Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”

Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

Vymítání duchů 🀄

Pokud chceme normálně dospět, to jest stát se emocionálně vyspělými lidmi, musíme se zbavit předurčení (tzv. “priming”), které jsme získali po té, co jsme se narodili. Kdo z nás řekne, že sešel z cesty, kterou měl předurčenou svými rodiči či jinými lidmi a událostmi z dětství? Kolik z nás vidíme své rodiče, bratry, sestry a další lidi, s kterými jsme vyrůstali jako lidské bytosti bez nálepek autorit, kterým se musíme bezpodmínečně podřizovat, jinak nebudeme mít kontakt s vnějším světem? V kolika našich partnerských vztazích jsme si před rozchodem vůbec neuvědomili, že nereagujeme na nic jiného než na naše stará traumata, která vznikla právě v dětství a s realitou nyní nemají pranic společného? Asi ani jednou.

Skoro nejhůře je na tom, i když si to nepřiznává, současná generace “milleniálů”, která se v rámci boje za zážitky, které jim v implantovala agresivní reklama v počátku jejich vzrůstu, kdy jako děti čučeli naprosto na všechno v TV, se naprosto ztratila v sdílení sebe sama do zážitků a opačně. Prostě jejich odpor k tomu, co zažily rodiče, zatížil jejich nervovou soustavu, soustavným odmítáním. Nyní se to už mohlo veřejně a taky se k tomu, kdo dětem myje doslova mozky přidala reklama. Ta, která působí podprahově. A zkuste jako potomci vyhladovělých generací. Jistě získala tím odstup od vlastnictví a od hmoty, ale bohužel nezastavila sama sebe natolik, aby se neodklonila i sama od sebe.

 
Jejím největším problémem je skutečnost, že nyní v negaci na jakékoliv vlastnictví sice sdílí všechno kolem, ale neumí sdílet sebe jako celek. Jelikož hon za zážitky ji permanentně udržuje v dětství, rozdělenou na vnitřní dítě a soudce zároveň, a ona si v jejich souboji neuvědomuje, že by mohla dospět. Nechce. Zážitky se jí líbí. A tím pádem se ani nemůže sjednotit sama v sobě, spojit své ego se svou podstatou. Tak, jak by se mohla spojit s kýmkoliv jiným ve vztahu, mimo sebe. Je pyšná sama na sebe, na svůj “duchovní rozvoj”. Ha, ha, ha. To by, ale sebe sama musela MÍT, tedy se vlastnit. Být svým pánem.. A stejně tak by musela mít i svou laskavou lásku k sobě, potažmo k jiným. Nemá nic. Ani v hmotě a ani v duchu. Má jen agresivní pýchu, která ji v současné křeči spíše ukazuje, jak promrhala život aniž by vytvořila cokoliv, co by za sdílení stálo. Jo, ráda totiž používá jiných, jako výtahu za svými zážitky.

Abychom se byli schopni uvolnit z těchto traumat a podprahových pout do vztahu a mít v něm i děti, k tomu je se potřebujeme vyvinout. A vyvinout, znamená uvolnit veškeré negativní předurčení, která mohou pocházet právě od našich blízkých či z TV reklamy. Chci tohle a tohle... V Číně těmto vlivům říkávali “vnitřní démoni” nebo “vnitřní duchové”. Jak se jich zbavit? Aby neovládali to, čemu tak legračně říkáváme “svůj” život, i když nás už v podstatě vůbec není?

No, nejprve si musíme začít existenci takových to démonů, uvědomovat. Pak existuje několik možností. Tao cesty vody si volí a doporučuje zkusit uvolňovat tuto energii nikoliv silou ohně svých představ, ale jejím rozpouštěním a uvolněním z těla a její přeměnou na jinou kategorii skupenství, a tak ji dát možnost se bud plně integrovat nebo nás opustit. K tomuto však musíte svou pozornost zaměřit na své nitro. Nikoliv si představovat, jako v klasických meditacích. Jen sledovat své tělo. Pro tuto cestu je třeba hodně odvahy. Číňané to nazývali “skokem do dračích úst”. To prostě budete svým traumatem znovu kousnuti. A to je pro většinu velký problém. 

