O zahradách a ovoci našich vztahů

🕮 Publikováno

Představte si zahradu. Ne ledajakou - zahradu plnou ovocných stromů, kde se větve prohýbají pod tíhou šťavnatých plodů. Zahradu, která by mohla být rájem. A přece jím není.

V jedné dávné zemi, kde ovoce bývalo vzácností, vzniklo přikázání omezující jeho konzumaci na jeden plod denně. Mělo to své opodstatnění - v době nedostatku zajišťovalo spravedlivé rozdělení vzácného zdroje.

Čas plynul jako písek v přesýpacích hodinách a lidská vynalézavost proměnila poušť v úrodnou zemi. Stromy se nyní prohýbaly pod tíhou plodů, které nikdo netrhal.

A zde začíná příběh, který všichni dobře známe, byť v různých podobách. Příběh o tom, jak pravidla, kdysi moudrá a potřebná, mohou zkamenět v dogma. Jak se původní smysl vytratí a zůstane jen prázdná skořápka příkazu, kterou jedni zuřivě brání, druzí tajně obcházejí a třetí otevřeně zpochybňují.

Není to ale jen příběh o dávném náboženském přikázání. Je to příběh o každém vztahu, který kdy zkameněl ve svých kdysi funkčních pravidlech. O každém partnerství, které zapomnělo růst. O každé zahradě, která přestala být obdělávaná s láskou a proměnila se v bojiště o moc.

Možná je čas podívat se na naše vlastní zahrady. Na pravidla, která jsme si stanovili ve svých vztazích. Jsou stále živá, rostou s námi? Nebo se za nimi schováváme, protože se bojíme změny?

Skutečná intimita vzniká tam, kde si dva lidé dokáží přiznat, že jejich hranice se proměňují. Kde mají odvahu o tom mluvit. Kde si uvědomují, že vztah je živý organismus, který potřebuje péči, flexibilitu a někdy i odvahu překročit vlastní stín.

Možná je právě toto klíč k bránám ráje - ne rigidní dodržování pravidel, ale odvaha k upřímné komunikaci. Schopnost přiznat si, když nám něco přestane vyhovovat. Ochota společně hledat nové cesty. A především - vědomí, že láska není bitevní pole, ale zahrada. Zahrada, která potřebuje jak pevné kořeny pravidel, tak i prostor pro růst a proměnu.

A možná zjistíme, že právě v této živoucí rovnováze mezi řádem a svobodou, mezi tradicí a růstem, mezi respektem k hranicím a odvahou je překračovat, leží onen skutečný ráj. Ne jako místo věčné neměnnosti, ale jako prostor neustálého společného růstu.

„Gannthā d'šlāmā“ - ܓܢܬܐ ܕܫܠܡܐ - Ať je váš život, jak zahrada míru (pokoje)."

Tato stará aramejská moudrost nám připomíná, že každý vztah může rozkvést v zahradu plnou života, pokud ji budeme společně a s láskou pěstovat.

PS: Aramejština je starověký semitský jazyk, kterým se mluvilo v oblasti Blízkého východu. Je to jazyk, kterým hovořil Ježíš a jeho současníci, ačkoli biblické texty byly později sepsány převážně v hebrejštině (Starý zákon) a řečtině (Nový zákon). Přestože se zapisuje podobným písmem jako arabština, jde o samostatný jazyk, který předcházel jak klasické arabštině, tak rabínské hebrejštině. Dodnes jím mluví malé skupiny křesťanů v Sýrii a Iráku.

🍎🍏 Cvičení: Co zraje – a co se dusí

  • Zavři oči. Představ si svůj vztah jako zahradu. Může to být partnerství, přátelství nebo rodinný vztah.
  • Jaké plody v ní právě teď zrají? Co se vám spolu daří?
  • Které části zahrady jsou neudržované, zanedbané? Kde se hromadí stín?
  • Jaké pravidlo nebo dohoda mezi vámi už přestala dávat smysl?
  • Máš odvahu ji pojmenovat? Pokud ano, kdy a jak to uděláš?
Napiš si odpovědi. Někdy pomáhá je přečíst nahlas – nebo o nich mluvit s druhým člověkem. Možná zjistíš, že v zahradě je víc života, než ses odvážil/a doufat.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rituál, co není na prd

🕮 Publikováno
Obrázek
Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „ Poslouchej své tělo “. Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty. Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení. Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem. Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdá...
Čtěte více »

Láska je být navždy tichý hořící kámen

🕮 Publikováno
Obrázek
Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou její základy. Jaká je schopnost jejich porozumění. Láska je přesně taková, jací jsme my sami. Je vytesána do slov. DoSLOVA je vznikající z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí tak rádi používáme. A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky , co o ní vypovídají, nesouhlasí, neladí. Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází ze mě, že? Lidé se mě často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je pravda. Pravda onoho okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď m...
Čtěte více »

Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života

🕮 Publikováno
Obrázek
Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů. Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci. A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „ nepřítele “, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjen í. Machismus neboli poje...
Čtěte více »