Proč se bojíme přihlásit k tomu, co nás skutečně rozechvívá?
Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů.
V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu.
Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti.
Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chvíle, kdy jsme najednou mimo zorné pole světa. Sedíme v koutě, tiší, uzavření do sebe. Nikdo si nás nevšimne. A to bolí. A tak když později zahlédneme jinou dívku, podobně tichou, podobně nepovšimnutou, přeneseme na ni svůj soucit. Možná však ne proto, že ona by to potřebovala, ale protože my sami jsme ten soucit tehdy nedostali. A tak jej teď posíláme ven, ve snaze ulevit sobě. Falešná záchrana.
Zatímco jiná dívka, ta jasná, krásná, sebejistá – mezitím mizí. Proč? Protože v nás vzbuzuje to, co si nedovolíme připustit. Že vyzařuje: světlo, touhu, sílu. Nezranitelnost. Ale právě v tom může být její největší křehkost.
Každá barva působí na všechny živé organismy. Proč? Protože v přírodě platí fyzika. Světlo má vlnovou délku a každá barva tu svou. Když na nás působí jedna barva, třeba červená, náš mozek automaticky aktivuje její komplementární protějšek. V případě červené je to zelená.
Tělo se tak pokouší udržet rovnováhu. A tak stimulací očních receptorů i mozkových drah vyvolá odezvu: u červené často srdeční. Zelená totiž odpovídá oblasti emocí a citové otevřenosti. Výsledek? Silná barva, jako je červená, může paradoxně v druhém vyvolat zranitelnost, něhu nebo potřebu vztahu. Ne pro sílu samotnou. Ale jako reakci na ni.
A právě proto nás možná „jasná favoritka“ rozrušuje víc, než bychom si přiznali. Možná právě proto jí nedáme hlas, protože jsme zapomněli, že naše emoce nevycházejí z ní, ale z nás.
Miluj bližního svého jako sebe samého. Pokud ale stále milujeme jen stín toho, kým jsme kdysi byli, nezbývá nám síla milovat skutečně. Tady a teď. A to je skutečnost, kterou je třeba si přiznat.
Možná je čas přestat být falešným záchranářem. Přestat hlasovat z povinnosti. Přestat dávat pozornost podle domnělého utrpení. A začít vnímat skutečně. Koho to vlastně slyším? Kdo mě to ve skutečnosti volá?
Možná právě ta dívka, která se nehroutí. Ta, která nemá sklopené oči. Ta, která působí silně, ale ne proto, že by byla neprůstřelná. Možná právě ta je na prahu ticha. A možná je pak její vytrácení signálem, že nejen slabost, ale i jas může být křehký. A přehlédnutý.
Pozornost je volba. Volba je energie. A energie je život. Dáváš ji tam, kde ji chceš žít?
🌿 Meditace: Když si všimneme toho, co už září
Název: Nehledej slabost. Vnímej světlo.
Praxe: Najdi si klidné místo a poslechni si píseň k tomuto článku. Zavři oči a dýchej. Vnímej svůj dech jako jemné světlo, které se pohybuje v oblasti hrudníku.
Představ si, že před tebou stojí ona dívka – tichá, silná, neokázalá. Nedívej se na ni očima soucitu. Jen ji nech být.
Zeptej se sám sebe:
– Co ve mně se cítí neviděno?
– Co ve mně září, ale bylo dlouho potlačeno?
– Dokážu tomuto světlu dát prostor?
Zůstaň chvíli v tichu. A pokud přijde odpověď, poděkuj jí.
Přínos: Tato meditace ti umožní rozpoznat, jak často nabízíme svou pozornost na základě staré bolesti místo vědomého spojení. Naučí tě být svědkem síly – bez potřeby ji zachraňovat. A tím posílí i tvoje vlastní světlo.
Komentáře
Okomentovat