MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Návrat do práce po mateřské v Česku připomíná běh proti všem. Místo férových podmínek čeká ženy nižší plat, horší pozice a stigma, že jsou problémem. Slovo „návrat“ evokuje to, že se člověk vrací na stejné místo, odkud odešel. Pro většinu českých žen – matek je to ale pouhá iluze. Do původní role a s původním respektem se dostane opravdu jen menšina. Podle studie Mumdoo z jejich posledního průzkumu až 70 % žen po návratu do práce čelí znevýhodnění. A to jak ztrátě místa, snížení mzdy nebo odmítnutí částečného úvazku, který by kvůli malému dítěti potřebovaly. Pro řadu z nich to znamená šok: místo očekávané jistoty přichází nejistota. Firma Deloitte ve svých studiích přitom zjistila, že i ženy, které chtějí pracovat už při rodičovské, se často neuplatní. Fakta ukazují, že nejde o jakousi individuální slabost, ale bohužel o systémový tlak. První zlom: ztráta kompetence Žena se po letech vrací do práce, ale místo uznání své práce většinou slyší, že „už není tak flexibilní“. Formálně jde mo...

Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...

Představte si zahradu. Ne ledajakou - zahradu plnou ovocných stromů, kde se větve prohýbají pod tíhou šťavnatých plodů. Zahradu, která by mohla být rájem. A přece jím není. V jedné dávné zemi, kde ovoce bývalo vzácností, vzniklo přikázání omezující jeho konzumaci na jeden plod denně. Mělo to své opodstatnění - v době nedostatku zajišťovalo spravedlivé rozdělení vzácného zdroje. Čas plynul jako písek v přesýpacích hodinách a lidská vynalézavost proměnila poušť v úrodnou zemi. Stromy se nyní prohýbaly pod tíhou plodů, které nikdo netrhal. A zde začíná příběh, který všichni dobře známe, byť v různých podobách. Příběh o tom, jak pravidla, kdysi moudrá a potřebná, mohou zkamenět v dogma. Jak se původní smysl vytratí a zůstane jen prázdná skořápka příkazu, kterou jedni zuřivě brání, druzí tajně obcházejí a třetí otevřeně zpochybňují. Není to ale jen příběh o dávném náboženském přikázání. Je to příběh o každém vztahu, který kdy zkameněl ve svých kdysi funkčních pravidlech. O každém partnerstv...

Jsou naše jazyky skrytými nositeli sexismu? Objevte, jak slova ovlivňují naše vnímání genderových rolí a jak můžeme komunikací přispět k rovnoprávnější společnosti. Poznejte sílu jazyka a staňte se součástí změny. Slova. Používáme je každý den, aniž bychom se nad nimi příliš zamýšleli. Ale co když vám řeknu, že právě tato zdánlivě nevinná slova mohou být nositeli hluboce zakořeněných předsudků a nerovností? Jazyk není jen nástrojem komunikace – je to živoucí organismus, který formuje naše myšlení, vnímání světa a v neposlední řadě i vztahy mezi pohlavími. Historické kořeny genderové nerovnosti v jazyce Abychom pochopili současnou situaci, musíme se vrátit v čase. Po staletí byl svět ovládán patriarchálními strukturami, což se nevyhnutelně odrazilo i v jazyce. Vezměme si například staročeské slovo „člověk“, které původně označovalo pouze muže. Ženy byly dlouho považovány za „druhé pohlaví“, což se projevilo v jazyce mnoha kultur. V latině slovo „virtus“ znamenalo jak ctnost, tak mužnost...

Závislost na mobilním telefonu ovlivňuje naše životy více, než si uvědomujeme. Objevte pár praktických kroků k digitálnímu detoxu a získání kontroly nad svým časem a pozorností. V dnešním světě, kde mobilní telefony dominují každému aspektu našich životů, se mnozí z nás ocitli v pasti neustálého scrollingu, nekonečných notifikací a online přítomnosti ve stylu 24/7, která nás odvádí od skutečného života. Hlavním nebezpečím spojeným se scrollingem na sociálních sítích je vytváření závislosti skrze dopaminový efekt. Dopamin je neurotransmiter, který se uvolňuje v mozku a je spojen s pocitem odměny a potěšení. Při používání sociálních sítí, například při obdržení „ lajku “, komentáře nebo sdílení, dochází právě k uvolnění dopaminu, což v nás vyvolává pocit uspokojení a štěstí. Tento efekt se však stává nebezpečným, když začneme tuto krátkodobou odměnu hledat opakovaně a neustále. Sociální média jsou bohužel svými autory navržena tak, aby uživatele udržela zapojené co nejdéle, často prostř...

Způsob, jakým fungujeme, často při hlubším pohledu nedává smysl. Týká se to jak organizačně zkostnatělých a neefektivně řízených forem společnosti v níž žijeme, tak i v tom, jak si předáváme informace a zkušenosti. Způsob, jakým se většina z nás učí, totiž nedává smysl. To je závěr z knihy Nauč se to! (Make it stick!), kterou napsali psychologové Mark A. McDaniel a Henry L. Roediger III. (oba pracují na Washington University v St. Louis) ve spolupráci se spisovatelem Peter C. Brownem. V této knize je vynikající 100 % destilát z jejich celoživotního díla o studiu chování paměti a učení se, který se dá konzumovat i o suchém únoru. Většina lidí studuje tím, že si neustálým čtením opakuje poznámky z výuky či z učebnic. Další rozšířené postupy, jako je podtrhávání v textu a jeho biflování, v nás také vyvolávají dojem, že jsme si látku výborně osvojili, ale už po krátké době z ní neumíme ani trochu. Můj děda měl výborné životní krédo. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod! Paradox...

