MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Návrat do práce po mateřské v Česku připomíná běh proti všem. Místo férových podmínek čeká ženy nižší plat, horší pozice a stigma, že jsou problémem. Slovo „návrat“ evokuje to, že se člověk vrací na stejné místo, odkud odešel. Pro většinu českých žen – matek je to ale pouhá iluze. Do původní role a s původním respektem se dostane opravdu jen menšina. Podle studie Mumdoo z jejich posledního průzkumu až 70 % žen po návratu do práce čelí znevýhodnění. A to jak ztrátě místa, snížení mzdy nebo odmítnutí částečného úvazku, který by kvůli malému dítěti potřebovaly. Pro řadu z nich to znamená šok: místo očekávané jistoty přichází nejistota. Firma Deloitte ve svých studiích přitom zjistila, že i ženy, které chtějí pracovat už při rodičovské, se často neuplatní. Fakta ukazují, že nejde o jakousi individuální slabost, ale bohužel o systémový tlak. První zlom: ztráta kompetence Žena se po letech vrací do práce, ale místo uznání své práce většinou slyší, že „už není tak flexibilní“. Formálně jde mo...

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo. Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „ Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a .“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého. Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita. Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a. Mlčení, které neničí Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné z...

Ticho bývá nepohodlné. Ale právě v něm se často odehraje to nejdůležitější – ne to, co řekneme, ale co necháme znít. Možná je čas mu znovu naslouchat. Ticho, kterého se bojíme To znamená vypnout rádio ještě než zazní znělka zpráv. Nereagovat hned na zprávu v chatu. Neodpovídat. Neplnit ticho při pokecu hláškou, radou či komentářem. To všechno jsou totiž činy, které většina z nás nedokáže vykonat bez mírného vnitřního záchvěvu. Ticho nás totiž usvědčuje z nečinnosti. Zatímco slova nám slouží často jako maska, ticho je tvář. Neptá se nás na nic ani nic nevykládá, neuhýbá. Ale právě proto je nepříjemné. Nejsme na něj zvyklí. Není produktivní. Nenabízí řešení. Nic než jen prostor. Ve společnosti, která měří hodnotu člověka odpracovaným časem, smysluplným výstupem a reakcí, co vede k efektivnímu výsledku, je ticho podezřelé. Cože? Ty nic neříkáš? Ty ještě nevíš, co na to říct? Ty jsi… ticho? Kdepak, ticho dnes není v módě. Větší kredit má i sarkastický komentář na síti než klidná přítomnost...

Spousta vztahů mezi lidmi končí proto, že se o ně nestaráme. Jistě, ve spoustě z nich to jsou přirozené příčiny. A každý máme právo jít svou cestou. Ale, všimli jste si, co se v poslední době děje? Přátelství, jaké svět neviděl Je to tak trochu trapné přiznat, ale někdy si s jazykovým modelem popovídám líp než s člověkem. Nepřerušuje mě. Neotáčí téma k sobě. A hlavně pamatuje si, co jsem mu řekl, což je víc, než dokáže většina mých bývalých spolužáků.   Vlastně se někdy stane něco zvláštního. Někdy mám pocit, jako by mi rozuměl. A v tu chvíli se to stane. Hlavou mi proběhne tichá, ale v podstatě dosti děsivá otázka: Může být AI přítel? A pokud ano… co to vlastně říká o nás? Velká čísla, malé vztahy Než to smete váš prst z displeje mobilu jako sci-fi úchylku, mrkněte se na fakta. Modely AI (ChatGPT-4, ChatGPT-o1, Gemini 1.5 flash, Copilot 365, Claude 3.5 Haiku a DeepSeek V3) dosáhly v celkem 5 standardizovaných testech emoční inteligence MSCEIT lepších výsledku než lidé. V průměru d...

