neboli, proč jogíni nazývají dnešní svět Kalijuga
Lidé žijí v transu. Transu politicko - společenských událostí, transu sportu a diet, transu kariérních postupů a vlastnických pout. Žijí v transu z obchodu. Transakčně si směňují lajky na stránkách sociální pornografie a vychvalují se tím, co mrzačí jejich duši. Považují to za lidské, obhajují to „jsem takový, teď a tady". Ano, pouze z teď a tady vychází, čím jsme akorát, že na to, nelze užít žádný obraz – rázem se to teď, co chcete popsat, stává minulostí… Tyto hrdé hřeby minulosti, zatlučenou životní jiskru nechali zemdlít, proměnili ji v modlu a obhájcem tohoto činu se stává „umění“. To jest vše, co slouží kultu posluhování této zrůdičky schované pod pláštíkem „osobnosti“ - veřejné, vykřičené, známé – a tudíž slavné?
Transcendentní jsme zaměnili za tranzitní, migrující. Tudíž jsem tam, kam jsme si cestu upředli. Podívat se na to a uvidět co je za tím, chce touhu po probuzení. Čekat, že to za nás udělá někdo, tak jak my chceme, nám může svým uměním navodit tranzistorový efekt. Budeme pořád měnit kabáty, přátelé, domy, přeměňovat jídlo na odpad, přírodu na odpad, vyvíjet technologie na odpad, sociální programy na odpad, no jako největší odpadlíci si vlastní oční třísku, která nás udržuje nad shnilou vodou, si pro jistotu ponecháme. A dokdy se budeme držet, jakéhokoliv stébla? Dokud se nenaučíme plavat, dokud nepoznáme dno, dokud se od něj neodrazíme a dokud nepoužijeme vlastní pohon, na zahájení plavby – kam? No, nejspíš tam, kam naladíme frekvence, do horoucích pekel, nebo v rajskou zahradu.
Volbu máme svobodnou pořád, věčnosti, to problém nedělá…