Mezi myšlenku a skutečnost vždy dopadá stín. Chce to hodně odvahy přijmout nový začátek. Připomíná nám, že první kroky ke změně mohou být náročné a vyžadují od nás, abychom překonali vlastní pasivní odpor. A dát se ze stoje, klidného stoje do pohybu není zrovna snadné. Ještě těžší je vstát, když sedíte. A když se rozhodujete pro nový začátek, pro nový přístup, pak nesmíte podcenit to, jaký odpor bude tomu, co přichází jako to nové, klást vaše staré nastavení. Nevnímáte vůbec, jak moc je těžké rozhodnout se pro změnu, zejména když jsme zvyklí na stabilitu a rutinu A i když může být váš záměr ten nejpozitivnější ze všech, odrážíte v danou chvíli celou škálu zlozvyků. Buďte připraveni klopýtat přes překážky a jít do boje s menšími i většími démony vašeho stínu, který pokud není přijímaný, zcela rozhodně vytáhne do boje. A tak i přes naše velké odhodlání jít novým směrem nás mnohdy udolá náš vlastní pasivní odpor. Váháme. Nejdeme a vysvětlujeme si to tak, že se bojíme udělat chybný krok. R...

Říká se, že hudba v srdci může být slyšená vesmírem. Nemám žádné zvláštní nadání. Jen jsem strašlivě zvědavý a ukecaný. Ale když vaše slova odejdou, uslyšíte ji. Aspoň v to věřím. Nic není zadarmo. Za všechno v životě se musí platit. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou. A tak se i každý skutečný život platí smrtí. Smrtí našich představ. Když totiž zemře představa, rozhostí se ticho. Nic zrovna nešťouchá do našeho ega a než zase něco jiného začne, máme chvíli klidu mezi dvěma okamžiky. Klidu k tomu zaslechnout tu hudbu, která se normálně slyšet nedá. K pochopení života potřebujeme tu hudbu slyšet. Což se dá těžko, pokud je posluchač hluchý. A my jsme hluší k okamžikům klidu mezi dvěma údery našeho srdce. Někdy vás k tomu život přivede k poslechu jedinou ranou podivné hole jménem pravda. Už je to dlouho, ale nenaslouchání té svojí hudbě přivedlo mě a srdce do nemocnice. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce – o tom jsem přemýšlel po několik nocí, když jsem ...

To mi říkával můj dědeček, zahradník. Nikdy jsem plně nechápal ten skrytý esoterický význam jeho sdělení. I když jsem růže miloval a milovat je nepřestanu. Nehledal jsem v nich však více než jen jejich krásu. Než jsem něco pochopil. Většina z nás je od narození vedena k jednoznačným vítězstvím. K boji o moc. Uspokojuje nás pouze jednoznačné vítězství a v jeho jménu se bez obalu pouštíme do boje, v němž jsme schopni čehokoliv. Bohužel bojujeme i s těmi, kteří jsou nám blízko. Nejblíže. Trháme je jako růže do vázy, aby ozdobily náš stůl. S těmito pocity do vztahu nejděte. Ne. Do boje se dá jít. Za pravdu. Za lásku. Za svobodu pro pěstování růží. Znamená to věřit sám sobě a bojovat za to i tváří v tvář nezměrnému odporu. Bojovat (kypřit, stříhat, hnojit, …) proti názorům, které nás dva od sebe oddalují místo toho, aby nám dovolily klidné rozvinutí se do krásy v tichu. Tak, jak to dovedou právě ty růže. Ale k tomu je třeba dosáhnout tím bojem vnitřní vyrovnanosti. To však chce v našem denn...

Na svět jsme přišli nazí. A celý život jsme nazí proti vlivu života na naše tělo, emoce i mysl. Ta poslední jmenovaná část vymýšlí různé proč a kdesi cosi, abychom měli aspoň trochu pocit bezpečí. Realita je však taková, že bezpečí jsme nikdy neměli. Realita je taková, že se pod tlakem probouzíme do skutečného světa bez romantických iluzí. Kdy to, co říkáme, a to co děláme bude muset opět začít být pravdou. Nikoliv lží. Tolik jsme si zvykli jeden druhému lhát o sobě a o svých pocitech a potřebách, že jsme zapomněli, že nebezpečí je všude kolem. Vylhali jsme si ráj a najednou se divíme, že není všude kolem, jak nám slibovali. To primární, co nyní lidé cítí, je frustrace. Když člověku není po nějakou dobu, umožňováno uspokojování jeho potřeb, dochází k frustraci. A reakcí na ni je nejčastěji hněv, podrážděnost, změny nálad, poruchy spánku, stravovacích návyků a tak podobně. Nastupuje dále buď aktivní řešení = agrese anebo pasivní řešení = deprese. Dalším z projevů současnosti je napříkla...