Problémem je však i to, že když ztišíme sami sebe a odebereme se dovnitř, že se vlastně noříme do vod meditací a zde je uschováno nejedno trauma, i ta o kterých ještě ani nevíme. Malý detail, a skoro nikdo na něj adepty meditací neupozorní. Jeho dopad je citelný. Skokem do dračích úst budete kousnuti. Neboli vyvoláte si onu situaci ( i tu, co jste až dosud nevěděli a nebo, která je na vás navázána jako tzv. sudba rodu z něhož pocházíte). Nebo se energie oné situace, jež vám ublížila, již dávno díky tomu, že jste ji nikdy neprožily, rozrostla natolik, že vám je schopna předvést tak hrůzné divadlo, o němž jste ani nikdy neuvažovali, že se z něj doslova zblázníte. V meditaci totiž většina z nás nedokáže rozlišit, co je meditační zážitek a co je naše představa vybuzena klidem z nitra. Nedokáže, když si většina z nás dobrovolně amputovala své ego, které by toto rozlišit umělo. Ano, další otázka by byla, komu na tom tedy záleží, ale tu zde nyní neřešíme.

Jsme kousnuti, proces řešení zranění probíhá. Na stupni energie, jenž funguje takto hluboko naší mysli, není téměř žádný rozdíl mezi událostí, kterou považujeme za reálnou, a vzpomínkami, které nemají už žádný skutečný základ. Nicméně jsou uloženy v našem podvědomí. No a jelikož se učíme pro život se scelit a sjednotit, používáme k tomu oběh energie v těle. Tak se prostě stane, že všechny naše blokace se po jisté době cvičení prostě rozpustí. A tak se naše touha po spiritualitě, stává vlastně překážkou k jejímu dosažení. Lidé používají čchi-kung a meditace stejně, jako by to byly prášky proti depresi. Nikdo například neřeší odpočinek po meditaci a jeho délku. 

Meditace nás sice může uvolnit, ale jejím nejvyšším posláním, je učinit nás vědomými ve středu svého já. Svého vlastního bytí. Chápete význam slova vlastního? Pokud nevlastníte vy sebe sama, ale vlastní vás otec guru, sekta či matka církev - je to pořád stejné. Vlastní vás a vaše bytí někdo jiný než vy sami. Pak je totiž to vše, co tito lidé dělají, pouhým bezúčelným hledáním prázdnoty, ale nikdy u nich nedojde, že prázdnota není cíl, ale prostředek pochopení jejího poslání jakožto cesty dovnitř Ducha a naše následné uvolnění z něj do naší vlastní “Duše”. Pokud nepřineseme boží velikost jeho dosažením sami do sebe, pokud si nechceme vzpomenout na Boha v sobě, pak na co tady jsme?

Pokud v sobě nosíte vnitřní démony, tedy představy svých rodičů a generace marketérů o tom, jací máte být, pak žijete pro tyto démony a nikoliv pro svůj život. A pak vše, co stvoříte, od sexuálního vzrušení, přes dítě nebo jakékoliv hodnoty, ať materiální či duchovní, jsou pak tyto všechny kontaminovány projekcí vašich rodičů. A to navždy. Démoni totiž vždy způsobují posedlost či deprese a vy se nemůžete nikdy opravdu dobrat svého plného potenciálu. A vaše emoce tak nepracují pro vás, ale proti vám. Nemůžete se stát přirozenými, když děláte nepřirozené věci, které však dělávala maminka a vy jste to jenom odkoukali. A bezmyšlenkovitě je používáte. Váš svět je z 90% tvořen myšlenkovými představami, které jste přejaly od svých blízkých. Teprve až se jich zbavíte, poznáte, kdo opravdu jste. Teprve pak budete dospělí. Protože, když se něco dotkne našich emocí, nemůžeme na to nereagovat. Emoce jsou totiž díky svým specifickým schopnostem s nejhlubšími rovinami našeho bytí spojeny s námi. Tvoří nás. Tvoří totiž naše příběhy. A ty jsou méně či více děsivé. Pro lidský stav bytí jsou však podstatné. 

A proto jako první krok cesty k dospělosti, zkuste nejprve tyto démony uvolnit ze svých služeb. A k tomu je třeba vědět toto:

1. Mysl prostřednictvím těla systematicky pohybuje energií v něm obsaženou.
2. Nalézá shluky energie, jenž se nepohybují a rozebírá je.
3. Volně plující čchi proměňuje v energii naší Duše nebo ji poskytne svobodu.

Chcete žít jako člověk? Vymeťte či rozpusťte své démony. Jinak se zadrhnete v koloběhu iluzí mysli. A ještě ke všemu ne, té svojí. A tak si celý svůj život strávíte žvýkáni tlamou draka. A ta jeho tlama bude plná vašich zkušeností. 🀄

MZZ

https://youtu.be/9LlVwU8mA0I