Rituál, co není na prd

Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „Poslouchej své tělo“.

Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty.

Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení.

Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem.

Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát jako opravdu dobrý nápad. Ne, tak to opravdu není.

Jakmile se probudíme více než hodinu po obvyklém čase probuzení – silně to rozhodí tzv. cirkadiánní rytmy. Světlo, které vidíme, když se probudíme, v podstatě říká tělu, že je ráno, což znamená, že je čas vstát z postele a začít svůj den. A my nic.

Možná jste slyšeli termín „cirkadiánní rytmus“ neboli laicky vnitřní hodiny. Cirkadiánní rytmus (případně cirkadiální) je biologický rytmus s periodou o délce 20–28 hodin (lat. circa = „okolo“, „během“, dies = „den“). Je to důležitý systém, především pokud jde o naší tělesnou, emoční i duševní pohodu. Zasahuje do metabolismu, řídí spánek až po ovlivňování funkce trávení a imunitního systému, a i včetně teploty těla.

Přírodní národy označují sami sebe často názvy, jenž souvisí se světlem. Lidé světla u nich znamená, že my lidé, se řídíme důsledně cirkadiánními rytmy světla a tmy už po tisíciletí. Světlo je hlavním prvkem regulujícím naše působení ve světě. Právě proto hraje tento motiv v náboženstvích takovou roli.

Srandovním paradoxem je, že kdybychom se z ničeho nic ocitli v tmavé jeskyni bez přístupu světla, naše těla by si stále udržovala onen 24hodinový rytmus, přičemž bychom cca 8 hodin spali a cca 16 hodin byli vzhůru. Tento náš vnitřní smysl pro rytmus času je dán geneticky. Pro živé organismy je totiž důležité, aby cirkadiánní rytmus byl harmonicky sladěn s rytmem dne a noci.

Část mozku, která řídí cirkadiánní načasování signály zvenčí, je v hypotalamu. Nachází se v přední části mozku a světlo k němu dorazí tak, že prochází z očí pomocí nervových drah přímo do mozku. Navíc každá buňka v těle má způsob, jak sledovat cirkadiánní vzorce. Je světločivná, reagující na světlo.

Pokud například izolujeme kožní buňky nebo srdeční buňky, tak ty budou v petriho misce stále dodržovat cirkadiánní plány. Zajímavé, že? Mozek a hormony spolupracují na synchronizaci všech samostatných systémů našeho těla i jako oddělené samostatné jednotky. Tomu se dá říkat skutečně zázrak.

Proto se cítíme ráno při východu slunce bdělí a vzhůru, a proto se kolem šera soumraku začínáme cítit ospalí. Jednoduchý návod, jak se nejen dobře vyspat, ale jak se i potom přes den cítit lépe, je obrovsky účinný a jednoduchý.

Vstávejme každé ráno v naprosto stejnou dobu. Důvod je ten, že naše tělo jako mechanismus funguje nejlépe, když funguje v důsledně mechanicky udržovaném rytmu.

Pokud se tedy probouzíme každý den v jinou dobu – nebo i když si během týdne držíme docela konzistentní čas spánku, ale přispíte si o víkendu – náš mozek bude zmatený a začne uvolňovat melatonin v podivných hodinách neodpovídajících tomu, co se děje venku. Je to jako bychom neustále cestovali do různých časových pásem a honil nás jetlag.

Tím, jak se naše usínání a spánek dostane pryč z pravidelného rytmu, to začne negativně ovlivňovat tělo. Po jedné neklidné noci je člověk jen trochu pomalejší v reakcích, po několika týdnech nepravidelných cirkadiánních rytmů se silně zpomalí všechny pochody v těle během dne i noci. A to už je velký problém.

Narušuje se metabolismus, zatěžuje se srdce, zhoršují se imunitní reakce a nastupují nepopulární emoce = deprese a úzkost.

První pomoc není přispat si ráno, ale lehnout si přes den aspoň na dvacet až 30 minut - není třeba spát, jen si zavřít oči a odpočívat. To je dobré dělat tak maximálně do cca 15.00, pak bychom si rytmus rozhodili ještě více. Chápu, že ne všude máme v práci gauč, tak si zkusme aspoň sednout někde v klidu, zavřít oči a strávit tak cca deset minut. I to pomáhá.

Trénovat své tělo, aby se každé ráno probouzelo ve stejnou dobu, může dát sice trochu práce, ale stojí to za tu námahu. Věřte mi.

Pokud se o to pokusíte, naplánujme si k tomu i něco, na co se hned po probuzení budeme těšit – polibek od milované osoby nebo třeba oblíbený druh kávy nebo poslouchejme oblíbený podcast. O tom, co dělat ráno, abychom vyletěli ne z kůže, ale jako čertík z krabičky a byly následně v pohodě si napíšeme někdy jindy.

A mimochodem, tenhle malý rituál mi dal jasnou stopku v zbytečném ponocování. Když totiž vím, že druhý den vstávám zas v sedm… naučí nás to skutečně poslouchat své tělo. Ta žena na tom semináři měla pravdu.

A ono na oplátku, to tělo zase poslechne nás. Stačí mu to jen říct, ráno vstávám v sedm.

No, nebojte, zkuste si to. Není to vůbec na prd. Budí totiž skoro na minutu přesně.  obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit

Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života

Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů.

Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci.

A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „nepřítele“, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjení.

Machismus neboli pojetí maskulinity, které říká, že muž by měl být za všech okolností dominantní, silný a emocionálně nedostupný, což ve výsledku škodí nejen samotným mužům, ale i ženám a společnosti obecně je skutečně výsledkem dlouhodobé klamavé reklamy na toto téma, až ji samotní lidé uvěřili a praktikují jí. Špatné pojetí dominance se ovšem týká i nebinárních lidí a žen. Být machistou je prostě jen o zdůraznění již zmíněných prvků.

Přemýšleli jsme někdy o tom, jak bychom se měli dívat na společenskou hierarchii zvířat? A napadlo nás někdy, že když se řekne rodina, že to nemusí vždy znamenat krvavou lázeň a bitvu o moc, kdo tu teď zrovna bude diktátorem?

Většina studií, z nichž to staré pojetí role vlčí alfy vychází, je z pozorování vlků v zajetí. Vlk je samotářské a plaché zvíře. Je-li chycen, stává se zuřivcem často ne proto, že by to měl v nátuře, ale protože přišel o svobodu. Když se to stane nám, je to, že je dotyčný naštvaný a rozzuří ho to, všem jasné. Proč si potom podobný pocit ze ztráty svobody nemohou dovolit i zvířata?

Ukazuje se, že v případě krvavých tesáků vlčích samců pokoušejících se neustále někoho zabít, jde o mýtus, a naopak v posledních letech biologové zkoumající volně žijící živočichy termín „alfa“ již do značné míry opustili. Ve volné přírodě vědci zjistili, že většina vlčích smeček jsou prostě rodiny, vedené chovným párem, a krvavé souboje o nadvládu jsou u nich vzácné.

„Vždyť jakou cenu by mělo nazývat lidského otce alfa samcem?“ ptá se L. David Mech, vedoucí vědecký pracovník z US Geological Survey, který po desetiletí studoval vlčí smečky ve volné přírodě. „Je to jen otec rodiny. A přesně tak je to se všemi vlky.“

V průběhu let vydal dvě úžasné knihy o svých pozorováních. Kdysi taktéž jako mnoho jiných biologů používal termíny jako „alfa“ a „beta“ k popisu souvztažnosti rolí jednotlivých členů smečky spíše prvoplánově. Dnes už jsou zastaralé proto, že smečky, které byly drženy často dlouho v zajetí, jsou prostě v zajetí a přestali být „divoké“ = přirozené.

Většinou vlčí rodinu tvoří samec a samice a jejich potomci, než se vydají na samostatnou cestu životem. Celkem 6 až deset jedinců. Na konci 80. a 90. let 20. století pozoroval Mech smečku každý rok na ostrově Ellesmere v severovýchodní Kanadě. Jeho studie, publikovaná v roce 1999 v Canadian Journal of Zoology, byla jedním z prvních mnohaletých výzkumů na jedné smečce v průběhu času. Ukázalo se, že všichni dospělí členové smečky se podřizují chovnému samci a všichni ostatní členové smečky, bez ohledu na pohlaví nebo věk, se podřizují chovné samici.

Stejně jako v lidské společnosti se nejmladší štěňata ve smečce plně podřizují svým starším sourozencům. I když je to samozřejmě o častém škádlení se. Ale při nedostatku potravy, i když je hlad veliký se jako první nakrmí ti nejslabší, tj. mláďata. A ano, jistěže se při tom najde pocit konkurence, co mi zrovna žere „moje“ žrádlo a zuby se vycení, ale to je asi tak vše. Nemají snad lidé čistě náhodou podobný vztah ke svým potomkům?

Jo a rozpad rodiny probíhá naprosto přirozeně. Když vyroste do věku dospělosti, odpojuje se vlk či vlčice a začnou si hledat partnery, s kterými zakládají vlastní smečku. Jakýsi souboj otce a syna o nadvládu nad stávající smečkou žije spíše než v realitě v lidských mýtech, představách a pohádkách.

Doktor Mech použil názvosloví alfa vlků v klasické knize o vlčí biologii, The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species, která vyšla v roce 1970. Ale když publikoval svůj nový výzkum, rozhodl se tento termín změnit. Zašlo to až tak daleko, že dokonce stáhl svou původní knihu The Wolf z tisku.

Kniha Wolves: Behavior, Ecology and Conservation z roku 2003, kterou vydal společně se zoologem Luigim Boitanim, je nyní mnohem přesnější a aktuálnější. popisují v ní i tzv. případ Yellowstone. Vzácně jsou smečky vlků veliké. To se děje právě v zmiňovaném národním parku. Jelikož je kolem dost potravy, smečky zůstávají déle pohromadě a hlad nenutí mladé vlky opouštět smečku, protože je to úplně stejné jako u nás doma. Co bych se coural někde po světě, doma na mě vždycky něco zbyde.

V těchto situacích se smečky mohou rozrůst na několik desítek členů. Vlčí smečka Druid Peak v Yellowstone dosáhla vrcholu bezprecedentních 37 vlků v roce 2001, podle Yellowstone Wolf Tracker. No, ještě zajímavější bylo to, že v případě takto veliké smečky v ní všichni podřizovali alfě, kterou však byla nejdominantnější samice. Betou neboli druhým ve vedení, byla některá její dcera. Když je totiž přemnoženo, jsou určujícím prvkem rolí ve smečce samice. Možná bychom se tímhle prvkem už mohli také inspirovat.

