MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Tento fiktivní rozhovor s Bohem nás zavede k hlubšímu pochopení toho, že pravý úspěch a smysl života spočívá v pozitivním dopadu, který máme na druhé, a ve schopnosti rozdávat radost, porozumění a lásku.

Představte si scénu, kde vy sedíte na lavičce v klidném parku, obklopeni zelení a kvetoucími stromy. Před vámi se rozprostírá pohled na historické benediktinské opatství v Břevnově v Praze, jehož majestátní kostel a další budovy vytvářejí úchvatnou kulisu. Slunce svítí a občas zafouká příjemný vánek.

Majestátní okamžik. Teď by bylo prima potkat Boha a vyzpovídat ho, pomyslel jsem si. Když v tom se najednou vedle mě ozval hlas.

„Buď zdráv,“ řekl Bůh. „Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?“

„Jestli máš čas,“ řekl jsem.

Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost a na všechno. A na co se mne vlastně chceš zeptat?“

„Co tě na lidech nejvíce překvapuje?“

Bůh odpověděl: „Překvapuje mě, že žijí, jako by neměli nikdy umřít, a že umírají, jako by nikdy nežili…“

Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme jen tak seděli a mlčeli.

Pak jsem se zeptal: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“

Bůh se usmál a odpověděl:

„Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.
Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.
Chci, aby poznali, že není dobré srovnávat se s druhými.
Každý bude souzen sám za sebe, ne v nějaké skupině lidí.
Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.
Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.
Chci, aby se naučili odpouštět, avšak odpouštět skutkem.
Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit.
Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit mnoho, avšak kromě lásky a štěstí.
Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád.
Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.“

Chvíli jsem tam seděl a těšil se z té Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mě udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mě dělá.

A Bůh odpověděl: „Kdykoli. Jsem tu 24 hodin denně. Jen se zeptej a já Ti odpovím.“

A najednou byl pryč. Uvědomil jsem si, že lidé snadno zapomenou, co jste jim řekli. A zapomenou i to, co jste pro ně udělali. Ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle vás cítili. Aspoň já na tenhle okamžik nikdy nezapomenu.

Na konci tohoto rozhovoru s Bohem pro mě zůstává jedna zásadní pravda, která přesahuje všechny naše činy a slova. A sice to, že naše skutečná hodnota a význam lidskosti se neměří tím, co děláme nebo čím jsme, ale tím, jaký vliv máme na lidi kolem nás.

Skutečné obohacení života druhých, to je to, co zanechává trvalou stopu. Navždy. A tak se ptám Boha i sebe každý den: „Jak mohu svou přítomností obohatit životy těch, se kterými se setkávám?“

🌀 Cvičení: Stopa mé přítomnosti

Ztiš se na chvíli. Nadechni se, zavři oči a vzpomeň si na poslední tři setkání s různými lidmi. Nemysli na to, co jste řešili, ani co kdo řekl. Zaměř se pouze na to, jak ses při každém z těch setkání cítil/a. Poté si polož následující otázky:

• Jak se asi cítil ten druhý vedle mě?

• Co z mého postoje, hlasu, výrazu nebo energie k tomu přispělo?

• Chci zanechat jiný pocit? Jaký?

Zkus dnes potichu „nastavit svůj záměr“ před každým setkáním: Jaký pocit chci předat? Ne co chci říct – ale co chci, aby si odnesl/a.