MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

 Přítomnost bývá v pracovním světě podceňovaná jako něco „měkkého“. Jenže právě ona rozhoduje o tom, jestli má tým s kým být v jedné realitě. Lídr může mít skvěle připravenou prezentaci, chytrou strategii i perfektní grafy, ale pokud jeho nervový systém mezitím cestuje mezi včerejším konfliktem a zítřejší uzávěrkou, lidé v místnosti to ucítí. Bio-leadership připomíná jednoduchou pravdu: tým nepotřebuje superhrdinu, potřebuje někoho, kdo je tady. Přítomnost vytváří bezpečí. V okamžiku, kdy se lídr opravdu dívá, naslouchá a dýchá ve stejném čase jako ostatní, snižuje se skrytý stres. Lidé si dovolí říct nepříjemná fakta, přiznat chybu nebo přinést nápad, který ještě není hotový. Pokud však šéf mentálně „scrolluje“ v hlavě tři jiné meetingy, tělo týmu to vyhodnotí jasně: nejsme tady důležití, raději buďme opatrní. Mindfulness v leadershipu není o tom, že si manažeři mají začít pálit svíčky a sedět na polštáři. Je o ochotě zůstat v situaci, i když je nepříjemná, a vnímat, co se děje ...

V době, kdy se všechno měří na produktivitu a výkon, zní myšlenka „nechat věci být“ téměř kacířsky. Přítomnost ale není prázdnota. Je to nejčistší forma inteligence, kterou máme. Jenže ji málokdy slyšíme, protože naše mysl je neustále zaneprázdněná snahou něco opravovat, napravovat nebo plánovat. Milost, o níž mluví původní článek , se rodí právě z přítomnosti. Nevzniká jako odměna, ale jako důsledek uvolnění. Když se přestaneme ptát, co ještě musíme udělat, a místo toho se nadechneme a jen jsme, rozprostře se kolem nás jiný druh ticha – ticho, které nelze vyrobit úsilím. Ego se přítomnosti bojí, protože v ní nemá roli. Nemůže plánovat, vyhodnocovat ani mít pravdu. Proto dělá všechno pro to, aby nás drželo v minulosti nebo v budoucnosti. Jenže právě v okamžiku, kdy se mu to nepodaří, se probouzí milost. Ta, která nehodnotí, ale prostě přijímá. Když mluvíme o mindfulness, nemluvíme o technice dýchání. Mluvíme o stavu, kdy dýcháme spolu se světem. Ne proti němu. Přítomnost není únik z...

 Vůně nemá minulost ani budoucnost. Je tu. A najednou není. Právě proto je čich tím nejpřesnějším ukazatelem, zda jsme opravdu přítomní. Mozek se umí nechat strhnout myšlenkami. Vracet se do minulosti, plánovat, analyzovat. Ale nos? Ten nelže. Nedá se ovlivnit ani přemluvit. Když něco zavoní, nebo naopak zasmrdí, zareaguje dřív, než stačíš zapochybovat. Je to čisté vnímání. Vědomá práce s čichem je možná nečekanou, ale mocnou branou k mindfulness. Jakmile se zaměříš na vůni (nebo zápach), ocitneš se automaticky tady a teď. Proto se v buddhistických klášterech využívají vonné tyčinky, v některých taoistických školách se dýchá mezi květy a v západní aromaterapii se s esencemi pracuje při terapii traumat i při meditaci. Vůně zpřítomňuje. A čich vyrovnává. Zatímco oči a uši často přehltí smršť obrazů a zvuků, čich funguje tiše. Nenutí, nevybízí, ale navrací – ke smyslům, k tělu, k sobě. 🌀 Reflexe: Jak voní tvůj život? Sedni si na chvíli v klidu a napiš si: Jak voní tvůj domov...

Když se pozornost rozpadne na stovky malých úlomků, přítomnost mizí. Krátká videa nám nepřipravila jen o schopnost soustředit se; vzala nám i vnitřní oporu, kterou dává klid. Ticho, které bylo dřív branou k mysli, dnes působí jako nepohodlný host. Všechno, co trvá déle než pár vteřin, vyvolává v těle zvláštní tlak  jako by nám chyběl vzduch. Mindfulness je v tomto světě víc než technika. Je to odpor vůči fragmentaci. Je to návrat do jednoho okamžiku, který nás přestane trhat směrem k dalšímu stimulu. Problém není v tom, že používáme technologie. Problém je v tom, že jsme ztratili schopnost být se sebou. Když je mozek přetížený střihy a rychlými změnami, dech se zrychlí, tělo ztuhne a hlava ztratí rytmus. Práce s pozorností je tedy živá věc: fyzická, psychická i energetická. Vědomé ukotvení v přítomném okamžiku není luxus. Je to hygienická potřeba. Pokud chceme získat zpět svou mysl, musíme se naučit zastavit dřív, než nás to zastaví. A nejjednodušší cesta vede skrze tělo: dech,...