Byla popsána pozorování, že smečka, jejíž chovnou dvojici alf zabili lovci, si našla osamělého vlka samotáře, který svými zkušenostmi pomohl smečce složené z nedospělých jedinců přežít, ale nepářil se se smečkou, nestal se chovným párem, jen se o všechny staral, hlídal štěňata a učil je lovit si potravu. Když smečka ztratí příliš jedinců potřebuje pomoc. My lidé tomu říkáme sociální služby.

Desítky let poté, co vědci studiem zvířat v zajetí dospěli k mylným závěrům o dynamice vlků, stále není zcela jasné, jak lidské jednání ovlivňuje fungování smeček. Víme to, že nic nevíme. Přehodnotíme alespoň trochu svůj pohled na alfa jedince??

A mimochodem jeden tip trik nakonec. Tu skutečně dominujícího alfu poznáte v lidském světě snadno. I přes to, že je plná pokory k životu, při jejím vstupu do místa, kde jsou další živočichové, onen život ve všech na vteřinu zamrzne. Někomu se ježí chlupy, někoho zamrazí v zádech, někomu se podlamují nohy. Příznaky jsou různé. To jenom silný pocit přítomnosti výjimečného jedince vámi proběhne skrz naskrz.

Unést ten pocit moci, lásky a síly není jednoduché. Pro všechny.

Zdroje:

• MECH, L David. Alpha status, dominance, and division of labor in wolf packs. Canadian Journal of Zoology. 1999
• Wikipedie - Maskulinita
• What Wolves in Yellowstone Can Teach Us about Probiotics
• Wolf Populations Drop as More States Allow Hunting
• ‘Mind Control’ Parasite Makes Wolves Effective Pack Leaders

Láska je být navždy tichý hořící kámen

Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou její základy. Jaká je schopnost jejich porozumění.

Láska je přesně taková, jací jsme my sami. Je vytesána do slov. DoSLOVA je vznikající z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí tak rádi používáme. A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky, co o ní vypovídají, nesouhlasí, neladí.

Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází ze mě, že? Lidé se mě často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je pravda.

Pravda onoho okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď moudrost našeho srdce, anebo strach své mysli. Stavíme v sobě z těchto kamenů své zdi. Hradby oddělující nás od druhých i od života.

Většina našich vztahů se tak odehrává ve vzájemných soubojích. O moc. Každý tam přispíváme svým dílkem. Svým kamenem. Nežijeme-li však svou vnitřní ETIKOU, žijeme pro vnější ETIKETU. Pro kabelku Michael Kors, střevíčky Baldinini či brýle Ray Ban. Pro lajky na síti. Pro touhu získat svou cenu, svůj věhlas či renomé.

Znáte to z pohádek, ne? Jak se stát šlechticem? Jde o cestu hledání pravdy. Ne ve věcech. V lidech. Ve vztazích. V našich kamenech.

Jak dlouhou cestou prostý, či spíše sprostý synek či dívčina zběhla ze svých současných poměrů a v cestě za něčím jiným došla nakonec k tomu stát se králem či královnou. Stala se ze sprostým tím jiným. Ke změně došlo tak, že dotyčná osoba „zahořela“ láskou.

Je věčná škoda, že většinu lidí tato skrytá symbolika přerodu v láskyplnou bytost minula a že zůstali u pouhého výčtu polností - devatero hor a devatero řek, nepočítaná stáda koní a dobytka, dva zámky, jazyk draka a půlka princezny. Zajímavé, že většina chasníků, když už k nim tu princeznu dostrkají až do chalupy, zvolí raději její spodek nežli svršek.

Někdy je to k pláči, někdy mluvím, někdy se jen dívám. Neznám nic lepšího, než se na člověka podívat s láskou. Nikoli s názorem. Jeden potom svá slova volí hlasitá až vulgární, aby dominoval, protože se bojí. A druhý je zase až moc tichý, aby příliš nevyčníval.

Pokud je ústředním prvkem osobnosti řeč, která je plytká a žvanivá, plná prázdných floskulí a povrchnosti, můžete s ní pokračovat až do nekonečna. Mlátíte do sebe kladivy svých prázdných slov. Nepřijímáte druhé takové, jací jsou, protože máte v hlavě jen ty svoje představy o kráse a vizi světa. No a na ty cizí představy už nám tam místo nezbývá.

Žít s láskou znamená ochotu sestoupit do hloubky událostí, do přítomných okamžiků tak, jak jen to jde. Znamená to nechat svá plytká slova tiše mlčet, a i své doslovné reakce na ně zemřít ve prospěch okamžiku, kdy se ze dvou stává jeden. Navždy tichý hořící kámen. V jehož plameni zažehnutém láskou shoří vše, čím nejste. A z toho, co zbyde můžete postavit krásný dům.

REALITY SHOW

Většina z nás si vůbec neuvědomuje současnou změnu života a ani si ji nechceme připustit. Na INST a FCB to mnohde vypadá, jako by se nic nedělo. Dominují pejsci, kočičky, sport, učím se, dovolená, atp. Jakoby nic. V životě je to jinak. Naše mozky dlouhodobé zatížené pasivitou moc nezvládají. Objevují prastará traumata, která v nás mnohdy přišla nazpět k životu v plné síle z našich stínů. A lze se ubránit plné palbě svých představ? To by naše těla i emoce musela mít větší zatížení z různých stran, aby na to nereagovala, a to nyní nemají. Má je jen naše psychika.

Začínáme díky tomu hodnotit daleko více než jindy prospěch lidi kolem sebe vůči sobě. A když nevidíme okamžitý efekt přínosu, rozzuříme se do běla. A veškeré pocity viny, které my sami, tedy spíše naše nezralé ego neumíme unést, tak projektujeme do druhých. Do nedávna nejdražší lidé v našem životě, i naší partneři a nebo i děti, jsou pro naší strachem zmítanou mysl tím, kdo za to vše může. Chceme po nich změny či spíše zázraky hned teď. Ale to prostě nejde. V představě mysli snad. V realitě života to jde taky, ale pomaleji. Ale my nechceme na nic čekat.

A tak se vnitřně pociťujeme jako osamělí i v plném bytě lidí. A jak se říká: "Od lásky k nenávisti bývá mnohdy jen malý krůček". Celý problém civilizace nastavené na to, podávat pracovní výkon a ne milovat, je právě v tomto. Umíme žít s gigantickými sny, ale ne se radovat z maličkostí. Umíme skoro vše, ale ve virtuálně ovládaném světě neumíme přijmout realitu života kolem sebe takovou, jaká je. Děsí nás a my se strachem nechceme žít. A jako první jej od nás schytají ti, co nás milují. Neumíme jej rozvolnit v sobě, ve svém srdci a házíme jej, jako vinu za to vše, na druhé. Jak chceme rozvolnit svět tam venku, když to však většina z nás neumí sama zevnitř?

Realita je těžká. Žít v ní naplno jde těžko. Ve virtuálních hrách jde resetovat hru. Tady ne. V instagramu lze nahradit špatnou fotografii tou lepší. Tady ne. Ve vztazích přes chat můžeme lhát jedněm o druhých a obráceně. Tady ne.

Ale jo, dá se i přes to vše něco udělat. Dá se chodit do přírody a těšit se z ní. Dá se převitaminovat se D a B a přidat C pro imunitu. Dá se milovat dotykem očí ve dne, a ne sexem bez srdce potmě. Dá se vypnout svět sociálních sítí a žít s druhými off-line. Dá se vše. Jen, umíme-li v srdci přijmout realitu. Rovná se svou dospělost. Rovná se svou zodpovědnost. Za život nás všech, ne jen těch svých "bližních", které k tomu zrovna teď potřebujeme.

A proč v srdci? Je totiž jediné, kdo spojuje mysl, prožívání emocí a pohyb i klid těla. Je totiž jediné, kdo skutečně naslouchá. Ano. Je to těžká doba. Její realitou však je, že to horší teprve přijde. Pro každého z nás. A nepomůže nám z toho žádná realitní kancelář. Jen srdce těch, co nás milují. Kancelář totiž vždy pomáhá za prachy, milující jsou zdarma. Kancelář to dělá jen pro svou výhodnost a v určené otevírací době. Ti, kdo vás Milují pomáhají vždy i přes to, že jim to nyní kazí jejich plány.

Můžete si totiž třeba koupit dům, ale nikdy si nekoupíte život v něm. A to bude ta největší REALITY SHOW každého z nás. To probuzení, až nám to dojde, co má v našem životě a pro náš život tu nejvyšší cenu. Virus nás na jedné straně děsí smrtí. Paradoxně nás tlačí k přijetí reality života víc než cokoliv jiného. Dík .

Uvědomování sebe sama

Jestliže o tomto jevu slýcháme a čteme o něm dnes už prakticky denně, proč se jej tak obtížně dosahuje? Možná je odpověď uschována v reakcích lidského těla, které provádí různé jemné reakce právě v okamžiku, kdy se na něj soustředí pozornost.

Je to jako když jíme, dýcháme a vnímáme emoce. To vše si naše tělo vstřebává do sebe. Člověk má možnost je určitým způsobem ovládat. A psychologickou kontrolou je právě pozornost. A tak se propojení těchto tří jevů stává potencionálním nástrojem pro vědomí sebe sama.

Pokud žijeme svůj život tak trochu mechanicky, tedy jednáme-li spíše jako dobře naprogramovaný stroj - vstát, zuby, umýt si koutky očí pořádně, kafe, snídaně, svačina dětem, kde je Karel (křeček)... a takhle to jde den za dnem, tak naše vnitřní procesy probíhají v podstatě mimo náš dosah a působení. Cokoliv, co přijde z vnějšku je důležitější než my sami a "uchvacuje" naši pozornost ihned. Na to udržet pozornost na sobě a vnímat se nám tak nezbývá ani čas a ani vůle, která je k tomuto prvku sebekontroly třeba.

Můžeme ji ztrácet v sexualitě a jejím zaujetí protějškem, to je ta zdravější varianta; ta negativní může fungovat v podobě podrážděnosti či zášti. Ale také se můžeme pomořit svou pozorností a ztratit tak svou identitu při rozhovoru, předaném úkolu, kamarádovi, nepříteli, knize, předmětu, jídelnímu lístku, myšlence či jen pouhému vjemu.

Někdy je uchvácení objektem našeho zájmu natolik intenzivní, že už to vypadá jako ve filmu Kristián - https://youtu.be/qk8b1plDxz8 - Zavřete oči, odcházím. V podstatě jde o plýtvání nejjemnější součástí lidské tvořivé energie. A přitom v tomhle stavu totálního zaujetí (bez sebe) se vyskytujeme skoro pořád.

Dobrý obuvnický mistr se toto naučil používat k tomu, aby několik hodin šil "uchváceně" boty, politik se zase "uchvácen" svým projevem a další zase třebas zprávou, kterou píše svému bližnímu. Bez tohoto držení pozornosti v určitém směru nelze udělat žádnou dobrou práci. Takže svou pozornost buď soustředíme a nebo nám jen tak těká. Je přitahována něčím co má silný vliv na naši pozornost - někdo koho máme rádi nebo naopak někdo kdo nás štve. Může to být i dobrá kniha nebo nepříjemný skřípavý zvuk.

