MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Vyhoření není selhání, ale důsledek systému, který zapomněl, že žena není stroj. Tento článek nabízí nový kompas – dřív, než tě vlastní tělo zastaví. „Dělám všechno správně. Proč se cítím hůř než kdy dřív?“ Tuhle větu jsem slyšel při koučování a mentorování tolikrát, že už ji snad poznám jen z tónu. Přicházejí muži, ale hlavně ženy, které mají výsledky, úsměv, plán i vděčnost. Dělají vše „správně“, a přesto se necítí dobře. A někdy ani vlastně neví proč. Jako by náš systém společnosti postavený na jejich výkonu zapomněl, že člověk není stroj. Úspěch je dnes často spojen s obrovskou vnitřní cenou: tlakem, vinou, vyčerpáním, které však nikdo nevidí. Protože přece všechno zvládáme, že? Začíná to nenápadně, třeba si chceš jen na chvíli sednout a najednou zjistíš, že to nedokážeš. Nebo nemáš sílu být milá na partnera či k dětem. Potřebuješ být sama, ale ani to nejde zařídit. Nechceš nic řešit, jen na chvíli vypnout. Problém začíná v tom, že si v tom chvatu málokdo uvědomuje, že ten obrovsk...

Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...

Než se staneme lidmi, musíme ztratit pýchu andělů. Tato úvaha je cestou k sobě, ke klidnému středu v neklidném světě, kde rozhodnutí milovat je tím největším činem síly. Každý z nás je ve vztahu k sobě úplný. Ne dokonalý v iluzorním slova smyslu, ale úplný ve své lidské nedokonalosti. Každý z nás nese svou vlastní celistvost, na kterou jen zapomněl. A právě proto hledáme tyto odrazy všude. V příbězích. Ve filmech, knihách či druhých lidech. Všude tam, kde v nás něco zazní, dotkne se nás, píchne u srdce nebo jej rozechvěje. Ale co kdyby to nebyly jen spouštěče, ale přímo pozvánky? K nalezení mapy pro cestu zpět k sobě. Stará učení říkají, že dokud naše duše nenalezne mír, bude hledat. Bude navazovat vztahy, prožívat extáze i ztráty, sbírat zkušenosti v kruhu opakování. To vše ne proto, že je nedokonalá. Ale právě proto, že se potřebuje rozpomenout. A jak? Rozhodně ne zázrakem. Stačí k tomu jedno rozhodnutí. Jedno vnitřní ANO, které nenásledují hned hromy a blesky, ale tichá změna směru....

Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chv...

Zatímco firmy investují do mindfulness výcviků, výzkum ukazuje, že i volné toulání mysli – mindlessness – pomáhá mozku vytvářet vzorce zásadní pro každodenní učení a fungování. Vědomá práce jako svatý grál produktivity Cal Newport ve své knize Deep Work nikoliv poprvé upozorňuje, že lidská schopnost hluboké koncentrace je omezená, jde maximálně o 3 až 4 hodiny denně, než začíná výkon a kvalita práce výrazně klesat. Navíc doba chytrých mobilů, Slacku, e‑mailů a meetingů stahuje naši energii pryč od vlastní práce. A tři hodiny hluboké soustředěné práce jsou tak možná až moc optimistické. Ano, mindfulness aneb dech, ticho, přítomnost mohou fungovat jako výborné kotvení. Jenže problémy nastávají, když se z toho, co bylo po staletí přirozené stane kult povinnosti. Nejenže často ignoruje kontext, ale může přerůst až v marketingově vycizelovaný rituál, říká se tomu tzv. McMindfulness. V něm nám prodávají specifické cvičení jako lék proti všemu. Jenže často bez hlubší duchovní a etické hloubk...

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice b...

Sex jako duchovní disciplína zní mnohým jako oxymóron. A někdy v sexu zůstává víc pravdy, než bychom chtěli. Co když svlékání začíná ještě dávno před dotykem? Tělo není neutrální Léto je roční období těla. Opálené kůže, sluneční paprsky, letní lásky, vůně potu a vody. Není divu, že zrovna v těchto měsících naše erotická touha nabírá na hlasitosti. Jenže v étosu erotiky se často ztrácí jedna věc: že tělo není jen tělo. Když se v intimním příběhu dvou lidí dotkne kůže jejich těl, dotýkají se i jejich příběhy. Strachy. Stíny. Vědomí nebo jeho absence. Sex není jen smyslný akt, je to také výměna energií. A pokud vstupujeme do sexuálního kontaktu nevědomě, neseme na návštěvu s sebou i to, co jsme si dosud nepřiznali. Touhu, která často skrývá manipulaci. Vzrušení, které se bojí lásky. Hlad po dotyku, který maskuje naši prázdnotu. Snad nejvýstižněji intimitu sexu vyjadřuje tahle věta: „ To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, c...

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo. Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „ Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a .“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého. Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita. Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a. Mlčení, které neničí Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné z...

Ruminace neboli chronické přemítání o problémech, už dávno není jen osobní nepohodlí. Stává se kolektivní pastí, která ochromuje ne jen jednu celou generaci. A dává nebezpečně mnoho prostoru těm, kdo nabízejí „ snadná “ řešení. Když se myšlení stane pastí Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „ Co jsem měla říct jinak? “, „ Proč jsem to neudělal líp? “, „ Co když to celé dopadne katastrofálně? “ Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed. Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebev...

Pro mnoho žen je mateřská výhybkou na vedlejší kolej. Místo návratu na svou pozici je čeká nižší plat, horší role a mlčení státu, který tuto trať dávno přestal udržovat. Návrat z mateřské by měl být mostem zpátky do profesního života. V české realitě ale spíš připomíná šplhání do vlaku, který už mezitím změnil směr i rychlost. Třetina žen přijde o původní místo, více než polovina o část platu. A to nemluvím o ztrátě důstojnosti, odbornosti a perspektivy. V tomto článku se chci podívat na to, proč český systém návratu do práce selhává, co dělají jiné země lépe. A také proč politici před volbami slibují, že do tohoto vlaku nastoupí, ale hned po volbách nikam nejedou. Fakta tvrdě na stůl Podle dat iniciativy Mumdoo zažívá až 70 % žen po návratu z rodičovské dovolené znevýhodnění. Nejde však o okrajový problém, ale o systémový vzorec. Třetina žen se už nikdy nevrátí na svou původní pracovní pozici. Více než polovina z nich přijímá návrat do práce, ale za nižší mzdu. Jejich kariérní růst se...