MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

V článku Tichý oheň v těle zaznělo: zánět je formou zoufalství. Tělo křičí proto, že mysl dlouho neposlouchala. U mindfulness je to zřejmé: když jsme v hlavě příliš dlouho, tělo začne kompenzovat napětím, bolestmi nebo úplným odpojením. Moderní mysl miluje předbíhat. Plánovat. Predikovat. Zajišťovat. Jenže tělo neumí žít v budoucnosti – žije tady. A v tom napětí mezi „teď“ a „potom“ vzniká prostor, kde roste stres a s ním i zánětlivá aktivita. Ne proto, že by bylo něco „špatně“, ale proto, že jsme přestali být doma. Mindfulness není relaxace. Je to návrat. Návrat k tomu, že pozornost znovu pracuje pro nás, ne proti nám. Když ji stáhneme z minulosti a budoucnosti zpět k tělu, začne se dít něco fascinujícího: tělo ztiší poplach. Parasympatikus dostane prostor. A nervový systém si znovu uvědomí, že může odpočívat. 🧘 Cvičení: Jeden nádech, který vrací domů Zkuste to teď – během čtení. položte ruku na hrudník nádech počítejte do čtyř výdech do šesti a pozorujte, co se děje mezi...

Smyslem lidské existence není uspokojení potřeby jídla, moci nebo sexu. Je jím být člověkem . Ale stát se jím. A to ne jen tvarem, ale splynutím duše, těla a srdce, tak to je celkem fuška. Když se dotkneš svého vnitřního člověka, mizí orientace ega na svět kolem. Touhy se bortí, potřeba dokazovat se rozpadá. Ego se rozpouští v přítomnosti . Ale my sami sebe často nebereme vážně. Popíráme své vášně, své emoce, a tím jen ukazujeme, že se bojíme nahlédnout dovnitř. Bojujeme s tím, co jsme si sami přivolali. Energie, která z nás vychází, je stejná jako ta, která proudí dovnitř. Když někoho obejmeme, nebo mu vmeteme vztek do tváře, dotýkáme se ho stejně, jen jinou kvalitou téže síly. Abychom se mohli pohnout výš, musíme projít tím, co se odehrává dole: územím stínů. Tam, kde se rodí skutečné světlo. Jenže my sami sebe často nebereme vážně. Jak nás potom může brát vážně svět? Láhev na hlavě Na jednom pohybovém semináři jsme se učili stát rovně. Znělo to jednoduše, dokud mi lektor nepolož...

Úspěšný marketér, který pomáhá růst značkám i jedincům. S Ondřejem jsme si povídali o výzvách, limitech, sebevědomí i o tom, proč píše knihu o rostlinách, které pomáhají zvládat stres. Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci. Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let? K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života. Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chc...

Pití čaje se nezměnilo. Ale materiály kolem něj ano. A s nimi i to, co se nenápadně usazuje v našem těle. Mikroplasty . Ty z čajových sáčků dnes umíme změřit. A i když je necítíme, začínáme si jich všímat. Jak hluboko sahá naše důvěra ve známé věci? Chvíle, která voní klidem Ruce máte kolem hrnku. Pára z něj stoupá, čaj v něm se louhuje a váš svět se na chvíli ztiší. Ten pocit zná každý, kdo si aspoň jednou v životě udělal čas na čaj jen tak. Jen být. S teplem. Se sebou. S tou úžasnou chutí. Je to malý rituál, že? A možná právě proto má takovou sílu. Místo v čase, kde se člověk s důvěrou opře o běžné věci. Sáček čaje, voda, ticho. Co by se asi tak mohlo pokazit? Malý vynález, velká změna Příběh čajového sáčku nezačal vůbec jako ekologická pohroma. Naopak, byl to praktický nápad. První moderní čajové sáčky byly ručně šité látkové sáčky. Psal se rok 1908, když newyorský obchodník Thomas Sullivan začal čaj balit do hedvábných pytlíčků místo tehdy běžných plechovek. Nechtěně tím změnil sv...