Přes všechno naše úsilí je však tato činnost pouze mechanickou reakcí na vnější podněty. A tak se ta jemná substance hmoty, která vzniká v těle mícháním všech tří zmíněných komodit a která slouží k UVEDOMĚNÍ, stačí pouze k tomu, aby se naše pozornost přichytila pouze u jedné věci. Můžeme si být vědomi osoby s kterou mluvíme a nebo svých vlastních slov; můžeme si být vědomi utrpení někoho jiného a nebo bolesti ve svém těle; můžeme si být vědomi určitého výjevu a nebo svých vlastních myšlenek.

V běžném stavu vědomí je naše pozornost je malým trpaslíkem, který poskakuje z místa na místo. jakmile si člověk uvědomí nějaký vnější jev, ztrácí vědomí sebe sama. Proto je sexualita a prožitky lásky a sexu, tak výjimečná síla. Za jistých okolností totiž přinášejí uvědomění si sebe a ZÁROVĚŇ toho druhého. To je předzvěst dalšího stavu vědomí. Ovšem ten těžko dorazí k nepřipraveným lidem, tam jde jen o náhodu a je zcela mimo jejich kontrolu.

Proto je dobré cvičit záměrně rozdělení pozornosti mezi sebe a vnější svět. Takže v něm cvičíme rozdělení jemné hmoty natolik, aby se část zaměřila na nás samé, zatímco druhá je zaměřená navenek. Na cokoliv, co právě zkoumáme a děláme. Díky tomuto rozdělení pozornosti se učíme být si vědomi sebe sama. Cvičením je třebas i to, když s někým mluvíme, když vnímáme současně to, jak se u toho cítíme, co na nás působí a jak na to reagujeme ve svém těle.

Nejprve si tak uvědomujeme sebe sama jen na krátký okamžik. A pak se vaše vědomí pohne směrem k daleko delší a větší soudržnosti i když rozděleno, a to i když budete hodiny mluvit nebo komunikovat se světem venku.

K tomuto stavu nejde dojít "jen tak". Nikdy se z něj nemůže stát zvyk. Hluboká pozornost zaměřená na úkol, na emoce, na fyzické vnímání vlastního těla, na meditaci či mentální cvičení, sama o sobě uvědomování si sebe sama nevytváří. Vše uvedené lze dělat i s nerozdělenou pozorností, když jsem svým "úkolem" uchvácen.

Zvědomování si sebe sama neboli cvičení rozdělené pozornosti totiž vyžaduje přestavbu celého našeho života. Našich názorům, jak vůči sobě samému, tak vůči ostatním lidem. Dokud věříme, že dokážeme změnit sebe sama nebo jiné lidi; dokud věříme, že máme tu MOC dělat, tedy činit aby věci byly něčím jiným než jsou, tím více se od nás stav uvědomování si sebe sama vzdaluje.

A pak po mnohdy letech tréninku a ne jednoduchého, dojdeme k poznání, že ačkoliv je nesmírně obtížné rozdělit pozornost do dvou směrů, je o dost snazší rozdělit ji do tří. jakkoliv je velice obtížné uvědomovat si sebe sama a zároveň své okolí, může být o dost snazší uvědomovat si sebe sama i své okolí v PŘÍTOMNOSTI NĚKOHO DALŠÍHO.

Většina jevů se pohybuje v triádách, spojením tří sil, viz. : jídla, dechu a emocí. Co je tedy tím třetím činitelem, který je třeba mít na paměti? každý si jej musí najít sám pro sebe, tak, aby mu jeho podoba byla blízká. Někdo má učitele; někdo školu; někdo svůj cíl; své zásady, kterým se v životě naučil; Slunce; vyšší sílu ve vesmíru; a říká jí třeba Bůh.

Naše problémy existují v reálném, buněčném, hmotném světě. Jsou jednou složkou. Naše jemná síla pozornosti, kterou ovládáme je tou další. Obě dvě se neustále vyvíjí, reagují na sebe a neustále spolu komunikují. Tím tvoří napětí. Které je obecně pro život dost škodlivé.

A tak stojím před stromem při cvičení nehybně jako strom. Vnímám svou strnulost v uvolněném postoji, vnímám onen strom přede mnou a současně i to, co mne i ten strom obklopuje. Svět, světlo, tmu, to vše co v danou chvíli pomáhá mi uvědomit si mou individualitu a současně ji rozložit na prvočinitele a uvědomit si, jak malinkou částí světa jsem. Až tento třetí činitel dává vzpomenout si na sebe, na svět zároveň bez toho, že by jej toto uvědomění nějak ohrožovalo ztrátou životní energie, jak se tomu děje zhusta jen ve stavu rozdělené pozornosti na dvě části. Proto to necvičte nikdy sami.

Uvědomění sebe sama tedy musí obsahovat tři prvky. Tři věci, kterých si máme být vědomi. Jsou to tři světy spojené v nás tak, aby vyvažovali to, kam svou pozornost směřujeme. Jeden nás provází na našem konání ve vnějším světě, druhý směřuje s navázáním spojení s tím, co nás převyšuje a třetí zůstává v nás samých. Trvalým nositelem toho, tak často hledaného prvku SEBE-VĚDOMÍ je spojení těchto sil v našem těle. Naše DUŠE.

A to, k čemu ji nasměřujeme je jen a jen na nás.

Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”

Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

OPRAVDU O PRAVDU?

Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok, Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného. Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal, mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní, zase do karet a nic jsem neříkal. Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Podal jsem ji mlčky kapesník a šel pro krizové kapky, pro jistotu. Udělal jsem jí čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a tiše a mlčky. Což nebývá mnohdy; tedy ti, kdo mne znají vědí, jak sem ukecanej; snadné :).

Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl po místnosti. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného. Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. A že to nemělo žádný smysl, ta její otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. vytřeštil jsem oči a požádal o vysvětlení. Když se trochu situace ustálila, vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu stylistiky, kde jsem ji učil. Říkala, že tu dotyčnou zná z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se s ní nějaký čas potom, potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat opravdově. Řekla mi, zvědavci, že to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda. že byla tím, čím byla a byla na to pyšná.

Na mé nechápavé zakroucení hlavou mi řekla, že myslí to, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim oběma až neuvěřitelně zjednodušila komunikace, že od ní přestala čekat zázraky a ony se vlastně začaly dít. Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí 35), protože musela celý život lhát. Všem kolem a nakonec i sobě. A na moje pozvednuté obočí, které se ptalo proč, odpověděla, že jí právě tahle žena řekla, na stejnou otázku, jak se jí podařilo se tak uvolnit do života. Že dostala odpověď: "potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát". Jan Antonín Baťa říkával: "pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu".

Více, jak desítku let, dělám do image lidí. A vnímám, že ano, toto je skoro přesně popsaný problém, celé naší společnosti. Na povrchu nás je něco jiného než uvnitř. V oblečení a i v názorech. Odhodily jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší "ochrany", prý... . Ego je ve vymýšlení těchto důvodů velmi vynalézavé. Ale není viníkem. To my táhneme své názory, přejaté z rodinného second handu celý život sebou. A lžeme tím, že přebíráme i ty a táhneme sebou i na sobě právě ty s kterými se až tak vnitřně neztotožňujeme.

Vždyť, ale přeci lidi, když si lžete, přijdete úplně o vše. O vše falešné, co bylo vy vašem životě. A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežli lhát. A to jsem ji to řekl. Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo a ještě chvíli jsme si povídali. Když se zvedla, odcházela úplně jinak než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla. Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale každý může být pravdou. 

Řekla mi, mezi dveřmi, že čekala pěkného sprosťáka. Prvotní varování od kámošky zabralo. V bezpečné vzdálenosti odcházejíc. Ale, že děkuje, že si uvědomila, jak sprostá byla ona tím, co si myslela a v co uvěřila aniž by si dala tu práci, si to ověřit. Usmál sem se nebo ušklíbl, ani nevím a povídám, že sprostý být umím taky a pěkně, a že jí chápu. Protože, když vy někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste citovali spisovně z oxfordského výkladového slovníku. Mám ji, ale kvůli tomu lhát? Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. :), v policejních svodkách se neobjevuje, takže to nebyl trestný čin.

Jednat znamená mít pravdu. Protože pak máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. Projevenou námi. To, že naše věty jsou tak pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu a všem je ve světě našeho života jeho centrem pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. V srdci nezatíženém pohádkovými představami o věčném boji princů a princezen o to, kdo bude první vyvolený a zvítězí v zápase o ruku jediné dcery království; o tom, co je špatně či dobře nebo snad o tom, kdo je horší či lepší... .

V srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej prostě lidsky s těmi, které miluje třebas upečenou svatomartinskou husou.

Chybí nám schopnost milovat pravdu. My totiž k smrti rádi milujeme jen ty, co nám lžou.

MZZ

Únava

Unavují nás i pocity = přestáváme cítit. A stejně tak i tělo je unavené z fyzické zátěže. Únava znamená v těchto případech vždy jedno = spotřebovali jsme dočasně zásobu své energie. Ovšem jen dočasně. Po spánku, jídle, nebo změně kontextu naší komunikace se naše motory roztočí znovu.

Existují dva druhy únavy. Imaginární a skutečná. Obvykle si myslíme,že jsme unaveni, i když ve skutečnosti nic takového nenastalo. Získáme-li novou motivaci (někdy stačí i letní oblečení žen, že pánové) jsem často „překvapeni" jakou energii v sobě ještě objevíme. Říkáme tomu obvykle rčením „chytá druhý dech". Ke stejnému jevu dochází nejen fyzicky, i v oblasti myšlení a prožívání je to stejné. Můžeme pracovat na tom dostat se ke svému druhému zásobníku energie.

Skutečná únava, odlišná od té prvotní, nastává když jsou vyčerpány nejméně oba zásobníky. A někdy když je vyčerpán i třetí rezervoár. Pak je již nutný odpočinek na všech úrovních jinak se náš stroj zhroutí. Náš stroj je připraven vyrobit každý den vždy aspoň malý nadbytek energie všech tří druhů energií. Využíváme však pouze malou část z toho, co přijímáme. Přesto je naše energie někde ztracená a my odcházíme do postele unaveni, vyčerpáni. Proč?

Když své tělo přirovnáme třípatrovému domu, jehož každé patro je věnováno zvláštní formě práce. V přízemí probíhá náš fyzický život, v prvním patře prožíváme své emoce a v druhém neboli horním patře probíhá náš intelektuální život. Když tedy pracujeme v jednom z pater nemusíme přeci mít rozsvíceno v celém domě, ne? To by bylo plýtvání. Stejně tak bysme neměli plýtvat energií na všech třech úrovních organismu, když používáme jenom jedno. Když přemýšlíme není k tomu nutný pohyb a naopak když pracujeme fyzicky nemusíme se nijak unavovat myšlením.