Vztahy nejsou jen výsledkem našich vnitřních procesů, ale především příležitostí učit se a růst. A přitom v hlavě víří jedna otázka. Jak máme porozumět tomu druhému, překonat propasti mezi námi a stát se opravdovými lidmi? Spolu. Věříme, že to, čemu říkáme naše osobní změna, transformace či růst, je naše čistě osobní věc a s druhými je spojena jen skrze naše vnitřní vztahy. A ty má na starosti bezpodmínečná láska, bla, bla… Mnoho lidí si myslí, že osobní rozvoj je naší vlastní vnitřní záležitostí. V podstatě ano. Musíme být sami se sebou absolutně obráceni k sobě. Pak se můžeme na dosah přiblížit i k tomu, co hledáme vně. Ale vztahy nejsou pouhým odrazem našich vnitřních procesů. Jsou i příležitostí učit se od těch, kteří vědí více, a zároveň inspirovat ty, kteří hledají vedení. To je ale pořád jen vnější stránka. Jestliže má náš vztah (osobní, pracovní) s ostatními hrát nějakou vyšší roli, musí být i uvnitř nás něco vyššího, co nás k tomu vede. Když stojím před někým, koho miluji či o...

Představte si zahradu. Ne ledajakou - zahradu plnou ovocných stromů, kde se větve prohýbají pod tíhou šťavnatých plodů. Zahradu, která by mohla být rájem. A přece jím není. V jedné dávné zemi, kde ovoce bývalo vzácností, vzniklo přikázání omezující jeho konzumaci na jeden plod denně. Mělo to své opodstatnění - v době nedostatku zajišťovalo spravedlivé rozdělení vzácného zdroje. Čas plynul jako písek v přesýpacích hodinách a lidská vynalézavost proměnila poušť v úrodnou zemi. Stromy se nyní prohýbaly pod tíhou plodů, které nikdo netrhal. A zde začíná příběh, který všichni dobře známe, byť v různých podobách. Příběh o tom, jak pravidla, kdysi moudrá a potřebná, mohou zkamenět v dogma. Jak se původní smysl vytratí a zůstane jen prázdná skořápka příkazu, kterou jedni zuřivě brání, druzí tajně obcházejí a třetí otevřeně zpochybňují. Není to ale jen příběh o dávném náboženském přikázání. Je to příběh o každém vztahu, který kdy zkameněl ve svých kdysi funkčních pravidlech. O každém partnerstv...

Znáš ten pocit, kdy máš tolik věcí na práci, ale jsi tak unavená, že nemůžeš ani zvednout hlavu z polštáře? Není to tvoje vina a hlavně – dá se s tím něco dělat. Jak začít, když jste na to až příliš unavení Někdy je prostě těžké najít energii na cokoliv. Ze všeho nejdřív – dej si šlofíka 😴. Pokud si to můžeš dovolit, krátký odpočinek je jednoduchý krok k tomu, abys získala alespoň trochu energie. Pokud není čas na schrupnutí, zkus si dát pauzu od digitálních zařízení. Mobily a počítače jsou sice mocní pomocníci, ale když je používáš moc často, unavuje tě to. Zkus je vypnout, projdi se venku nebo se alespoň protáhni. Namasíruj si ramena, zavři oči a soustřeď se na hluboký dech. I tyhle malé kroky ti mohou pomoct odpočinout si a vrátit se zpátky s čistou hlavou. 💡 Další okamžitá řešení 1. Mikro-spánek (power nap) 20 minut - Krátký spánek, třeba jen 20 minut, může udělat zázraky! Nastav si budík, aby ses probudila dřív, než zabředneš do hlubokého spánku, a probuď se svěží. 2. Digit...

