MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo. Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „ Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a .“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého. Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita. Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a. Mlčení, které neničí Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné z...

Představte si zahradu. Ne ledajakou - zahradu plnou ovocných stromů, kde se větve prohýbají pod tíhou šťavnatých plodů. Zahradu, která by mohla být rájem. A přece jím není. V jedné dávné zemi, kde ovoce bývalo vzácností, vzniklo přikázání omezující jeho konzumaci na jeden plod denně. Mělo to své opodstatnění - v době nedostatku zajišťovalo spravedlivé rozdělení vzácného zdroje. Čas plynul jako písek v přesýpacích hodinách a lidská vynalézavost proměnila poušť v úrodnou zemi. Stromy se nyní prohýbaly pod tíhou plodů, které nikdo netrhal. A zde začíná příběh, který všichni dobře známe, byť v různých podobách. Příběh o tom, jak pravidla, kdysi moudrá a potřebná, mohou zkamenět v dogma. Jak se původní smysl vytratí a zůstane jen prázdná skořápka příkazu, kterou jedni zuřivě brání, druzí tajně obcházejí a třetí otevřeně zpochybňují. Není to ale jen příběh o dávném náboženském přikázání. Je to příběh o každém vztahu, který kdy zkameněl ve svých kdysi funkčních pravidlech. O každém partnerstv...

Jsou naše jazyky skrytými nositeli sexismu? Objevte, jak slova ovlivňují naše vnímání genderových rolí a jak můžeme komunikací přispět k rovnoprávnější společnosti. Poznejte sílu jazyka a staňte se součástí změny. Slova. Používáme je každý den, aniž bychom se nad nimi příliš zamýšleli. Ale co když vám řeknu, že právě tato zdánlivě nevinná slova mohou být nositeli hluboce zakořeněných předsudků a nerovností? Jazyk není jen nástrojem komunikace – je to živoucí organismus, který formuje naše myšlení, vnímání světa a v neposlední řadě i vztahy mezi pohlavími. Historické kořeny genderové nerovnosti v jazyce Abychom pochopili současnou situaci, musíme se vrátit v čase. Po staletí byl svět ovládán patriarchálními strukturami, což se nevyhnutelně odrazilo i v jazyce. Vezměme si například staročeské slovo „člověk“, které původně označovalo pouze muže. Ženy byly dlouho považovány za „druhé pohlaví“, což se projevilo v jazyce mnoha kultur. V latině slovo „virtus“ znamenalo jak ctnost, tak mužnost...

Spravedlivé rozdělení domácích prací je jedním z faktorů, které ovlivňují spokojenost ve vztahu. Domácí práce by neměly být vnímány jako povinnost nebo trest, ale jako způsob, jak projevit péči a respekt k sobě navzájem. Martina měla všeho akorát tak dost. Prosila Honzu více než půl roku, aby nenechával špinavé prádlo na podlaze v ložnici, ale, aby jej aspoň „ uklidil “ do koše na prádlo. No, po celou dobu od sňatku se na to tento romanticky zamilovaný muž jaksi vykašlal. Stejně jako zapomíná, že o víkendu vysaje koberce a večer pomůže umývat nádobí. Oba pracují na plný úvazek, ale Martina je doma dříve. A tak jí často nezbývá než uklízet a uklízet. Po Honzovi. Přes půl hodiny se zbytečně moří s vysavačem, pak oškrabává ze zaschlého nádobí zbytky. A nejenom to. Výsledkem začala být tzv. tichá domácnost. Nejprve ironické poznámky, pak ticho, a pak i večer bez večeře. On se brání tvrzením, že je problém v ní a že ho Martina nesnesitelně sekýruje. „ Když mě jednou necháš na pokoji, třeba ...

Dlouhodobé vztahy nejsou jen o komunikaci a sexu, ale především o odhodlání spolu zůstat v těžkých chvílích. To platí pro všechny páry bez ohledu na jejich pohlaví nebo sexuální orientaci. Nemoc, ztráta zaměstnání, smrt blízkého, krize středního věku – to jsou jen některé z mnoha situací, které mohou ohrozit stabilitu a štěstí partnerského soužití. Přesto spolu mnoho párů vydrží i půl století. Jaký je jejich recept na partnerské štěstí? Páry, které se dokážou vzájemně podpořit, porozumět si a najít společné řešení, si tak prohlubují svou důvěru a lásku. Podle poslední studie dvou generací manželství není pro vztah to nejdůležitější, že si partneři rozumějí, ani to, jak moc a jak často se milují, či jak se jim po finanční stránce daří, ale jaké je jejich odhodlání spolu zůstat v těžkých chvílích. Čím více jsou jedinci schopni společně překonávat překážky, tím jistější a spokojenější ve vztahu bývají. Nejčastější chybou partnerů je, že spolu žijí na tzv. „emoční účty“. Tak alespoň psycho...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ ne “ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina e...