MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Sex jako duchovní disciplína zní mnohým jako oxymóron. A někdy v sexu zůstává víc pravdy, než bychom chtěli. Co když svlékání začíná ještě dávno před dotykem?

Tělo není neutrální

Léto je roční období těla. Opálené kůže, sluneční paprsky, letní lásky, vůně potu a vody. Není divu, že zrovna v těchto měsících naše erotická touha nabírá na hlasitosti. Jenže v étosu erotiky se často ztrácí jedna věc: že tělo není jen tělo.

Když se v intimním příběhu dvou lidí dotkne kůže jejich těl, dotýkají se i jejich příběhy. Strachy. Stíny. Vědomí nebo jeho absence. Sex není jen smyslný akt, je to také výměna energií. A pokud vstupujeme do sexuálního kontaktu nevědomě, neseme na návštěvu s sebou i to, co jsme si dosud nepřiznali.

Touhu, která často skrývá manipulaci. Vzrušení, které se bojí lásky. Hlad po dotyku, který maskuje naši prázdnotu. Snad nejvýstižněji intimitu sexu vyjadřuje tahle věta: „To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, co v sobě nemáte, zahubí.“

Tato slova z Tomášova evangelia nejsou v žádném případě o asketismu. Jsou o pravdě. O vědomí, které buď společně stvoříme, nebo popíráme, a které se nám v těle dříve či později vrátí. A zvláště v sexu. Nejintimnější kontakt je totiž vyústěním všeho, co si s sebou neseme pod kůží. A v okamžiku, v němž se naše dvě těla na chvíli spojí, se setkávají i dvě pravdy nebo iluze.

A právě tehdy se láme dosavadní bytí. V sexu nejde o dokonalost, vášeň či techniku. Ale o to, jestli v tom krátkém okamžiku svlékání se až na kůži zůstáváme pravdiví.

Jestli se díváme. Na vše, co vidíme. Jestli cítíme to, co cítíme. Jestli si dovolíme být přítomní i s tím, co je najednou tak nahé = syrové a reálně přítomné. Sex se pak stává naším návratem k sobě.

Když stín vstoupí do postele

V každém z nás je něco, co nechceme nikomu ukázat. Strach, že nejsme dost dobří. Že nás někdo uvidí bez obvyklé pózy. Že se zraníme, ztrapníme, znemožníme. Co já vím. A tak si před sexem často oblékáme víc masek než na Benátském karnevalu.

Masku milenky, která ví, co chce. Masku alfa samce, co má všechno pod kontrolou. Masku zraněného dítěte, co se nechce znova spálit. A někdy i masku, která říká: „No a co, tohle nic neznamená.“ Ale tělo nikdy nezapomíná.

Zatnuté svaly, úhybné pohledy, odpojený dech. Příliš rychlý pohyb, nebo naopak pasivní odevzdání. To všechno nejsou detaily. Jsou to znaky stínu, který se vkradl do ložnice, protože jsme ho předtím nepozvali do vědomí.

Neprožitý smutek, který se v těle mění v napětí. Nevyřčený hněv, který se mění v pokus o sexuální dominanci. Nepřiznaná osamělost, kterou se snažíme zamaskovat orgastickou výkonností.

Milí sexíci, stín není nepřítel. Je to ta část nás, která čeká, až ji konečně uznáme za naši součást. A pokud mu nedáme slovo, vezme si ho sám. A sex se pak stává hlavním bitevním polem. Místem, kde se nevede láskyplný dotykový dialog, ale křečovitá válka.

A po ní většinou nepřichází romantická blízkost, ale chlad. Odpojení. Ticho bez objetí, které v duši bolí víc než odmítnutí.

Víc pravdy v touze

Když nemáme co skrývat, začneme opravdu cítit. Všemi smysly. Neznamená to, že všechno je dokonalé, harmonické a když si náhodou prdneme, zavoní to po levanduli. Znamená to však, že se nebojíme vnímat.

Otevřít se v srdci a dotknout se druhého těla je něco. Takový dotyk už není snaha něco získat, ale způsob, jak být přítomen. V sobě a i v tom druhém. Pohled do očí zde není taktikou, ale tichým souhlasem toho největšího vyvrcholení: „Ano, jsem tu. Celý. Pro tebe“.

Vědomý sex není technika. Je to odvaha zůstat. Zůstat i když to bolí. Zůstat i když se stydím. Zůstat i když si nejsem jistý/á, co bude dál.

Když se nadechnete tak, že se vám bublinky vzduchu vmáčknou pod kůži jak šampaňské a zaplaví celé tělo, ochutná ten druhý to, co ještě nikdy nepoznal/a.

Tělo to pozná. A odpoví. Dech se mu zpomalí. Tlak v hlavě se uvolní. Touha už není útěk z prázdna, ale návratem do plnosti. A namísto drsně svírající pracky lidoopů se vám z té jemnosti, ale hlavně hloubky dotyků, zároveň zježí i ty nejchoulostivější chlupaté části.

A někdy, možná právě tehdy, se v tom dotyku stane něco, co nás promění. Ne na jedno odpoledne. Ale doopravdy.

Než se svlékneš, Popelko

Stojíš na schodech. Možná jsi právě došel/a z hlučné párty, kde jsi byl/a tím, koho všichni viděli, ale nikdo nepoznal. A možná máš v ruce střevíček. Anebo ho právě ztrácíš.

Ten střevíček není ze skla. Je z tvé důvěry. Z tvého „ano“. Z tvé schopnosti se odhalit nejen tělem, ale hlavně pravdou.

Dnešní svět ti říká, jak máš vypadat, jak vonět, jak sténat, kde se vyholit a kdy říct ne. Ale zapomíná ti říct, že tvoje tělo není kostým. Je to tvůj domov. A pokud ho někdo chce navštívit, měl by se zout. A nelhat o důvodu své návštěvy.

Sex nemusí být tanec podle pravidel. Ale pro tebe by mohl být schodištěm, po kterém hlavně ty nejdeš dolů. Ale nahoru. Do místnosti, kde nejsi jen svou rolí. Kde se nesvlékáš proto, abys byl/a chtěný/á, ale proto, že už nechceš nic skrývat.

A možná právě tam, v tichu mezi dvěma kroky, tě někdo potká. Ne proto, co máš na sobě. Ale proto, kým skutečně jsi, když to všechno odložíš. To je potom sex, milí sexíci.

A vy budete konečně vědět, že dostat se do ráje, fakt stojí za to.