Juan Carlos Pinzón , bývalý ministr obrany Kolumbie a profesor na Princetonu , připomíná, že skutečné vůdcovství není o slávě, ale o rozhodnutích, která mění svět – i když se to nevyplatí zítra. Na tenhle rozhovor jsem narazil ve videu z programu Leading With Strengths , který Gallup věnuje osobnímu rozvoji a vedení lidí napříč světem. „Svět potřebuje silné lídry – ty, kteří znají své jedinečné talenty a dokážou je použít k řešení nejtěžších výzev lidstva,“ říká úvodní znělka projektu. V jednom z dílů vystoupil Juan Carlos Pinzón, bývalý kolumbijský ministr obrany , dnes velvyslanec a profesor ekonomie na Princetonu. Jeho pohled na vůdcovství mě zaujal natolik, že jsem se k rozhovoru několikrát vrátil a vybral z něj myšlenky, které podle mě přesahují politiku i geografii a stojí za to, je sdílet. Jde o několik výseků a úvah, které podle mě vystihují, co znamená vést s vizí, a s pokorou k minulosti. Proto vznikl tenhle text: jako pozvánka k zamyšlení se nad tím, co dnes znamená mít v r...

Planeta není náš majetek, ale domov sdílený se vším, co cítí. Chránit Zemi jako náš společný poklad znamená zůstat člověkem. Znamená podíl na zázraku, který nás přesahuje. Když se řekne „ ztráta biodiverzity “, mnoho lidí si představí něco abstraktního, rodokmeny vyhynulých druhů, grafy o ohrožených rostlinách či vzdálené pralesy. Ale ve skutečnosti jsou to tiché vykřičníky přírody, mizící přímo uprostřed našich kroků. Včela, která už neopyluje žádný květ, žába, která nezazpívá dešti, nebo motýl, který ztratil svůj kus louky. Když se vytratí soused, i když je drobný, tak ztrácíme část světa, který patří i nám. Tiché alarmy v číslech Od roku 1970 průměrné populace obratlovců, tedy savců, ptáků, obojživelníků, ryb a plazů, poklesly o 73 %. To sice neznamená přesně to, že tři čtvrtiny druhů zmizelo, ve výzkumech měříme změnu velikosti populací. Ale ilustrace je to silná: svět, jak ho známe my dnes chřadne a ještě před padesáti lety byl obrovsky bohatý. Globální studie z roku 2023 ukázal...

Dospívající generace ztrácí schopnost mluvit o tom, co ji bolí. Školy sledují výsledky, ale neslyší ticho, které jim předchází. A my dospělí jsme tak zaneprázdnění hlukem světa, že si nevšimneme, kdy už naše děti přestaly volat o pomoc. Ticho má v sobě zvláštní druh napětí. V učebnách, kde by měly znít hlasy a smích, sedí děti s očima přilepenýma k displejům. Ve světě, který měří pozornost v sekundách, se cit pro obyčejné lidské naslouchání druhým ztrácí a spolu s ním i schopnost slyšet sebe i druhé. Učitelé si u dětí a mládeže všímají ztráty motivace, rodiče únavy, terapeuti zahlcení. Jen málokdo však rozpozná, že za tím vším se skrývá ticho, které není tvořené klidem, ale naopak úzkostí. A přitom ne každé ticho znamená prázdnotu. Existuje i ticho, které léčí, chvíle, kdy se člověk dokáže utišit a nadechnout se do klidu. Takové ticho není úzkostné, ale obnovující. Právě to musíme děti znovu naučit rozeznávat: kdy ticho chrání a kdy už bolí. To ticho, které postupně roste mezi všemi g...

Vztek, smutek i vášeň v nás mají své místo, jen jsme je přestali slyšet. A nejen ženy dnes nesou jejich tíhu často samy. Co znamená kultivace emocí a proč má cenu to říct právě nyní? Vztek není problém Je po volbách. Nebo jiné přírodní katastrofě. Většina lidí, a to včetně těch, co byly zvoleni, se musí vypořádat s protichůdnými emocemi , které vznikly během završení procesu voleb. Koncentrace našich emocí bublala veřejným prostorem, jako řeka po jarním tání. Co se při tom potom odehrávalo v nás samých? A co teprve nyní, když jedna polovina národa prožívá svou radost a ta druhá svůj vztek z výsledků voleb. A vztek je jedna z nejsilnějších destruktivních emocí. Problém je neumět s ním žít. Zvláště pro ženy. Ve světě, kde ženy zvládají řídit firmy, domácnosti, emoce svých blízkých i vlastní krevní tlak, zůstává jedna otázka pořád stejně palčivá. Kam s negativními emocemi ? Které se nám všudypřítomně pletou do života. Vztek. Smutek. Přetlak. Zprvu jde jen o signály těla o tom, že emoce ne...