Tři dechy před obrazem
Ticho v nás je často mnohem citlivější, než si připouštíme. Není to absence zvuku, ale prostor, ve kterém se rodí vnímání. Když se díváme na umění, které je vytvořené s přítomností a pozorností, něco v nás začne reagovat. Ne proto, že se „díváme na obraz“, ale proto, že se obraz dívá na nás. Umění se tak stává zkouškou toho, jak přítomní dokážeme být. Dnešní svět nás vede k tomu, abychom se zastavovali jen zřídka. Krátká videa, rychlé reakce, přeskakování mezi podněty. Pozornost se tříští a náš vnitřní prostor se zmenšuje. A přesto právě v tomto světě nejvíce toužíme po zážitcích, které nás vracejí k sobě. Umění je jedním z nejpřirozenějších způsobů, jak si tuto schopnost znovu připomenout. Ne tím, že nás pobaví, ale tím, že nás ztiší. Když člověk vstoupí do galerie a opravdu se zastaví, stane se něco zvláštního. Tělo změkne. Dech se zpomalí. Hrudník se otevře o kousek víc. Pozornost se začne pohybovat jinak – už ne roztříštěně, ale směrem dovnitř. A to je okamžik, který si naše mysl...
