MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Než se staneme lidmi, musíme ztratit pýchu andělů. Tato úvaha je cestou k sobě, ke klidnému středu v neklidném světě, kde rozhodnutí milovat je tím největším činem síly. Každý z nás je ve vztahu k sobě úplný. Ne dokonalý v iluzorním slova smyslu, ale úplný ve své lidské nedokonalosti. Každý z nás nese svou vlastní celistvost, na kterou jen zapomněl. A právě proto hledáme tyto odrazy všude. V příbězích. Ve filmech, knihách či druhých lidech. Všude tam, kde v nás něco zazní, dotkne se nás, píchne u srdce nebo jej rozechvěje. Ale co kdyby to nebyly jen spouštěče, ale přímo pozvánky? K nalezení mapy pro cestu zpět k sobě. Stará učení říkají, že dokud naše duše nenalezne mír, bude hledat. Bude navazovat vztahy, prožívat extáze i ztráty, sbírat zkušenosti v kruhu opakování. To vše ne proto, že je nedokonalá. Ale právě proto, že se potřebuje rozpomenout. A jak? Rozhodně ne zázrakem. Stačí k tomu jedno rozhodnutí. Jedno vnitřní ANO, které nenásledují hned hromy a blesky, ale tichá změna směru....

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice b...

Sex jako duchovní disciplína zní mnohým jako oxymóron. A někdy v sexu zůstává víc pravdy, než bychom chtěli. Co když svlékání začíná ještě dávno před dotykem? Tělo není neutrální Léto je roční období těla. Opálené kůže, sluneční paprsky, letní lásky, vůně potu a vody. Není divu, že zrovna v těchto měsících naše erotická touha nabírá na hlasitosti. Jenže v étosu erotiky se často ztrácí jedna věc: že tělo není jen tělo. Když se v intimním příběhu dvou lidí dotkne kůže jejich těl, dotýkají se i jejich příběhy. Strachy. Stíny. Vědomí nebo jeho absence. Sex není jen smyslný akt, je to také výměna energií. A pokud vstupujeme do sexuálního kontaktu nevědomě, neseme na návštěvu s sebou i to, co jsme si dosud nepřiznali. Touhu, která často skrývá manipulaci. Vzrušení, které se bojí lásky. Hlad po dotyku, který maskuje naši prázdnotu. Snad nejvýstižněji intimitu sexu vyjadřuje tahle věta: „ To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, c...

Když se tetování dotýká víc než kůže. Co všechno v sobě může nést obraz, který nejde smýt – a co všechno může neviditelně změnit? Kdysi to byl znak příslušnosti k pouličnímu gangu či rituálnímu obřadu přírodních národů. Dnes je to často osobní rituál, vzpomínka, terapie nebo módní manifest. Tetování samo se stalo nejen obrazem těla, ale daleko hlubším voláním , kterým lidé vyjadřují, co nešlo říct jinak. Jenže jak hluboko tenhle obraz vlastně sahá a jak hluboko zasahuje? V době, kdy je těžké poznat, co je skutečné a co je jen filtr, si někteří nechávají pravdu vytetovat přímo na kůži. Ale možná tím nevědomky otevírají víc, než by čekali. Tetování jako kulturní a osobní fenomén Tetování je stejně staré jako lidstvo samo. První známky tohoto fenoménu byly nalezeny na těle muže, který se více jak pět tisíc let po své smrti stal slavným coby „ ledový muž “ Ötzi. Jeho tělo, objevené v alpském ledu, neslo desítky různých tetovacích značek. Zdobení těla se v různých kulturách vyskytovalo témě...

