❤️🔥 Ondřej Petr: Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora
Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci.
Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let?
K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života.
Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chci mít absolutně čistou mysl a plně vnímat realitu, své myšlenky, ale především své klienty.
Právě fascinace lidskou psychikou je i důvodem, proč jsem byl také více než deset let rozhodčím MMA. V přímém kontaktu s hranicemi fyzické i mentální odolnosti člověka se ukazuje, že nejde jen o sílu těla, ale především o sílu mysli.
Z podobného důvodu vyhledávám i osobní výzvy jako třeba uběhnout maraton bez přípravy. Nejde mi o výkon samotný, ale o zkoumání, co se ve mně děje v momentě, kdy se tělo nebo hlava vzdává a jak tento stav překonat.
Marketing mě vždy bavil jako prostředek k porozumění lidem a jejich rozhodování. Přiznám se, že u politického marketingu to ale byla kombinace fascinace a znechucení – fascinace tím, jak silně dokáže ovlivnit veřejné mínění, a znechucení z toho, jak snadno se dá tato síla zneužít.
Koučink pro mě byl přirozeným pokračováním. Postupně jsem zjistil, že mě naplňuje, když mohu druhým pomáhat k jejich vlastnímu úspěchu a životní spokojenosti. Že opravdová síla není v přesvědčování druhých, ale v tom, když jim pomůžete objevit jejich vlastní cestu.
A tak se pro mě stal koučink přirozeným mostem mezi světem výkonu a světem vnitřního růstu – mezi tím, co děláme, a tím, kým jsme.
Nemysli na minulost, žij v přítomnosti a mysli na budoucnost.
Bez ohledu na obor, u exponovaných lidí se opakují podobné vzorce – tlak na výkon, obava ze selhání, ztráta vnitřní rovnováhy nebo smyslu.
Nejčastější téma, které ale v rámci koučinku řeším, je budování zdravého sebevědomí. Může to znít paradoxně, ale právě to bývá nejčastější téma i u elitních sportovců, vrcholových manažerů, úspěšných podnikatelů nebo topmodelek.
Dalším častým tématem je práce s nervozitou, ztráta motivace, hledání rovnováhy mezi osobním a kariérním životem nebo návrat po zranění.
A jak na těchto tématech pracujeme? Existuje mnoho efektivních nástrojů a přístupů. A upřímně mě těší, že i jeden z mých vlastních nástrojů již dnes běžně využívají další koučové a psychologové.
Ve své praxi se zaměřujete na specifika práce s (ne)talenty a vytváření podporujícího prostředí. Jak rozpoznáváte potenciál u jednotlivců a jakým způsobem je motivujete k rozvoji?
Zajímavé je, že z desítek špičkových sportovců, se kterými jsem spolupracoval, pouze jeden, hráč NHL, o sobě prohlásil, že se považuje za talentovaného. Všichni ostatní se označili za takzvané „vydřené sportovce“.
A právě v tom je obrovské ponaučení: mít talent je velká výhoda na startu, ale většina velmi talentovaných lidí svůj potenciál nakonec nedokáže využít. Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora.
Motivovat se k rozvoji musíte především vy sami. Pokud někdo nemá zájem růst, nepracuji s ním, je to ztráta času pro obě strany. Koučink totiž není o přesvědčování, ale o partnerství. Smysl má jen tehdy, když o změnu stojíte vy sami.
Jaký je váš názor na posouvání vlastních limitů? Kdy je podle vás vhodné respektovat své hranice a kdy je naopak překročit?
Mnohokrát se mi v životě potvrdilo, že většinu svých hranic máme jen v hlavě nebo ještě hůř, v hlavách lidí kolem nás. Jsou to jejich projekce, jejich vlastní obavy a zkušenosti, které ale o vašem skutečném potenciálu a schopnostech nic nevypovídají.
Je dobré si to umět uvědomit, protože právě tahle mentální svoboda rozhoduje o tom, jak daleko se člověk dokáže posunout.
Zároveň věřím, že posouvání hranic je přirozenou součástí lidského života. Touha zkoumat, učit se a růst je v nás hluboce zakořeněná. Je to motor vývoje, nejen osobního, ale i společenského.
Na druhou stranu je zdravé respektovat hranice ve chvíli, kdy by jejich překračování mohlo ohrozit život náš nebo životy ostatních. Jde o rovnováhu mezi odvahou a rozumem.
Síla není v tom, nikdy nepadnout, ale v tom, se vždycky znovu zvednout.
Umění, podobně jako kultura, ve mně probouzí a živí kreativní složku. Je to prostor, kde se propojuje emoce, tvar a myšlenka. Spousta mých nejlepších nápadů přišla nečekaně, třeba při baletu v Národním divadle.
Umění mě učí citlivosti, schopnosti pozorovat a vnímat souvislosti, které v běžném ruchu často unikají.
Na extrémních zážitcích a výzvách mě kromě adrenalinu baví i zkoumání psychiky a obnažování lidských charakterů. Teprve krize nám ukazuje, kým skutečně jsme.
Ať už jde o výstup na vrchol hory nebo hluboký ponor do uměleckého díla, obojí mi připomíná, že člověk roste tam, kde se setkává s intenzitou – ať už krásy, odvahy nebo bolesti.
Co považujete za svůj dosud největší profesní úspěch a jaké cíle si kladete do budoucna?