Hlavní zdroje ztrát energie jsou také tři a odpovídají třem patrům našeho domu. Můžeme je popsat jako ztráta z nevědomé svalové činnosti, ztráta z bloudění myšlenek a ztráta z našich trápení.

Je dobré naučit se vypnout libovolně energii na každém patře, aby náš stroj neběžel, i když nejsme v řídící místnosti. Každá „nevědomá" činnost plýtvá vaší energií. Pouze vědomá činnost se zaměřenou energii energii samu uchovává.

První šetření energií = zaměstnávat se vědomě a volně a nedovolit žádné činnosti uniknout naší pozornosti a tím utéct s vlastní energií pryč. Např. jak právě nyní sedíte u svého PC? Se vší pravděpodobností sedíte s naprosto zbytečnou námahou. Nohy jsou napnuté, krční svaly natažené, ruce nejsou uvolněné. To znamená, že máte rozsvíceno ve všech pokojích v přízemí i když si čtete, tedy zaměstnáváte druhé patro. Náprava spočívá v uvolnění těla, když jej nepoužíváme. Pokaždé, když tělo nepoužíváme nechme jej uvolněné. Ušetříme obrovské množství energie.

Bezúčelné přemýšlení = ztráta energie č. 2.Ci vidíte např při cestách vlakem či v autobuse? V tramvaji či MHD? Pozorujte někdy své spolucestující. Nezabývají se řešením konkrétních případů. Jejich mysl pouze přelétá na příhodami tohoto dne, včerejška nebo minulého roku. Nesnaží se přijít ani k nějakému řešení. Vlastně ani nepřemýšlejí. Ale systém mozku, který se zabývá myšlenkami, asociacemi a obrazy využívá vaši energii. Když si později něco uvědomíte a chcete použít mozek k nějakému účelu, zjistíte, že vaše denní spotřeba energie je vyčerpána. Řešení = když přistihnete svůj mozek, jak bezcílně bloumá, dejte mu pevný rámec pro jeho činnost. Zopakujte si násobilku, mantru, řeč na setkání nebo si projděte denní rozvrh. Neponechávejte mysl, aby se sama unavovala.

Trápení aneb neúmyslné cítění je třetím zdrojem naší únavy a to asi nejčastějším. Více než plýtvání myšlenkami a tělesnou energií. Trápit se kvůli včerejším nebo zítřejším událostem, jenž nejsou přítomné, ale existují pouze v paměti nás okrádá o energii, kterou bysme mohli cítit v přítomném okamžiku. Teď. Řešením je místo toho se soustředit na přítomnou osobu nebo situaci. Ať se včerejšek a zítřek postarají sami o sebe.

Až vyzkoušíte tyto metody, velmi brzy zjistíte, že máte víc energie než teď potřebujete. A na co ji smysluplně zaměříte bude už na vás. Tak mnoho zdaru s únavou.

zdroj: Michal Zachar s použitím materiálů A.R. Orange - Šetření naší energií ze sborníku Čtvrtá cesta, nakl. Malvern 2010

Čarodějnici je třeba nechat u cesty

V tomto článku bych se rád zabýval tématem, které se mi v konstelační / terapeutické práci objevuje čím dál častěji, přitom mám pocit, že se o něm běžně příliš nemluví. Ano, mluví se o něm jako o archetypu, ale nemluví se již tolik o tom, co s námi reálně v každodenní rovině dělá. Zde jej budu pracovně nazývat "Baba Jaga" nebo "Čarodějnice", avšak toto označení je jen přibližné; jde vlastně o daleko širší pole fenoménů, které mají proměnlivou (pestrou) povahu a označení "Čarodějnice" je pro ně příliš úzké. Nebudu příliš šátrat v pohádkách, v mytologii nebo v minulosti (jen trochu a odlehčeně); chci přinést fenomenologickým způsobem "živý materiál" z každodenní praxe, z něhož si každý může vzít "to své", aniž bych si činil nároky na úplnost (zvláště pokud jde o projevy Čarodějnice v ženské psýché). Předesílám, že uvítám ženské články na toto téma, které jej předestřou v celé šíři.

Budu se nejprve věnovat mužskému světu (první část) a pak ženskému (druhá část).

I. Čarodějnice v mužském příběhu

Nejprve se pokusím podělit o zkušenost, jak se Baba Jaga projevuje v mužských konstelacích.

Východiskem je mi především moje pracovní skupina "Tajemství Železa", kde si muži v určité fázi procházejí přímo konstelací na "Babu Jagu". Jedná se o fázi, kterou bych připodobnil k "sestupu do podsvětí", do "pekla" nebo bych použil i metaforu "protažení pod kýlem". Jedná se o fázi největší a nejtemnější hlubiny, kde už slunce nesvítí, kde ze dna moře není vidět třpyt světla ani hvězd, kde nefungují ukazatelé podél cest, kde každá cesta může být tou pravou, stejně jako největší zhoubou, a kde vám nikdo nenapoví, která cesta je ta správná: jste na to sami. Jedná se o téma bloudění, tápání. A rozum - ona jiskérka, která jinak vždy svítí - je zde v koncích. Ani trochu nepomůže. Je zcela bezmocný, ba směšný. Střelka kompasu je zmagnetizovaná, jakékoli pravdy a ismy, které vám doposud fungovaly, vám jsou zde na nic. Logos zhasl jako knot svíčky v močálu. Nic nedává smysl. Jen hustohustá tma a lebky a kosti navěšené podél plotů. Bloudíte v kruzích, jakobyste vkročili do Zóny bez Stalkera (Průvodce). Ani průvodce konstelacemi, který je jindy tak nápomocen, vám zde nyní nepomůže: ať řekne cokoli, jakoby mluvil odněkud zdálky skrze plechovou rouru a hlasem jiného kmene: k vám nic nedoléhá. Jste na to sami.

To je atmosféra, v níž se muž ocitá, pokud prochází kolem domku Baby Jagy.

Proč tomu tak je? Jsme konfrontováni s "předřečovým" obdobím naší psýché. Naše batolecí, nebo možná ještě embryonální část je zde uvězněna, lapena a stále zde bloudí. Můžeme mít výborné vzdělání, můžeme mít IQ až na půdu, můžeme být experti v jakémkoli oboru, dokonce můžeme být jako muži nabití silou a testosteronem, ale zde je oblast, kde nás stále cosi má v hrsti, aniž bychom to tušili. Něco v nás je zde lapeno. Netušíme to, protože nás nenapadne se sem podívat. Když se podíváme na Mrazíka, přijde nám, že je to sranda. Ale není. Zde tuhne krev v žilách. Pokud sestoupíte sem, do svého pekla, úsměv vám ztuhne, nohy zdřevění a nevíte, za žádnou cenu NEVÍTE, jak dál. (Tento druh sestupu se nazývá katabasis - doslova "jít dolů").

A není zde žádný obecný návod. VY SAMI musíte nalézt řešení. Ale cokoliv vám nabídne rozum, který tak rád řeší hádanky (ježky v kleci a Rubikovy kostky), nebude fungovat, na to můžete vzít jed. Řešení se musí objevit. Pokud vyplyne, tak z něčeho hlubšího ve vás. Ale obvykle, až když zmizí všechna naděje, až když máte pocit, že se pod kýlem už jistojistě utopíte. Tehdy se z pole tmy cosi zalykajícího, toužícího po životě, vynoří.

Mně samotnému konstelace na Babu Jagu zjevila asi takovýto obraz: Procházím pouští, vidím oázu, jdu k ní. Baba Jaga má zde podobu "Bordelmamá", která spravuje cosi jako harém, odkud musím osvobodit svou ženu / ženskou část. Tato žena je zde v klepetech Bordelmamá a jakákoli snaha o únos silou či uplácení Bordelmamá se míjí účinkem. Ať to zkouším jakkoli mazaně nebo násilně, nejde to. Po mnoha peripetiích, když už nevím kudy kam, cosi z mého nitra vytryskne slovy: "volím si lásku". Sám tomu přesně nerozumím, ale tato slova mají magický účinek. Baba Jaga, tak přesvědčená a jistá ve své pozici, neboť dívce nabízela veškerý komfort a luxus (její vězení bylo psychické), je najednou zaskočena, sebejistý úsměv jí mizí z tváře. V tu chvíli jakoby padala černoknežnická obruč s řinčením na zem. A dívka je volná. Plaše mi vychází vstříc a následuje mě do pouště. Láska byla to jediné, co Bordelmamá své dívce nabídnout nemohla. Byla to jediná škvírka, kudy mohla má dívka vyjít z vězení. Možná to byla má duše.

Orfeův sestup do podsvětí

V jiné konstelaci hrdina bloudil černočerným lesem, všude muchomůrky a kostlivčí hnáty. Jeho oči koukaly vytřeštěny do tmy. Byly to oči malého batolete. Všichni jsme cítili obrovskou nenávist, která byla v poli, ale on sám to nechápal; necítil vůbec nic. Skrze odpor / nenávist, k němu nemohlo to, co nejvíc potřeboval. Cosi, co zřejmě nikdy neměl nebo nezažil. Jakoby cítil odpor / nenávist ke všemu ženskému, ale vůbec si toho nebyl vědom. V jedné chvíli, když sám už vůbec ničemu nerozuměl, si sedl naproti dívce (ženskému principu v čisté podobě). Dlouho jí (jako malé dítě) hleděl do očí. Pak si podali ruce a on se jí (navzdory všemu, co kdy zažil) otevřel; vpustil ji k sobě. Snad poprvé. Ať to bylo cokoli, něco k němu proniklo. Poprvé se mohl dotknout Čarodějnicí "nekontaminované" ženské energie. Jakási živá voda se jej dotkla a uzdravila jeho rannou dětskou (možná dokonce embryonální) část; poprvé si jí "lokl" a přijal ji k sobě. Pak teprve mohla tato část dále růst. Teprve když povyrostla, vrátilo se světlo vědomí do konstelačního pole. Najednou chápal, cítil, žil. Tma zmizela. Byl jasný den. Baba Jaga se musela se proklínajícím, ale bezmocným chechotem zanikajícím v dáli z pole stáhnout a rozplynout.

To je jen příklad konstelačních obrazů, které jsou vždy jiné a unikátní, stejně jako jejich rozuzlení.

Ale o co tento fenomén Baby Jagy v životě muže vlastně představuje?

Muž kráčí zpříma. Jde kupředu. Má svůj vznešený cíl na obzoru. Neříkám, co to je. Možná jde lovit bizony, možná jde chytat svou Bílou Velrybu. Cosi ho vede, má svůj směr. Sleduje jakési vlákno, které se táhne celým jeho životem. Je to cosi, proč sem přišel. Je to cosi, co bytostně potřebuje. Směrnice jeho lodi.