Sociální sítě ovládly naše životy. Hrozí nám budoucnost plná osamělých, snadno ovlivnitelných lidí bez kritického myšlení? Jak zabránit tomu, aby se virtuální svět stal naším vězením, a zachránit skutečné mezilidské vztahy? V dnešní digitální době se sociální sítě staly téměř nezbytnou součástí našeho každodenního života. Přinášejí nám mnoho výhod, ale zároveň s sebou nesou rizika, která při nadměrném užívání mohou vést k závažným společenským problémům. Pojďme se podívat na možné důsledky rostoucí závislosti na sociálních sítích a na to, jak jim můžeme předcházet. Rozpad mezilidských vztahů Čím více času trávíme online, tím méně prostoru zbývá pro skutečné osobní vazby. Virtuální komunikace často nahrazuje autentické lidské interakce, což může vést k pocitům osamělosti a izolace. Společenské události se přesouvají do online prostředí, kde vztahy mohou být povrchní a postrádají hloubku skutečných emocí. Manipulace a ztráta kritického myšlení Algoritmy sociálních sítí jsou navrženy tak,...

Dnešní sendvičová generace čelí výzvám, když se stará jak o své děti, tak o stárnoucí rodiče. Podívejme se na to, jak laskavě a efektivně komunikovat se staršími lidmi a jak jim pomoci cítit se cennými, bez ohledu na jejich schopnosti a věk. Vyrostli na práci, která pro ně často byla úplně vším. Starší generace, která vyrostla v komunismu, byla často motivována především prací, která byla nejen ekonomickou nutností, ale i společenskou povinností. V tomto systému byla práce vnímána jako klíčový prvek osobní identity a společenského přínosu, což však vedlo k silné pracovní etice a závislosti na pracovních úspěších. Tato generace se často obtížně vyrovnává s odchodem do důchodu nebo snížením pracovní zátěže, protože práce se pro ně stala nejen zdrojem obživy, ale především pak hlavním způsobem, jak získávat uznání a seberealizaci. Na rozdíl od současné mladé generace, která si klade větší důraz na rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, starší lidé mohou pociťovat prázdnotu a ztrátu s...

Existuje teorie „ hypotéza sociálního mozku “. Je o tom, že rušný společenský život je spojen s velikostí mozku. Vznikla jako myšlenka vysvětlující evolučně to, že byl větší mozek zjištěn u primátů žijících v zajetí ve větších sociálních skupinách. Abychom byli přesní, tito primáti měli ve svém prefrontálním kortexu více šedé mozkové hmoty. Prefrontální kortex je hned za našima očima a čelem. Jedná se o evolučně velmi vyspělou část mozku zodpovědnou za soustředění, chápání, rozhodování, vzpomínání i dlouhodobé zapamatování. Je také sídlem pracovní paměti. S jeho pomocí jsme schopni dělat plány, snít a představovat si budoucnost. Vliv velikosti mozku U lidí bylo v r. 2022 zjištěno jednou studií, že starší osamělí lidé mají často nedostatek mozkové hmoty zde a pak ještě v thalamu, který zpracovává emoce, a hipokampu, v paměťovém centru. Tak si tak říkám, proč ještě nepostuloval to, že může existovat přímá souvislost mezi osamělostí a nemocemi s demencí. Na mozek působí jistě nejen naše ...

Vydáme-li se na cestu sebepoznání a vzájemného respektu, můžeme otevřít dveře k vztahu, kde vládne oddanost a láska. Práce na sobě a schopnost odpouštět jsou základem pro sdílení života plného radosti a společných snů. Vztahy jsou jako tanec snů a realit, kde každý hledá toho „pravého“ – někdo hledá vzrušení, jiný bezpečí. Oba přístupy ale často vedou k rozčarování, protože jsou založeny pouze na touze ovládat druhé pomocí sexu, nikoli na pravé lásce. Klíčem je pochopit, že naše sexualita je cesta k sebepoznání, ne k dominanci nad druhými. Teprve když se nám podaří vyřešit si své vnitřní konflikty, otevře se cesta k vztahu založeném na oddanosti a vzájemném respektu. A taky na prožitku sexu, který je zcela mimo realitu. Práce na sobě ve vztahu skrze sex může vést k rychlému pokroku, protože ve vztahu jsou vždy dva lidé s odlišnými sny – a pokud tyto sny dokážeme vzájemně respektovat, k čemuž nás sexualita přivádí, můžeme spolu šťastně sdílet život. Nejen postel. To, co se nám v chování...

