MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Juan Carlos Pinzón, bývalý ministr obrany Kolumbie a profesor na Princetonu, připomíná, že skutečné vůdcovství není o slávě, ale o rozhodnutích, která mění svět – i když se to nevyplatí zítra.

Na tenhle rozhovor jsem narazil ve videu z programu Leading With Strengths, který Gallup věnuje osobnímu rozvoji a vedení lidí napříč světem. „Svět potřebuje silné lídry – ty, kteří znají své jedinečné talenty a dokážou je použít k řešení nejtěžších výzev lidstva,“ říká úvodní znělka projektu.

V jednom z dílů vystoupil Juan Carlos Pinzón, bývalý kolumbijský ministr obrany, dnes velvyslanec a profesor ekonomie na Princetonu. Jeho pohled na vůdcovství mě zaujal natolik, že jsem se k rozhovoru několikrát vrátil a vybral z něj myšlenky, které podle mě přesahují politiku i geografii a stojí za to, je sdílet.

Jde o několik výseků a úvah, které podle mě vystihují, co znamená vést s vizí, a s pokorou k minulosti. Proto vznikl tenhle text: jako pozvánka k zamyšlení se nad tím, co dnes znamená mít v rukou moc. Zvláště v současné politické situaci, jak u nás doma, tak i ve světě.

I. Když rozhodnutí bolí

Když Juan Carlos Pinzón mluví o válce, nemluví o hrdinství. Mluví o odpovědnosti. O rozhodnutích, která se dělají v minutách a jejichž důsledky trvají celý život.
„Velcí lídři,“ říká, „se snaží dělat věci, které jim nepřinesou užitek dnes.“
Tahle věta by mohla být vytesaná nad dveřmi každé školy leadershipu a možná i každého parlamentu.

Pinzón, nejmladší ministr obrany v historii Kolumbie, dvojnásobný velvyslanec v USA a dnes profesor na Princetonu, patří k těm, kdo nezažili krizi z bezpečí kanceláře. Když mluví o vedení, jeho hlas v sobě nese zkušenost z míst, kde rozhodnutí stojí životy. A přesto, nebo právě proto, mluví o naději.

II. Historie se neopakuje, ale rýmuje

„Principy války se nemění,“ říká Pinzón. Zní to jako fráze, dokud si neuvědomíme, že ji vyslovuje člověk, který velel armádě v zemi rozervané půlstoletí trvajícím konfliktem. Pro něj není historie minulost, ale učitel. Je to paměť, která nás varuje, že civilizace nezanikají kvůli zbraním, ale kvůli zapomnění.

„Technologie, kultura, lidé – to všechno se mění. Ale základní principy zůstávají.“
Tahle věta připomíná Kahnemanovu teorii o pomalém myšlení. A sice, že moudrost vzniká až tehdy, když se nespokojíme s první odpovědí. Pinzónova síla spočívá v trpělivosti, v schopnosti vidět vzorce, které se vracejí, a přesto nepodlehnout cynismu a aroganci, že to snadno zvládne.

III. Kontext jako tichá síla

Když Pinzón zjistil, že jeho nejsilnější osobnostní rys podle Gallupova testu je Context, byl prý překvapený. „Čekal jsem Command,“ směje se. „Ale pak jsem pochopil, že bez pochopení kontextu by žádné rozhodnutí nedávalo smysl.“

Ve světě posedlém daty to zní staromódně. Ale právě schopnost číst minulost dává každému lídrovi nadhled, který algoritmus nenahradí. Kontext není nostalgie. Je to schopnost chápat, že všechno, co děláme, už někdo někdy zkusil, a že je moudré se podívat, jak to dopadlo.

„Co dělají velcí lídři jinak? Dívají se dopředu, ale s pochopením toho, co už jednou svět zničilo,“ říká. To není romantická idea, ale strategie přežití. Video rozhovor je zde.

IV. Rozhodnout se, i když není jistota

„V krizi je klíčové zůstat analytický,“ vysvětluje. „Musíte poslouchat experty, chápat data, ale nakonec rozhodnout sami. A máte na to minuty.“

Jeho slova nesou ozvěnu reálných okamžiků: vojenské operace, při níž rozhodoval během pěti minut, zda pokračovat, nebo čekat. Na konci dne zachránili tři rukojmí. Dva zemřeli.

„Udělali jsme, co bylo třeba,“ říká tiše smířený. „Ale dodnes si někdy kladu otázku, jestli to bylo správné rozhodnutí.“ Tahle věta by mohla být shrnutím celé podstaty leadershipu. Mluví o tom, že žádná rozhodnutí nikdy nejsou jistá. A právě schopnost unést nejistotu odlišuje lídra od pouhého manažera.

V. Lídři jsou lidé, kteří se nebojí být neoblíbení

„Musíte být připraveni být nepopulární,“ říká Pinzón. V době, kdy se politika měří podle počtu lajků, zní tohle tvrzení jako vzpoura. Ale skutečné vedení nikdy nebylo o popularitě. V Kolumbii věděl, že bez bezpečnosti nepřijde investice, bez investice práce, bez práce daňové příjmy a bez nich vzdělání a zdraví.

„Bezpečnost není cíl,“ říká. „Je to cesta. Prostředek k tomu, aby společnost mohla růst.“ Ale ten, kdo ztratí fokus, prohraje. A ten, kdo chce jen potěšit všechny, zradí nakonec nejen je, ale i sám sebe.

VI. Naděje jako strategie

Když mluví o budoucnosti, mluví s jiskrou v očích|: „Máme technologie, které dokážou řešit věci, o nichž jsme si dřív mysleli, že jsou neřešitelné. Nikdy nebylo víc lidí, kteří se dostali z chudoby. A nikdy jsme neměli víc nástrojů, jak svět měnit k lepšímu.“

Pak se usměje: „Jen musíme naskočit do vlaku budoucnosti. A přestat stát na nástupišti.“

Pinzónova naděje není naivní. Je to naděje vojáka, který ví, že optimismus bez disciplíny je jen iluze. Ale disciplína bez naděje je peklo. A já si tak říkám, že právě někde uprostřed mezi těmito dvěma póly, se rodí skutečné lídrovství.