MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Zkuste na chvíli zavřít oči a zaposlouchat se do toho, co se děje ve vaší hlavě. Je tam klid, nebo slyšíte nekonečný seznam? „Zítra mají děti tělocvik, došla aviváž, musím objednat servis na kotel, tchyně má svátek...“  Tento jev se jmenuje hypervigilance – neustálá bdělost mozku, který skenuje okolí a hledá potenciální chyby v systému. Většina žen žije v tomto stavu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Není to povahový rys, je to důsledek mentálního loadu , který nás nutí být neustále „v pozoru“. A tento stav nás doslova fyzicky i psychicky vysává. 🧠 Mozek v režimu hypervigilance spotřebovává obrovské množství glukózy a kyslíku. Je to, jako byste měli na pozadí počítače otevřených padesát oken, která neustále aktualizují data.  Pak se divíme, že jsme večer unavené, i když jsme „vlastně jen seděly u počítače a pak uvařily večeři“. Jenže u té večeře jsme musely vyřešit pět logistických rébusů a předvídat, co se stane za tři dny. Skutečná přítomnost v takovém nastavení neexistuje...

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Způsob, jakým fungujeme, často při hlubším pohledu nedává smysl. Týká se to jak organizačně zkostnatělých a neefektivně řízených forem společnosti v níž žijeme, tak i v tom, jak si předáváme informace a zkušenosti. Způsob, jakým se většina z nás učí, totiž nedává smysl. To je závěr z knihy Nauč se to! (Make it stick!), kterou napsali psychologové Mark A. McDaniel a Henry L. Roediger III. (oba pracují na Washington University v St. Louis) ve spolupráci se spisovatelem Peter C. Brownem. V této knize je vynikající 100 % destilát z jejich celoživotního díla o studiu chování paměti a učení se, který se dá konzumovat i o suchém únoru. Většina lidí studuje tím, že si neustálým čtením opakuje poznámky z výuky či z učebnic. Další rozšířené postupy, jako je podtrhávání v textu a jeho biflování, v nás také vyvolávají dojem, že jsme si látku výborně osvojili, ale už po krátké době z ní neumíme ani trochu. Můj děda měl výborné životní krédo. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod! Paradox...