Cesta k autentickému já: Jak přestat hrát role a začít skutečně žít

Všichni kolem (známí, média, soc. sítě) nám vnucují, že být sám sebou je to nejlepší, co lze. Faktem je, že život je příliš krátký na to, abychom jej prožili jako někdo jiný. Nemyslíte?

Sedím v kavárně a pozoruji lidi kolem sebe. Influencerka u vedlejšího stolu právě natáčí stories o tom, jak je důležité „být autentický“. Upravuje si přitom make-up a kontroluje úhel záběru. Jako bývalý vizážista a stylista vidím něco, co běžnému pozorovateli možná uniká - její vzhled je dokonalou kopií současných trendů, bez jediného náznaku vlastní osobnosti. Je to maska. Krásná, profesionálně vytvořená, ale stále maska.

O tři stoly dál mladý muž v obleku scrolluje LinkedIn. Jeho outfit přesně kopíruje dress code úspěšného start-upisty - od délky rukávů až po značku hodinek. Za víc než patnáct let v branži stylingu jsem viděl stovky takových uniforem „úspěchu“. A paradoxně, více než 80 % lidí, se kterými jsem pracoval, se svým oblečením spíš maskovalo, hrálo role svých idolů, než aby vyjadřovalo své skutečné já.

A já? Já si zrovna upravuji text o autenticitě a přemýšlím, jestli není celý ten koncept „být sám sebou“ tak trochu přeceňovaný. Zvlášť ve světě, kde i „autenticita“ má svůj předepsaný vzhled a pravidla.

Jenže pak si vzpomenu na ten moment, co mi změnil život. Ten moment, kdy jsem si uvědomil, že už takhle nemůžu. Pracovně i lidsky. Že ta dokonale sestavená skládačka společensky přijatelných verzí mě sama sebe je příliš těžká na to, abych ji dál nosil. Že chci být… no, prostě být. Bez příkras, bez filtrů, bez neustálého hodnocení, jestli to, co říkám a dělám, je dostatečně autentické.

Proč vlastně hrajeme role?

Než se pustíme do objevování toho, jak dosáhnout vlastní autenticity, je důležité pochopit, proč vlastně různé role hrajeme. Z pohledu vývojové psychologie je to naprosto přirozený mechanismus. Už jako děti se učíme, jak se chovat, abychom získali přijetí a lásku. Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto adaptační mechanismy stanou rigidní maskou, pod kterou se ztrácí naše skutečné já.

Tři nejčastější důvody, proč se bojíme být sami sebou:

1. Strach z odmítnutí

• Obava, že když ukážeme své skutečné já, druzí nás nepřijmou
• Představa, že musíme být perfektní, abychom si zasloužili lásku
• Zkušenosti z minulosti, kdy naše autenticita nebyla přijata

Psal mi známý. Nedávno jsem seděl na poradě a měl jsem na jazyku větu, která mohla změnit směr celého projektu. Ale neřekl jsem ji. Ano, to byl ten moment ticha, ta vteřina zaváhání, kdy strach převážil nad pravdou - znáte to? Kolik takových momentů ticha jsme už všichni zažili? A kolik pravdivých slov jsme spolkli ze strachu z podobné reakce?

2. Nejistota ohledně vlastní identity

• Často jsme tak dlouho hráli různé role, že už ani nevíme, kdo skutečně jsme
• Chybí nám spojení s vlastními potřebami a pocity
• Zaměňujeme očekávání druhých za vlastní přání

Někdy večer pročítám své staré deníky z dob, kdy jsem si ještě dovolil snít své vlastní sny. Je fascinující, kolik z těch snů jsem postupně vyměnil za „rozumná“ rozhodnutí a „praktické“ cíle. Jako bych po cestě životem zapomněl, že ty „bláznivé“ sny , např. vydat si knížku, byly možná tou nejautentičtější částí mě samého.

3. Společenský tlak

• Sociální média vytvářející iluzi dokonalosti
• Kulturní očekávání a stereotypy
• Profesní požadavky na určité způsoby chování

Nějakou dobu zpět jsem se přistihl, jak scrolluji Instagramem a automaticky si upravuji postoj těla. Narovnaná záda, profesionální výraz… A pak jsem se tomu musel zasmát. I o samotě, ve vlastním obýváku, jsem hrál roli pro imaginární publikum. Není to vlastně trochu moc šílené?

Foto: Image by Pixabay

Každý člověk na Zemi, bez ohledu na to, co dělá, hraje vždycky hlavní roli v historii světa. A obvykle o tom neví.

Mapa mého autentického já

Ano, vím. Další cvičení na „poznání sebe sama“. Asi jako ty osobnostní testy, co vám řeknou, že jste introvert s extrovertními sklony a tendencí k overthinkingu, že? Ale ne, nebojte se - tohle bude jiné. Žádné škatulky, žádné nálepky. Jen vy a papír, který vám může (ale taky nemusí) něco říct o tom, kde vlastně stojíte na mapě svého JÁ.