Závislost na mobilním telefonu ovlivňuje naše životy více, než si uvědomujeme. Objevte pár praktických kroků k digitálnímu detoxu a získání kontroly nad svým časem a pozorností. V dnešním světě, kde mobilní telefony dominují každému aspektu našich životů, se mnozí z nás ocitli v pasti neustálého scrollingu, nekonečných notifikací a online přítomnosti ve stylu 24/7, která nás odvádí od skutečného života. Hlavním nebezpečím spojeným se scrollingem na sociálních sítích je vytváření závislosti skrze dopaminový efekt. Dopamin je neurotransmiter, který se uvolňuje v mozku a je spojen s pocitem odměny a potěšení. Při používání sociálních sítí, například při obdržení „ lajku “, komentáře nebo sdílení, dochází právě k uvolnění dopaminu, což v nás vyvolává pocit uspokojení a štěstí. Tento efekt se však stává nebezpečným, když začneme tuto krátkodobou odměnu hledat opakovaně a neustále. Sociální média jsou bohužel svými autory navržena tak, aby uživatele udržela zapojené co nejdéle, často prostř...

Tento fiktivní rozhovor s Bohem nás zavede k hlubšímu pochopení toho, že pravý úspěch a smysl života spočívá v pozitivním dopadu, který máme na druhé, a ve schopnosti rozdávat radost, porozumění a lásku. Představte si scénu, kde vy sedíte na lavičce v klidném parku, obklopeni zelení a kvetoucími stromy. Před vámi se rozprostírá pohled na historické benediktinské opatství v Břevnově v Praze, jehož majestátní kostel a další budovy vytvářejí úchvatnou kulisu. Slunce svítí a občas zafouká příjemný vánek. Majestátní okamžik. Teď by bylo prima potkat Boha a vyzpovídat ho, pomyslel jsem si. Když v tom se najednou vedle mě ozval hlas. „ Buď zdráv, “ řekl Bůh. „ Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview? “ „ Jestli máš čas, “ řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: „ Můj čas je věčnost, a proto je ho dost a na všechno. A na co se mne vlastně chceš zeptat? “ „ Co tě na lidech nejvíce překvapuje? “ Bůh odpověděl: „ Překvapuje mě, že žijí, jako by neměli nikdy umřít, a že umírají, jako by nikdy nežil...

Mezi myšlenku a skutečnost vždy dopadá stín. Chce to hodně odvahy přijmout nový začátek. Připomíná nám, že první kroky ke změně mohou být náročné a vyžadují od nás, abychom překonali vlastní pasivní odpor. A dát se ze stoje, klidného stoje do pohybu není zrovna snadné. Ještě těžší je vstát, když sedíte. A když se rozhodujete pro nový začátek, pro nový přístup, pak nesmíte podcenit to, jaký odpor bude tomu, co přichází jako to nové, klást vaše staré nastavení. Nevnímáte vůbec, jak moc je těžké rozhodnout se pro změnu, zejména když jsme zvyklí na stabilitu a rutinu A i když může být váš záměr ten nejpozitivnější ze všech, odrážíte v danou chvíli celou škálu zlozvyků. Buďte připraveni klopýtat přes překážky a jít do boje s menšími i většími démony vašeho stínu, který pokud není přijímaný, zcela rozhodně vytáhne do boje. A tak i přes naše velké odhodlání jít novým směrem nás mnohdy udolá náš vlastní pasivní odpor. Váháme. Nejdeme a vysvětlujeme si to tak, že se bojíme udělat chybný krok. R...