MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

  Ženy si v posledních letech začínají stále silněji uvědomovat svou politickou moc. Na rozdíl od svých protějšků neignorují volby a ujaly se v našem světě většího podílu v rozhodování. Tento proces se neděje v tichosti a není bez odezvy. Od počátku 90. let vidíme, že obchodníci zaměřili skoro veškerou reklamu na ženy. To proto, že o cca 90 % výdajů domácností rozhodují ženy. No a tak k tomu, aby si uvědomily svou politickou moc, nebylo zas až tak daleko. Zatímco v reklamě a obchodu to mužský svět akceptoval, v politické oblasti na tuto rostoucí sílu reaguje dosti ambivalentně. Od pouhého přehlížení, přes bagatelizaci až po odpor se snahou udržet si současný status quo . Je vidět, že se mužská politická reprezentace nic nenaučila. Podívejme se na několik bodů a pokusme se predikovat budoucí vývoj. Začalo se to hýbat potichu v devadesátých letech. První bylo vidět v průzkumech, že se ženy odklánějí od některých témat - začala etapa uvědomování toho, jak je pro další rozvoj lidí důle...

Vztahy nejsou jen výsledkem našich vnitřních procesů, ale především příležitostí učit se a růst. A přitom v hlavě víří jedna otázka. Jak máme porozumět tomu druhému, překonat propasti mezi námi a stát se opravdovými lidmi? Spolu. Věříme, že to, čemu říkáme naše osobní změna, transformace či růst, je naše čistě osobní věc a s druhými je spojena jen skrze naše vnitřní vztahy. A ty má na starosti bezpodmínečná láska, bla, bla… Mnoho lidí si myslí, že osobní rozvoj je naší vlastní vnitřní záležitostí. V podstatě ano. Musíme být sami se sebou absolutně obráceni k sobě. Pak se můžeme na dosah přiblížit i k tomu, co hledáme vně. Ale vztahy nejsou pouhým odrazem našich vnitřních procesů. Jsou i příležitostí učit se od těch, kteří vědí více, a zároveň inspirovat ty, kteří hledají vedení. To je ale pořád jen vnější stránka. Jestliže má náš vztah (osobní, pracovní) s ostatními hrát nějakou vyšší roli, musí být i uvnitř nás něco vyššího, co nás k tomu vede. Když stojím před někým, koho miluji či ...

Ten otravný hlas v hlavě, který vás neustále kritizuje? Možná nastal čas přestat s ním bojovat. Co kdybyste z věčného nepřítele udělali spojence? Průvodce pro všechny, kdo chtějí změnit dynamiku vnitřního dialogu. Sedím nad prezentací, kterou mám zítra přednést. Je půlnoc, verze číslo sedmnáct, a můj vnitřní kritik jede na plné obrátky. „Tohle je banální… tady ti to nikdo neuvěří… tady se ztrapníš…“ Znáte to? A co když vám řeknu, že tenhle otravný hlas v hlavě může být ve skutečnosti váš největší spojenec? Přiznám se, když jsem tohle poprvé slyšel kdysi dávno na jednom setkání, měl jsem chuť zvednout se a odejít. Spřátelit se s někým, kdo mi celý život dělá ze života peklo? To znělo jako Stockholmský syndrom v přímém přenosu. Jenže pak se stalo něco zvláštního… Moment prozření: Když nepřítel není nepřítelem Bylo to během jedné obzvlášť náročné prezentace. Můj vnitřní kritik jel jako obvykle své fantastické hlášky. „Tohle je slabé… tady tě chytnou za slovo… na tohle nejsi dost dobrý…“...

