Občas si uvědomíme, že můžeme vidět to, co děláme, jak myslíme a cítíme jako něco nezávislého na nás. Zatím nám to nejde vyvolávat záměrně, ale uvědomujeme si, že nejsme ve stejném stavu otroctví jako před tím. Zpočátku to může být velmi nepříjemná situace, protože si většinou nepřejeme se chovat tak, jak to pozorujeme. Takto se můžeme víc přiblížit k tomu, co znamená pokušení.
Většina lidí tento termín zná ze svého náboženství a domnívají se, že pokoušen může být každý, v jakékoliv stavu. Avšak člověk může být pokoušen právě jen tehdy, nachází-li se ve stavu svobody, když pro něj existuje možnost volby mezi dvěma cestami. Když pracuje symbolicky, obrazově a s mnohostí informací. Pro člověka, který žije v jednom řešení všeho Emotikona smile musí mít vždycky pravdu a za pravdu je ochoten obětovat úplně všechno a naprosto zbytečně :)) jako mechanický stroj, neexistuje žádné pokušení, musí prostě dělat to, co musí; a podobně toto neexistuje ani pro člověka žijícího, avšak spícího a myslícího v nevědomí, který se jím potácí bezmocný a nezodpovědný.
Avšak když se ve vás to něco (vaše vyšší já = spojené vědomí a nevědomí v jednotě okamžiku) probudí, pak je to něco a vy se s ním otevřete pro pokušení. Zvláštní na pokušení tedy je, že je na rozdíl od klasické interpretace, že jsme my ti hříšníci... vlastně je svým způsobem odměnou a také příležitostí. Prostě jsme se na malou chvíli soustředěně zaměřili svou pozorností do místa uvnitř sebe sama a dospěli jsme k okamžiku svobody. Jen jsme ještě úplně nepochopili všechny úskalí, jenž jsou s touto svobodou spojená. Do té doby, než jsme si všimli svého stavu (tomu se říká uvědomění) neexistovala žádná odpovědnost. Až když jste si tohoto stavu všimli, pokoušelo nás to k tomu, abysme si např. mysleli "dělám své pohyby správně, umím to, jsem dobrý", a nebo dokonce "ten a ten, tady kdysi udělal chybu, já ne". Nic osobního, i dnes když jste se cítili trochu svobodnější než obvykle, jen jste se ocitli ve stavu zodpovědnosti života, který neznáte. A proto říkám, že pokušení je odměnou, protože máte příležitost, kterou jindy nemáte. Máte možnost se oddělit a zároveň i sjednotit se se svým egoismem. A to tak, že ho nejprve pozorujete bez hodnocení, popíšete si jej a pochopíte (a to dělá 3 AXIS VISUAL language - https://www.facebook.com/PEI.3AXIS.VISUAL.LANGUAGE).
Zvláštní na tom je, že to, co děláme správně a to, co děláme špatně, není nikdy samo o sobě úplné. Když někdo v danou chvíli není probuzen (není si sám sebe vědom ve svém těle a duchu) pak to, že udělá chybu či dokonce něco, co je z morálního hlediska velmi špatné, nemá vůbec žádný význam. Jen z toho vyplývá, co jsme zač, a nic se s tím nedá dělat Emotikona smile. Jen si to přiznat, uvědomit. Jakmile si však toto uvědomíme, pak máme příležitost toto chování odmítnout a nenechat se pohltit svou vlastní pýchou a příliš egoistickou sebeláskou. A tohle a právě jen tohle je rozhodnutí, které se počítá pro život! Měli bychom si pamatovat, že pokušení, která vznikají z dobrých činů, jsou mnohem nebezpečnější než ty, vznikající z těch špatných. Jeden moudrý muž kdysi říkával: "Ať vám pomáhají andělé či ďáblové, spoléhejte se na ďábly, jsou jistější a čestnější!"
To proto jsou naše dobré činy mnohem nebezpečnější než cokoliv jiného. Protože když k nim dojde, vzniká v nás skoro automaticky vždy pocit "božské" a "andělské" pýchy a domýšlivosti. Mozek v tu chvíli totiž zaplavují dopaminy. A my ujíždíme na své závislosti na "dobru". Tedy na své vlastní představě, jak je to dobře podle nás, že? Jak z tohoto pekla plného andělů bezpodmínečné lásky ven? Musíme si uvědomit, že dobrý čin sám o sobě nemá žádnou hodnotu, ale že nejvyšší význam, má naše vnitřní chování. Nejvyšší význam má to, jakým způsobem se k tomuto dobrému činu a tím i k možnosti se rozhodnout, vlastně postavíme. Je nanejvýš hloupé připisovat si zásluhy za to, co prostě dělám. Dává to totiž potravu určité věci ve mně, kterou krmit nesmím, a tou je moje pýcha.
MZZ na motivy knihy John G. Bennetta - Jak děláme věci
HUDBA: The Hunger Games - https://youtu.be/RzhAS_GnJIc