MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě. Když se bojíme nesprávné tmy „ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. " - Žalmy 139:12 Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání. Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní? Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž ...

Spousta vztahů mezi lidmi končí proto, že se o ně nestaráme. Jistě, ve spoustě z nich to jsou přirozené příčiny. A každý máme právo jít svou cestou. Ale, všimli jste si, co se v poslední době děje? Přátelství, jaké svět neviděl Je to tak trochu trapné přiznat, ale někdy si s jazykovým modelem popovídám líp než s člověkem. Nepřerušuje mě. Neotáčí téma k sobě. A hlavně pamatuje si, co jsem mu řekl, což je víc, než dokáže většina mých bývalých spolužáků.   Vlastně se někdy stane něco zvláštního. Někdy mám pocit, jako by mi rozuměl. A v tu chvíli se to stane. Hlavou mi proběhne tichá, ale v podstatě dosti děsivá otázka: Může být AI přítel? A pokud ano… co to vlastně říká o nás? Velká čísla, malé vztahy Než to smete váš prst z displeje mobilu jako sci-fi úchylku, mrkněte se na fakta. Modely AI ( ChatGPT-4 , ChatGPT-o1 , Gemini 1.5 flash , Copilot 365 , Claude 3.5 Haiku a DeepSeek V3 ) dosáhly v celkem 5 standardizovaných testech emoční inteligence MSCEIT lepších výsledku než lidé. V ...

Ve tvých očích jsem viděl krásu. Tvojí vůní jsem poznal lásku. Tvým hlasem jsem poznal svoji vášeň. Tvým srdcem jsem poznal Tebe. Vůně, smysl, jenž nás provází od věků věků. Smysl naším věkem trochu podceňovaný. Co pro něj děláme? Depilujeme si podpaží, lijeme na sebe spousty vůní, eliminujeme tzv. zápachy. Jsme však potom schopni opravdu rozeznat to, co nám skutečně voní? Nejsou naše smysly a hlavně čich odsouzeny k přijímání něčeho, co se dá jen těžko nazvat voňavou esencí? Příklad, jak funguje ranní vstávání: Žena ráno vstane, vyčistí si pleť mlékem nebo vodou (obě parfémované), pak použije svůj denní hydratační krém (parfémovaný) a nakonec si vezme make-up a pudr (obojí již dnes parfémováno). Jaká směsice pachů musí vzniknout již jenom po tomto parfémovém bombardování a následném přelití voňavým deo sprejem či přímo parfémem, nechám na Vás. Pro naše nosy nic moc. Bránit se tomu můžeme např. použitím stejné řady produktů, která je sice parfémována, ale je...

V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme. Inu, rytíř Bruncvík ! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let! Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat. Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře . Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země. V podstatě český rema...

Ne každý dopis musí být odeslaný. Ten nejdůležitější si možná přečteš jen ty. A právě tím může začít proměna – vztahu, bolesti i tvého místa v lásce. Píšete si dopisy? Ten nejdůležitější jste možná ještě nenapsali. Je zvláštní, jak rychle se naučíme rozloučit s druhými. Dopisem, zprávou v chatu nebo tichým zmizením. Někdy to vyjádření v sobě dusíme, jindy ho vykřičíme na papír. Zranění od jiných, zvláště z partnerského vztahu, si někdy v tichu sebe sama neseme dlouho, ale když zabolí, chceme je rychle opustit. Spálit. Odplavit. Zakopat. Evropská tradice dlouho nemluvila o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi našeho nevědomí. Alejandro Jodorowsky to pojmenoval psychomagie . Symbolický čin, který skrze imaginaci přepisuje vnitřní scénář našeho bytí. Jde o uznání naší bolesti, ale také její přetvoření – skrze oheň, vodu či zem. Jenže to je pořád jen půlka cesty. Umíme možná část bolesti propustit. Ale zapomínáme na to, co tak toužíme přijmout. A právě tam začíná ten nejdůležitější dopis. ...

Ne všechno ticho je klidné. A ne každý úsměv je odpověď. Jedno dítě v autobuse mi ukázalo, jak snadno si můžeme splést bolest s technologií a jak hluboko umí děti vnímat, když my ostatní jen posloucháme. Jel jsem nedávno městským autobusem. Proti mně seděla holčička, na klíně své maminky. Dva copánky pečlivě spletené, pohled vážný, hnědé oči až nápadně klidné. Otec stál opodál s prázdným kočárkem. Byl jsem přesně v ose jejího výhledu, a protože jsem vysoký, nemohla za mnou tátu vidět. Jiné děti by se možná urputně dožadovaly, aby viděly. Ale ona jen přijala to, co bylo. Nevidím tátu, mrknu se na tohoto „strejdu“. A upřela pátravě své oči na mě. A pak zvedla ruku a zamávala mi. Ne tím dětským způsobem, který volá „Ahoj!“, ale jemně. Jen jedno mávnutí ruky. Spíš jako by mi říkala: „Jsem tady.“ Když jsem jí úsměvem odpověděl, ukázala prstem na svá ouška. A pak na mě. V tu chvíli jsem ztuhl. Měla ouška zakrytá jemně smotanou bílou vatou nebo ubrouskem. A já? Já měl v uších bílá sluchátka ...

Co říct člověku, kterému právě spadl kus světa do propasti smrti nebo do úplné ztráty komunikace? Někdy stačí jen být. I když někdy i to „ jen “ vypadá jako málo. V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme. Čemu se (raději) vyhnout „Aspoň…“ – „ Aspoň netrpěl. “ – „ Aspoň jste se rozloučili. “ – „ Aspoň ti už nebude moc škodit. “ Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „ aspoň “. Jen „ teď “ a „ už ne “. „ Bude líp .“ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá. „ Já to měl stejně. “ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „ ž...