Čarodějnice je cosi u jeho cesty, co mu říká: pojď sem, pojď za mnou, usedni, napij se mlíčka (a za zády drtí prsty odvar z muchomůrky). Muž, který se v tomto magnetickém poli ocitne, začne chodit v kruzích kolem této jedové chýše. Respektive, určitou částí jsme zde jako muži pravděpodobně chyceni, ačkoliv jiné naše (vědomé) části chtějí bujaře vykročit vpřed. Odháčkovat se odtud, od svých vlastních hlubinných mechanismů, které nás zde drží, není vůbec samozřejmé.

Čarodějnice je totiž něco, co je vlastně (v různorodé míře) v každé ženě, milence, přítelkyni i matce. Bude vás na tisíckrát pokoušet v mnoha podobách. A pozor: většinou nemá jeden zub (vhodný na otvírání piva), ani zdaleka nemusí být stará a ošklivá. Mnohokrát se převlékne, aby vás dostala právě na tom, na čem vy sami nejvíc visíte.

(Na téma čarodějnické proměny doporučuji ruský mrazivý pohádkový horor: Vij - viz ukázka níže).

Čarodějnice na sebe může brát podoby víly, princezny, rusalky, čehokoli krásného a milého. V hlubší rovině je vlastně Médiem, tak jak o ní referuje Jungova přítelkyně Toni Wolfová ve své knize o Čtyřech ženských archetypech. Chci tím říci, že tento archetyp / fenomén nemá přesné kontury a zdaleka není čímsi, co by bylo pouhou ženskou obdobou mužského archetypu Čaroděje / Mága. (Další paralelou / překryvem, je pochopitelně Jungův temný aspekt archetypu Matky - doporučuji si prostudovat. Na astrologické rovině je zřejmá paralela mezi Babou Jagou a Plutem.)

Zcela zásadní je, že Čarodějnice nemá vůči sobě mužský protipól. Je jakoby autosexuální. Král má Královnu, Mars Venuši, Slunce Lunu apod., ale Čarodějnice je ve svém království samojedinou vládkyní. (Nikdy jsem nenatrefil na jakýkoli příklad v konstelační praxi, že by se paktovala s mužským mágem - něco takového je jí zcela ukradené. Chce se mi dodat: ona tu byla dávno předtím; ještě když mágové tahali kačera). Čarodějnice je ve svém světě sama pro sebe, neohroženou vládkyní, a nemá jakýkoli zájem o partnerskou (rovnocennou) spolupráci s mužským světem; to její naopak vysloveně proti srsti (!) a blíže si o tom povíme, až se dostaneme k Čarodějnicím v ženském psychickém poli. (Otázku partnerského pólu vůči Čarodějnici řeším v článku: Drak, Kohout a Baba Jaga).

Nevím, odkud se Čarodějnice vzala, ale zdá se, že tu byla už kdysi dávno. Chodila lesem, trhala borůvky a houby a vařila lektvary. Znala tajemství přírody a rozuměla jazykům zvířat, když my muži jsme byli ještě v plenkách, ještě než jsme vymysleli železo, koně a všechny naše technologie. Ale ať jsme vymysleli cokoli, neznamená to, že by nám cokoli z toho pomohlo nad Čarodějnicí vyzrát. Její říše nezmizela. Je tu, je v nás, jako jsou v nás hadi a ptáci, kterými naše těla kdysi v genetické paměti byla. Jako savci jsme zde holt krátce, a jako lidé pouhou vteřinu. Baba Jaga je mocná; jako sama příroda.

Ale pojďme zpět do mužského světa. Mluvili jsme o proměnlivých podobách, které na sebe Čarodějnice bere. (Dovedu si představit, že Nabokova Lolita mohla pro nebohého Humberta představovat konfrontaci s Čarodějnicí, byť jí nebylo ani 15). Vzhledem k tomu, že Čarodějnice je archetypální jsoucno, je vlastně potenciálně všudypřítomná v psychice všech žen a jako agent Smith z Matrixu, nás může pokoušet odkudkoli. Byť matka a její paralelní odlesky v jiných ženách se nabízí nejsnáze. Ale i kdybychom byli my muži na pustém ostrově, může Čarodějnice působit jako dynamický praobraz v naší vlastní psychice, k němuž naše dětská část lne a připoutává se k němu, i kdyby žádné ženy jaksi nebyly poblíž.

Čili konečně otázka: Co s ní?

První věc: uznat ji. Uznat její sílu. Nezahrávat si s ní. Nezlehčovat ji. Připustit, že je, že působí.

A nyní: jak ji rozpoznat? Jak ji poznat? Že je právě teď ve hře?

Začnu z obrazem z každodenního života, který má ilustrovat moment v mužském světě, kdy na moc Čarodějnice natrefíte.

Když se vracíte domů z práce a u vás doma je jaksi jiná atmosféra. Navenek se nemusí nic dít, ani lísteček se nepohne. Vaše milá "spokojeně" (ty uvozovky jsou důležité) listuje ženským magazínem, ale něco je jinak. Nazval bych to "tady čpí síra". Nebo mrazivé bezvětří. Ale k něčemu se schyluje. Naše podvědomá reakce je: nějak se proplížit kolem. Nebo zdrhnout na pivo. Být někde daleko. Nebo: usmířit si ji dopředu něčím milým. Nebo zavést řeč jinam. Protože o čem se vlastně bavit? Vždyť se přeci "nic neděje", říká rozum. Ale instinkt tuší.

Co uděláte? Můžete to rozhrábnout a jít k jádru pudla. Říznout do toho. A za chvíli začne rej. Dojde ke konfrontaci. Pokud se tedy neobrátíte zády a neutečete, pokud unesete konfrontaci s Čarodějnicí, můžete se jí postavit. Můžete jí pomyslným mečem přišpendlit na zeď, chytit ji při činu, když se právě plížila kolem a trousila "nevinné poznámky" zavánějící odvarem z mochomůrek. Vidět to a nechodit kolem horké kaše, je podle mého názoru lepší, než tuto energii nechat dominovat domácímu poli. Nicméně, nevzniká tento boj právě proto, že Čarodějnici (temný aspekt ženské síly) nechcete uznat? Nebo, co když vás tento boj vlastně baví? Jak je to?

Ze své pozice síly jí můžete v dané chvíli uznat a ustát. Zřít ji.

Čarodějnice operuje nepřímo, nechce být demaskována. Žena ani nemusí tušit, že v ní právě nabývá Čarodějnice energetické kulminace a právě začala řídit hru. Čarodějnice slyší na mužskou sílu a přímočarost a může se chtít odplížit, schovat, zalézt a nabídnout jinou, milejší tvář - odvést pozornost. (V Mrazíkovi je to ztvárněno oním slavným "Chaloupko k lesu, k Ivanovi zády!". Ivan jde do přímé konfrontace "Chaloupko, ke mě!", ale Baba Jaga touží zůstat zamaskovaná v lese. Tam je jí lépe. O důsledcích Čarodějnice dominující rodinnému poli pojednává mj. pohádka Sedmero Krkavců).

Za geniální ztvárnění Baby Jagy považuji českou televizní pohádku Jamamba (1985).
"Vyju hlady vyju hlady, žeru krávy, psy i hady." Hrdina Ježibabu přelstí tím, že jí lichotí, jak je schopná brát na sebe jakoukoli podobu a donutí jí tak k proměně v mouchu (pokud si dobře pamatuji), v této demaskované podobě je jí schopen zabít.

Když už jsme u těch pohádek, nelze nevzpomenout Perníkovou chaloupku a Barbara Conana. Když vynecháme všechny peripetie a pentličky v příběhu, co nakonec Jeníček s Babou Jagou udělá? "Mrdne s ní do pece." Můžeme o tom polemizovat, přemýšlet, vést po česku rozpravy kolem a proč, Jeníček to koneckonců mohl dělat také, ale naštěstí u toho nezůstal a "konal". Doufám, že ten závěrečný obraz pohádky je dostatečně výmluvný. Barbar Conan nevymyslel nic lepšího než Jeníček. Po té, co si Arnie odbyde své (na přímočarý čarodějčin pokyn "zaplať, barbare,"), s Čarodějkou mrští do ohně. Ivánek z Mrazíka také babici "vypráší kožich" a v řeči obrazů jde, domnívám se, o to samé. Vyprášení kožichu je za tisíc slov.

"Zaplať, barbare."

Více o souboji magie a meče naleznete v popisu archetypálního souboje Lilith a Marse.

Ale vyprášení kožichu, byť účinné, Babu Jagu neodstaví z trůnu dlouhodobě.

(V konečném důsledku rozhoduje o stažení dominantní role Čarodějnice ze svého pole totiž žena. Pokud ji žena nestáhne, neodstaví z trůnu, muž nemá šanci.)

Jinými slovy, Čarodějnici je možno uvidět, vytáhnout z bažin a vyzvat ke křížovému výslechu. Je možné s ní také vést trvalý boj, trvající mnoho let. Klidně i zákopovou válku. Boj s Čarodějnicí, ale není možné vyhrát.

Ona je větší, mocnější, je tu odpradávna. V neustálém boji s ní se mužská síla vyčerpává. Čarodějnice z boje sice možná energeticky profituje - ale muž zapomíná na svou cestu, na svůj vznešený cíl. Tudíž i boj s Čarodějnicí "venku" znamená pro muže v konečném důsledku vlastně prohru, respektive ztrátu času a energie, které mohly být investovány jinde.

Čili - opakuji - mužská cesta nespočívá v boji s Čarodějnicí uvnitř ženy. Čekání ani boj není řešení.

Muž musí tuto temnou ženskou sílu uctít, uznat ji. Je velká. Nepodceňujte ji. Nebojujte s ní. Vizte jí, vnímejte ji. Je tu. Je součástí velkého přediva stvoření. Uznejte ji.

Ale buďte silní. Neprchejte před ní, jako malí kluci. Jinak vás doběhne.

kér, kér... mladý pane ...

Pochopte, čím jste sami v sobě k Čarodějnici (jakožto archetypu), poutáni, čím jste k ní lákáni, drženi. (Jeníček by zřejmě musel demaskovat svou závislost na perníčku). Jaký s ní máte kontrakt vy? Čím si vás (vaši dětskou část, vašeho Jeníčka) drží, uplácí, získává? Proč váš kůň stále parkuje u její chaloupky? To musíte pochopit, svou krví, útrobami a bytím. Jinak nebudete moci jít dál.

Jste schopni vzdát se tohoto svůdného, ale spoutávajícího kontraktu ve prospěch něčeho jiného: své cesty?

