostatních, nebo abychom v nich něco „ jako lásku “ vzbudily. Nutíme se do úsměvu, když jsme smutní, nutíme se do toho být štědří, když se cítíme prázdní, a staráme se všemožně o všechny kolem, když právě nyní potřebujeme, aby se někdo jiný postaral o nás. Jako kdyby snad platila ta falešná naděje, že když zapřeme sami sebe ještě jednou, že to snad tentokrát možná „ bude “ fungovat? Nikdy to nefungovalo Své srdce nevyléčíte tím, že přinesete jakékoliv množství obětí. Jediná cesta, jak se zbavit závislosti na iluzích falešné lásky, je stát se přirozeným. Jedinou osobou, která vás vždy a za všech podmínek může jako jediná hluboce milovat, jste totiž vy sami...

V posledních letech se dostává do krize kdeco. Bylo by s podivem, kdyby se krize nedotkla i lidské sexuality. Anebo máte za sebe pocit, že je s ní vše v pořádku? Tak to nic neřešte a buďte šťastní. Asi to znáte. Večerem se nese vůně skončeného dne a vy ochutnáváte plnými doušky svobodu osamění, když děti upadly do postele a chrní.  Přijdete k partnerovi a zkusíte se ho dotknout na jeho oblíbeném místě. Zkoušíte ho naladit na stejnou sexy vlnu. Zavrčení vaším směrem jako by nevycházelo z něj. „ Co chceš? “ Výsledkem není přijetí, ale odmítnutí. Umět spolknout tuhle porážku nebylo, není a nikdy nebude pro naše ego jednoduché. Má nás chránit a tady dostalo docela na budku. Sice dostanete polibek na dobrou noc, v hlavě vám však běží štěpná reakce. A tak se kromě jiného ve vaší, podotýkám společné posteli, hromadí namísto lásky vztek, zklamání, bezmoc, strach anebo dokonce i nenávist. Kolik bezesných nocí vzniklo proto, že je ten druhý unavený, nevšímavý nebo mimo? Stačí zabloudit do r...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ ne “ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina e...