Romantické podvody online zneužívají touhu po blízkosti. Umělá inteligence a algoritmy dnes pomáhají zločincům vytvářet falešné vztahy. Jak je rozpoznat a jak se bránit? „ Je to jako milovat ducha .“ Těmito slovy popisuje své probuzení do reality po setkání s podvodem jedna z obětí, která si byla 100 % jistá, že potkala člověka svých snů, do něhož se vášnivě zamilovala. Než zjistila, že jeho tvář byla vygenerovaná AI, umělý byl i jeho hlas a jeho city byly jen dobře naprogramovaný skript. Přišla o hodně. Kromě zhrzené lásky, sebeúcty i o peníze. V online světě, kde touha po lásce naráží na křivácké algoritmy a chatboti mají větší slovní zásobu než leckterý básník, se nám rozmáhá tichá epidemie: online romance scams. Romantické podvody ve vztazích, nejsou žádnou novinkou. Historií se táhnou jako červená nit všemi dobami. Ale nové je u nich to, s jakou přesností a cynickou efektivitou je dnes umožňují provádět právě AI technologie. Vznikají zločinné systémy, které kombinují lidské city s...

Ve tvých očích jsem viděl krásu. Tvojí vůní jsem poznal lásku. Tvým hlasem jsem poznal svoji vášeň. Tvým srdcem jsem poznal Tebe. Vůně, smysl, jenž nás provází od věků věků. Smysl naším věkem trochu podceňovaný. Co pro něj děláme? Depilujeme si podpaží, lijeme na sebe spousty vůní, eliminujeme tzv. zápachy. Jsme však potom schopni opravdu rozeznat to, co nám skutečně voní? Nejsou naše smysly a hlavně čich odsouzeny k přijímání něčeho, co se dá jen těžko nazvat voňavou esencí? Příklad, jak funguje ranní vstávání: Žena ráno vstane, vyčistí si pleť mlékem nebo vodou (obě parfémované), pak použije svůj denní hydratační krém (parfémovaný) a nakonec si vezme make-up a pudr (obojí již dnes parfémováno). Jaká směsice pachů musí vzniknout již jenom po tomto parfémovém bombardování a následném přelití voňavým deo sprejem či přímo parfémem, nechám na Vás. Pro naše nosy nic moc. Bránit se tomu můžeme např. použitím stejné řady produktů, která je sice parfémována, ale je...

Co říct člověku, kterému právě spadl kus světa do propasti smrti nebo do úplné ztráty komunikace? Někdy stačí jen být. I když někdy i to „ jen “ vypadá jako málo. V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme. Čemu se (raději) vyhnout „Aspoň…“ – „ Aspoň netrpěl. “ – „ Aspoň jste se rozloučili. “ – „ Aspoň ti už nebude moc škodit. “ Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „ aspoň “. Jen „ teď “ a „ už ne “. „ Bude líp .“ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá. „ Já to měl stejně. “ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „ že...

My dospělí lidé se topíme ve svých stínohrách zrychlených mraků smutku, bolesti a beznaděje, s kterými se musíme každý den potkávat. Máme řadu povinností a běžných věcí, bez kterých se náš den neobejde. A tak svou radost prožíváme spíše výjimečně. Závidíme dětem to, jak bezstarostně si hrají. My řízeni naším egem se patláme ve svých životech nepříliš spontánně. Tento rozdíl mezi vědomým jednáním povětšinou ovládaným egem a jednáním intuice, tedy silou vyzařující z našeho těla je rozdíl mezi tím obyčejným a neobyčejným. Mezi světským a posvátným. Mezi potěšením a radostí. Všechny výjimečné zážitky vyvolávají v člověku pocit, že s ním něco pohnulo. Jako když otočíte vodovodním kohoutkem. Kdy jste naposledy měli úplně obyčejnou radost z toho, že z něj ta voda skutečně teče? Týká se to nejen hluboce duchovních věcí, kdy vnímáme projev boží přítomnosti či milosti. Jistě, protože to, co s námi pohnulo, musí být větší, než je síla našeho vědomého já. A je jen škoda, že si neuvědomujeme, že to...

Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „ Poslouchej své tělo “. Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty. Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení. Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem. Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdá...