Sluchátka
Ne všechno ticho je klidné. A ne každý úsměv je odpověď. Jedno dítě v autobuse mi ukázalo, jak snadno si můžeme splést bolest s technologií a jak hluboko umí děti vnímat, když my ostatní jen posloucháme. Jel jsem nedávno městským autobusem. Proti mně seděla holčička, na klíně své maminky. Dva copánky pečlivě spletené, pohled vážný, hnědé oči až nápadně klidné. Otec stál opodál s prázdným kočárkem. Byl jsem přesně v ose jejího výhledu, a protože jsem vysoký, nemohla za mnou tátu vidět. Jiné děti by se možná urputně dožadovaly, aby viděly. Ale ona jen přijala to, co bylo. Nevidím tátu, mrknu se na tohoto „strejdu“. A upřela pátravě své oči na mě. A pak zvedla ruku a zamávala mi. Ne tím dětským způsobem, který volá „Ahoj!“, ale jemně. Jen jedno mávnutí ruky. Spíš jako by mi říkala: „Jsem tady.“ Když jsem jí úsměvem odpověděl, ukázala prstem na svá ouška. A pak na mě. V tu chvíli jsem ztuhl. Měla ouška zakrytá jemně smotanou bílou vatou nebo ubrouskem. A já? Já měl v uších bílá sluchátka ...