MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice b...

Mezi myšlenku a skutečnost vždy dopadá stín. Chce to hodně odvahy přijmout nový začátek. Připomíná nám, že první kroky ke změně mohou být náročné a vyžadují od nás, abychom překonali vlastní pasivní odpor. A dát se ze stoje, klidného stoje do pohybu není zrovna snadné. Ještě těžší je vstát, když sedíte. A když se rozhodujete pro nový začátek, pro nový přístup, pak nesmíte podcenit to, jaký odpor bude tomu, co přichází jako to nové, klást vaše staré nastavení. Nevnímáte vůbec, jak moc je těžké rozhodnout se pro změnu, zejména když jsme zvyklí na stabilitu a rutinu A i když může být váš záměr ten nejpozitivnější ze všech, odrážíte v danou chvíli celou škálu zlozvyků. Buďte připraveni klopýtat přes překážky a jít do boje s menšími i většími démony vašeho stínu, který pokud není přijímaný, zcela rozhodně vytáhne do boje. A tak i přes naše velké odhodlání jít novým směrem nás mnohdy udolá náš vlastní pasivní odpor. Váháme. Nejdeme a vysvětlujeme si to tak, že se bojíme udělat chybný krok. R...

To mi říkával můj dědeček, zahradník. Nikdy jsem plně nechápal ten skrytý esoterický význam jeho sdělení. I když jsem růže miloval a milovat je nepřestanu. Nehledal jsem v nich však více než jen jejich krásu. Než jsem něco pochopil. Většina z nás je od narození vedena k jednoznačným vítězstvím. K boji o moc. Uspokojuje nás pouze jednoznačné vítězství a v jeho jménu se bez obalu pouštíme do boje, v němž jsme schopni čehokoliv. Bohužel bojujeme i s těmi, kteří jsou nám blízko. Nejblíže. Trháme je jako růže do vázy, aby ozdobily náš stůl. S těmito pocity do vztahu nejděte. Ne. Do boje se dá jít. Za pravdu. Za lásku. Za svobodu pro pěstování růží. Znamená to věřit sám sobě a bojovat za to i tváří v tvář nezměrnému odporu. Bojovat (kypřit, stříhat, hnojit, …) proti názorům, které nás dva od sebe oddalují místo toho, aby nám dovolily klidné rozvinutí se do krásy v tichu. Tak, jak to dovedou právě ty růže. Ale k tomu je třeba dosáhnout tím bojem vnitřní vyrovnanosti. To však chce v našem denn...

Většinu života strávíme přemýšlením o tom, co vlastně ovládá náš život. Strach nás dokáže donutit vzdát se čehokoliv, dokonce i života. A proto je lepší místo něj preferovat radost. Život rychle ustrne v tupé nečinnosti, vzdáme-li se při první překážce. Tohle heslo produktivity dneška nás mnohé dohnalo až k sebezničujícímu vyhoření. Proč se za poslední roky stala naše vlastní práce tak toxickou, že nás přiměla se od ní úplně odpoutat? Protože jsme z ní ztratily to hlavní. Radost. Co se stalo, že očekávání naší pracovní motivace, spolu s příležitostmi učit se a růst, pocitem péče a spojením s posláním nebo účelem organizace, kde pracujeme, najednou mizí? Hodně lidí se v posledních několika letech toho všeho vzdává. Vzdává se svého nasazení. Pracují přesně tak, jak se od nich očekává, a po uplynutí poslední minuty pracovního procesu zmizí do svého života.  Jednoduché vysvětlení neexistuje . Možná je to díky stále více stoupajícímu uvědomění si toho, jak cenný je život prožívaný s lid...