Všichni kolem (známí, média, soc. sítě) nám vnucují, že být sám sebou je to nejlepší, co lze. Faktem je, že život je příliš krátký na to, abychom jej prožili jako někdo jiný. Nemyslíte? Sedím v kavárně a pozoruji lidi kolem sebe. Influencerka u vedlejšího stolu právě natáčí stories o tom, jak je důležité „být autentický“. Upravuje si přitom make-up a kontroluje úhel záběru. Jako bývalý vizážista a stylista vidím něco, co běžnému pozorovateli možná uniká - její vzhled je dokonalou kopií současných trendů, bez jediného náznaku vlastní osobnosti. Je to maska. Krásná, profesionálně vytvořená, ale stále maska. O tři stoly dál mladý muž v obleku scrolluje LinkedIn . Jeho outfit přesně kopíruje dress code úspěšného start-upisty - od délky rukávů až po značku hodinek. Za víc než patnáct let v branži stylingu jsem viděl stovky takových uniforem „úspěchu“. A paradoxně, více než 80 % lidí, se kterými jsem pracoval, se svým oblečením spíš maskovalo, hrálo role svých idolů, než aby vyjadřovalo sv...

Představte si zahradu. Ne ledajakou - zahradu plnou ovocných stromů, kde se větve prohýbají pod tíhou šťavnatých plodů. Zahradu, která by mohla být rájem. A přece jím není. V jedné dávné zemi, kde ovoce bývalo vzácností, vzniklo přikázání omezující jeho konzumaci na jeden plod denně. Mělo to své opodstatnění - v době nedostatku zajišťovalo spravedlivé rozdělení vzácného zdroje. Čas plynul jako písek v přesýpacích hodinách a lidská vynalézavost proměnila poušť v úrodnou zemi. Stromy se nyní prohýbaly pod tíhou plodů, které nikdo netrhal. A zde začíná příběh, který všichni dobře známe, byť v různých podobách. Příběh o tom, jak pravidla, kdysi moudrá a potřebná, mohou zkamenět v dogma. Jak se původní smysl vytratí a zůstane jen prázdná skořápka příkazu, kterou jedni zuřivě brání, druzí tajně obcházejí a třetí otevřeně zpochybňují. Není to ale jen příběh o dávném náboženském přikázání. Je to příběh o každém vztahu, který kdy zkameněl ve svých kdysi funkčních pravidlech. O každém partnerstv...

  Cítíte, že vás něco brzdí, ale nevíte jak se toho zbavit? Naučte se umění rozloučit se s tím, co už vám neslouží. Projdeme si spolu, jak na mentální detox , který vám pomůže vstoupit do nového roku s lehčím srdcem a novou energií. Cítíte, že vás něco brzdí, ale nevíte jak se toho zbavit? Naučte se umění rozloučit se s tím, co už vám neslouží. Projdeme si spolu, jak na mentální detox, který vám pomůže vstoupit do nového roku s lehčím srdcem a novou energií. Znáte ten pocit, kdy si říkáte, že některé věci ve vašem životě už prostě nefungují, ale stejně v nich pokračujete dál? Ať už jde o vztahy, které vás vyčerpávají, návyky, které vám neslouží, nebo myšlenky, které vás brzdí – někdy je čas říct „dost“ a udělat prostor pro něco nového. Pojďme si společně projít, jak na takový mentální detox, který vám pomůže vstoupit do nového roku s lehčím srdcem. Proč je důležité umět se loučit? Říkám někdy svým klientům ať si představí svou mysl jako zahradu. Když chcete, aby vám na ní vyrostlo ...

Existuje moment, kdy se zastavíme uprostřed každodenního shonu a uvědomíme si, že vlastně nevíme. Nevíme tolik věcí. A právě v této chvíli začíná skutečné poznání. Všichni jsme experti na život – alespoň si to o sobě myslíme. Od dětství sbíráme odpovědi jako známky do alba. Na každou situaci máme připravenou reakci, na každou otázku nacvičenou odpověď. Jenže co když je právě toto tou největší překážkou k opravdovému poznání sebe sama? Pozornost jako klavírní koncert života Pozornost je jako klavírní koncert našeho vědomí. Kam směřuje naše pozornost , tam proudí naše energie, tam teče naše krev. Kde je teplo krve, tam pulzuje život. Kde je chlad, tam život ustupuje do pozadí, tam se stahuje do ulity mechanických reakcí. Je to věčný tanec mezi věděním a nevěděním, mezi jistotou a pochybností. A v tomto tanci přichází okamžiky, kdy si dovolíme zastavit - na milisekundu, na jeden úder srdce. V tom zastavení se děje zázrak: teplo naší krve se rozlévá celým tělem, probouzí každou buňku k ži...