Na vnější rovině pak muž Čarodějnici uvnitř své milé říká: nepotřebuji s tebou bojovat, pokud u tebe vládne Čarodějnice a pro muže vedle tebe není místo. Musím jít dál, jakkoli tě miluji. Má cesta je přednější než válka, jíž není možné vyhrát.

Žena je pak konfrontována s volbou, jak se svojí Čarodějnicí naložit. O čemž si povíme v druhé části.

Ve chvíli, kdy muž zvítězí nad Babou Jagou uvnitř sebe, kdy jí vlastně opouští a zanechává jí u cesty, mění Čarodějnice opět svoji podobu. To, co čpělo sírou a ovládalo celý kraj, najednou mění výraz, její závoj padá a můžete najednou vidět její pravou tvář: samotného Boha nebo smějícího se Mistra, který v této podobě stál u vaší cesty, abyste skrze tento příběh svou cestu konečně našli - nebo se na ní opět vrátili.

Nyní vidíte, že Čarodějnice byla jen dočasnou tváří všehomíra, které na sebe vzalo její podobu, aby se vám postavila do cesty, abyste skrze ni svou cestu naopak našli.

Tím se láme téma bloudění, motání se v kruhu; vnitřní, závislá část v muži se uvolňuje, a s tímto rozuzlením se rozpouští umrtvující stagnace. A jeho cesta, na níž se jeho vnitřní části konečně, sešikované, potkávají a propojují, nabývá ostřejších, jasnějších kontur. Paprsky se sbíhají. Jako loukotě doprostřed kola, což je sluneční symbol. Kolo se roztáčí. Jeho energie se slévají ve prospěch společného jednotícího vektoru.

Tímto příběhem si však musí každý muž projít sám za sebe svým jedinečným způsobem.

II. Čarodějnice v ženském příběhu

Jsem si vědom, že nemohu jako muž předestřít něco, co se týká žen, v celé šíři. Přesto se pokusím sdílet to, co jsem zažil v konstelacích se ženami, kde se Čarodějnice objevovala. Berme to jen jako příspěvek do diskuze z mé omezené perspektivy.

Také je třeba pochopit, že nebudu hovořit o Čarodějnici jako takové, ale hovořím o své zkušenosti z konstelační práce s tím, pokud Čarodějnice ženskému poli dominuje (tzn. žena neřídí svůj život, ale je tímto archetypem řízena!) Hovořím o speciální situaci, která může a nemusí nastat a která se tedy v žádném případě netýká všech žen. Projev Čarodějnice, která "nesedí na trůně", která zaujímá v poli jinou pozici, může být dočista jiný. Je to jako když by rodinnému poli dominovalo dítě a psal bych článek o "malém tyranovi", což neznamená, že lze klást rovnítko dítě = tyran. (Dítě se chová jako tyran, jen pokud mu to ostatní komponenty v poli umožňují). Stejně tak nelze zaměňovat "dominující čarodějnici" a archetyp Čarodějnice jako takový, jakkoli je demaskování dominující moci Čarodějnice uvnitř systému pro celkové pochopení působení tohoto archetypu důležité.

Čarodějnice uvnitř ženského pole, pokud mu dominuje, prohlašuje: muži nejsou potřeba, muži jsou slabí, není radno jim věřit, popř. muži vlastně neexistují (ve smyslu "praví muži"). Čili vytváří něco jako matriarchální formu vlády - "včelí královna", kde muži jsou redukováni na úroveň trubců, nemluvňat a nedorostlých synků. Není uznána "mužská síla" nebo "mužský princip", v jeho ryzosti. Tato síla je vnímána jako "problém". Je s ní veden boj. (Krásně to ilustruje staré polské sci-fi Sexmise, kde ze vyobrazena postapokalyptická matriarchální společnost, kde vládnou ženy a z mužů jsou uděláni odstrašující slabomyslní nepřátelé, zatímco ženy však musejí brát pilulky, aby neměly milostné choutky. Sami však přestávají být ženskými a stávají se jakousi militantně-racionální karikaturou muže.)

Sexmise (1983)

Čarodějnice se snaží svou moc v psychickém poli udržet na úkor naplnění instinktivních a emocionálně - partnerských potřeb. Ženy s dominující Čarodějnicí jsou obvykle odpojené od svých vlastních potřeb, necítí, co vlastně chtějí a bytostně potřebují a zažívají velkou frustraci v partnerských vztazích. Zesilené je téma kontroly, ovládání, neschopnost "pustit kontrolu", což souvisí se sníženou schopností zažívat orgasmus, odevzdání, uvolnění a naplnění. Jsou odpojené od vlastního těla, nevnímají jeho signály. Více vše snaží řídit hlavou. Hlava se bojí pustit kontrolu. Sexuální energie slouží mocenským hrám (udržení vlivu nad někým - např. vábení a pak odmítnutí nebo z existenčních důvodů) více než primární erotické slasti a lásce. To platí bez ohledu na věk.

Nezaměřuji se nyní na příčiny, anamnézu, které k něčemu takovému vedou (co tomu v minulosti předcházelo), neboť často je toto hledání ospravedlněním daného stavu věcí a nevede k řešení. (Mám to tak, protože mi udělali to a to, takže je zde kauzální příčina, a proto to vlastně nemohu mít jinak a musím čarodějnici dovolit dominovat i nadále). Jinými slovy, Čarodějnice se postará o dobré argumenty, aby ospravedlnila svou pozici na trůně. (Čarodějnice vůbec, ráda mluví a ovládá pole neustálými řečmi, které odsávají energii a upoutávají pozornost, přičemž nejde o to, co říká, ale o udružení svého vlivu; jakoby tak "zašlemení" komunikační prostor svými tlachy, že už není prů-duch).

Bez hledání vysvětlení v minulosti je však patrné, že energie je uvnitř psychiky dlouhodobě investována do posilování a držení moci a slasti z moci (pomsty, boje, kastrování, zneuznání) na úkor slasti z plně zažívaného erotického života, což zahrnuje sexualitu i emocionalitu. (To první je živeno a krmeno, zatímco to druhé čím dál víc hladoví). Výhodou této strategie (životního stylu) je bezpečí, neboť pokud se neodevzdám a neotevřu mužskému světu, mohu být nezranitelná, nic mi nemůže ublížit: tzn. díky Čarodějnici jsem (nebo se domnívám, že jsem) skvěle chráněná. Tato "kapsulovitost" (ochranné uzavření se) se jeví jako výhodné a bezpečné. Jakákoli závislost na mužích se jeví jako ohrožující, tzn. mým zájmem je učinit muže závislé na mně, avšak sama zůstat v "kapsulovitě" bezpečné (odtažité) pozici. Díky této strategii se kolem mě (kolem "včelí královny", v mém poli) objevují muži, kterým takový model nevědomě vyhovuje; tzn. ti, kteří jsou slabí, bezpeční - či naopak hrůzostrašně maskulinní a agresivní, takže se původní přesvědčení (uzavřít se a nedůvěřovat) potvrzuje a jeví jako naprosto logická (super výhodná) strategie.

"Kapsulovitost", zapouzdření má svou analogii na fyzické rovině v podobě bloků v oblasti prvních dvou čaker. Časté je oddělení srdce versus sexuality. (Každá z obou rovin funguje odděleně. Toto oddělení ubírá sexuální energii její trasmutačně alchymický potenciál. Sexuální energie nemůže bez synchronního propojení se srdcem stoupat vzhůru a pronikat do jemnějších sfér bytosti. Sexuální energie pak zůstává pouze v syrově-animální podobě a jeví se "hlavě" extrémně nebezpečně. O to větší důvod, proč ji zapouzdřit. Problém se zacykluje.)

Časté je, že si žena s dominující Čarodějnicí spíše sama vyhlídne muže, partnera, který pak reaguje na její pobídku, neboť tato volba vyhovuje obranným mechanismům - je vybrán muž, který nemá šanci tyto strategie rozbít. Pokud by si muž vyhlédl ji, je možné, že to bude někdo, kdo bude schopen tyto mechanismy rozkrýt nebo s nimi půjde do konfrontace. Což si Čarodějnice v ženě nepřeje, avšak jiné její části mohou na takovou možnost čekat a doufat v ni, neboť by to pro ni znamenalo vysvobození z pomyslného začarovaného zámku a "věži ze slonoviny". Také je možné, že pro ženu je snadné najít erotické uspokojení v rámci méně vážných vztahů, které nejsou tak bytostně ohrožující, ať už se jedná o milence nebo náhodný sex, avšak v rámci plnohodnotného vztahu, kde jsou ve hře všechny složky naší psychiky, je to pro ní obtížné (tam se jeví odevzdání fatální a nebezpečné). Viděl jsem varianty, kdy ženy preferují narcistní muže, ve smyslu citově nedostupné, vzdálené, protože ona psychická vzdálenost zajišťuje bezpečí ve smyslu "to mě neohrožuje", zde se mohu otevřít, vyjít z "kapsulovitosti". Tato vazba může směřovat i na muže nedostupné ve smyslu, že s nimi reálný vztah nepřichází v úvahu (něco zásadního tomu brání), takže i zde se mohu cítit bezpečně, pokud se eroticky odevzdám. Protože ani zde - se neodevzdávám na celé rovině svého bytí. Žena s dominující Čarodějnicí tak vůbec nemusí mít pocit, že je "velká a mocná", ale může přijít s tím, že stále potkává muže "s kterými to nejde". Není si vědoma mocenské struktury uvnitř vlastní psýché, která skutečným (a tedy potenciálně ohrožujícím) vztahům brání - a vytváří podvědomě dopředu vždy "bezpečnou selekci".

Pokud se však ptáme jiných částí v ženě, které dlouhodobě zažívají frustraci, mají zájem na proměně, která by vedla k naplnění. Tudíž žena se může rozhodnout, že navzdory bezesporným výhodám, která jí mocenská "kapsulovitost" přináší, je možné zvolit si i jinou cestu, která by vedla k otevření se a naplnění v milostném životě, přestože tato cesta obnáší "sesazení" Čarodejnice z trůnu.

Ještě, než se dostaneme k řešení, jedna poznámka. Žena snažící se tyto problémy (frustrace) řešit, se může ocitnout v ženském kruhu (skupině, terapii), která nabízí duchovní rozvoj nebo psychoterapeutickou intervenci, avšak díky atraktivitě podobných polí se může stát, že této skupině šéfuje žena, jejíž pole je rovněž nevědomě řízeno Čarodějnicí. Tato žena může mít skvělé terapeutické nebo duchovní schopnosti a může jednat v dobré víře a snaží se ženám skutečně pomoci. Avšak, pokud si není vědoma dominance Čarodejnice uvnitř sebe, povede ženy tím způsobem, který vede k většímu rozkolu uvnitř jejich partnerských vztahů. Tzn. žena má pocit, že se zdokonaluje, roste, zpracovává si své problémy, ale její vztah doma obvykle uvadá, její frustrace rostou, spíše zjišťuje co všechno by mohla chtít a nemá, a proto to řeší výměnou partnera a pak znovu a znovu. Chci tím říci, že moc Čarodějnice, která je s námi odedávna, si zaslouží respekt, může být velmi přínosná, neboť disponuje schopnostmi, o kterých se mužům ani nesní, avšak stejně tak může být destruktivní a i v rámci skupinového působení zasévá semínka sváru, boje a nenávisti mezi mužským a ženským principem, namísto jejich propojení a synchronizaci. (Více o ženských kruzích nevědomě následujících staré kulty dávnověku v článku Michaely Freyové Stín Velké Matky).

