MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Říká se, že hudba v srdci může být slyšená vesmírem. Nemám žádné zvláštní nadání. Jen jsem strašlivě zvědavý a ukecaný. Ale když vaše slova odejdou, uslyšíte ji. Aspoň v to věřím. Nic není zadarmo. Za všechno v životě se musí platit. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou. A tak se i každý skutečný život platí smrtí. Smrtí našich představ. Když totiž zemře představa, rozhostí se ticho. Nic zrovna nešťouchá do našeho ega a než zase něco jiného začne, máme chvíli klidu mezi dvěma okamžiky. Klidu k tomu zaslechnout tu hudbu, která se normálně slyšet nedá. K pochopení života potřebujeme tu hudbu slyšet. Což se dá těžko, pokud je posluchač hluchý. A my jsme hluší k okamžikům klidu mezi dvěma údery našeho srdce. Někdy vás k tomu život přivede k poslechu jedinou ranou podivné hole jménem pravda. Už je to dlouho, ale nenaslouchání té svojí hudbě přivedlo mě a srdce do nemocnice. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce – o tom jsem přemýšlel po několik nocí, když jsem ...

Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem – takovým, jaký je. V nedávné době se nám rozběhlo podstatně větší výzkum v oblasti tzv. pozitivní psychologie.  To je psychologické odvětví zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, láska, naděje) a kladných životních zážitků a zkušeností (optimální prožívání - tzv. flow). A tak se nám pomalu a nenápadně rozvíjí před očima obor vědy o štěstí, o lidském potenciálu a jeho rozkvětu. A možná, že je tím nejdůležitějším posunem ze všech současných vědeckých posunů od dob rozbití atomu. Posunul nás k tomu, že by psychologové konečně nezkoumali jen duševní poruchy, ale také to, pro co stojí za to žít . A možná, že když radost či spokojenost zkombinujeme se smyslem a účelností vznikne celkem optimistický pohled do budoucna. Jinými slovy usmívat se lze i tehdy, když je štěstí na hony vzdáleno, ale vím, o co mi v životě jde a o co se mám pokoušet dál. Jedním z přínosů ...

Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „ Poslouchej své tělo “. Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty. Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení. Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem. Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdá...

Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů. Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci. A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „ nepřítele “, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjen í. Machismus neboli poje...

Říká se, že přítel je ten, kdo zná píseň v mém srdci a zazpívá mi ji, když mi selhává paměť. A jak vypadá ten váš společenský život? Zpívá vám ještě někdo anebo už na to nezbyl při tom všem shonu čas? Jediný způsob, jak mít přítele, je být jím . Jak se to v dnešní uspěchané době toužící po výkonu, který sežere všechen čas pro práci a jen minimum zbude pro rodinu snese dohromady? Ujasněme si, co jsou to přátelé. Jsou to ti, kteří se zvednou ve čtyři ráno a přijedou k vám po nehodě do nemocnice. Najdou vaši zaběhlou kočku, když je to jediné, co vám zbylo po babičce. Putují s vámi vaším životem někde vedle vás tak, že je mnohdy ani nevnímáte. Ale když je třeba povzbuzení v těžké chvíli a chcete slyšet aspoň slovo útěchy, potom náhodou volají přesně v tu správnou chvíli. Oni, naši přátelé. Ti, co přicházejí, když všichni odcházejí. Mít přítele je štěstí. Na celý život. A je to i jeden z nejkrásnějších citů, který mezi sebou lidé vytvoří. Jo a nejsou to žvanílkové. Dokáží totiž udržet i v...

Jednou jsem se babičky zeptal, čím by chtěla, abych byl. Usmála se, pohladila mě svou rukou po vlasech a řekla: „ Stačí mi vidět, že budeš obyčejným člověkem .“ Co je na obyčejnosti neobyčejné? Oči. Oči těch, co vás pozorují. Pokud byste žili neobyčejný život, zaválo by vás to Bůh ví kam. A jejich oči by vás neviděli. Ti obyčejní lidé chodí z práce domů, jedí tam i spí, hrají si s dětmi, povídají si s prarodiči. Jste tam na očích těm, kteří vás milují. Když sami sebe dáváme tak intenzivně a beze zbytku, že se obrátíme až skoro naruby, tak dovolíme, aby se na zemi znovu zrodila láska. A abychom ji uviděli žít v těch, na kterých nám záleží. Protože právě k nim většinou svou lásku směřujeme. Ale co jít dál a zkusit dávat tenhle dar všem. Prostě těm, kteří vás potkají. Zastaví se s vámi. Usmějí. Anebo zamračí. I ti potřebují lásku a možná ještě víc než ti usměvaví. Láska nám umožňuje přeskočit bezednou propast nevědomé mysli a překonat svůj strach z nicoty. To být s těmi druhými, být pro n...

V posledních letech se dostává do krize kdeco. Bylo by s podivem, kdyby se krize nedotkla i lidské sexuality. Anebo máte za sebe pocit, že je s ní vše v pořádku? Tak to nic neřešte a buďte šťastní. Asi to znáte. Večerem se nese vůně skončeného dne a vy ochutnáváte plnými doušky svobodu osamění, když děti upadly do postele a chrní.  Přijdete k partnerovi a zkusíte se ho dotknout na jeho oblíbeném místě. Zkoušíte ho naladit na stejnou sexy vlnu. Zavrčení vaším směrem jako by nevycházelo z něj. „ Co chceš? “ Výsledkem není přijetí, ale odmítnutí. Umět spolknout tuhle porážku nebylo, není a nikdy nebude pro naše ego jednoduché. Má nás chránit a tady dostalo docela na budku. Sice dostanete polibek na dobrou noc, v hlavě vám však běží štěpná reakce. A tak se kromě jiného ve vaší, podotýkám společné posteli, hromadí namísto lásky vztek, zklamání, bezmoc, strach anebo dokonce i nenávist. Kolik bezesných nocí vzniklo proto, že je ten druhý unavený, nevšímavý nebo mimo? Stačí zabloudit do r...