MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Smyslem lidské existence není uspokojení potřeby jídla, moci nebo sexu. Je jím být člověkem . Ale stát se jím. A to ne jen tvarem, ale splynutím duše, těla a srdce, tak to je celkem fuška. Když se dotkneš svého vnitřního člověka, mizí orientace ega na svět kolem. Touhy se bortí, potřeba dokazovat se rozpadá. Ego se rozpouští v přítomnosti . Ale my sami sebe často nebereme vážně. Popíráme své vášně, své emoce, a tím jen ukazujeme, že se bojíme nahlédnout dovnitř. Bojujeme s tím, co jsme si sami přivolali. Energie, která z nás vychází, je stejná jako ta, která proudí dovnitř. Když někoho obejmeme, nebo mu vmeteme vztek do tváře, dotýkáme se ho stejně, jen jinou kvalitou téže síly. Abychom se mohli pohnout výš, musíme projít tím, co se odehrává dole: územím stínů. Tam, kde se rodí skutečné světlo. Jenže my sami sebe často nebereme vážně. Jak nás potom může brát vážně svět? Láhev na hlavě Na jednom pohybovém semináři jsme se učili stát rovně. Znělo to jednoduše, dokud mi lektor nepolož...

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Umělá inteligence přebírá kreativní práci. Co se stane, když veškerou reklamu na sítích stvoří AI model a člověk jen bude stát opodál? A chceme to vůbec? Vítejte ve světě, kde reklamu nedělají lidé, ale AI modely. Pamatujete si ještě, když se před rokem předpovídalo, že první obětí nástupu umělé inteligence budou rutinní kancelářské profese, call centra a možná ještě tak právníci, jejichž práci půjde elegantně rozložit na precedenty, paragrafy a predikce obsluhované chatboty? No, to všechno se možná jednou stane, jenže zatímco korporátní účetní stále sepisují tabulky v nažloutlém světle kancelářských zářivek, kreativci už si prý mohou balit kufry. Na scénu totiž přichází Meta , jejíž nedávno představená vize plně automatizované reklamní platformy pro sociální sítě vypadá jako splněný sen každého podnikatele. Stačí nahrát obrázek, nastavit rozpočet a o zbytek, tedy o text, vizuál, cílení, umístění a dokonce i emoční náboj reklamy, se postará AI. V reálném čase. Na základě vaší polohy,...

Na svět jsme přišli nazí. A celý život jsme nazí proti vlivu života na naše tělo, emoce i mysl. Ta poslední jmenovaná část vymýšlí různé proč a kdesi cosi, abychom měli aspoň trochu pocit bezpečí. Realita je však taková, že bezpečí jsme nikdy neměli. Realita je taková, že se pod tlakem probouzíme do skutečného světa bez romantických iluzí. Kdy to, co říkáme, a to co děláme bude muset opět začít být pravdou. Nikoliv lží. Tolik jsme si zvykli jeden druhému lhát o sobě a o svých pocitech a potřebách, že jsme zapomněli, že nebezpečí je všude kolem. Vylhali jsme si ráj a najednou se divíme, že není všude kolem, jak nám slibovali. To primární, co nyní lidé cítí, je frustrace. Když člověku není po nějakou dobu, umožňováno uspokojování jeho potřeb, dochází k frustraci. A reakcí na ni je nejčastěji hněv, podrážděnost, změny nálad, poruchy spánku, stravovacích návyků a tak podobně. Nastupuje dále buď aktivní řešení = agrese anebo pasivní řešení = deprese. Dalším z projevů současnosti je napříkla...