Nyní se pokusím naznačit řešení. Co jsem (zatím) mohl vidět, je na dominující Čarodějnici uvnitř ženské psýché jediný lék. Žena, která se rozhodne jít si za stavem naplnění, navzdory svůdné ochranné moci Čarodějnice, je konfrontována s tímto krokem a volbou. Říci muži po svém boku, respektive mužskému principu, "následuji tě".

Tento krok vede k tomu, že se její pole otevře pro (zdravou) mužskou energii, která nyní může v jejím poli zaujmout právoplatné místo. Vytvoří se zde prostor pro "Krále", Muže, Partnera, jemuž je dána důvěra. Žena jej může obejmout, sklonit hlavu na jeho rameno: podob je mnoho. Ale dává mužskému prvku důvěru, činí se vůči němu (opět) zranitelná, připouští (určitou míru) závislosti a je schopná mu přenechat (v určitých oblastech) vedení.

Tento krok nemá jen důsledky na rovině partnerských vztahů (najednou se může objevit muž, který mi partnersky vyhovuje - nebo se tak muž, který už po mém boku je, začne chovat, protože je mu dán prostor). Má důsledky i pro duchovní růst ženy, neboť i ona, v moci své vlastní Čarodějnice, stojí v jakýchsi bažinách (bezpečně mocenské) stagnace, na níž si sama neumí najít lék. Zažil jsem mnohokrát v konstelaci, že pokud žena překročí pomyslný práh a zvolí si "následování" (učiní tento odvážný krok), otvírá se určitému druhu světla nebo energie, které uvnitř ní cosi rozsvěcí a probouzí a který k ní jinak, přes filtry Čarodějnice, nemá přístup. (Připadá mi to jako takový "uranský švih", jakási forma iniciace). Neříkám, že tento impulz musí nutně vzejít od reálného muže po jejím boku, a že k němu nemůže žena dospět uvnitř sebe, kontaktem s vlastním mužským proudem. Každopádně, bez tohoto kroku je tento druh mužského duchovního, probouzejícího impulzu, nemožný.

Co to znamená "následuji tě"? Znamená to: připouštím, že jsi potřebný, že jsi důležitý, že máš zde své místo, že bez tebe nemohu plně žit. Jsem ochotna tě následovat v tvém vedení tam, kde ty vidíš lépe, následuji tvou sílu, protože vím, že je pro mě dobrá, ačkoliv mi může ublížit a možná mi také mnohokrát ublížila. Přesto jí znovu dávám důvěru, neboť bez ní nelze plně být ženou. Jako žena potřebuji mužský princip (v sobě i po svém boku). A já jsem ta, kdo rozhoduje o své důvěře. Má důvěra je dar, který si dávám sama sobě, který dávám nám oběma, který dávám naším dětem, kteří tvou zdravou sílu potřebují také. Má důvěra umožňuje naše spolubytí. Žádná kauzální událost nemůže ovlivnit mou volbu, zda důvěru dám či nedám, to je můj krok. Já tímto krokem utvářím svůj život. Já tím dávám možnost, aby můj život rozkvetl. Možná, že nerozkvete, možná, že mou důvěru zklameš, ale když tento krok neudělám, vím, že nerozkvete zcela určitě, byť mě bude má mocenská hradba skvěle chránit před zraněními.

Pokud žena tento krok udělá, Čarodejnice, kterou nešlo zrušit pěstmi, magií, sliby, ani jadernými hlavicemi, se smrští, stáhne, uvolní pole ze svého sevření, stáhne se do bodu pouhé potenciality.

Co říci na závěr? Ženy: chcete dál stát před prahem nebo za prahem?
Muži: Uznejte tuto sílu - ale pak ji nechte u cesty.

******************************** 

3. Dodatek o komplementaritě polarit ↕

Vzhledem k mnohým reakcím na tento článek bych ještě rád na závěr něco doplnil. Mnohé ženy považují "následování" muže za jakési ponížení, zneuctění, porobení a vnímají takové vyjádření jako šovinistické a přežité. Domnívám se, že jde o hluboké nepochopení.

Následování muže ženou v žádném případě neznamená, že mužská energie nebo princip je ženskému jakkoli nadřazená. Obě polarity jsou komplementárně toužebně se potřebující jako jin a jang nebo jako plus a mínus tvořící elektrický náboj. Když žena následuje muže, když se jin odevzdává jangu, dochází totiž k důležité protireakci z druhého pólu. Jang, muž, přebírá ochrannou a silovou pozici ve smyslu: chráním tě, miluji tě, sloužím ti, sdílím s tebou své zdroje, zahrnuji tě, bojuji za tebe, umírám za tebe, expanduji pro tebe a celý svět ti skládám k nohám, neboť nabíjíš můj život vyšším smyslem! Svou sílu dávám do tvých služeb. Když mi skláníš hlavu na má ramena, beru tě do náručí a ponesu tě. Toto se pak děje uvnitř nás - i navenek. Představme si to jako když rytíř klečí před královnou a říká: za tebe bojovat - povznáší mé srdce, má paní. Síla slouží lásce. Forma obsahu. Budování smyslu. Paže srdci.

Je-li jinová polarita odkrytá a zranitelná, zdravá jangová energie toho nikdy nezneužije: chce jí chránit a vytyčit jí mačetou mezi pralesními trny bezpečnou cestu a pronést ji tudy v náručí. To je odměna, protireakce, o které žena pochopitelně nemusí mít tušení, neboť to ze své zkušenosti nemusí znát. Zvláště žena, která se celý život obrňuje v mocenské, jangové, maskulinní pozici, se může celý život setkávat s reakcí, že jí muži nepodrží dveře, nepomohou ji, když je v nesnázích, na všechno je sama, unavená, udřená, vyšťavená, nekvetoucí apod. Proč? Protože navenek vyzařuje: já jsem silná, zvládnu to sama: nesahej na mě, debile. (Nectím mužskou kvalitu, není potřebná, vystačím si sama, zvládnu totéž, co každej chlap levou zadní, natřu ti to, koukej). V protireakci se tak muži k ní opravdu chovají.

Svatební cesta do Jiljí

Jako opačný příklad uvedu herečku Libušku Šafránkovou. "Vy, že byste to nezvládl?", říká v Svatební cestě do Jiljí se svýma nevinnýma kukadlama železničáři, "jste naše jediná naděje, bez vás jsme prostě ztracení," visí mu na rtech. A co udělá jinak zachmuřený, nevrlý železničář? Nastartuje drezínu s jakýmsi mladíkovským pocitem u srdce a úsměv mu počne hrát na rtech. To je příklad ženy, která se nemusí chránit za pomoci Baby Jagy. Příklad ženy, která důvěřuje, která předává mužskému principu vedení - to je skutečným významem slova "následuji tě". Žena, která to umí, která umí zůstat v jinové pozici (v ženské energii, ženské síle), není v žádném případě slabší nebo méně hodnotná než muž. Jako není růže slabší než kámen. (Resp. je i není, disponuje silou jiného řádu). V této křehké důvěře, obklopena ženským půvabem, dává světu samu sebe, je si vědoma své hodnoty (růže ví, že je růže) a celý mužský svět se může přetrhnout, startuje drezíny a dává se do pohybu. Upadnutím jejího kapesníčku počínají války o Tróju. Ženské 'následuji tě' přináší mužské 'sloužím ti'.

Máte z těchto obrazů pocit, že žena je muži podřízena? Není. V tom se jin sklání k jangu a jang k jinu a v hluboké propojenosti tančí světem. Obojí je gestem nejhlubší vzájemné lásky.

Pointou není hra na to, kdo z koho, kdo má navrch. Pointou je propojení jinu a jangu, obsahu a formy, smyslu a činu, obou polarit uvnitř nás samotných i v reálných vztazích. K tomu je třeba obě dvě v sobě i ve všem ctít, vnímat je, dát jim jejich váhu. Následování přibližuje jin k jangové ochraně a síle a vyvazuje ji ze samoty a izolace směrem k lásce.

Autor textu: Vojta Franče

Jak naložit s Babou Jagou v novém věku?

S psycholožkou Evou Boháčkovou jsme si položili otázku: Jak naložit s Babou Jagou? Jak k ní přistupovat? Jaké je její místo v dnešním světě? Jak jí co nejlépe integrovat na naší cestě tak, aby to bylo v souladu s novým paradigmatem? Jak se s ní na praktické rovině má muž a žena potkat? Jak ji uctít (uznat, nezavírat ji jako smrtku do sudu) a současně jí nebýt lapeni?

Konstelační proces nám přinesl následující vhled.

Pro ženy

Každý se ve svém životě nevyhnutelně setká s utrpením. Část tvé bolesti zůstala někde v tobě nahromaděna. Můžeš ji nepřijmout a pěstovat si na základě ní křivdu, pocit nespravedlnosti, že se tak nemělo stát. Můžeš se postavit nad život, který běží, nad přírodu a říct si: ne, to se nemělo stát, to je špatně. Pak tato bolest zůstane v tobě nestrávena, stane se křivdou, obviněním a můžeš ji použít jako prach, který smísíš se svoji mocí a silou vmetneš ji do tváře svému muži. Můžeš si tuto křivdu pěstovat a na základě ní mít neustále připravenou munici proti svým "mužským nepřátelům". Tento černý prach bude ovlivňovat tvoje vnímání vztahů a jakoby pokřiví světničku, v které žiješ, takže si budeš vše, co se děje, intepretovat v pokřivené podobě. Muže, který je tvým přítelem, budeš vnímat jako nepřítele. Budeš muže vnímat se psí hlavou. Z toho budou vznikat další boje a bolestné momenty, které ti vyrobí další bolest, takže budeš mít vždy dost černého prachu k dispozici. Zvykneš si na toto drama, vztahovou bitvu a budeš v ní dál pokračovat, bitva vyplní svým dramatickým dějem tvé vztahové pole. Přes něho nebude jasně vidět, kdo vedle tebe doopravdy stojí, nebude jasně vidět, jestli je mezi vámi láska, nebude jasně vidět, kdo má a nemá otevřené srdce - to vše bude jakoby v mlze, oparu, jako se střelný prach vznáší nad bojištěm lásky.