Jako první mi hlavou proběhla některé získané ocenění nebo úspěšné kampaně, ale když jsem se více zamyslel, tak největší radost mám z úspěchů mých klientek a klientů.
Velkou radost mám také z toho, že jsme právě s Nikolou Mrázovou dokončili knihu „Adaptogeny – léčivé rostliny a medicinální houby“, která propojuje moudrost tradičních léčebných systémů z celého světa s moderní vědou a nabízí praktický pohled na to, jak posílit odolnost těla i mysli.
Do budoucna chci dál rozvíjet vzdělávání v oblasti mentálního výkonu, leadershipu a umělé inteligence, protože právě spojení lidského a technologického potenciálu je klíčem k budoucnosti. Zde jsme spojili síly s „otcem internetu“ Patrickem Zandlem a Ivanou Böhmovou v projektu PROLNUTO.
A jedno z mých velkých osobních přání je najít krásný pozemek v horách nebo u vody, prostor, kde bych mohl vybudovat unikátní diskrétní místo pro relaxaci a regeneraci.
❤️🔥 Ticho mezi myšlenkami – praxe přítomnosti
Všechno skutečné se děje jen teď.
Ne včera, ne zítra.
Každý okamžik, který prožíváš napůl, myšlenkami včerejška nebo obavami z budoucnosti, se ztrácí z tvého života dřív, než ho vůbec stihneš žít.
Eckhart Tolle říká, že přítomnost je klíč ke svobodě od mysli.
Ale abychom ten klíč dokázali použít, musíme nejprve vidět dveře.
A to je často ta nejtěžší část, všimnout si, že jsme se zase nechali vtáhnout do proudu myšlenek, které se tváří jako skutečnost.
Tento malý trénink není meditace v klasickém smyslu.
Je to návrat k sobě v průběhu dne.
Praxe, která nevyžaduje klidné místo, kadidlo ani speciální čas.
Stačí tělo, dech a ochota na chvíli přestat jednat, abys mohl opravdu být.
Cvičení: Vědomý návrat
Zastav se. Ne na dlouho, jen na pár vteřin.
Zeptej se tiše sám sebe: Kde teď jsem?
Vnímej dech, aniž bys ho chtěl měnit.
Nesnaž se dýchat „hluboce“ ani „správně“.
Jen si uvědom, že se to děje.
Všimni si, jak se tělo při nádechu nepatrně zvedá, a při výdechu uvolňuje.
Zůstávej u toho pohybu.
Pokud se objeví myšlenky o tom, co musíš udělat, co se ti nepovedlo, nebo co někdo řekl –
neodmítej je, jen je nech projít.
Představ si je jako listy, které padají do vody.
Nepotřebuješ s nimi nic dělat, voda je odnese sama.
Po pár okamžicích si všimneš, že se něco mění.
Svět kolem se zpomaluje, tělo se uvolňuje.
Nepřestal jsi dýchat, ale začal jsi být.
Princip: Prostor mezi dvěma myšlenkami
V Tolleho pojetí nejde o to, zastavit myšlení násilím.
Jde o to, uvědomit si prostor mezi myšlenkami.
Ten krátký okamžik ticha, kdy vědomí ještě nevytvořilo další komentář.
Čím častěji tento prostor v sobě rozpoznáš, tím víc se rozšiřuje.
Je to, jako bys mezi hlukem objevil mezery, skrze které se dovnitř duše zahalené myšlenkovým hlukem dostává světlo.
A právě to světlo je tebou, tvým vědomím, tvou podstatou.
Na co si dát pozor
Nehledej zážitek.
Mnoho lidí čeká, že přítomnost přinese extázi nebo zvláštní pocit.
Ale přítomnost není pocit, je to prostor, do kterého se všechno ostatní vejde.
Nesnaž se „uspět“.
To by znamenalo, že se z přítomnosti opět stává cíl, který máš dosáhnout.
A tak by ses vrátil zpět do mysli, k úsilí, hodnocení a porovnávání.
Tento proces není výkon.
Je to připomenutí, že už jsi tam, kam se snažíš dojít.
Přínosy praxe
Když se pravidelně vracíš do přítomnosti, začínají se měnit i drobné vrstvy tvého života.
Napětí v těle se rozpouští rychleji, protože už mu nedáváš sílu myšlenkou odporu.
Reakce na druhé se zklidňují, místo abys odpovídal z obrany, odpovídáš z vědomí.
A objevuje se zvláštní druh energie, který nepřichází z vůle, ale z klidu.
Postupem času začneš vnímat, že všechny skutečně důležité chvíle se odehrávají beze spěchu.
Rozhovory jsou hlubší.
Rozhodnutí jasnější.
Tělo méně unavené.
Protože už nebojuješ s proudem života, pluješ s ním.
Výzva
Dnes to zkus třikrát.
Zastav se kdykoli během dne, nadechni se a dovol si být svědkem všeho, co se právě děje – bez zásahu, bez snahy to měnit.
Až si večer lehneš, vzpomeň si na ty tři okamžiky.
Ne proto, abys je hodnotil, ale abys vnímal, že se to vůbec stalo, že jsi byl.
To je přítomnost.
Ne cíl, ale návrat.
A čím častěji se vrátíš, tím víc si uvědomíš, že jsi nikdy neodešel.
Komentáře
Okomentovat