1. Vezměte si papír a rozdělte ho na dvě části:

• Na jednu stranu napište „Role, které hraji“
• Na druhou „Kdy jsem to prostě já“

Když jsem tohle cvičení dělal poprvé, zjistil jsem, že mám problém vůbec poznat, co je role a co jsem já. Nakonec mi došlo, že role většinou poznám podle toho, že jsem po nich unavený. To opravdové já, které žiju pro radost paradoxně energii dodává.

2. Do první části si poznamenejte:

• V jakých situacích se přistihujete, že hrajete roli?
• Jaké chování od vás okolí očekává?
• Co děláte nebo říkáte jen proto, že „se to tak dělá“?

Víte, co je zajímavé? Často zjistíme, že některé role jsme si vlastně vybrali sami. Třeba já jsem léta hrál roli „toho rozumného“, protože jsem se bál být občas bláznivý a spontánní. Nikdo to po mně nechtěl - byla to moje vlastní klec.

3. Do druhé části si zapište:

• Při jakých činnostech zapomínáte na čas?
• S kým můžete být zcela přirození?
• Jaké jsou vaše skutečné hodnoty a přesvědčení?

Tahle část může být překvapivě těžká. Možná zjistíte, že těch momentů, kdy jste skutečně sami sebou, je méně, než jste si mysleli. A víte co? Je to naprosto v pořádku. Uvědomění si tohoto je první krok ke změně.

Opakujte si těchto 5 kroků stále dokola

Teď přijde ta část, kterou všichni očekáváte - seznam kroků, které vás magicky promění v autentickou bytost. Jenže… ono to tak úplně nefunguje. Přesto jsem ty kroky sepsal. Ne jako návod, ale spíš jako připomínku toho, co už vlastně dávno víme.

A. Začněte od malých věcí: Nemusíte hned převrátit život naruby. Začněte třeba tím, že v běžných situacích řeknete svůj skutečný názor.

Jako by to bylo včera, když jsem babičce na prázdninách u oběda poprvé po letech přiznal, že nesnáším brokolici. Zní to jako hloupost, ale celý život jsem ji jedl, protože „je zdravá“ a „to se přece jí“. Ta úleva! Kdo by řekl, že cesta k autenticitě může začít u brokolice?

B. Naslouchejte svému tělu: Naše tělo často ví dřív než mysl, kdy nejsme autentičtí. Všímejte si napětí, únavy nebo nepohody. Prozradí vám víc než si myslíte.

Znáte ten pocit, když se vám sevře žaludek při vyprávění historky, kterou jste už tolikrát upravili, že už ani nevíte, jak se doopravdy stala? Tělo ví. Vždycky ví.

C. Kultivujte sebepřijetí: Autenticita začíná u přijetí sebe sama - se všemi nedokonalostmi a „chybami“.

Nedávno jsem našel své staré fotky z puberty. Ten účes! Ta móda! Můj první instinkt byl fotky zahodit. Místo toho jsem se rozhodl je nechat v albu. Připomínají mi, že každá verze mě byla v té které době ta nejlepší možná.

D. Stanovte si hranice: Učte se říkat „ne“ věcem, které nejsou v souladu s vašimi hodnotami.

Kdysi jsem odmítl jít na „teambuilding“ plný adrenalinových aktivit. Jsem introvert, nesnáším tyhle aktivity - a konečně jsem si dovolil to přiznat. Pocit viny se sice dostavil, ale přežil jsem.

E. Obklopte se podporujícími lidmi: Hledejte vztahy, kde můžete být sami sebou.

Možná přijdete o pár „přátel“ na Facebooku. Možná zjistíte, že některé vztahy držely pohromadě jen ty role, které jste hráli. A víte co? I to je v pořádku.

Když to nejde hned

A teď vám řeknu něco, co nechcete slyšet: Budou dny, kdy budete muset hrát své role. Dny, kdy se přistihnete, že děláte věci jen proto, že se to od vás očekává. Dny, kdy vaše autenticita vezme za své, protože… prostě proto, že jste člověk.
Výzva

A možná je na čase přestat řešit, jestli jsme dostatečně autentičtí a prostě začít žít. Protože ta nejopravdovější verze nás samých se často rodí právě ve chvílích, kdy na ni přestaneme myslet. Kdy se přestaneme pozorovat v zrcadle hodnocení společenských norem a image sociálních sítí a namísto toho se ponoříme do života samotného.

---

🔍 Tři háčky pro čtenáře, kteří tohle přečetli až do konce a v něčem se v tom našli – nebo se toho možná i trošku lekli:

– Autenticita není výkon. Není to další položka na seznamu, kterou je třeba odškrtnout. Je to proces rozpomínání. Ne „někým být“, ale postupně „něco odložit“.

– Role nejsou špatně. Jsou jako kostýmy v divadle života. Pomáhají přežít, zapadnout, chránit. Ale nedají se nosit pořád – duše se v nich špatně dýchá.

– Začít se dá u brokolice. Možná je ten první pravdivý krok úplně malý. Jedno „ne“, jeden výdech, jeden odložený filtr. Ale možná právě v něm čeká svoboda, kterou jste ani netušili, že hledáte.

🎭 Tak jakou roli dnes můžete odložit – a co by se mohlo stát, kdybyste to zkusili jen na pár minut?