"Dokud své křivdy nestrávíš, tato zrnka budou neustále ucpávat hladký strojek partnerského soužití: v tvých intimních vztazích nebude možné se jasně domluvit, budou neustále vznikat nejasnosti, na základě nichž nedochází k win-win situacím," zazní v konstelaci.

Anebo je tu druhá možnost. Vezmeš svou bolest, své zranění, svá černá zrnka a jedno po druhém sníš - strávíš, přijmeš. Nebudeš jim přikládat ani menší význam, ani větší. Nebudeš zveličovat své utrpení, ani jej nebudeš popírat a znehodnocovat. Uznáš, co se stalo, tak, jak se to stalo. Ne méně, ne více. Strávíš svá hořká zrnka, přijmeš je zcela, bez představy, že něco mělo být jinak. Pokud se tak stalo, mělo se stát. Mělo-li pršet, pršelo. Svítilo-li slunce, svítilo. Bylo to tak. I tebe něco zranilo, stalo se tak, přijmi to. Bez patosu, bez viny (tvé či někoho jiného). Nech to zaznít jako přírodní děj, který proběhl.

Pokud strávíš všechna svá zrnka bez výhrad, dojde k proměně. (Dobrá zpráva: těchto zrnek není nekonečně, je jich přesný, omezený počet). Tvoje pole se vyčistí. Zmizí mlha, zmizí distorze vnímání, zmizí pokřivení. Uvidíš jasně svou vztahovou situaci, tvá světnička bude přehledná a jasná. Vytvoří se prostornost. Zmizí tlak na "měl bys být / měla bys být / mělo to být". Uzná se vše jak, je. Každý má právo být, co je. Nic nemělo být jinak. Nic nemá být jinak. Je to právě tak, jak to je. Nenárokuje se nic nad to. V tomto prostoru se začne všem svobodně dýchat, jako po bouřce. Nyní ty i tvůj partner můžete s úlevou vnímat, jak je to mezi vámi doopravdy. Je zde vůbec srdce? Proudí zde láska? Jak to vlastně máme? Vztah se může obnovit, stejně jako může přirozeně skončit, ale obojí je v pořádku. Obojí je jasné a vyplývá z toho, je-li v daném poli láska, je-li ženino srdce otevřené. Přes mlžný opar bitvy to nemuselo být jasné: drama ovládlo pole. Tvému muži zmizí "psí hlava" a uvidíš jej ne jako svého nepřítele, ale jako svého přítele v pravém smyslu toho slova.

Nyní nastává prostota, jednoduchost, přirozené spolubytí dvou lidí, bez patosu, bez dramatu, bez velkých tragedií, vzletů a pádů - už není tak epické a monumentální (a možná se ti po tom bude stýskat): je přirozené, je obyčejné. Takové je vztahové pole, pokud se rozpustí všechna tvá hořká zrna. Baba Jaga (Čarodějnice) se rozplyne zpět ve svůj zdroj: v celek matky přírody, kde vše je, jak je.

Možná, že ti také bude líto, že najedou nezapadáš mezi ženy, které si svá zrnka pěstují a mají ve zvyku si na muže stěžovat a drát "špinavé peří". Možná, že s nimi ztratíš společnou niť. Možná, že tě "zavrhnou", protože s nimi nedržíš basu a nepřiléváš do společného ohně "stěžování si". Možná, že budeš obyčejně šťastná (s kýmkoli dle tvé volby). A možná, že tím ztrácíš onen vypravěčsky dramatický vzlet, který je v některých kolektivech potřeba.

Pro muže

Uznej, že nad mocí Baby Jagy nezvítězíš silou. Je větší než ty. Ty jsi jen člověk - ona, cosi nadosobního nebo z této roviny vypůjčeného. Možná, že budeš utíkat a zdrhat jako Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra - ale to nic nevyřeší. Uznej, že toto nemůžeš vyřešit za ženu. Uznej, že zde se setkáváš s něčím, nad čím nemáš žádnou moc. Je to větší než ty. Možná si tváří tvář tomu připadáš bezmocný, ale tak to je. Unes tuto bezmocnost. I v tom je kus síly ("nelakovat to"). Nic víc zde nezmůžeš.

************ 👹

Tento popis by na praktické rovině mohl stačit, ale pro ty, kdo potřebují vědět více souvislostí...

Bližší vysvětlení:

V archetypální rovině (na úrovni kolektivního nevědomí) v nás existuje vzpomínka (či představa nebo fantazie) týkající se matriarchálního uspořádání světa, kde ženy disponovaly neotřesitelnou mocí, zatímco muži byli bráni na úrovni slabých a bezmocných trubců. (Více o tom píše Michaela Freyová v článku Stín velké matky).

Stav, fenomén, naše vnitřní část či životní strategie, kterou nazývám Baba Jaga, začíná působit a ovládat pole tehdy, když dojde k prolnutí 1) vzpomínek na tento starý matriarchální svět spolu s 2) rovinou osobních, nestrávených, neakceptovaných křivd. (Tyto dvě vrstvy na sebe nasednou a ovlivní způsob, jakým si interpretujeme dění kolem sebe. Představme si oběť vybavenou pancerfaustem, která si vše, co se šustne v mužském světě, interpretuje jako nepřátelskou aktivitu nebo výzvu k pohrdání nad "mužíčkovou" slabostí. Základem vnímání situací je zde nedůvěra až paranoia).

Tato životní strategie dodává ženě pocit abnormální síly a nezranitelnosti. Je jakoby "nad". Způsobuje, že je na vztahové rovině tzv. "vykrytá". (Jako obraz této vykrytosti si můžeme představit ženskou postavu dole s pařezem, v němž je spojena s archetypálními energiemi přírody, zatímco místo hlavy má kovovou bojovou helmu). V situacích, které jsou těžké a zraňující, umožňuje ženě ochrana Baby Jagy "přežít", avšak současně znemožňuje vyléčení bolesti, kterou si žena v sobě nese. Určitou dávku bolesti si naopak potřebuje pěstovat a neustále (jako drogu) "vstřikovat do žil", aby se fenomén Baby Jagy udržel v běhu (jako benzín v autě). Na této bolesti, jíž důvěrně zná, může být svým způsobem závislá. (Vše, co důvěrně a dlouho známe, je pro nás bezpečné. I bolest).

Žena si z archetypální roviny vypůjčjuje něco z nadlidské nadosobní síly.

Někdy na ženských seminářích označována jako ženská síla, čímž může docházet k orwelovskému zmatení pojmů; protože ženská přirozenost unese lidskou citlivost a zranitelnost - právě k tomu je silná - a nepotřebuje se vykrývat něčím z nadosobní roviny. Ženská "síla", která nutně potřebuje oporu v archetypální nelidské dimenzi (aby se skrze ni "vykryla" a "vybetonovala" jako železný voják) je tedy naopak vlastně slabost. Na druhé straně, žena, které je dobře v lidské, přirozené, každodenní rovině, svoji slabost, citlivost a zranitelnost popírat nepotřebuje, natolik má důvěru v sebe (ve svou hodnotu) a ve svět. Může svou přirozenost vyzařovat podobně jako růže.

Která růže je silná? Ta která unese déšť a vítr a díky tomu září půvabem a svěžestí? Nebo ta, která si přes sebe dává poklop, aby se všemu uchránila?

Tam, kde je Baba Jaga (či Čarodějnice) používána v šamanské (transformační, alchymické či léčitelské práci), zajišťuje něco jako (plutonské) ochranné pole (něco jako bezpečná kachlová kamna ve světnici). To je její pozitivní funkce. Avšak pokud žena tuto archetypální roli neodkládá na pomyslném prahu mezi profesním a osobním životem, pokud svou helmu Baby Jagy neodloží, když odchází z práce domů, může se stát, že tento fenomén pak "přetéká" do jejího intimního života, kde způsobuje distorzi / pokřivení vnímání intimních vztahů a mužského světa. Tato distorze generuje další a další utrpení (v životě ženy i jejím okolí), takže je znovu přiléván olej do ohně osobních bolestí a křivd, takže se celé dění potrvzuje a zacykluje. Přibývají další hořká zrnka, přibývá další potenciální munice pro boj mezi pohlavími na základě přehazování viny. Vzniká nekonečné tragické drama.

Není možné "vymazat" z kolektivní paměti archetypální vzpomínku na matriarchát: pro tu si jakoby "můžeme vždy sáhnout". Ale můžeme na individuální rovině asimilovat bez zveličování svá jednotlivá zrnka utrpení (pomyslná zrnka kávy, hořké pilulky), což vede k rozpuštění křivd a tím i půdy, na které mocensko-obranný fenomén "Baba Jaga" stojí. (Křivda je bolest, která se - podle nás - stát neměla. Tímto stanoviskem stojíme však proti něčemu většímu, co danou bolest umožnilo. Je to jakobychom chtěli poručit větru, aby nevál a dešti, aby nepršel - po té, co jsme zmokli. To je to naše "čarování", namísto uzdravení). Fenomén Baby Jagy se pak po této asimilaci "hořkých zrn" ve své temné podobě rozplyne (její moc přestane zakřivovat vztahové pole) a Babu Jagu můžeme vnímat v její ryzí podobě, jakožto neutrální projev přirozeného přírodní dění - jakožto možnou podobu "Matky přírody". Je to jako když se rozmotá uzel a uvolní se široký prostor. Je v tom pokora vůči větší síle přírody, které již nechceme poroučet. V tomto prostoru je všem dovoleno být právě tím, čím jsou, v přítomnosti i minulosti. Neohýbáme "čarováním" to, co je, nebo to, co bylo. Máme sílu unést, co je.

Čili i fenomén Baby Jagy je z určité perspektivy přirozenou součástí přírodního dění, avšak cílem tohoto článku je vnést do tohoto dění větší jasnost, aby se pomyslné uzlíky mohly rozmotat.

Důležité je, že žena se může rozhodnout toto pole rozpustit sama v sobě a že (ačkoliv terapie může být nápomocná), k tomu nic vnějšího nutně nepotřebuje.

* PS:

Ještě informace pro ty, kteří dělají konstelace. Protože Baba Jaga je super-mocná entita, je možné, že pokud se schází skupinka žen, které si pro sebe konstelují, může Baba Jaga dost ovlivňovat to, co probíhá v celé konstelaci (či jiné skupinové aktivitě). Její "gravitace" na způsob "černé díry" ohne pole tak, že vyjde právě to, co by se Babě Jaze líbilo a nepustí je to do témat, do kterých si to Baba Jaga nepřeje. Vytváří to silný protiodpor, aby se nějaké věci neotvíraly a zůstaly uzamčeny. Může se stát, že konstelaci nevede konstelář, ale Baba Jaga. Zvláště citlivé to může být v případě mužsko-ženských témat. Raději s touto možností počítejte.

Autorem článku je : Vojta Franče